People who don't like my page should unfollow me right now.
 


Rozhodni se správně! 67. část

Včera v 19:30 | Zuzka |  Příběhy - fan fiction


"Cor, tys konečně přišla" jásá Iggi a spolu s Alexem mě oba objímají. "Ahoj kluci, ani nevíte, jak jste mi chyběli" obejmu každého jednou rukou a tisknu je k sobě tak, jak mi to břicho dovolí. "Ahoj Cor, rád tě vidím" usměje se na mě Denis a obejme. "Ahoj" vyjde z domu taky Patrick. "Ahoj" pronesu, ale nepodívám se na něj. "Musíme si promluvit" ihned to na mě zkouší Patrick. "Nechci" trhnu rameny. "Cornelie" zavrčí výhružně, ale stáhne se, protože se na něj kluci zkoumavě zadívají. "Cor, ty čekáš miminko?" zajímá se Iggi zvědavě a zírá na mé břicho. "Čekám miminko" kývnu hlavou a s Alexem se na mě zadívají…

"Ahoj Cornelie, jak ti je?" vyjde z domu i Patricia a přeruší tak pohledy kluků. "V rámci možností dobře" ujišťuju jí. "Co tlak?" stará se. "Je mi dobře, neboj" stisknu jí ruku. Cítím na sobě Patrickův pohled. Jestli jsem si myslela, že se "svědky" to budu zvládat lépe, mýlila jsem se. "Cor, zahrajeme si zase něco? Dlouho jsme nehráli" ptají se mě kluci a já jsem za to neskonale vděčná. "Co Julie?" zajímám se o Iggiho první lásku, když kluci rozkládají deskovou hru. "Julie je pasé, teď je to Natalie" usmívá se Iggi a já vyprsknu smíchy. "Ten test jsem napsal nejlépe ze všech" řekne mi Alex a já poskočím nadšením. "To je super, já jsem věděla, že to zmákneš" obejmu ho. Psal mi, že ho čeká těžký test z angličtiny, který je v jejich škole důležitý. Ten, kdo ho napíše nejlepe bude mít možnost podívat se do Anglie.

"Takže v létě jedeš do Anglie?" dojde mi a on se na mě šťastně usměje. "Budu pak lepší, než ty" ukáže na mě se smíchem. "Jen aby" zapochybuju vesele. "Zato němčina, ta ti nepůjde nikdy tak dobře, co?" uhodím na jeho slabinu. "Vždyť jo" odmávne mě jako otravnou mouchu a já se rozesměju. Po dlouhé době se zase směju hezky od plic. "Jaký test?" nakrčí Patricia čelo a postaví přede mě sklenici vodou. "Z angličtiny" objasní jí, když tápe. "Aha…." kývne, ale pak se zarazí. "Počkej, jak to Cornelie věděla?" zajímá se a mě to dojde. Nikomu doma neřekl, že jsme v kontaktu, že si píšeme. "Píšeme si s Cor" pokrčí jednoduše rameny a oni na něj jen hledí, neschopní slova. "Jakto…?" napadne Denise. "Když jsme Cor potkali v tom obchodě, řekl jsem si o její číslo a ona mi ho dala" popíše.

"Od té doby vím, co se u ní děje. Pracuje ve vydavatelství Storm, občas jsem si nějaký článek přečetl, ale není to nic pro mě" pitvoří se mým směrem. Taky je puberťák a chlap, těžko mu přijdou zajímavé rozhovory s různými zajímavými ženami, tipy a rady ohledně kosmetiky, jídla, oblečení, to je jasné. "Teda vím skoro všechno, co se u ní děje…" stočí pohled na mé břicho. Zastydím se. Nelhala jsem mu, jen jsem to prostě neřekla. "Aha, a proč jsi nám to neřekl?" nechápe Patricia. "Jo brácho, proč jsi nám to neřekl?" vyčítavě se na něho dívá Iggi. "Mohl jsem to taky vědět a Cor pozdravovat a říct jí, že mi chybí" čílí se. Pohladím ho ve vlasech "já jsem to věděla a taky jsi mi chyběl. Vy oba" mrknu na Iggiho. "Stejně jsem to mohl vědět, strejdovi bych nic neřekl" rozumuje Iggi a všichni se na něj podíváme.

"Proč bys mi to neřekl?" zeptá se Patrick. "Protože jsi Cor opustil. A to jsi říkal, že jí máš takhle moc rád" rozpřáhne zase Iggi ruce. Vzpomenu si, jak Iggimu Patrick ukazoval, jak moc mě má rád. Tak dávno to je…. Patricka tím uzemní, nevzmůže se ani na slovo. "Kvůli tobě k nám Cor nechodila" spustí Iggi a překvapí mě. "Tak to nebylo" rychle vyhrknu a Patrick po mě hodí pohledem. Sama nechápu, proč mám potřebu ho bránit. Přece mě opustil, Iggi to řekl správně a kvůli Patrickovi jsem přerušila kontakt s Patricii a kluky. "Ale nám jsi to říct mohl" znovu se vrací k původnímu tématu Patricia. "Taky jste nám neřekli pravdu, proč k nám Cor nechodí" vede si Alex svou. Sklopím hlavu. Nechci, aby kvůli mně byli kluci na Patricka naštvaní. I když by zasloužil pár facek.

"Měl jsi mi to říct" trvá Patricia na svém. "I mě" řekne Denis. "I mě" dodává tiše Patrick. "Já mám Cor rád a nechápu, proč bych s ní kvůli tomu, že s ní nemluví tady strejda, nemohl mluvit já" odzbrojí nás rozumem dvanáctiletého kluka a rozhodí rukama. "Nic neříkám" brání se Patricia. "Jdeme, čas oběda" pobízí nás hladově Denis a přeruší tak poněkud nepříjemnou konverzaci. Všichni jdeme do domu a usazujeme se k velkému jídelnímu stolu, Alex po mé pravé ruce, Iggi po mé levé ruce. Úplně jsem zapomněla jak je mi v jejich přítomnosti dobře a hezky. Po obědě, kdy s klukama hrajeme snad každou hru, kterou doma mají, se cítím dobře. Spokojeně. Jen na Patricka se nějak nemám sílu podívat. Sedí neustále s náma u stolu, nemluví, nebaví se, nehraje hry. Jen občas cítím, že se na mě dívá. Pro jistotu se tvářím, že mám napilno hrát s klukama. "To není, fér, zase jste mě obehráli" hudruju naštvaně. "Cor, my opravdu nechtěli" ujišťuje mě Iggi.

"Můžu se na něco zeptat?" pohlédne na mě a já kývnu. "Narodí se ti kluk nebo holka?" "Holka" usměju se na něj. "S holkama je nuda" protáhne Alex a já se po něm se smíchem oženu. "No dovol? Jsem taky holka a je se mnou nuda?" smějeme se všichni. "S tebou Cor není nikdy nuda" položí si hlavu na mé břicho Iggi a já ho počechrám ve vlasech. Opravdu mi moc chyběli. "Kluci" zavolá z domu Patricia a oba se zvednou a odběhnou. Zůstávám v altánku s Patrickem sama. Sakra! "Cornelie" promluví okamžitě, když jsou kluci z doslechu. Tvářím se, že mám největší napilno skládat hru zpět do krabice. "Cornelie, mluv se mnou!" houkne na mě. "Nemám o čem" trhnu rameny. "Nemáš o čem? Podle mě je sakra dobrý důvod, proč musíš se mnou mluvit" štěkne. Naštvaně se na něj podívám "já nemusím vůbec nic, rozumíš? Vůbec nic!" cítím, jak ve mně zase narůstá vztek.

"Čekáš moje dítě.." "Je to jenom moje dítě!" opravuju ho. "Čekáš moje dítě. Mám právo to vědět a tys mi to zatajila" "A tys ode mě sprostě utekl" vrátím mu to. "Chránil jsem tě" "Jo?" ironicky protáhnu "a od čeho prosím tě?" zadívám se mu do očí. Do těch jeho nádherně modrých očí. "Od pomluv v novinách" hlesne. "Nechránil, psalo se o mě, možná víc než předtím. Takže paradoxně jsi mi znovu ublížil" ušklíbnu se. "To jsem nemohl vědět…" Nemám na to co říct. Nevím, co říct. "To nemá smysl řešit" odmávne to, jakoby to bylo smazáno "bylo to dávno" "Tak dávno ne" stojím si tvrdohlavě na svém. "Budeme rodiče" "Já budu rodič" "Cornelie" jeho hlas zase začíná nabírat na intenzitě. "Nenuť mě udělat něco, čeho budu litovat!" "Já tě nutím?" v šoku na něj pohlédnu.

"Já tě nutím? Já jsem tě už nikdy v životě nechtěla vidět! V životě nikdy!!! Ubližil jsi mi, dostal jsi mě na kolena, kvůli tobě a tvému debilnímu rozhodnutí jsem byla na dně!!! Lhal jsi mi, sprostě jsi mě využil, vyspal ses se mnou a ani neměl tu odvahu mi říct, že odcházíš. Normální zbabělec jsi. Bylo ti jedno, jak mi bude, myslel jsi sobecky jen na sebe. Milovala jsem tě, byla jsem ochotná udělat pro tebe cokoliv, nevadilo mi, že nepracuju v novinách, ale ty jsi obyčený sobec, myslel jsi jen na sebe!" nadechnu se a pokračuju dál "jaký příklad dáš mému dítěti, co? Jak být sobec a slaboch?" zasmečuju.

"Cornelie, varuju tě…" zasyčí vztekle. "Co? Před čím mě varuješ?" "Přestaň takhle mluvit!" křikne na mě, až sebou cuknu. "Nemáš ani ponětí, jak těžké bylo od tebe odejít, jak moc jsem chtěl zůstat, jak moc jsem se musel přemáhat" křičí. "Tak proč jsi, ty frajere jeden nezůstal? Proč jsi to neřešil se mnou?" křičím už i já, ale na mě křičet nebude, protože nemá důvod! "Protože ti ubližovali noviny" praští pěsti do stolu. "Takže jsi mi raději ublížil ty sám? Aby to nemusely dělat noviny?" cloumá mnou vztek. "Jsi hluchá?" vyjede "Nejsem!!" štěknu. "Asi jsi, když to nechápeš!" "Nejde pochopit tyhle tvé pseudopředstavy!" "Udělal jsem to z lásky k tobě" "Z lásky ke mně jsi mi lhal, opustil mě, nechal mě tady na všechno samotnou? Pěkná láska, fakt" ušklíbnu se. "Ty to prostě pochopit nechceš" má jasno.

"No jistě, já to nechci pochopit, tvé ušlechtilé důvody. Zničil jsi všechno, v co jsem doufala, v co jsem věřila. Svým sobeckým rozhodnutím jsi zničil mou budoucnost, kterou jsem měla naplánovanou. Všechno jsi zničil, úplně všechno" snažím se vykřičet ze sebe tu bolest, kterou mi způsobil. "Nemáš ani ponětí, jak mi bylo, tak šíleně to tady bolelo" sáhnu si na srdce. Rychle zamrkám, protože cítím, jak se mi do očí hrnou slzy. Jen sedí a hledí na mě. Jeho pohled je nepříjemný, mám pocit, že se mi propaluje do mozku a on z něj může vyčíst, že ho pořád miluju. Rychle se zvednu a chci zamířit do domu. "Počkej…" chytí mě Patrick za ruku a ve mně se znovu rozlévá to příjemné, uvolňující a uklidňující teplo, které se v mém těle objevuje jen ve spojení s jeho dotekem. "Pusť mě" vysmeknu se mu a odcházím do koupelny. Opřu se o umyvadlo a nechám slzy, aby mi tekly po tváři. "Cor" zaťuká Patricia na dveře. Rychle setřu slzy a otevřu. "Jsi v pohodě?" zajímá se a pátravě mě pozoruje. "Jsem" kývnu a vyjdu zase na zahradu.

"Můžeš na chvíli?" otočí se Patricia na Patricka. "Jasně" kývne a odchází spolu s ní a Denisem. Jsem tedy s klukama sama. "Jsem na strejdu naštvaný" sdělí mi Iggi. "A proč?" jsem zvědavá. "Opustil tě a my jsme o tebe přišli" vysvětlí. "Tak to nebylo" vyhrknu rychle a pouštím se do vysvětlování. "Nemůžete být na strejdu naštvaní. To si musíme vyříkat my dva spolu" vysvětluju. "A vyříkáte?" obrátí se na mě Iggi. "Někdy snad ano" připustím. Teď, ale určitě ne! "Byla jsem smutná, když strejda odešel, není jeho vina, že jsem za vámi nechodila" snažím se to klukům vysvětlit. Správně bych ho obhajovat neměla, ale nechci, aby na něj kluci byli naštvaní. Oni jsou jeho rodina, neměli by přebírat problémy, které máme my dva. "Vzpomínky?" napadne Alexe a já jen kývnu. "Fajn, nebudu na něho naštvaný" slíbí mi Iggi "ale mám podmínku" důležitě se na mě zadívá. "Jakou?" cukají mi koutky. "Budeš za námi chodit a často" vymiňuje si. "Přijímám" pousměju se na kluky a na znamení dohody si plácneme.

"Přijdeš zase?" zajímají se kluci, když se chystám k odchodu. Nenápadně mi tak připomínají naší dohodu. "Jasná věc, Cor teď tady bude často, že?" otočí se pro můj souhlas Patricia. "Nebo můžete přijít vy ke mně, ještě jste u mě nebyli" mrknu na kluky a ti mě ujišťují, že moc rádi. "Odvezu tě" je za celý den, kromě pozdravu, první věc, kterou Patrick prohodí mým směrem. "Ne, pojedu sama" odmávnu ho. "Je pozdě, neměla bys jezdit za tmy" podívám se na něj. "Já jsem těhotná, ne nemohoucí!" prudce vyjedu a on si jen povzdechne. Kluci se po nás zvědavě dívají, sakra, musím si dávat pozor. Pošlu jim povzbudivý úsměv a zdá se, že je to uklidní. "Nech jí jet, není tak pozdě" smířlivě položí Patrickovi ruku na rameno Patricia. "Ty se, ale ozvi, jakmile budeš doma a jeď opatrně" nařídí mi a já se s nimi rozloučím. Jakmile jsem doma, poslušně píšu Patricii a jdu do sprchy. Dneska jsem se po dlouhé době cítila dobře. I když u toho byl Patrick, na kterého já reaguju poněkud podrážděně. Musím se snažit, nebudeme přece na sebe neustále vrčet. Vyruší mě příchozí zpráva.

Moc rádi jsme tě viděli a oba tě máme rádi A+I

Jsou miláčci, oba! Rychle jim odpovím, že je mám taky moc ráda a brzy se uvidíme. Když už jsem v posteli a chystám se ke spánku, začne mi vibrovat mobil a jméno na displeji mi způsobí málem infarkt. Co chce? "Co je?" ohlásím se tak neutrálně, jak to jen jde. "Už jsi doma?" ptá se. "Jsem, psala jsem Patricii" a nepochybuju o tom, že by mu to neřekla, nebo si to on sám nezjistil. "Já vím" pronese nakonec. "Tak proč voláš?" "Nevím, jen….chtěl jsem tě slyšel. Můžeme se sejít Cornelie? Jen my dva? Musím…chci s tebou mluvit" zavřu oči a snažím se zhluboka nadechnout. "Není to dobrý nápad, alespoň ne teď. Ještě ne" stojím si za svým, nicméně nekřičím. "Cornelie, prosím" žebrá "Ne, pochop mě, nejsem na to připravená" a on si povzdechne tak, že by se nad ním i kámen ustrnul. "Tak dobrou noc" popřeje mi a já pokládám telefon zpět na noční stolek. Tohle ještě bude zajímavé.
 




Další články


Kam dál