Vidím vás Donalde, slezte z toho lustru! Aneb Poprask na laguně official

Oheň a led 63. kapitola

Včera v 20:00 | panda |  Příběhy - fan fiction
Paddy

"Már pár otázek." Spustil jsem na Joelle, když jsem se vrátil večer po celodenním úklidu našeho spáleného domu do vily. Protože tomu místu jsem domov říkat pořád ještě nemohl, i když už v něm nebyl Daniel. "Pořád totiž nemůžu pochopit, co se včera stalo…" Posadil jsem se k ní a k Aidnovi, kterého měla na klíně. "Říkala jsem ti to. Dala jsem policii své prohlášení." Vzdychla si a zopakovala mi verzi ze včerejška. "Já vím, ale pár věcí pořád ještě nechápu. Třeba co dělala Emily tady, když měla být s tebou v tom domě? A víš co? Vím, že v tom domě určitě byla. Viděl jsem ji totiž ráno, když jsem tam přespával po naší hádce, přicházet. Slyšel jsem ji ti telefonovat a dávat si schůzku s tebou a nesnaž se mi namluvit, že jsem slyšel špatně. Ještě si mi to potvrdila. A dokonce mám svědka, co ji po požáru viděl z domu utíkat a tvrdit, že dům je prázdný…takže mi řekni pravdu a nejednej se mnou jako s idiotem!" Zvýšil jsem nepatrně hlas, ale jen tak abych nevyděsil Aidna. "Takže co se stalo?" Trval jsem na svém.

Sklopila hlavu, nadechla se a pak se mi zadívala do očí. "Včera večer, když mi Emily volala, abych přišla a já přišla, byla už o poznání klidnější než ráno, když jsem se s ní snažila promluvit. Ani mě ani tebe by nenapadlo, že ji nemůžeme věřit, vždyť víš…" "Chceš mi říct, že tě tam vylákala?" "Nečekala jsem to. Ano. Dala mi přečíst dopis, který pro mě napsala. A když jsem se začetla, srazila mě něčím k zemi. A zapálila svůj starý dům." "A nechala tě tam umřít….?! Proč ji kryješ? Proč si to neřekla policii?" "Protože jsem ji to udělala taky a co víc, vystavila jsem ji mnohem horším věcem a některým i vědomě." "A chceš mi říct, že tím sis to zasloužila? Nezasloužila jste si to ani jedna! To dělají vaši rodiče! Ale evidentně jdete obě v jejich šlépějích. Ani jedna nemáte právo rozhodovat o životě té druhé, ať už jste si udělayl cokoliv!" Rozohnil jsem se tak, že Joelle už musela dát Aidna chůvě. "Právě proto Paddy. Nejsem to já, a není to ani Emily!" "A co teď? Jste si jako kvit?" "Prostě to nejde Patricku. Postarám se o to. Postarám se o ni." "To nemůže být tvá odpověď! Co s tím teď mám dělat já? Jak se k ní chovat? Co to znamená?" "Znamená to, že trvám na své výpovědi a ty budeš dělat, že to nevíš, před Emily. Vyřeším to tak, jak musím. Prostě jen udělej to samé. Potřebuje podpořit, ne zničit na padrť." Kroutil jsem hlavou a nechápal a ptal jsem se sám sebe, proč já naivní, jsem na tuhle jejich hru kdy přistoupil. "Odmítám si hrát na Oprah. Snažila se tě opéct jako marshmallow ." "Hrála jsem si s jejím životem a ona si to nezasloužila. Doufala jsem, že ty budeš ten první, kdo to pochopí. Paddy ona hrozně trpí." "A není jediná. Včera Aiden málem ztratil svou mámu!" "Ale pořád jsem tady." "Díky Nol…" "Emily…." Podívala se najednou Joelle nahoru a vykřikla její jméno, když si ji všimla, aby mě zastavila.


"Vy to pořád nechápete, je v tom mnohem víc." Pustila se do nás Emily. " A ty si to neřekla policii jen protože, vůči mně cítíš vinu a stud anebo proto, aby si mě vydírala a mučila? "Emily, to není pravda." Šla ji Joelle hned naproti a hladila ji po vlasech, když plakala. "O tom, co se doopravdy včera stalo, víme jen my a tak to taky zůstane. Máš mé slovo. Ani jedna za to nemůžeme. Náš otec už tady není, aby nadále ovládal naše životy, mě se bát nemusíš a jediné patologické stvoření široko daleko je Kara. A ta taky dostane, co si zaslouží. Jen nemůžeme jít proti sobě, ano Emily?" Snažila se ji uklidnit a držela ji oběma rukama za tváře, aby ji Ems poslouchala. "A co já? Já taky dostanu, co si zasloužím?" Zeptala se ji se strachem v očích Emily "Asi mi včera přeskočilo, nevím proč, jsem ten požár založila. Nikdy jsem se tolik nebála…ne tebe, ale sebe…co když jsem stejná…stejná matka a otec dohromady, nebo mnohem horší?" Joelle ji pomalu dovedla ke mně na pohovku a posadila ji k nám. "Ne, ne Emily. Jsme úplně jiné než oni dva. Jen se nesmíme nechat svést na špatnou cestu. Vím, že na tom ten poslední půl rok nejsi dobře a jsem si vědoma toho, že jsem ti k tomu dopomohla. A chci, aby si věděla, ať mi věříš nebo ne, že mě to vážně mrzí."

"Ems.." Přerušil jsem nechvíli Joelle, než ji Emily stačila něco říct. A došel si pro krabici, která přežila asi jen úplnou náhodou. Podal jsem ji Emily. "Když jsem tu krabici našel, pod schodištěm a dozvěděl se, že si ten dům podpálila ty…chtěl jsem to udělat i s ní, ale…" Odmlčel jsem se. "Nakonec jsem to neudělal, jak vidíš." Emily otevřela víko krabice a hned u první fotky, kterou vytáhla se pousmála. "Moje a Clarkovi fotky…" Zašeptala a začala si je všechny prohlížet. "Některé jsem zachránila sama, hlavně ty ze svatby…ale zbytek…myslela jsem si, že je otec zničil." "Málem sis je zničila sama." Přisedl jsem si k ní a začali jsme si fotky prohlížet. "A není to jedno? Stejně na nich není nic skutečného…" Podávala mi jednu po druhé do ruky a já zase Joelle. Pak narazila na jednu, kde byl s Clarkem i Nolane. "Zajímalo by mě, jestli alespoň k němu něco doopravdy cítil, nebo to předstíral i před ním…No alespoň vím, proč na něj byl otec od začátku tak vysazený. Myslela jsem si naivně, že to bylo kvůli těm firemním financím, v duchu by mě ani nenapadlo, že…Myslíte, že někdo dokáže předstírat tak hlubokou lásku? Já ho totiž milovala a on mi nedal ani jeden krát najevo, že on mě ne…a na dítě se těšil…" Sklopil jsem oči, protože jsem ji na to nedokázal odpověď.


"Možná že měly shořet." Přestala si Emily najednou prohlížet všechny fotky a začala je házet zpátky do krabice. Poslední fotka, kterou držela před tím, než to udělala, byla fotka z ultrazvuku. "Pokud jeho láska nebyla skutečná, pak nic v tomhle světě není skutečné." "Třeba by to Emily neudělal, třeba jen hrál o čas." Snažila se ji povzbudit Joy. Emily zakroutila hlavou. "To se nikdy nedozvíme. Navrhuje spálit minulost, stejně jako ten dům včera, včetně těch fotek. "Nechceš už pátrat ani po své dceři?" Zeptala se jí úzkostlivě Joelle. Emily zakroutila hlavou. "Třeba otec udělal tu jedinou správnou věc na světě. Beze mě jí je určitě líp. Bylo by ode mě sobecké ji vtrhnout do života, a co bych ji řekla? Otec si hrál na Boha, ale nebudu stejná jako on. Budu se snažit být perfektní teta a kmotra Aidnovi a zkusím se vrátit do normálního života. Už trpělo víc lidí, než bylo potřeba a zbytečně. A nechci, abyste něco podnikali proti Kaře, prosím slibte mi to." Přikývl jsem. Joelle si sice povzdechla, ale nakonec přikývla taky. "Dobře. Ty fotky prosím spalte. Asi nedokážu koukat na to, jak hoří má, byť falešná, minulost. Zkusíme začít znova…a nějak normálně. Ale až zítra. Už jsem unavená a…" "Přijdu hned za tebou, ano?" Usmál jsem se na Em. "Nebudeš se zlobit, když budu chtít dnes spát sama?" Zeptala se mě. "Ne, to je v pořádku, Emily." Ujistil jsem ji, ale pořád jsem měl pocit, že jsem udělal málo. "Emily…" Zastavil jsem ji ještě na odchodu. Otočila se na mě. "Víš, co se říká o holce, co vzdala minulosti?" Zakroutila nepatrně hlavou. "Že žila šťastně až do smrti." Podařilo se mi ji na malý moment rozesmát.


Joelle počkala, až odejde a pak se začala sbírat všechny fotky a brát je z krabice. "Nechceš si je nechat viď?" Zeptal jsem se jí, když jsem viděl její počínání. "To si piš, že ano. Nevšimli jste si toho, ale tahle fotka…" Podávala mi jednu do ruky. "…do nich nepatří. Je totiž z loňského léta…" Vzal jsem si od Joelle fotku do ruky. Byla na ni Emily na pláži. "Máš pravdu." "Někdo ji tam musel schválně dát." "Asi Daniel, nikdo jiný o těch fotkách nevěděl. Skrýval je před Em." "V jejím domě? Blbost. V tom je víc…Shořelo všechno a tyhle, sice taky ohořelé, ale zůstaly? Přemýšlej Patricku, někdo to tam schválně nachystal." "Byl tam Nolane ale…" Joelle zakroutila hlavou. "Jdu se na to taky vyspat. Jo a ty, když nemáš dnes kde spát…Danielova ložnice je prázdná." "To radši přespím tady na gauči."


Nolan

Mezitím, co si Joelle s Paddym a Emily vykládali o tom, jak se takové věci nedělají, obzvláště v rodině…snažil jsem se restartovat bezpečnostní a kamerový systém v domě. Protože mi ho jeden z těch tří technologických ignorantů docela solidně rozhodil. Otázka byla, jestli schválně nebo omylem. Kamera v hale, kde seděli a povídali si, byla jediná, která fungovala, a mě se nedařilo nahodit zbytek. Kolem půlnoci jsem z toho byl už značně rozčarovaný a unavený. Nezabíraly už ani redbully. Ve chvíli, kdy jsem se na to chtěl vykašlat, jsem si ale všiml postavy procházející se halou. Byla mužská, ale na Paddyho moc statná. Navíc jsem nechápal, proč by chodil po domě v kapuci. Ani nevím proč, ale vzal jsem si do ruky zbraň a vydal se za ním. Od té doby, co kolem slídila Kara, to byla ostatně má nejlepší kamarádka. Z haly se ten muž vydal nahoru po schodech do Emily ložnice. Docela mě vyděsilo, jak přesně věděl, kudy má jít. Rozutíkal jsem se za ním a úplně zapomněl, že pro Emily už nejsem mezi živými. "Emily!!!" Zakřičel jsem nahlas, jak nejvíc to šlo, a doufal jsem, že se probudí dřív, než ji ten kapucín stačí nějak ublížit. Doběhl jsem celý uřícený do její ložnice, kde jsem ještě koutkem oka zahlédl, jak ten zmetek nad ní stojí s nožem v ruce. Naštěstí na nic víc se nezmohl, nebo spíš vypadal, že nemohl. Emily mě neslyšela, když jsem volala její jméno, protože pořád spala. Neváhal jsem nebo možná trochu zpanikařil a vystřelil po tom chlápkovi. Až výstřel Emily zprudka probudil. Místo něho jsem však zasáhl jen lampu stojící u její postele. On mezitím zmizel balkónem ven.

 


Oheň a led 62. kapitola

Čtvrtek v 20:00 | panda |  Příběhy - fan fiction
Nolan

Nějak mi to nedalo, nechat Emily jen tak na pospas. Rozhodně se nevrátila do svého starého domu, jen aby zahnala černé myšlenky na minulost a hádku s Joelle, tím jsem si byl téměř jistý. Jen jsem nevěděl, co má za lubem. V okamžiku, kdy jsem přijížděl do jinak poklidné ulice, kde dům stával a viděl ho v plamenech, mi došlo, že příčinou požáru určitě nebylo vadné elektrické vedení. Zaparkoval jsem opodál a musel jsem riskovat i své odhalení, protože jsem měl v domě schované věci, které jsem prostě nemohl nechat jen tak shořet. V duchu jsem se proklínal, že jsem věřil Paddymu, že ji zvládne. Emily měla chvíle, kdy byla nekontrolovatelné stejně jako Daniel, a to už od malička. Ale vždycky měla po svém boku mě a později Clarka, abychom ji usměrnili. Každopádně kdyby Danile ještě chodil mezi živými, jako já, byl by snad na ní i pyšný, že za sebou pálí tak okázale mosty z minulosti. A mě to jen utvrdilo v tom, že situaci s Karou musím, co nejdřív vyřešit, abych se mohl Emily odrazovat od jejích, ne vždy pomyšlených činů.


Chystal jsem se vběhnout do domu, když mě zastavil nějaký chlap. "Co to děláte? Tam nemůžete. Nikdo tam není." "Je to můj dům." Zalhal jsem, i když v rodině prakticky byl. "Nemůžu ho nechat shořet." Snažil jsem se přes něj dostat dovnitř, ale byl neoblomný. "Hasiči už jsou na cestě." Ujistil mě, ale to mi bylo málo platné. Nechal jsem ho být a rozhodl se do domu vniknout jinak. Popošel jsem k bočnímu oknu a nahlédl dovnitř. Přes žaluzie toho moc vidět nebylo, kromě toho, že oheň byl už úplně všude. Už jsem se chystal od okna odejít, jelikož všude kolem mě lítaly jiskry od elektřiny a vážně bych nerad skonal, tak hloupou smrtí, jakou jsem předstíral…když jsem si všiml u krbu nehybného těla. V první chvíli mě napadlo, že je to Emily, než jsem si všiml, že místo blondýnky, tam leží hnědovláska. "Joelle!" Vykřikl jsem nahlas a tentokrát si poradil i s chlapem hlídajícím u vchodu, jak rychle jsem ho povalil, abych vběhl dovnitř. Všude byl žár a přes kouř se nedalo ani nadechnout. Utíkal jsem rychle pro Joelle. Vzal si ji do náruče a stejně rychle, jako jsem dovnitř vběhl, jsem s ní vyběhl ven. Bývaly doby, kdy bych ji tam nechal a snad i s radostí, ale když my ji od začátku pojali za nepřítele, aniž bychom znali celou pravdu.

"Pomoc! Pomozte mi někdo!" Byl jsem konečně venku a křičel na všechny strany. "Je v pořádku? Co se stalo?" Bral mi někdo Joelle z náruče. Oči mě štípaly od kouře, takže jsem dost dobře neviděl. Ale uklidnil jsem se, když jsem si všiml policisty. "Byla ve vnitř. Nevím." Odpověděl jsem mu. Přesto, že jsem tušil, že tam neležela náhodou. "Dobře, dobře." Uklidňoval mě. "Mám tě Joy, neboj." Pohladil jsem ji po vlasech, když se začala probírat. "Můžete otevřít očí?" Zeptal se ji strážník. Rozkašlala se, jak se snažila nadechovat čerstvého vzduchu a zároveň vydechovat ty zplodiny ven. Ani jsem se nenadál a už jí záchranář svítil čímsi do očí. Držel jsem jí hlavu u sebe a byl neskutečně šťastný, za to, že to přežila, i za to že je to moje starší ségra, i když nevlastní. "Zkontroluju vám puls." Řekl ji záchranář a já se ji pořád tisknul k sobě jako svůj největší poklad a snažil se ji uklidnit. Nakonec se to i povedlo.


"Nolane, jsi v pořádku?" Zeptala se mě Joelle, když ji nakládali na nosítkách do sanitky. Přikývl jsem. "Mám jen pár boulí a modřin. A bolí mě krk od kouře, ale budu v pořádku." Ujistil jsem ji a napil se vody, protože toho pachu z kouře se v puse snad nezbavím nikdy. Chytila mě za ruku. "Vběhl si do hořící budovy, aby si mě zachránil. Děkuji…" "Jsem rád, že jsem tam vběhl Joelle." Usmál jsem se na ni. "Jen si doplním pár otázek, můžu?" Zeptal se strážník Joelle a přerušil nám tak náš hovor. "Byla jste v domě a ucítila jste kouř, je to tak?" Joelle přikývla. "Myslela jsem si, že je to jen něco malého, že to zvládnu uhasit sama." Odpovídala mu Joelle a pořád se ještě zakuckávala. "Ale pak se ten oheň dostal mimo kontrolu. Něco mi muselo spadnout na hlavu." Nemluvila pravdu Joy, to jsem ji poznal na očích a mě tím jen čím dál tím víc utvrzovala v tom, čí to byla doopravdy práce. "…protože, pak si jen vzpomínám, jak mě nesli ven." Usmála se na mě a já ji to oplatil. I když se mi nelíbilo, že lže. Někdo by možná měl Em klepnout přes prsty, abys tím prostě jednou pro vždy přestala a nepřekračovala hranice. "Musíme ji vzít do nemocnice na CT." Řekl policistovi nekompromisně záchranář. "Ještě jedna otázka." Bránil se policista. "Byl ve vnitř ještě někdo?" Zajímal se a mě to zajímalo také. "Paní Kellyová, byl ve vnitř ještě někdo? Viděla jste někoho dalšího?" Zopakoval ji strážník otázku, když Joelle chvíli nereagovala a svou odpověď si očividně rozmýšlela. "Ne." Odpověděla nakonec a dívala se u toho na mě. "Ne, nikdo jiný ve vnitř nebyl. Jen já." To strážníkovi stačilo a záchranáři ji naložili do sanitky. "Musíš pryč." Podívala se na mě znovu Joelle. "Ti burani tě sice nepoznají, ale v nemocnici tě někdo pozná. A bude z toho při nejmenším průšvih." "Zůstanu s tebou." Ujistil jsem jim. "Co Emily? Kdyby se to dozvěděla…" "…nechala by mě uhořet taky...nebo co?" "Jak to víš?" Vyděsil jsem zbytečně Joy. "Viděl jsem ji ráno do domu přijíždět i Paddy. A znám ji. Vím, že je občas nevypočitatelná. Hráli jste s ní a ona vám to jen oplácí." Otočila ode mě hlavu. "Snažila jsem se ji vysvětlit, že to může udělat i jinak, ale takhle to dopadlo. Paddy se to nesmí dozvědět, prosím." "Vy jste rodinný příslušník?" Zeptal se mě záchranář. Chtěl jsem odpovědět, že ano, ale Joelle mě nenechala. "Ne, ne vůbec se neznáme." "V tom případě s námi jet nemůžete." Začal mě záchranář vyhazovat ze sanitky a já se vyčítavě podíval na Joelle. "Prosím." Zašeptala a já nakonec přikývl a nechal ji odjet do nemocnice samotnou.

Potom všem sem se vrátil do domku u bazénu k naší vile. O to větší překvapení pro mě bylo, když jsem na kamerách viděl Emily, jak si spokojeně hraje s Aidnem a mluví s Paddym, jako by před chvíli vůbec nic neudělala. Chtěl jsem za ní jít a říct ji, že vím o všem, co provedla, ale slíbil jsem Joy, že to neudělám. Raději jsem vypnul kamery, abych se na to nemusel dívat.


Druhý den, jsem se vydal za Joy do nemocnice, ale tam mi řekli, že už je zpátky doma. "Joelle…" Hledal jsem ji ve vile a nesl v ruce kytici růži a snad tisíc balonků. "Nevstávej." Našel jsem ji konečně v obýváku s počítače na klíně. Psala nějaký článek. "Tohle mělo vylepšit tvůj nemocniční pokoj…" Ukazoval jsem ji na věci, co jsem nesl. "Ale zrovna jsem tam byl a je divně prázdný a nevylepšený." Snažil jsem se znít naštvaně, protože jsem byl. Jedna byla horší než druhá. "Odhlásila jsem se." Odpověděla mi zatím klidně Joelle. "Je to nemocnice Joelle, ne hotel!" Upozornil jsem ji, kdyby to náhodou nevěděla. Pak jsem pokračoval: "Mluvil jsem s tvým doktorem a říkal, že máš poškozené plíce, ale měla jsi velké štěstí, že jsem tam byl. Ještě pár minut a umřela by si na inhalaci kouřem!" "Vidíš, to na doktorech nemám ráda." Zavřela svůj notebook a začala se mi plně věnovat. "Přehánějí." "Víš co? Fajn. Předstírej, že jsi nezničitelné, stejně jako tvoje sestra. Ale superhrdinové nedostávají balónky." Ukázal jsem na svou ruku, ve které jsem ještě pořád držel několik balónků. "Když jsme u mé nezničitelné mladší sestřičky…co tady děláš? Chceš, aby tě viděla? Šla jen s Aidnem na procházku a může se každou chvíli vrátit. A co se týká tvých návštěv v nemocnici, prosila jsem tě, aby si tam nechodil…co když tě tam někdo vyfotil a večer to máme v hlavních zprávách, hm?" "Já snad špatně slyším!" Pustil jsem ty balonky konečně ke stropu a vůbec nebral její výčitky v potaz. Nebyl jsem tak hloupý, abych se nechal někým fotit. "Potom včerejšku si jí svěřila své dítě." "Aidnovi nic neudělá. Nejspíš je to jediná osoba na zemi, kterou ještě miluje." "A co proboha dělala, když tě viděla…že si to přežila…" Zalitoval jsem, že jsem přece jen včera vypnul kamery. "Nejdřív se trochu lekla. Ale když zjistila, že jsem nikomu nic neřekla a neřeknu!" Ujistila mě hned. Zakroutil jsem hlavou. "Tak ji otrnulo." Dopověděl jsem za ní. "Hele Nolsi, občas se prostě špatným lidem, dějí špatné věci. Zasloužila jsem si to." "Jak myslíš. Nicméně jsem tě v nemocnici nechtěl poctít jen svou návštěvou. Chtěl jsem ti říct, že se do vaší blízkosti vrátila zpátky Kara." "Jo, Paddy už mi to říkal." "A?" "A nic…" "A nic? To tu budeš sedět, ťukat do počítače a čekat, až si přijde pro tebe nebo pro Emily?" "Přijde si pro Emily, anebo pro tebe. Ne pro mě a samozřejmě, že tomu zabráním. Ale sama a ne teď." "Hned po ní a po mě, budeš další na řadě, potom co si ji naposledy tak ošklivě zradila..." "Neslyšel si mě. Řekla jsem, že to vyřeším. Emily se vrací, zmiz hned!" Vyhnala mě, poté co uviděla naší s ohněm si hrající sestřičku. "Přestává mě to bavit, jak mě každý vyhání." "Tak zůstaň na čaj, připravím rakvičky…" "Vtipná…" Zaksichtil jsem se na ni a šel si zalézt do svého dočasného útočiště. Ještě že jsem měl ty kamery a navíc jsem se musel podívat na velké včerejší shledání dvou milujících sester, když jsem ho propásl "live." Co já si s nimi počnu? Podíval jsem se vyčítavě k nebi….

Procházel jsem našim zničením a totálně na prach spáleným domem. Pořád jsem nemohl pochopit, jak se to stalo. A té Joy historce o tom, že když přišla, snažila se uhasit jen malý plamen od svíčky, té se mi nějak nechtělo věřit. A zároveň jsem nechápal, proč se ani ne hodinu na to, co Joelle odjela do za Ems, Emily objevila ve vile a tvrdila, že se s ní vůbec neviděla. Obě lhaly a já nevěděl proč. Ani co se tady včera stalo…

Prohrabával jsem se popelem a snažil se něco najít, ale vlastně ani nevěděl, co hledám. "Nolane?" Uviděl jsem jeho nezaměnitelnou postavu procházející se spáleništěm, která taky něco hledala. Ale nanejvýš ode mě asi věděla co. Zamával mi. "Ahoj, viděl jsem to ve zprávách...Už ti řekli, jak se to stalo?" Zeptal se mě, když jsme k sobě přišli blíž. "Prý od elektroinstalace. Byla stará. Chtěl jsem ji vyměnit nebo nechat někoho aby ji vyměnil, už když jsme tu bydleli s Joelle…ale vzhledem ke všem událostem, na to nebyl čas." Zatvářil jsem se smutně, když jsem sledoval ruiny domu a vzpomněl si s jakým nadšení a pro koho jsme ten dům chtěli s Joy koupit i přesto, že i v tomhle mi lhala. "Není to tvá chyba. Takové věci se stávají." Snažil se mě Nolan podpořit. "Já vím, já jen...jen, že ten dům byl plný Emily vzpomínek. Mám pocit, že poslední dobou ztrácí víc, než kdy jindy." "Třeba ji to pomůže zapomenout na minulost." Pokrčil jsem rameny. "Kéž by. Ale myslím, že Clarka i přesto, co se o něm dověděla, má pořád na piedestalu a s ním i tenhle dům. Nemůžu uvěřit tomu, že to přes noc ten dům zmizel. Ani nevím, kde má začít s úklidem…" Postěžoval jsem si a pohodil jsem nějakou totálně spálenou dřevěnou věcí. "Každopádně jsem rád, že Joelle z toho vyvázla tak dobře. Mohlo to být mnohem horší." "Pokud na tom záleží…" Začal nejistě Nolan. "…kdykoliv začnu kódovat nový software, vždycky mi přijde ohromující. Takže já dělám tohle. Zeptám se sám sebe, která část toho projektu je pro mě nejdůležitější? Někdy mě to nakopne." Díval se stejně jako já po ruinách kolem. "U tebe se to může lišit." "Ale ne. Asi máš pravdu. Začnu hledat Emily památky, fotky, obrazy věci, na který Emily záleželo. A věci, které nenajdu ji snad dokážu časem vynahradit." Nolan přikývl. "Dobrý plán. Donesu koš na zbytek." Chystal se Nolan odejít, když ho ve dveřích zastavil nějaký muž.

"Promiňte Nolan Ross?" Zeptal se ho ten muž. A Nolan tak nějak nejistě přikývl i přesto, že jsem ho očima probodával skrz naskrz, aby to nedělal. "Myslel jsem, že jste mrtvý. Ale asi jsem si vás s někým spletl." Dal jsem oči v sloup, protože tohle nedopadne dobře. "Asi mě to i zmátlo i včera." Pokračoval ten muž. "Proto jsem se přišel omluvit. Pak jsem si vzpomněl, že jsem vás tu jednu dobu často vídal." Nolan se na něj stále usmíval. "Včera?" Zopakoval jsem potom muži, abych se ujistil, že to doopravdy řekl. "Ano včera večer u požáru." Ujistil mě ten muž. "Omylem jsem panu Rossovi včera tvrdil, že je ten dům je prázdný a nechtěl ho pustit dovnitř." Začal s vysvětlováním. "Chtěl jsem to jen osvětlit, proč jsem to řekl. Nechtěl jsem, aby v něm někdo uhořel. V životě bych si to neodpustil...Nejdřív z něj totiž vyběhla taková hubená blondýnka a tvrdila, že ve vnitř nikdo není….proto jsem to pak říkal všem i já." " Jo jo, nic se nestalo. Dobře to dopadlo." Došlo Nolanovi, co jsem se právě neměl nikdy dozvědět. A nebyla to jen informace o tom, že to on nejspíš zachránil Joelle, ne žádný náhodný kolemjdoucí, jak mi tvrdila. Nolan chytil toho muže kolem ramen a začal ho vyprovázet ven. Nešel jsem za nimi, protože jsem sám měl, co dělat, abych tu informaci vstřebal.

" Byla to Emily, že? Ta blondýnka, co vyběhla první?" Podíval se na Nolana, když se vrátil zpět s košem v ruce. Přikývl, ale nebyl se mi schopný dívat do očí. "Zachránil si Joelle?" Zase jen přikývl, ale pak se dal konečně do vysvětlování: "Promluv si nejdřív Joelle, o tom všem, co se tu včera stalo...než uděláš něco unáhleného. Než …" "Udělala to Ems?" "Teď ti to říkám. Než půjdeš za Emily, vyslechni Joy. Prosím." Plácl jsem se do čela. "Za Joelle, ti děkuji." Řekl jsem mu nejdřív klidně, ale pak jsem do něj strčil, až upadl na zem: "Ale už mi nelži! Nikdy!"


Oheň a led 61. kapitola

Úterý v 21:08 | panda |  Příběhy - fan fiction
Paddy

"Emily! Emily!" Lítal jsem po domě jako šílený a zoufale ji hledal." "Tady je taťka. Pozdrav, Aidne." Držela Emily Aidna v náruči a švitořila s ním, jako by právě nic neudělala. "Co si to sakra udělala?" Vystartoval jsem po ní. "Šest měsíců ses pomalu na Aidna ani nedotkla. Mě se vyhýbáš sotva se, na tebe podívám, vymlouváš se neustále na Nolanovu smrt, a teď vyzvedneš Aidna z ničeho nic z jeslí. Aniž by si mě nebo Joelle něco řekla." "Myslela jsem, že Joelle toho bude mít moc, s tou vraždou roku." "Pojď sem." Vzal jsem si Aidna od ní do své náruče. Emily jsem miloval, ale poslední půl rok mi byla tak vzdálená, že jsem nevěděl, jak si ji k sobě zase znovu přiblížit. "Víš, jaké to pro mě bylo?" Spustil jsem další výčitky. Cestu trpělivosti s ním jsem totiž teď právě vzdal, co sáhla na Aidna. "Nevědět kde je? Nemoct ho najít?" Křičel jsem po ní dál a ona tam jen tiše seděla a koukala na mě. "Že by si cítil strach?" Zeptala se mě. "Ten jsem cítila taky, když jsem věděla, že si tam s nimi, a klidně si mě tam nechal. Přivázanou k židli, dívat se na ty hrůzy, co jste mi tam pouštěli! Vůbec nic si neudělal! Nezachránil si mě!" " Joelle měla přece jen pravdu. Ty to celou dobu víš, že? A nemohla si nám to říct? Ne, to ty nemůžeš! Vlastně to ani neumíš!" "A co si čekal? Poděkování?" "Přiznej si to Ems, ten nezájem o otce…celé to jen proto, že celou dobu víš, že ho dostala Joelle, ne ty. Jsi moc tvrdá na to, aby sis se utápěla v smutku, tak dlouho. Jen si ten půl rok spřádala potichu plány, jak se nám za to "poděkuješ," viď?" "Nech toho, děsíš si svého syna." Otočila se ode mě a kráčela pryč. Dal jsem Aidna na starost chůvě a šel za ní. "Nech mě na pokoji." Okřikla mě, když si všimla, že jdu za ní do ložnice. "Ne. Závisláci se nesmí nechávat o samotě." Běžel jsem za ní, než mi zavřela před očima dveře. "Nejsem závislá!" "Ty si hotová definice závislosti Ems! Musíš se pořád někomu za něco mstít, že? Za ten půl rok si mě úplně vystrnadila ze života i přesto, že jsme spolu spali v jedné posteli. Stejně jako to děláš teď? Proč? Hrozně mě svým chováním děsíš Emily." "Vy jste mě vyděsili taky." "Mysleli jsme to dobře. Zbavili tě Daniela. Navždy." "Nikdo se vás o to neprosil!" Hulákali jsme na sebe přes dveře. "Všechny, které jsme milovala, jste mi vzali. Nic jiného už nemám!" Otevřela konečně své dveře. "Lidi, které jsi milovala, už ti ale zpátky nic nepřivede. Nic. Ani Nolana, ani Clarka a nejspíš ani tvé dítě. Ems…" "Vypadni!" Zavřela mi zase dveře před očima. "Řeknu Joelle, aby s tebou o tom únosu promluvila ano…vysvětlí ti to." Snažil jsem se zmírnit svůj tón, ale asi jsem to vůči ní přehnal. Tak strašně mě ale vyděsila, když vyzvedla Aidna bez našeho svolení, že mi z toho srdce bušilo ještě teď. Na jednu stranu jsem se jí snažil pochopit, ale na druhou stranu, to mohla řešit jinak. Říct nám to, vybít si na nás svůj vztek…ale nezatahovat do toho naše dítě!



"Ví to…" Čekal jsem na Joelle v hale až se vrátí domů z práce. "Co kdo ví?" Nechápala. Očividně byla po celém dnu dost unavená. "Emily. O tom únosu. Ví, že jsme to byli my všichni." "Prosím tě ještě jednou? Mám z celého dne migrénu…" "Vyzvedla Aidna v jeslích, místo mě, a neřekla mi to. Aby nás vystrašila, což se jí teda povedlo. Byl jsem mrtvý strachy. Začal jsem po ní křičet a došlo mi, proč to udělala…musíš s ní promluvit. Mě neposlouchá, vyčítá mi a po právu, že jsem jí nepomohl. A nepomáhám ji ani teď. Až se dozví celou pravdu, tak si rovnou můžeme všichni tři začít tesat epitaf." "Zatraceně. To mi chybělo." Šla Joelle rovnou k baru a nalila si skleničku. "A co Nolan…ví to taky?" "Nepřišla na to řeč, ale asi ne, protože mi řekla, že jsme ji vzali všechny, co milovala. Tím všechny, myslí beze sporu i Daniela." "Přece teď nebudeme oplakávat jeho smrt?" Zamračila se Joy. "A je opravdu mrtvý?" "Jo, byl jsem ho identifikovat. Naprosto mrtvý." "Tak alespoň nějaká dobrá zpráva. Dnes tu nebudu spát. Přespím v našem starém domě. Emily by asi nebyla nadšená, kdyby mě po té hádce potkala." "Nebo by nebyl nadšený tvůj krk." Řekla mým směrem posměvačně Joy. "Haha." "Ok. Pohlídám ji a ráno s ní hned promluvíme. Dnes večer už na to nemám." "Dnes večer by tě k sobě ani nepustila." Ujistil jsem Joelle při svém odchodu.




Cestou do našeho starého a původního Emily domu, mě ale zastihl její telefon. Nejdřív jsem si nebyl jistý, jestli ho chci vůbec zvednout, ale nakonec jsem to udělal. "Ano…" Řekl jsem nedůvěřivě do mobilu. "Můžeme si promluvit?" Ozvala se z druhé strany Emily. "Přijde na to. Udobřujeme se nebo rozcházíme?" "Přestaň." Okřikla mě hned, ale pak pokračovala: "Podívej, mrzí mě, že jsem k tobě za ten půl roku nebyla upřímná. Musela jsem si to nechat rozležet v hlavě. A asi jsem si to nechala rozležet špatně. Vím, že jsi byl vždycky ne mé straně a ano, slyšel jsem, že si jim říkal, aby mě pustili a že se zbláznili, a vím, že si o tom dopředu nevěděl. A těžko by ses jim všem ubránil, kdyby si mě chtěl zachránit. Jen jsem prostě doufala, že mi to řekneš sám od sebe…že si byl mezi nimi i ty. To, že mi lže Joelle, je mi šumafuk, Kara mě absolutně nezajímá…ale ty Paddy…cítila jsem moc bolesti ze ztráty Nolana, z tvých lží, a chtěla to ze sebe nějak dostat. Proto jsem dnes udělala, to co jsem udělala a nejsem na sebe hrdá…" "Emily, ty jsi taková sněhová vločka, víš…jedinečná sněhová vločka. A právě proto jsme ti asi všichni lhali. Nechtěli jsme ti ublížit, víc než bylo potřeba. Ale v závěru, když to teď vidím, jsme ti ublížili mnohem víc." "To nemění nic na tom, že jsi měl pravdu. Jsem spíš krvežíznivá sněhová vločka než jedinečná, závislá se pořád za někým honit. A nejvíc mě štve, že jsem otce do toho vězení nedostal sama…bylo to tak jednoduché, taky mě to mohlo napadnout. A navíc teď ho někdo zabil..měla bych mít radost, ale nemám! Pravda je ta, že když jste otce nechali zavřít, najednou jsem ztratil vůli žít, bojovat, neměla za co…neměla proti komu, když jsem nevěděla, kde je Kara. V podstatě nevím, kým bez něj jsem. Možná to ani nechci vědět." Uslyšel jsem zvonek od venkovních dveří. "Zavolám ti zpátky." Hlesla rychle Emily a nejspíš šla otevřít. Podíval jsem se k nebi na hvězdy. Ona svého otce milovala víc, než si kdy dokázala připustit i potom všem, jak ji ublížil. Teď dávali smysl její slova o tom, že jsme jí vzali všechno, co milovala. …Victorii, Daniela, s ním i její poslední naději najít svou dceru a toho posledního, kdo jí zbyl…Nolana…


Emily

Zavěsila jsem Paddymu hovor a šla rychle otevřít dveře, u kterých někdo urputně zvonil. Bylo už pozdě a já nechtěla, aby se Aiden nebo Joelle vzbudili. Když jsme otevřela dveře, stála v nich matka.Půl roku o ní nebylo vidu ani slechu. Celá v černém. Asi držel tryznu za otce nebo co… "Slyšela jsem, že jste se vrátili do města. Ani jste mě nepozvali na čaj, se setrou…" Začala na mě mluvit jako první. Nehodlala jsem ji odpovídat na její posměšnou otázku. Nejspíš odpověď stejně ani nečekala. "Co chceš?" Zeptala jsem se jí rovnou a s úsměvem. Nevěděla jsem proč, ale docela mě její přítomnost těšila. Alespoň to nebude tak nudné léto, jak jsem si původně myslela. "To, co vždycky. Tebe Emily." "Tak vítej zpět v mém životě." Zabouchla jsem za ní dveře. Myslím, že pro dnešní večer jí bylo dost. Joelle možná dostala otce, ale já dostanu matku.


Paddy

"Heslo ranní ptáče dál do skáče, ti asi nic neříká co…" Budil mě nade mnou známý hlas. Byl to Nolane. "Víš, že nemáš génia rušit při spánku. Zmiz, než tě tu najde Em." Zavrčel jsem na něj a schoval si hlavu pod polštář. "Nenašla mě ani v domku u bazénu, proč by mě hledala tady…" Odpověděl mi samolibě. "Cože?" Probudil mě tou svou přihlouplou odpovědí a jen jsem doufal, že to nemyslí vážně! "Bydlíš v domku u bazénu?!" Vyděsil jsem se nejdřív, ale pak jsem si vzpomněl, že je to vlastně už jedno, když je Daniel po smrti. "Neboj, dal jsem všude kamery, Samozřejmě, že ložnice jsem vynechal. Vím, o každém Emily kroku i o tom, jak s tebou včera pěkně zametla." Zasmál se mi. "Díky tobě! Mimochodem." Spát už asi nemělo cenu. "Doufám, že si mi nepřišel oznámit, že si zabil Daniel, viď?" Podíval jsem se na něj nedůvěřivě. "Myslíš, že se schovávám, jen proto, aby mi na rukách zůstala jeho krev, když už to není potřeba, ale no tak…každopádně mi to vrtá v hlavě. Obzvlášť potom, co se včera po tvém odchodu u dveří objevila Kara." "Ten zvonek včera…" Došlo mi hned, kdo tam tak pozdě asi zvonil. "A co Emily, když ji viděla…" "Přivítala ji s úsměvem." "Jak jinak. Má s kým bojovat." "No právě….nová naděje…chtěl bych Emily trochu pomoct, ale k tomu budu potřebovat tu tvoji." "Ne, ne. Já tvým pomocníkem už nehodlám být, Nolane. Sám si ji vždycky říkal, že s tím má přestat a teď ji v tom budeš podporovat?" Začal jsem vstávat. "Ty vaše lži mě od Emily akorát tak odcizili. Nevěřím mi a právem." "Dokud nedostaneme Karu, nemůžu vylézt ze svého úkrytu. Šla by po mě jako včela po medu. A já jsem strašně nerad v obraně." "A já v útoku. Ale dobře, horší než to s Ems teď je, už to asi nemůže být…takže…" "No víš…to si myslíš, jen proto, že jsi nebyl u toho ráno, když ji Joelle promlouvala do duše." "Prosím tě řekni mi, že to nepokazila ještě víc." Zděsil jsem se. "Jak nejvíc mohla." Potvrdil mi Nolan mé černé myšlenky. "Zatraceně. Musím Ems najít. Proč jsem včera odcházel?" Vyčítal jsem si nahlas. "To nebude potřeba… hledat ji. Emily je totiž tady." Ukázal Nolan z okna ven, kde právě parkovala svůj Bentley. "Co tady dělá? V tom případě budeme zmizet oba a to rychle. Hlavně, že tady tě hledat nebude, hm?" Zatvářil jsem se kysele na Nolana. "Radši bych zůstal a dohlížel na ni." "Aby tě tu našla a měla další šok z našich věčných lží? V žádném případě! Padej! Já ji pak zavolám kde je a dohlídnu si na ni sám!" Začínal jsem rychle sbírat svoje věci, co se váleli po zemi, aby nevěděla, že jsem tu byl. "Jak myslíš. Ale začíná mě trochu děsit, že nevidím do té její blonďaté hlavy. Joy se výjimečně fakt snažila…" "A ty se teď snaž vyskočit z okna." Tlačil jsem ho z pokoje pryč.



Emily


Seděla jsem s Joelle v hale o samotě a prakticky to bylo, to poslední, co jsem chtěla… "Ale proč si mi to neřekla o tom únosu…ty víš, že bych souhlasila." "Chtěla jsem to, každým kousíčkem, ale musela jsem tě chránit a myslím, že po všem, co jsem ti udělala, nějaká má část cítila, že si tě nezasloužím a byla jsem si jistá, že potom únos, už s tebou prostě nemůžu mít žádný vztah. Ale když tě takhle vidím, poznám tu bolest. Taky jsem ji před lety cítila. A nedávno znovu. Taky jsem byla tak hrozně sama. Moc dobře vím, co cítíš. Ale existuje i jiný způsob, jak se s tím vyrovnat než mi tajně krást syna z jesliček." Pozorně jsem ji poslouchala, ale v duchu mi byly ty její sesterské rady ukradené. "Napsala si o mně lži, lhala si mi do očí, kdo ví jak dlouho si věděla o nás dvou celou pravdu, o naší matce, o mé dceři, postřelila si mě a nezavolala pomoc, když jsem spadla do moře, poslala si na mě Aidna a pak i Karu a nakonec si mě unesla, aby si obvinila obce, u čehož jsem kromě jeho ztratila i svého bratra…tohle všechno si udělala místo toho, aby si za mnou přišla, řekla mi pravdu a třeba mě i objala. Tomuhle všemu si dala přednost přede mnou! Slyšíš!" Podíval jsem se na ni vztekle.
"Myslela jsem si, že nemám na výběr." Hájila se. " Mimochodem ty si mi taky ublížila." "Jo a ty ses mi za to už tisíckrát pomstila. Měla jsi na výběr. Ale už nemáš a to, co jsi udělala, už nemůžeš vzít zpět. Myslíš si, že tu předvedeš velké emocionální přiznání a doufáš, že co? Že ti odpustím všechny ty hrozné věci, co jsi mi udělala?" Zeptala jsem se ji naštvaně, vstala a šla od ní pryč. "Em, kam jdeš? No počkej přece…" "Nech mě být. Přestaň si hrát na mou starší a rozumnější sestru. A užívej si své falešné svatby s Patrickem alespoň na fotkách!" Hodila jsem po ní ten její ubohý časopis. "Proto se hlavně zlobíš viď? Ale sama si s tím souhlasila. A ty fotky jsou jen pro novináře, aby se situace kolem tebe uklidnila. Chápej to. Paddy měl svůj život, než tě poznal, na kterém docela tvrdě dřel. Je lepší, že si veřejnost myslí, že si vzal za ženu matku svého dítěte, než sestru ženy, se kterou má dítě. Uznej sama, jak by to vypadalo. Zvlášť potom…" "Zvlášť potom, co ta sestra usvědčila našeho společného otce, potažmo dědečka vašeho syna…tak hlavně že vy dva jste vyvázli s čistým štítem, obzvlášť ty!" "Emily! Stůj!" "Ne!" Rozkřikla jsem se na ní a už ji měla vážně tak akorát plné zuby.

Joelle

To ráno s Emily se mi zrovna moc dobře nepovedlo. Ani jsem nešla do práce, přesto že Danielova vražda byla hit číslo jedna. Celý den jsem přemýšlela, jak to s ní napravit, ale nenapadalo mě nic, kromě návratu Nolana, který by možná trochu její bolest zmenšil anebo taky ne, protože v jejím případě jsem si nebyla téměř ničím jistá. Byl už večer a já seděla na schodech verandy a přemýšlela o všech svých chybách a činech, kterým jsem se proti ní provinila a upřímně, ani já bych si na jejím místě nedokázala odpustit. Chtělo to čas, ale zároveň jsem ji chtěla pomoct, co nejdřív…


"Emily se ještě nevrátila?" Uslyšela jsem za sebou Paddyho hlas a byla za to neskonale ráda. Zakroutila jsem hlavou. "Ani nevím, kam šla. Ráno jsem to trochu pokazila, i když jsem to myslela dobře, věř mi." "Já vím." Posadil se vedle mě a položil mi ruku kolem ramen. "Nolna mi to převyprávěl." "Nolan nás slyšel?" "Ani se neptej, kde se schovává… v domku u bazénu a po celém domě nainstaloval své kamery." "Tak to má super televizní program." Povzdechla jsem si ironicky. "Jo. Nejdřív jsem mu chtěl vynadat, ale víš, kdo tu včera v noci klepal na dveře, když už si spala?" Zakroutila jsem hlavou, že ne. "Kara." "To nééé. I když jsem to tušila, že se někde objeví…kdo jiný by Daniela pobodal." "A teď si jde pro Em." "O to horší je, že nevíme kde je." "Vím kde je. Sice mi taky nebere telefony, ale asi po té hádce s tebou odjela do jejího a zároveň i našeho bývalého domu." Osvětloval mi Paddy. "Asi vzpomínat na Clarka…myslím, že stále nevěří tomu, že po ní taky šel. Na Kařinu žádost." "Taky si to myslím. A ty fotky ráno v časopise, tomu asi moc nepomohli." "Ty víš, že jsme to s těmi svatební fotkami mysleli dobře. Mimochodem…" Sáhla jsem si do kapsy a podala mu prsten. "Asi by si to měl teď nosit. Nikdy nevíš, kde na tebe čihá paparazzi." Přikývl a nasadil si ho. "Jsem asi ráda, že je Nolan tak blízko. Nezlobila bych se, kdyby ho objevila…" "Taky jsem nad tím uvažoval." Přidal se ke mně Paddy. "Emily má v podstatě ve všem pravdu. Dala jsem přednost jejímu zničení před vztahem s ní." "Netvrdím, že s tím souhlasím, ale myslela sis, že děláš správnou věc, i když u některých svých činů si měla nejdřív přemýšlet, než…" "…než přišli někteří o život…" Dopověděla jsem za něj. "Paddy, vždyť já ji málem zabila. Vlastní sestru. Kdyby na ni Daniel nebyl tak tvrdý, nejspíš by se mi to i povedlo." "Emily ti přece taky ublížila. Bojovala za mrtvého člověka, který se to nikdy nedozví, co pro něj udělala. Navíc si nikdy nepřipustí, že za to prakticky mohl hlavně on." "Jo, ale tohle ona nikdy nepochopí." Podívala jsem se na hvězdy. "Nikdy mi neodpustí." "Joelle, prober se. Nemůžeš ovládat to, jak se Emily cítí. Znám ji. Ems přijde k rozumu." "Už je pozdě." "Nikdy není pozdě. Chce to jen čas. Možná hoooodně času, ale…" Nestačil Paddy doříct svou větu, protože nás přerušil můj telefon. Měla jsem ho u sebe, kdyby mi volali z práce. Ale na displeji se mi ukázala Em číslo. "Nebo ne." Dopověděl Paddy, když si taky všiml, že mi volá právě ona. "Emily?" Zvedla jsem nejistě telefon a šla kousek dál od Paddyho. Když jsem telefon položila, byla jsem víc překvapená, než když mi volala. "Tak?" Vyzvídal Paddy. "Mám přijít k nám domů. Chce si popovídat." "Vidíš to…pohlídám Aidna. Vezměte si času, kolik budete potřebovat, hm." "Díky Paddy." Poděkovala jsem Patrickovi a vydala se za ní.



Když jsem vešla do našeho starého domu, padla na mě docela nostalgie. Nikdy nesvítili světla, zato všude hořely svíčky. Až bych řekla, že čekala spíš Paddyho než mě. Šla jsem dál do domu a Emily jsem našla sedící u krbu, jak něco sepisovala. "Ahoj." Pozdravila jsem ji neutrálně, aby si všimla, že jsem už přišla. "Díky, že si přišla." Zvedla hlavu od papíru a podívala se na mě. "Díky, že si mě pozvala." Poděkovala jsem jína stejné vlně. Konec konců začínalo to docela dobře. "Jsem ráda, že jsi…" Chtěla jsem pokračovat, ale Emily mě nenechala. "Tohle dělat nemůžu." Zakroutila hlavou. "Chci ti toho tolik říct, ale nejde to bez toho, aniž bych ztratila nervy." Podala mi do ruky papír, který před chvíli sepisovala. "Tak jsem to napsala…" Vzal jsem si ho od ní do ruky a začala si číst a vůbec si nevšimla, že Emily zmizela, jak jsem se začetla do těch řádků plných hněvu, smutku ale taky docela vtipných ironických poznámek. Pousmála jsem se nad některými částmi. Očividně kromě talentu malovat, musela po někom mít i to psaní, stejně jako já. Začetla jsem se asi až moc a nechala se ovládnout vidinou rádoby budoucího sesterského vztahu, protože jinak bych si musela všimnout, že to byla od Emily jen past, jak mě vylákat ven.


Emily


Oklamat Joelle nebylo vůbec těžké. Byla naprosto zaslepená svým černým svědomím vůči mně, které jí nejspíš kousek po kousku pěkně sžíralo. A já ji od toho sice pomáhat nechtěla, ale mnohem větší radost by mi dělalo, kdyby ji kromě tosžíralo i z venku a tomu jsem hodlala napomoct. Vstříct jejímu nekonečnému pobytu v pekle…Nechala jsem ji začíst do té snůšky lží, které jsem předtím napsala na papír a když to nečekala, praštila jsem ji kovovou tyčí od krbu po hlavě. Skácela se okamžitě. A já se tak zbavila dvou problémů na jednou. Tohoto proklatého domu vystavěného na stejně podlých lžích, jako byly ty její a hlavně jí samotné! Navždy! Začala jsem to všude kolem polívat benzínem, pak stačilo jen trochu pomoct ohni z krbu dostat se ven a svíčky kolem už mu pomohly. Aby ji všechny ty její lži spálily jako svitek nad svíčkou…klekla jsem si k ní, pohladila po vlasech a zašeptala do ucha sladké "Sbohem sestřičko." Bylo to totiž naposledy, co jsme se viděly…a ona o tom neměla ani páru. Oheň se začal už docela nekontrolovatelně šířit a bylo na čase opustit potápějící loď. Vyběhla jsem ven a držela se za pusu, abych se nenadýchala kouře. "Jste v pořádku? Je tam ještě někdo?" Přiběhl ke mně hned jeden muž, když mě uviděl vybíhat ven z domu. Chvíli jsem si hrála na přidušenou a chtěla se nadechnout, než jsem mu odpověděla. Nakonec jsem mu řekla, že dům je prázdný. A taky že byl. Její duše totiž byla prázdná a rozhodně nestála za to, aby ji někdo zachraňoval.


One more song by Teo :D

Pondělí v 21:35 | panda |  Videa
Sice místo "One more song" zpívá "baby" ale do května to doladíme S vyplazeným jazykem


Oheň a led 60. kapitola

Neděle v 16:19 | panda |  Příběhy - fan fiction
Paddy

"Emily." Otevřel jsem dveře naší ložnice a našel ji ve stejné poloze, jako když jsem ji opouštěl včera večer. Vlastně jsem měl pocit, že za celé ty tři dny se snad ještě ani nepohnula. "Ležíš tu už třetí den, úplně ve tmě…" Pořád plakala. Jen když se do pokoje dostalo trochu světla, tak si zakryla oči. "Ems?" Bál jsem se ji i dotknout, abych ji neublížil ještě víc. Nevím proč, ale od usvědčení Daniela se vyhýbala seč mohla i mým dotekům. "Měla jsem ho ráda…" Zasténala potichu. "Já vím…" "Mohl tu být s námi. Měla jsem to vzdát, ale nedokázala jsem si pomoct." "Nolan…" Začal jsem a opatrně se posadil k ní alespoň na postel. "..se oddal tvé věci, protože tě měl taky rád. A jestli jel v něčem svém…" Začal jsem lhát a pokaždé když jsem to udělal, se mi svíralo hrdlo. "..nemohla jsi ho zastavit ani ty." "Zatáhla jsem ho do toho. Nebýt mě, měl byl docela spokojený a šťastný život. Stejně jako ty. Je to moje vina. "Víš, Nolan mi jednou řekl, že většinu svého života se cítil zlomený a nešťastný, jen ty si mu dodávala sílu se vším poprat. Opustit otcovu firmu, založit si svoji vlastní a i přestože mu ji zničil, vstal a šel zase dál. Jen díky tobě." Rozplakala se ještě víc.

"Ty jsi pro něj byla důvodem, aby žil, Ems." "Já ten svůj ztratila…" Vzlykala. "A co já, hm…taky tě potřebuju…" Přikývla a sama dotkla se mé ruky. "Dej mi ještě jeden den prosím…" Pohladil jsem ji po vlasech. "Dám ti jich tolik, kolik si budeš přát. Jen se netrap dlouho…bolí mě to, když tě takhle vidím." "Nebudu." Zašeptala sice odhodlaně, ale dál si utírala slzy z obličeje. Nemělo ji cenu utěšovat, protože by se akorát rozplakala ještě víc. Chystal jsem se odejít, ale pak jsem si vzpomněl, proč jsem vlastně přišel. Zastavil jsem se ve dveřích. "Ještě jsem ti chtěl říct…" Začal jsem, ne moc odhodlaně ji to připomínat, ale musel jsem. "… že se dnes bude konat slyšení s tvým otcem o propuštění z vazby na kauci. Budou to dávat v televizi, pokud by si to chtěl vidět?" Zakroutila nepatrně hlavou. "Ne…jen mi pak řekni, jestli ho pustili nebo ne." "Nepustí ho, neboj se. Žádný soud by ho potom, co si ho usvědčila živě, nepustil ven." "To jsem nebyla já, vždyť to víš." Pohladil jsem ji po vlasech. Věděl jsem a mnohem víc, než toho věděla ona a to mě sžíralo do takové míry, že jsem ji teď nedokázal být ani oporou."Trochu si odpočiň a zkus něco sníst, ano?" "Spánek počká. Musím vymyslet, jak dostat toho červa, co mi vzal bratra." Nevěděl jsem co jí na to říct. Pořád jsem doufal, že Nolan tohle všechno vidí, nenechá ji tak se trápit a vrátí se…ale on se nevrátil. Na další slova útěch jsem neměla sílu a ona o ně stejně nestála. Nechal jsem jí tam dál samotnou a ve tmě. Možná že tma byla právě to, co jsme oba dva potřebovali, abychom se sami sobě nemuseli dívat do očí.


Sešel jsem dolů a pustil jsem si televizi, abych alespoň já viděl toho hada, jak se svíjí v poutech a snaží se z nich marně dostat. "Nechte si to k soudu. Tohle je slyšení pana Rosse o kauci." Zapnul jsem to zrovna ve chvíli, kdy mluvil soudce na Rossova obhájce. Jako vždy se to ten zmetek snažil hodit na Emily. "Tohle je navádění k zločinu. Předstírala únos a vzala si štěnici." Útočil jeho právník na Em. Ta ve skutečnosti neměla o žádné štěnici ani tušení. Možná dobře, že se na tohle odmítla koukat. Kdybych ten idiot, měl jenom tušení, čím si musela projít, aby ho usvědčila… Naštěstí byl soudce očividně nekompromisní a velice špatně naladěný na Danielovu vlnu. "Takže nepopíráte vinu pana Rosse?" Zeptal se Danielova obhájce. "To ani nemusím. Jeho svědectví je nepřípustné." Bránil se dál právník. "Pokud mohu, Vaše ctihodnosti." Vložil se do toho Daniel sám, jelikož se nejspíš nemohl dívat, nad bezradností svého právního zástupce."Bez pochyby vidíte lest, kterou mě donutila tato otřesná tvrzení říct, byla velmi propracovaná. Kola spiknutí se tady bezostyšně točí. A vůbec bych se nedivil, kdyby to byla právě ona, kdo zabil u této nechutné pasti i mého syna, aby to ze mě dostala za mříže." "Cože?" Vypadlo ze mě nahlas. Ale nevěřil jsem vlastní uším, že tohle opravdu říká, jen aby se sám zachránil. "A to co jsem řekl mé dceři…" Pokračoval bez újmy na svém svědomí Daniel. "…bylo výsledkem toho, že jsem si tu lež zapamatoval pro tiskovou konferenci, kterou jsem byl nucen uspořádat, abych ji zachránil!" "To je dobrá pohádka, pane Rossi." Odpověděl mu klidně soudce. "Ale tenhle tlustý spis důkazu, který mi teď přišel, to popírá. Takže pokud jste skončil. Kauce se tímto zamítá. Pan Ross bude převezen zpátky do vazby." Ukončil soudce slyšení a já spokojeně vypnul televizi. "A máš to…" Neodpustil jsem si posměšně, přestože mě nemohl slyšet. Bylo to snad poprvé, kdy byl celý svět proti němu.



"Co kdo má?" Uslyšel jsem za sebou hlas svého staršího bratra. "Joey!" Vykřikla jsem jeho jméno, když jsem ho uviděl a šel se s ním přivítat. " Ani neuvěříš, jak rád tě vidím." Objal jsem ho. "Nemohl jsem si nechat ujít pohled na toho zmetka v poutech." Zaškaredil jsem se na něj trošku. "Ne. Samozřejmě, že jsem přijel protože, jsi mi volal. Každopádně vidět Daniela za mřížemi je dost velké zadostiučinění potom všem, co prováděl několik svému okolí a hlavně Emily a Victorii. Potom, co Joelle Em postřelila, jsem nevěřil, že se jí to kdy ještě povede ho usvědčit." "No a to je právě to, proč jsem ti volal…" Joey se na mě tak neurčitě zatvářil. "Nechceš mi snad říct, že to všechno nevěděla, viď a že jsme v televizi neviděli její životní debut?" Zeptal se mě nejistě a já přikývl. "Kávu?" Zeptal jsem se ho. "Ale asi s něčím ostřejším…když se na tebe dívám…" Dodal a k šálku kávy jsem před něj postavil i whiskey. "A jak se teď cítí?" "Mizerně je slabé slovo." "Takže Nolan doopravdy nežije? Já doufal, že to byla jen součást její pasti…vůbec jsem netušil…." Napil se nakonec rovnou z láhve. "Už třetí den nevylezla z pokoje. Přemýšlel jsem, že ji vezmu odtud. Ale jen během hodiny o mě, o ní a Danielovi na twitteru vyskočil přes tři sta zpráv a bojím se, že v Německu to bude ještě horší. Když jsem býval v módě, míval jsem radost, ale ne takhle." "Přece víš, jak to bývá...jeden den jsi na přední straně a druhý den je to už včerejší zprávou. A co Joelle, ta by ti asi s novináři nepomohla ?" "Což o to, potom všem asi pomohla. Ale ohledně Daniela má svázané ruce. Musí se teď o něm psát, co nejvíc, aby urychlili proces a on hnil v tom vězení, co nejdřív." "Chápu. A co takhle ji vzít jinam než do Německa, kde je větší klid?" Pokrčil jsem rameny. "Nevím, ale každopádně něco udělat musím." "Pořád tomu nemůžu uvěřit, že Nolan…" Kroutil hlavou Joey. "Nemiloval jsem ho, byl to takový tajtrlík, ale pro svět ho bude škoda. Nerozumím tomu." "Ač to teď tak nevypadá. Emily se blíží k tomu, aby získala svůj život zpět. Ale ta Nolanova smrt ji může zas úplně vyrvat. Nehledě na to, že stále doufá, že její dcera někde žije…potřebuje nás." "Máš pravdu." Souhlasil Joey. "Musíme ji ochránit, než ji napadne zajít příliš daleko."


O půl roku později


Emily

"Vážně si nemyslím, že to byl dobrý nápad se sem vracet tak brzy. Zvláště poté, co se tvému otci podařilo opět za záhadných okolností uprchnout z vězení. Hlavně, že když jsem s ním mluvil naposledy, tvrdil mi, že útěk by byl nedůstojný." Postěžoval si Paddy, když jsme se vraceli do Torrox a zrovna vybalovali věci z kufrů ven. Ironii v jeho hlase jsem moc dobře znala. Ale já už si s nimi dál hrát nemohla. Potřebovala jsem čas načerpat síly na další boj. "Otce se neboj, ví, že jeho dům je to první místo, kde by ho policii hledala, a kde jinde chceš trávit léto než tady? Neznám hezčí místo." Ujišťovala jsme ho. Ačkoliv jsem se nevrátila proto, abych si tu užívala moře, slunce a pláže. "Nemám na tohle místo dobré vzpomínky už od dětství a poslední dva roky tomu taky moc nepřidaly." Pokračoval. "A co Kara, ani nevím, kde od toho incidentu je…:" "Incidentu?" Otočila jsem se na Patricka nabroušeně. "Myslíš, od toho, jak zabila Nolana?!" "Emily, nečetla si policejní zprávu, byla to nehoda." Ozvala se Joelle od počítače z ničeho nic. Kolikrát vypadala, tak zabraná do práce, že by člověk nevěřil, že u toho stíhá poslouchat i okolí. "Co kdybys se radši zvedla a šla nám pomoct?"Zeptala jsem se ji nabroušeně. Její neustále přítomnost v naší blízkosti mě přiváděla k šílenství. Hlídala snad každý můj krok a hrála si najednou na starostlivou sestru. "Nemůžu, nanejvýš od vás dvou pracuji. Vybírám finální fotky z té naši fiktivní svatby do zítřejšího čísla, abyste měli vy dva od novinářů pokoj a mohli si užívat toho svého léta." Zvedla jsem oči vsloup. Nikdo se jí nežádal o žádnou pomoct, ale špatné svědomí, dělalo očividně svoje. Rozhodně jsem ji nehodlala nechat na pokoji, aby jo všechno, co mi způsobila, prošlo. "To byl přece tvůj sen ne?" Podívala se na mě jízlivě. "Můžete toho nechat hned obě dvě, nebudu vám pořád dělat smírčího soudce." "Budeme muset. Musím totiž do redakce." Zapípal Joelle mobil. "Dneska ráno našli Daniela totiž ubodaného v jednom hotelovém pokoji." Oznámila nám Joy suše. "Cože?" Vykřikl první Patrick. "Já jsem říkal, že vracet se sem není dobrý nápad. Ví, kdo to byl?" "Ne. Ale mám svůj soukromý tip." Zatvářila se tajemně. Rozhodla jsem se od těch dvou odejít. "Emily, tebe to nezajímá?" Zastavila mě svou další přihlouplou otázkou Joelle. "Napadá tě nějaký důvod, proč by mělo?" Odpověděla jsem ji taky otázkou. "Ne." Hlesla potichu a já odešla za dveře, ale jen proto, abych ty dva mohla poslouchat nepozorovaná. "Nemůžeš ji nechat být…má to už zas sebou." Postavil se za mě Paddy. "Nic nemá za sebou. Lže nám do očí. Tenhle obličej Emily znám až moc dobře. Kdybych vedle ní neseděla v letadle, zrovna když Daniel někdo bodal, byla bych si jistá, že to byla ona." "Je jediný, kdo ji mohl říct, kde je její dítě. Teď už jí to asi neřekne. Ona je ta poslední, kdo stál o jeho smrt a ty to na ni tady tak vybalíš. Neudělal by to, ani kdyby vedle nás neseděla." "Ty nevíš, čeho všeho je schopna." "Za to vím, čeho jsi schopná ty, takže ruce od Emily pryč. Nemusíš sem chodit a kontrolovat ji, aby si ulehčila svému černému svědomí. Pohlídám ji sám." "Hele, pokud máš stále ještě pochybnosti o tom, proč jsem s vámi zůstala a prakticky ti pomohla dostat z toho skandálu kolem Daniela Rosse s čistým štítem, tak je to jen kvůli Emily. Ona a Aiden je teď moje jediná rodina, co mám. Daniel to má očividně za sebou i když tomu neuvěřím dokud neuvít jeho tělo v mrazícím boxu, a hned potom to půjdu upřímně oslavit. A Karu přisahám Bůh, nechci potkat do konce svého života. To že ho někdo ubodal, na tom jeho pitomém útěku, je to nejlepší, co nás mohlo potkat! Já ten vztah s Em zlepším, uvidíš. Ne dnes a ne hned, chce to čas…bude až do večera v kanceláři. Vyzvedni Aidna z jesliček, prosím…?" Zaúpěla směrem k Patrikovi. "Okay, děje mi vědět kdyby náhodou vstal z mrtvých, ať se může pakovat co nejrychleji." "Klid, uvidíme se večer." Ukončila to Joelle a já musela rychle zmizet, aby nevěděli, že je poslouchám.

Joelle mě měla prokouknutou i když jsem se snažila tvářit sebepřátelštěji. Půl roku jsem v sobě držela zlost, vztek a nenávist, hrála s nimi hru, o sladké nevědomosti…ale já nebyla ta, která si zapomněla vypnout mikrofon, když mě tam všichni násilím drželi a přeli se o to, co se mnou udělají dál…a oni zas pro změnu dnes budou ti, kdo nebude vědět, kde mají, to nejcennější ve svých životech...


Další články



Kam dál