Vidím vás Donalde, slezte z toho lustru! Aneb Poprask na laguně official

Be good Sam! 8. kapitola

6. května 2013 v 16:38 | Míša Ax. |  Příběhy
"Dobré ráno, Šípková Růženko."
"Dobré ráno." usmívám se se zavřenýma očima a ve vzduchu cítím vůni čerstvé kávy, toastů a vajíček se slaninou. "Čím jsem si to zasloužila?" otevřu konečně oči a posadím se, aby mi Nathan mohl přisunout podnos se snídaní.
"Tím, že jsi." políbí mě a mé srdce se tetelí blahem.
"Jsi na mě až moc hodný!" podotku už s plnou pusou.
"Mám tě rád Sam! A i když nerozumím tvému rozhodnutí nemít normální vztah, nechci o tebe přijít! Proto ti dám tolik volnosti a času, kolik potřebuješ. A budu rád za každou chvilku stávenou s tebou..."
V očích mě pálí slzy. Sakra! Sakra, sakra, sakra!
"Děkuju." usměju se a setřu kapku, která mi ztéká po tváři.
"Uvidíme se brzy?" ptá se Nate s nadějí v hlase.
"Nechtěl bys mě vyzvednout dnes, kolem sedmé v práci? Mohli bychom si zajít někam na večeři." vypravím ze sebe dřív, než si to rozmyslím.
"Cože?!" třeští na mě oči Nate, neschopen ovládnout své překvapení.
Pobaveně se usmívám.
"Tedy... ANO! Samozřejmě!" dodává rychle a začne mě nadšeně pusinkovat, jako malé dítě.
"Stačí, nebo si to rozmyslím!" vyhrožuju, ale hlasitý smích ovládnout neumím.
"Sam?" podívá se na mě Nate náhle, se zvláštním pohledem v očích.
"Ano?"
"Nevadí ti, když ti teď řeknu, že tě miluju?" pohladí mě pomalu a něžně po tváři, která je, po předchozím škádlení, mírně zarudlá od Nathanových vousů.
"Nevadí." přiznám opatrně, po prvotních rozpacích. "Jen po mě nechtěj zázraky, Nate." usmívám se omluvně. "Mám tě ráda... Mám tě moc ráda! Víc ti teď říct nemůžu." chytám ho za ruku a v momentě, kdy se Nate nadechuje, aby mi to řekl, padá můj pohled na hodiny.
"Do prdele!" vystřelím z postele.
"Co se děje?!" Nathan mou změnu z romantické chvilky do totální paniky očividně nechápe.
"Za 20 minut mám schůzku s klientem a všechny podklady mám v kanceláři." vysvětluju rychle, ale to už z mobilu točím Jenny, aby mi s papíry jela naproti.
"Promiň." líbnu Nathana rychle na tvář. "Uvidíme se večer."
Kdyby rychlost mého odchodu byla okem viditelná, určitě by byla vidět žhavá čára!

"Jenn, mám teď v diáři něco důležitého?" zjišťuju u své asistentky situaci a nasedám do černého taxi. Schůzku jsem stihla s odřenýma ušima, ale těch patnáct minut je přece diplomatických, ne? Nebo to je pět minut? Ehm.. Tak nic..
"Po obědě máte radu společnosti. Do té doby nic." doslova slyším, jak Jenny horlivě listuje v diáři.
Je zlatá! Pěkná, vysoká, štíhlá dívka s kaštanovými vlasy po ramena, která ve svých 25 letech kraluje v mé kanceláři tak pilně a svědomitě, že se těmto jejím dvěma vlastnostem nebudu já podobat ani v šedesáti.
"Díky Jenny. Zajedu si někam na kafe a lehký oběd." loučím se a taxikáři udávám adresu Starbucks na Abberville Road, od které jsme sotva deset minut jízdy.
"Díky." vystupuju a dávám řïdiči potřebný obnos peněz.
"Promiňte." omlouvá se mi mladá holka, když do mě při vstupu do Starbucks vráží.
"V pořádku." odbrknu a už se vidím s kelímkem horkého mochaccina v ruce.



"Samantha?!" uslyším znovu stejný dívčí hlas.

"My se známe?" konečně se na dotyčnou zadívám a při pohledu do jejích očí mě zamrazí.

"Lilly?" ptám se nevěřícně. "Tys nějak vyrostla!"

"Zato ty jsi pořád stejná, Sam." lichotí mi rozpačitě.

"Díky." usměju se na ni a mířím rovnou k baru, abych si objednala. Ty oči! Neviděla jsem je osm let! Úplně stejné oči, které měl i její bratr...

"Můžu tě pozvat?" ozve se Lilly za mými zády.

"Cože?" vyhrknu, pořád krapet rozhozená.

"Jestli tě můžu pozvat na kafe, Sam." opakuje znovu. "Jsem v Londýně dva měsíce. A celé ty dva měsíce jsem sbírala odvahu, abych ti zavolala a setkala se s tebou." klopí oči k podlaze.

"Ty jsi se se mnou chtěla setkat?" ptám se nevěřícně.

"Nedáme si to kafe a neposadíme se?" při pohledu na řadu lidí, čekajících za námi, kývnu na souhlas, objednávám dvě mochaccina a platím. Určitě za sebe nenechám Lilly platit!

"Proč jsi se se mnou chtěla potkat, Lill?" jdu přímo k věci. Už to není ta malá holčička.

"Chtěla jsem se ti omluvit, Sam." její zrak pořád míří někam k podlaze a mě je ji líto.

"Není za co, Lilly." usměju se na ni.

"Ale je! To, jak jsem se chovala tenkrát na pohřbu je neomluvitelné!" rozhořčila se sama na sebe a já si v tu chvíli uvědomila, že je už vážně dospělá.

"Lilly! Bylo ti 13!Cloumala s tebou puberta, umřel ti bratr!" Konec věty už podotýkám se smutkem v hlase.

"To ale nic nemění na tom, že jsem se chovala jako husa!" oponuje mi s vervou, kterou musím až obdivovat.

"Už je to pryč, Lilly. Netrap se tím." stisknu ji přátelsky ruku.

"Víš.." začíná Lilly... " Jsou to teprve tři měsíce, co jsme vyklidili Teddyho pokoj." znovu sklápí oči k zemi. "Máma by to nedovolila asi nikdy! Ale musela. Naši se přestěhovali za babičkou do Skotska." vysvětluje.

"Jakto, že tam nejsi i ty?" zajímá mě.

"Nechtěla jsem. Vždycky jsem si přála pracovat a bydlet v Londýně! A tak mi tady rodiče, z prodeje domu, koupili byt." Byla na to řádně pyšná. Už je to opravdu velká holka!

"Ale to jsme odbočily..." vrací se zpět k tématu, na které se snažím tak dlouho zapomenout. "Když jsme vyklízeli Teddyho věci, našla jsem jeho starý deník."




"Teddy si vedl deník?!" vypadne ze mě překvapeně.

"Nevěděla jsi o tom?"

"Nevěděla." přiznávám.

"Kdyby byl na živu, neudělala bych to." dívá se na mě omluvně. "Ale takhle... Prostě jsem si ho přečetla.. Přiznám se, že jsem tě ještě před těmi třemi měsíci měla za bezcitnou potvoru, Sam..." stydí se. "..ale Teddy mi i po smrti otevřel oči... Opravdu tě miloval. A podle toho, co si v deníku psal, tys milovala jeho... Je mi líto, že jsem na jeho pohřbu tak vyváděla. Nezasloužila sis to..... Nevím, jestli budeš chtít... Ale jsou tady věci, které patří tobě...." ze své kabelky Lilly vytahuje Teddyho deník a z řetízku na svém krku sundává prsýnek. Prstýnek, který mi před osmi lety vztekle strhla z prstu.

"Nemyslím si, že by mi tyhle věci měly patřit, Lilly." bráním se.

"Ale já ano! Jsi žena, se kterou chtěl Teddy strávit zbytek života. A podle všeho i ty s ním... Sam... Vezmi si to prosím... Patří ti to. I Teddy by si to tak určitě přál...." přes stůl posouvá deník a na něm můj zásnubní prsten, který kdysi patřil už jeho babičce.

"Díky." hlesnu tiše a pohledem hypnotizuju stůl.

Co s tím mám ale dělat? Ty hluboké rány nejsou stále zahojeny! Opravdu je chci jitřit? Ale na druhou stranu.. Teddy si vedl deník.. Co tam o píše? Zvědavost je velká.

Ale to můj strach taky. Přečtu si to někdy vůbec?

A prstýnek.. Prstýnek, který jsem hrdě nosila sotva pár dní. Prstýnek, který pro Teddyho a jeho rodinu tolik znamenal...

"Jsi v pořádku?" ozývá se starostlivě Lilly, když už mlčím déle, než je zdrávo.

"Jsem." pousměju se smutně. "Díky."

"Smím se tě na něco zeptat?! Podívá se na mě Lilly rozpačitě a já zkamením.

Dle jejího výrazu a když vím, že si Teddy psal deník a umím si představit, co v něm asi bude...

"Ne, Lilly!"

"Ale, Sam!.. Pokud.."

"Řekla jsem NE!" prudce vstávám, opatrně do kabely pokládám věci po Teddym a přihazuju k nim svůj mobil.

"Promiň. Už se musím vrátit do práce." stroze se loučím a rychlým krokem vycházím ven.

Počet komentářů: 5
 

Be good Sam! 7. kapitola

3. května 2013 v 7:28 | Míša Ax. |  Příběhy
"Cos mi to zase našla za neschopnou sekretářku?!" zaburácí Markův hlas mou kanceláři.
"Taky tě zdravím." ušklíbnu se. "Jaký problém máš tentokrát?" skloním oči zpátky ke smlouvám. Jeho neustálé lamentování nad sekretářkami mi už pije krev.
"Jaký problém? Ta kachna neumí ani bez chyby přepsat smlouvu! Stálo nás to 50. tisíc Liber penále! S takovou si tady už všechno můžu dělat sám!"
"Prosím tě, neřvi mi tady!" zvýším hlas i já. "Pokud je to tak, Camillu samozřejmě potrestám a najdu ti někoho jiného, jestli to vyžaduješ. Ale udivuje mě, že ty smlouvy před podpisem nekontroluješ, jako všichni ostatní!" podívám se na něj a dle jeho výrazu jsem se trefila do černého.
"Pokud vím, ty nejsi právník! Být tebou, tak se držím svých pracovních povinností!" kope kolem sebe.
"Naštěstí nejsem! Pokud bych to totiž dělala tak, jako ty, byla by firma na mizině." jdu do protiútoku.
"Běž do prdele, Samantho!" vztekle odchází. "A chci tu sekretářku!" dveře hlasitě bouchnou a Mark je pryč.
"Kretén!" ulevím si.
"Zase další sekretářka?" nakukuje do dveří Jenny, má asistentka.
"Je to pitomec." mávnu rukou. Už se s ním nechci zaobírat. "Co se děje, Jenn?"
"Volá ti Nathan Smith. Vezmeš si to?"
Nathan???
Kývnu na souhlas.
"Linka 3." dodá Jenny a zmizí.
"Ahoj Nathane."
"Ahoj Sam. Promiň, že ti volám do práce.."
"Nic se neděje. Stalo se něco?"
"Vše v pořádku." z jeho hlasu poznávám, že se usmívá. "Jen jsem tě chtěl slyšet a mobil máš vypnutý, tak to zkouším takhle... A taky se chci zeptat, jestli se nechceš dnes stavit?" ptá se s rozpaky.
"Taky tě ráda slyším." pousměju se. "Dnes ale přijít nemůžu. Mám tady práce do večera.." odpovídám omluvně.
"Chápu." slyším zklamání.
"Ale co zítra?" dodávám rychle. Musím si přiznat, že mi chybí.
"Vážně? To bude skvělé!" neskrývá nadšení.
"Budu tam v šest, ano?"
"Těším se, Sam."
"Já taky, Nate, ahoj zítra." zavěsím a mé nitro se tetelí blahem. Hrozně se na něj těším! Nejsem já pitomá, že ho, svým způsobem, tak dlouho odmítám? Co by se mohlo stát, kdybychom měli "normální" vztah?
Jenže Nathan není Teddy....
Teddy... Do očí se mi derou slzy.
"Jsi připravená na to jednání, Sam?" objeví se ve dveřích Tommy.
"Už jdu." rychle si z tváří utírám slzy.
"Jsi v pořádku?" dívá se na mě Tommy starostlivě.
"Jsem." pousměju se. Pořád to bolí! Tak hrozně moc to bolí! I po osmi letech!
Proč sakra nedokážu zapomenout? Proč to nejde?Vím proč!!Výčitky mi to nedovolí!!
"Nechceš jít domů?" Tommyho starostlivost se ztupňuje.
"Proč bych měla? Jsem připravená!" odpovím tvrdě a beru do rukou složku pana Closera.
"Jak myslíš." kapituluje. "Kdyby sis chtěla promluvit, Sammy, jsem tady." dodává něžně.
"Já vím. Ale není třeba, nic mi není!" opakuji znovu a vyklouznu kolem něj z kanceláře.
Jsem si jistá, že Tommy přesně ví, co se mi honí hlavou. Není moc věcí, které mi vžene slzy do očí. Ale nehodlám s ním tuhle tragédii probírat do nekonečna. Ať to myslí sebelíp. Musím to překonat! Musím překonat samu sebe...



"Chceš odvézt domů, Sam?" vejde Tommy znovu do mé kanceláře.

"Budu ráda, díky." zavřu složku, kterou se prokousávám už dvě hodiny a prsty si promnu spánky. Je skoto deset.

"Unavená?"

"Trochu." připustím. Dnes to byl opravdu náročný den.

"Nechceš si zítra vzít volno? Dnes jsi toho zvládla až až." Tommy odhodí svou právnickou tvář a zase se chová jako můj starostlivý bratr.

"Musím zítra najít Markovi další sekretářku." ušklíbnu se.

"Zase?!" vyjekne Tommy.

"Camilla špatně opsala nějakou smlouvu, ale Mark ji zase nezkontroloval.." přiznávám chybu své podřízené, ale nehodlám nechat veškerou vinu jen na ní. "Takže ji přesunu do poštovního oddělení a Markovi budu hledat asistentku dál." ušklíbnu se.

"V tomhle je ten chlap hrozný!" přiznává Tommy.

"Najdu mu ještě jednu. A pokud opět nebude spokojený, tak si může kafe vařit sám a dokumenty mu budu přepisovat já osobně! Tohle už mě vážně nebaví!"

"A víš, že je to výborný nápad! S tvou prořízlou puskou by si začal vážit toho, co má!" směje se a jemně mě chytne za ramena.

"Tak pojď, jedeme." políbím ho se smíchem na tvář...




"Ahoj." pozdravím a srdce mi tluče jako o závod. Ještě nikdy jsem před Nathanem nebyla tak nervózní!

"Ahoj, Sam." odhodlá se mě letmo políbit na uvítanou a zve mě dál. "Dáš si kafe? Mám pocit, že ho potřebuješ, jako sůl!" odhaduje správně.

"Ráda, díky!" vřele se na něj usměju. Po celém dni stráveném konkurzem na novou Markovu sekretářku mám všeho plné zuby. Ze své práce jsem udělala velké nic, ale Mark by mohl být konečně spokojen. Jeho nová asistentka má doporučení, jako dosud žádná jiná.

"Nechceš namasírovat?" ptá se Nate, když mi pokládá kávu na stůl.

"Jsi poklad." znovu se usměju a uvelebím se k němu.

Nechávám jeho ruce, aby se jemně dotýkaly mé šíje a ramnou. Připadám si, jako v nebi.

"Nate?" zamumlám se zavřenýma očima, zatímco jeho prsty krouživými pohyby masírují mou šíji, jemně hladí klíční kosti a přibližuje se k mým prsům.

"Ano?"

"Nevadilo by ti, kdybychom šli dnes spát "jen tak", bez milování?" Nevím, co se to se mnou děje, ale dnes nemám chuť ani na sex.

"Promiň.. Myslel jsem... Samozřejmě!" koktá překvapeně, ale nakonec se trefí do toho, co bych ráda slyšela. "Blázínku..." políbí mě něžně na špičku nosu a odnese do ložnice.

"Děkuju." zašeptám, když mě jeho mohutné ruce obejmou a jeho svalnaté tělo se přitiskne k tomu mému.

"Spinkej." odpoví tiše a já se po dlouhé době cítím zase v bezpečí. V bezpečí, které jsem si neužila ani jako dítě. V bezpečí máminy náruče....

Přitisknu se k němu co nejsilněji a nechám se unést do říše snů....

Počet komentářů: 3

Elisabeth IV.

2. května 2013 v 7:38 | Libby |  Příběhy
Ve středu jsem si udělala relaxační večer. Zase. Poslední dobou se mi fakt nic nechtělo, ale tentokrát jsem se na rande opravdu těšila. Na Patricka jsem myslela od pondělí snad bez přestávky. Takhle se mi už dlouho nikdo nelíbil. Po koupelně jsem si roztahala svíčky a do vany si dala mořskou sůl. Tohle mi chybělo, ale líp bych se cítila, kdyby mi tu dělal společnost nějaký milý muž. Ale co, kdo si počká, ten se dočká...
Konečně tu byl čtvrtek. Celou noc se mi blbě spalo, protože jsem byla dost nervozní a furt jsem si v hlavě vytvářela trapné, někdy až děsivé scénáře mého rande. Nakonec jsem se tomu jen zasmála a raději jsem se začala uklidňovat a říkat si, že to dopadne dobře. Reese si mě kvůli tomu celé dopoledne dobírala.
"Ježíš přestaň si hlodat ty nehty! Jsi fakt čuně. Radši se běž zkrášlit, protože pochybuju, že s těmi kruhy pod očima budeš pro něj ohromně sexy."
"Jasně už jdu. Ale stejně...kdyby mi byl souzený, tak by mě miloval i s mými kruhy." Pozdvihla jsem svůj ukazováček na znamení, jak moc mi to pálí.
"O tom nepochybuju, ale první mu musíš dát záminku k tomu, aby se do tebe zamiloval." Poslechla jsem kamarádku a namířila si to rovnou do koupelny.
"Panebože, vypadám fakt bídně!" Povzdechla jsem si.
"Skoro jako mrtvá nevěsta Tima Burtona." A nedá si pokoj. To je teda kamarádka. Po chvilce snažení jsem se svým výsledkem byla spokojená. Teď ještě aby byl spokojený on.
"Co když je to kamioňák?" Napadla mě další blbost.
"prosím tě přestaň už s tím!" Reese už se mnou opravdu ztrácela trpělivost. Když se kamarádka chystala obědvat, já si nalila sklinku bílého vína na kuráž.Na jídlo jsem opravdu neměla chuť.
"Zpomal kočko, přece tam nechceš přijít opilá." Brzdila mě Reese a já ji jen dala za pravdu. Ve dvě jsem se pomalu kopala z bytu.
"Máš mé požehnání a nezlob!" Dala mi kamarádka pusu na obě tváře a zavřela za mnou dveře. Taxik už na mě čekal a za 15 minut jsem vcházela do restaurace. Karen na mě začala mávat a rychle ke mě přiskočila.
"Nazdar, tak co, těšíš se? " Ta holka byla snad nadšenější než já. Já jsem spíš byla čím dál, tím víc nervoznější.
"Jo těším. Dej mi prosím tě dvě deci bílého." Karen se jen zaksichtila.
"Nemůžu. Volala Reese." Začala jsem se smát. Moje abstinující kamarádka si myslí, že dvě sklinky mě snad opijou pod obraz. Ale neřešila jsem to, protože mě někdo přerušil.
"Ahoj krásko" Otočila jsem se a naproti mě stál Patrick.
"Ahoj, jsi tu brzo je teprve třičtvrtě." Culila jsem se na něj. Určitě si musí myslet,že jsem magor.
"Je pravda, že obvykle chodím všude pozdě, ale dneska šlo všechno jako po másle." Usmál se. Rozloučila jsem se s Karen a namířili jsme si to do místního hudebního klubu.
"Jak dlouho tu děláš?" Zeptal se mě, když jsme opouštěli restauraci.
"Skoro dva a půl roku. Původně pocházím z Amsterdamu a tady v Německu žiju tři roky."
"Co tě sem přitáhlo?" Chvilku jsme přemýšlela.
"Vlastně nic. Jednou nás tak s mojí nejlepší kamarádkou napadlo, že zkusíme cizinu a tak jsme se ocitly tady." Patrick uznale pozvedl levé obočí.
"A co ty?" Zeptala jsme se.
"Já tady žiju od dětství." Koukl na mě a pak sklonil hlavu a šel dál. Já čekala, kdy mi o sobě taky něco řekne, ale on furt mlčel.
"A čím se živíš?" Pokračovala jsem v otázkách, protože se mi zdálo, že sám mi toho asi moc neřekne.
"Jsem umělec." Řekl jakoby nic.
"V jakém směru?"
"Co tvoje rodina? Ta zůstala v Nizozemí?" Ignoroval mojí otázku. Docela mě to naštvalo, ale nechala jsem to tak.
"Jo. Máma s tátou mají restauraci, takže jsem pochopitelně musela vystudovat hotelnictví a turismus, abych u nich mohla pracovat. Jenže jsem je docela překvapila, když jsem přišla s tím, že se stěhuju do Německa."
"A oni s tím neměli problém?" Ptal se zvědavě.
"Ze začátku docela jo. Máma si nedokázala představit, že by mě neměla delší dobu vidět. Ale zvykli si. Teď u nich pracuje moje sestra. Minulý rok dostudovala to samé co já."
"A máš ještě jiné sourozence?"
"Bratra. Ten je o 3 roky starší a dělá automechanika. Miluje auta, takže to bylo u něj jasné už od dětství." Ani mi to tak dlouho nepřišlo a najednou jsme se ocitli před barem. Patrick jako správný gentleman vešel první. Barman okamžitě odložil tác se sklem a přiběhl k nám.
"Zdravím. Paddy vás stůl je tam na konci u televize." Ukázal prstem na druhý konec baru.
"Tam budete mít soukromí a nikdo si vás nebude všímat." Usmál se na mě a zase odkráčel zpátky ke své práci. Vůbec jsem nechápala, co tím myslel, že si nás nikdo nebude všímat, dokud jsme neprocházeli kolem stolů, aby jsme se dostali k tomu našemu. Lidi po nás koukali a něco si šuškali.
"Co jim všem je? Proč po nás tak koukají?" Nechápavě jsem se zeptala.
"Asi koukají na tebe. Sluší ti to totiž." Sladce se na mě usmál až mi poskočilo srdce. Usadili jsme se a barman nám donesl nápojový lístek.
"Já už mám vybráno. Dám si zázvorový Kinley." Patrick ještě chvíli koukal do lístku a dal si latte.
"Myslím, že teď je řada na tobě. Řekni mi něco o sobě." Vybídla jsem ho.¨
"Narodil jsem se v Irsku. Moje maminka umřela, když mi bylo pět let a vyrůstal jsem s otcem a jedenácti sourozenci." Po téhle informaci jsem na něj zůstala koukat s otevřenou pusou.
"Tvojí maminky je mi moc líto." Na víc jsem se nezmohla. V hlavě mi pak šrotovalo jeho jedenáct sourozenců. To snad člověk ani nemůže zvládnout (jasně, vím, že Marie Terezie jich měla šestnáct, ale i tak...). V televizi bylo puštěné MTV a zrovna začala hrát písnička An Angel od Kelly Family.
"To jsem neslyšela celé roky. Kde jim je konec." Přemýšlela jsem nahlas. Patrick se jen zmateně koukl na obrazovku. Já na ni koukala taky a pak jsem se podívala na něj a pak zase na televizi. Takhle jsem to zopakovala asi pětkrát, než mi to došlo.
"Panebože" Přikryla jsem si pusu rukou a koukala Patrickovi přímo do očí.
"Promiň, že jsem ti to neřekl. Užíval jsem si, že jsi nevěděla kdo jsem."
"Jo jasně, docela tě i chápu. Aspoň už vím, kam tě mám zařadit. Pořád jsi mi někoho připomínal a já furt nevěděla koho. A lhal jsi mi. Ti lidi tady nekoukali na mě, ale na tebe." Řekla jsem zaskočeně.
"Ti lidi tady mě znají. Několikrát jsem tu už hrál. Spíš koukali koho jsem si tu přivedl. Já s ženama totiž nikam na veřejnosti nechodím. Jsi první." Mrkl na mě významně.
"To mi je teda pocta." Rozesmála jsem se.
"Takže já jsem ti svoje řekla a když už teda prasklo to, kdo jsi ty, je řada na tobě." Pobídla jsem ho. Začal úplně od začátku a řekl ze svého života skoro všechno až po současnost. Samozřejmě jsem pár věcí věděla, protože jsem svého času patřila mezi velké fanynky, ale poslouchala jsem ho až do konce. Když domluvil, nebyla jsem schopna slova. Nejvíc mě dostala ta část, jak vyprávěl o svém životě v klášteře.
"Ještěže jsi od tamtud odešel. Byla by tě totiž velká škoda." Mrkla jsem na něj. On se začal smát a pak jsme si vykládali jenom o blbostech, jako třeba kdo má co rád a co naopak rád nemá. Když jsem se podívala na hodiny bylo půl desáté a na malém podiu se chystala nějaká neznámá kapela na vystoupení. Patrick, teda pardon Paddy (požádal mě ať mu Patricku neříkám, že na to není moc zvyklý), mě přemluvil, abychom zůstali na koncert a potom mě doprovodil až domů.
"Bylo mi s tebou moc hezky a doufám,že jsme se neviděli naposled." Políbil mě na ruku a usmál se. Já ho ujistila,že se určitě ještě uvidíme. Vyměnili jsme si telefonní čísla a já vyběhla schody k mému bytu. Reese už spala a já ji nechtěla budit, tak jsem si dala rychlou koupel a zalezla do svého pokoje. Spát se mi vůbec nechtělo. Byla jsem celá pryč z dnešního večera. Po chvilce mi přišla smska.
"Děkuju za příjemný večer. Přeju dobrou noc. Paddy." Samou radostí jsem zabořila hlavu do polštáře a v duchu si přehrávala dnešní večer. Nakonec jsem usnula ani nevím jak, ale tu noc se mi spalo báječně.
Počet komentářů: 2

Be good, Sam! 6. kapitola

30. dubna 2013 v 20:17 | Míša Ax. |  Příběhy

"Promiň Luc, tohle je důležité, musím to vzít.. Ale hned jsem u tebe." omluvím se a odcházím stranou.
"Ahoj." přijímám tiše hovor.
"Ahoj Sam." na chvíli se rozhostí rozpačité ticho.
"Platí ještě pořád, že se ti po mě stýská?" odváží se Nathan.
"Stýskalo se mi včera." odpovídám chladně.
"A dnes už ne?" zkouší.
"Dnes už nevím." trucuju.
Ale po pravdě... V momentě, kdy jsem v telefonu uslyšela jeho hlas, srdce mi poskočilo štěstím. Ale to mu přiznat nemůžu.
"A kdy to budeš vědět?" pokračuje dál v této hře, na kterou zrovna teď nemám čas.
"Proč voláš, Nate?" jdu rovnou k věci.
"Měl jsem prostě radost, že ses mi včera ozvala." přiznává.
"Ale to bylo včera. Nate, promiň, ale byl jsi to ty, kdo mě od sebe vyhodil..." moje pošramocená hrdost se nehodlá vzdát.
"A lituju toho, Sam.." šeptá.
"A co místo, reklama, sponzoři? Máte už něco jistého, Lucy?" Slyším Patricka a vidím, že Lucy začíná panikařit.
"Sam?" připomene se Nathan.
"Promiň, Nate. Mám teď pracovní schůzku. Nejsem ani v Anglii. Zavolám Ti, až se vrátím.. Pa."
Zavěsím a jdu Lucy na pomoc.
"Dobrý den. Jsem Samantha Greenová." jdu k Patrickovi s napřaženou pravicí.
"Patrick Kelly. Pro některé Paddy. Těší mě slečno Greenová." usmívá se na mě.
"Pokud budete souhlasit se spoluprácí pro Caritas v Anglii, budou propagace a reklama mou náplní práce." řeknu rychle a nevím, jestli toho mám litovat hned, nebo až za chvíli. Zbláznila jsem se?!
Lucyiny oči na mě hledí s vepsanou otázkou "Vážně?!" a podobně se tváří i Patrick. Pěkně jsem si to zase zavařila! Ale když už jsem se do toho navezla, je třeba pokračovat.
"Lucy má na starosti hlavně sponzoring a organizační zajištění akce. Jako nové ředitelce Caritas ji nezbude tolik času, aby roznášela plakáty." (Jako kdybych já ho měla, že?)
"Díky Sam." usměje se na mě vděčně a poznávám, že znovu nabyla jistoty.
"Patricku, nemáme zatím hotovou žádnou strategii, ani přesný plán. Pouze koncept, který jsem vám předvedla. Jsem tady proto, abych zjistila, jestli na spolupráci s Caritas v Anglii přístoupíte. Až podle Vašeho vyjádření začneme podnikat další, konkrétní kroky." dokončila. Už to byla zase ta stará, sebevědomá Lucy.
"Rozumím." kýve Patrick hlavou. "Podle toho, co jsem od vás slyšel se mi ten projekt líbí a rád na něm budu spolupracovat." dodá už se širokým, tím svým kouzelným úsměvem a Lucy září jako měsíček. Zvládla to!
"Výborně! Děkuju Vám a těším se na spolupráci!" dodává poslední zdvořilou, obchodní frázi, ale já na ni vidím, že by nejraději samou radostí výskala a skákala jako malé dítě.
"Co kdybych vás, dámy, pozval na oběd? Když už jsme se tak pěkně domluvili." nasadí roztomilý, klukovský kukuč, kterému by žádná neodolala.
Ale já dnes ano. Z předešlé noci nemám zrovna nejlepší pocit. Ne, že by se mi Patrick nelíbil.. Líbí.. A moc! Ale vyjímečně musím dát za pravdu Tommymu. A vlastně i Lucy. Musím zvolnit. Životní tempo, které jsem za poslední měsíce nasadila, se mi začíná vymykat z rukou. A včerejší noc je toho jasným důkazem!
"Děkujeme, ale už něco máme." odpovídám rychle, protože vidím, že se Lucy chystá horlivě přikyvovat.
"Máme?!" dívá se na mě nechápavě.
"Máme! Tys zapoměla?!" valím na ni oči.
"Aha, máme." odpoví zklamaně a já bych ji v tu chvíli nejraději kopla! Drbárnu s nejlepší kamarádkou by vyměnila za celebritu! (A kdo ne, že?)
"Už dlouho jsem nedostal košem!" Patrick se tváří jako malý Janek. "Ale samozřejmě vás chápu."
"Ještě jednou díky. Ozvu se vám. A kdybyste měl nějaké připomínky, či náměty, zavolejte, vizitku máte." podává mu Lucy ruku.
"Díky. A šťastnou cestu zpět!" přeje zdvořile.
"Mějte se Patricku." jdu po vzoru Lucy a natahuju k němu svou pravici.
"Ještě bych prosil Vaši vizitku, Samantho." říká vážně, ale koutky mu cukají, když mé obočí vyletí vzhůru. "Jak jste řekla, propagační věci budu konzultovat s Vámi.. Co když mě něco napadne?"
´Ty hade!´ pomyslím si.
Se strojeným úsměvem a pod bedlivým dozorem Lucy, mu podávám svou vizitku a za ten jeho samolibý úsměv bych ho nejraději nakopala někam!
"Nashledanou, Patricku.
"Ciao!" mrkne na nás a mě věnuje ten nebeský úsměv.


"Tak jak jste v Německu s Lucy pokročili?" vyzvídám a culím se na Tommyho. Ne, že bych už to nevěděla od Lucy (společný oběd byl opravdu plodný), ale jelikož jsem tak trochu potvora, líbí se mi, když můžu svého bratra přivézt do rozpaků.

"Je to fajn." odpovídá se sklopeným zrakem.

"Fajn?! Pivo s kámoši je fajn, husí paštika je fajn... Ale Lucy?!" dělám rozhořčenou.

"Dobrá, dobrá!" vzdává se. "Mám Lucy opravdu rád. V tom Německu jsme se mohli poznat blíž a je mi s ní dobře... Uspokojí tě tato odpověď?"

"Jo! Mám z vás ohromnou radost bráško!" vrhnu se mu kolem krku.

"Tak pojď už, ty třeštidlo. Práce volá." připomíná mi a jemně od sebe odtahuje.

"Rozkaz šéfe!" zasalutuju a upravím si sukni černého kostýmu.

Jak já tohle oblečení nenávidím! Naše firma mi tak trochu připomíná Men in Black. Ať potkáte kohokoliv, má na sobě černý kvádr, v případě žen kostým ať už s kalhotami, nebo sukní a bílou košili. Každý, kdo se od tohoto jejich "módního trendu" odlišuje je mimozemšťan a vstup na půdu GreenCorpu je mu málem zakázán! Ať žijí právnící!

"Až přijedeme do práce, potřebuju, abys mi připravila McLaughtovy podklady a nezapomeň, že obědváš s panem Closerem! Smlouvy jsem ještě jednou zkontroloval, tak mu to koukej pěkně naservírovat! Hlavně nesmí couvnout, Sam!" chrlí na mě pracovní pokyny a rázem se z mého bratra zase stává tvrdý právník. Takhle vlastně vypadá každá naše společná cesta do práce. Už vím, proč většinou jezdím sama!
Počet komentářů: 1

Be good, Sam! 5. kapitola

22. dubna 2013 v 17:18 | Míša Ax. |  Příběhy

"Neruším vás?" nakouknu opatrně dovnitř, když Tommy otevře dveře svého pokoje.
"Myslel jsem, že po tom víně v baru už dávno spíš." No jo, přiznávám, že jsem si dala o pár skleniček víc, než ti dva, ale fakt jsem se potřebovala po tom všem uklidnit.
"Nespím bráško. Ale když se Lucy do teď nevrátila, říkala jsem si, jestli si nechcete vzít ten náš dvojlůžkový pokoj. A abyste si nemysleli, že nemám žádný sobecký úmysl, chci si zítra trochu přispat a vím, že Lucy bude ráno samou nervozitou z té schůzky vzůru už v šest." zazubím se na ni a ta mi oplácí stejnou mincí.
"To zase není tak špatný nápad, co Tommy?" usměje se Lucy na mého bratra.
"Je to dvě proti jednomu." odfoukne si, ale vidím na něm, že se ani nechystal protestovat.
"Tak dobrou noc, hrdličky."
"Dobrou, Sammy." zavřou za sebou dveře a já, jako školačka na ně nalepím ucho a poslouchám do doby, než se na chodbě rozhostí ticho.
Potichoučku se vykradu z pokoje a rychle přebíhám chodbou.
Dveře 801. Natahuju ruku, ale dveře se otevřou dřív, než stihnu zaklepat.
"Ahoj, pojď dál." Patrick mě vítá sklenkou šampaňského a opět svým neodolatelným úsměvem.
"Ahoj, díky." příjmám skleničku a posadím se na pohovku, na kterou ukazuje.
"Jak se ti líbil koncert?"
"Proč jsi mi na té faře neřekl, kdo jsi?" cítím se trochu dotčeně a v hlase mi zní vytýkavý tón.
"Promiň mi to." říká smířlivě a usadí se vedle mě. "Víš, moc často se mi nestává, že se před koncertem potkám na záchodech s někým, kdo neví, kdo jsem." vysvětluje s úsměvem.
"Víš o tom, že jsi ješita?" prohlásím na oko uraženě.
"Možná tak trochu." zazubí se. "Tak už se na mě nečerti, prosím." pohladí mě jemně po ruce a já cítím, jak mi po zádech přeběhne zima.
"Když tak pěkně prosíš, budiž ti odpuštěno." usměju se a celou skleničku vypiju na ex. Cítím se trochu nesvá...
"Co tvůj nos?" opatrně se dotýká mého kořene nosu.
"Bude to dobrý." odpovídám a slyším jeho zrychlený dech.
"Co to děláš, Patricku?" ptám se tiše, když se jeho obličej přibližuje k tomu mému. Z vína se mi začíná točit hlava a mozek už odmítá myslet.
"To, co jsem chtěl udělat už poprvé, kdy ses na mě tady před výtahem usmála." šeptá a já zavírám oči, protože jeho rty jsou už na dotek těm mým.
Nejdříve vnímám jen jemné šimrání, které přechází v letmé doteky, až se naše rty pevně spojí. Cítím, jak se špičkou svého jazyka opatrně dobývá do mých úst, až se naše jazyky pomalu propletou, jako by tančily do rytmu nějaké romantické melodie.
Hruď se mi rychle zvedá nahoru a dolů a v podbříšku cítím silné šimrání. Mám pocit, že omdlím...



Ještě nemám ani otevřené oči a cítím, jak mě třeští hlava. ´No prima, to bude zase den.´ Pomalu se otočím na bok a otevřu oči.

´Jen to ne!´zhrozím se v duchu a připadá mi to, jako Las Vegaské dejavue. Na židli vidím úhledně složeny své šaty a pod židlí srovnané balerínky. To jsem určitě neukládala já.. Patrick!

S hrůzou kouknu pod peřinu a zjišťuju, že mám na sobě spodní prádlo. Ale co to znamená netuším. Je to dobře, nebo špatně?

"Ahoj Šípková Růženko." usmívá se Patrick od dveří a na podnosu nese čerstvou kávu, džus, míchaná vajíčka, džem, máslo, jogurt, müsli a pečivo.

"Dobré ráno." Snažím se trochu se sebrat a taky se usmát. Uložím se do polosedu, peřinu si přitahuju málem k hlavě a nechávám si dát na klín tác.

"Jsem rád, že už jsi vzhůru. Neměl bych to srdce tě budit, ale musel bych. Za půl hodiny tady mám pracovní schůzku." vysvětluje s neskrývanou nelibostí.

"Cože?! To už je tolik hodin?!" vykulím oči.

"Půl desáté.. Proč? Pospícháš někam?" nerozumí mému rychlému úprku z postele a zběsilému soukání se do šatů.

"Jo, na pracovní schůzku." vysvětluju. " S tebou!"

"Cože?" tentokrát na mě koulí oči Patrick.

"Tu schůzku máš s Lucy Cloudovou, mou kamarádkou. Chtěla..." ale, co mu budu vysvětlovat. " A se mnou..." obracím do sebe hrnek kafe a líbám ho na tvář.

"Děkuju za snídani." zpomalím nakonec a usměju se. "A Patricku... Můžeme se před Lucy prosím chovat, že se neznáme?" dívám se na něj prosebně.

"Určitě." mrkne na mě.

Beru ze stolu klíčky od Thomasova pokoje a Patrick mě vyprovází ke dveřím. Vím, že už bych měla být u Lucy, ale jedno mi neustále vrtá hlavou a obracím se znovu ke Patrickovi.

"Patricku... Stalo se v noci něco?" klopím oči dolů. Je mi až hanba přiznat, že mám okno.

Patrick mě vezme něžně za bradu a zvedne hlavu tak, abych se na něj zase podívala.

"Nestalo, Sam. Spal jsem na gauči." Určitě teď musel slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce!

"Slíbil jsem ti, že budu hodný." téměř neznatelně se na mě usmívá a dává mi krátkou, ale něžnou pusu.




Můžeš mi říct, kde sakra jsi?" ´Ou jéje, Lucy už sakruje, nervozita bude veliká!´ "Už přes hodinu tluču na dveře, volám ti a ty nic!" Nadechuje se k další slovní spršce, ale já ji chytám za ruce.

"Klid zlato, máme ještě 10 minut a já už jsem tady. Zhluboka se nadechni, vydechni...Nadechni....Vydechni... Lepší?"

"Díky." vydechne.

"Tohle nemůžu zvládnout, Sam! Dívej se na mě, už teď jsem jako uzlíček nervů!" propadá Lucy zoufalství.

"Od toho jsem tady, Luc. Spolu to zvládneme, ničeho se neboj." mrknu na ni a pevně obejmu.

"Který je to pokoj?" ptám se nevinně.

"801." špitně.

"Tak jdeme." zavelím a vezmu ji za ruku.

"Počkej, Sam! Ještě neklepej!" zastaví mě Lucy těsně předtím, než se má ruka dotkne dveří.

"Lucy! Je to člověk, jako ty i já! Představ si, že se třeba bavíš s Tommym. Teď už opravdu není vhodná doba na nervozitu! Jsi budoucí ředitelka Caritas a jsi tady pracovně, tak si to sakra uvědom a koukej se podle toho začít chovat!" Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.

Lucy se na mě chvíli kaboní, ale aspoň už nehysterčí. Slyším její hluboký nádech a výdech a sama zaklepe na dveře.

Otevírá nám Sven.

"Ahoj. Jsem Lucy Cloudová z Caritas. Tohle je Samantha Greenová." třese si s ním ruku a já jí následuju.

"Ahoj. Pojďte dál." zve nás dovnitř. "Chvilku vydržte, Paddy vyřizuje telefon."

Paddy? Tuhle irskou zdrobělinu jsem už dlouho neslyšela.

Ukáže nám, abychom se posadili na pohovce.

Ano, na té stejné pohovce, na které jsem se včera s Patrickem líbala (i když to bylo to poslední, co si pamatuju). Tohle je fakt padlé na hlavu. Co tady vlastně dělám?

"Dáte si něco k pití?" ptá se Sven od minibaru. Lucy zdvořile odmítne, ale já kávou určitě nepohrdnu. Po včerejšku bych potřebovala rovnou kofejnové infuze!

"Už jde!" dloubne do mě Lucy, když se dveře ložnice pomalu otevírají.

"Klid zlato, zvládneš to!" snažím se ji dát poslední povzbuzení a v tom se mi v kabelce rozdrní mobil. Kouknu na displej a obočí mi překvapením vyletí k výšinám. Že v ten moment do místnosti vstoupí Patrick, si pořádně ani nevšimnu.

Volá Nathan.
Počet komentářů: 4

Další články

Kam dál