People who don't like my page should unfollow me right now.

Say goodbye ;-)

Neděle v 11:56 | panda |  Postřehy odjinud

Moji milý návštěvníci, jelikož mi teď poslední dobou opravdu nebývá dobře a opravdu musím hodnně odpočívat (do čehož se nezahrnuje ani pátrání po novinkách ohledně Paddíka ;-), tak jsem se rozhodla, hlavně kvůli sobě, že tady s tím zase na čas seknu. K radosti některých (hlavně těch, co mě neustále nahlašují za blbosti :P). S Luckou se domluvím a předám ji heslo na blog, aby jste o její super příběh nepřišly a ona si to sem mohla vkládat kapitoly, tak jak jí to bude vyhovovat (stejně jako to dělala Zuzka ;)). Občas se možná uvidíme na tumblr, tam bych jakžtakž chtěla pořád fungovat, ale uvidíme jak to budu zvládat. Zatím se loučíme a děkuji za krásné chvilky strávená s Vámi ;-) Adél
 

Těžký život superhvězdy Kapitola 5

24. června 2015 v 17:36 | Lucka |  Příběhy - fan fiction
Kapitola 5
Koncert, nové setkání a navrch pár urážek
S Jamesem jsem ještě chvilku strávila v příjemném rozhovoru, než se mi omluvil, že se musí jít připravit. S úsměvem jsem ho tedy propustila a sedla si na kraj předposlední řady na tu stranu, kde jsem si myslela, že bude Jimmy, ale k mé velké lítosti měl místo na opačném konci pódia.
Naproti mně stál onen "zdvořilý mladík" z hospody, malá tanečnice, tmavovlasá žena - zřejmě šéfka rodinné kapely, podle autority, která z ní vyzařovala, a - Patrick!!! Já se toho hulváta snad nezbavím, blesklo mi hlavou. Právě efektním obloukem odhodil nedopalek a sedl si vedle reprobedny, aby naladil kytaru.








Než se dívat na něho, raději jsem se rozhlédla po publiku, jež se mezitím stačilo sejít. Byli tu lidé všech věkových kategorií, místní i turisté. Hledala jsem někoho, kdo by byl tak nějak v mých letech. Partu prapodivných individuí, zřejmě zfetovaných jak zákon káže, jsem zavrhla okamžitě a skupinku punkerů, kteří sem zřejmě omylem zabloudili, také.
Už jsem to začala vzdávat, když vtom jsem na druhé straně řady přede mnou spatřila dívku asi tak mého stáří s hnědými vlasy na ramena, v džínách a svetru. Na první pohled na mě působila sympaticky a já se rozhodla, že se s ní po koncertě zkusím seznámit.
To už ale na jevišti proběhly poslední přípravy a zazněly první tóny tradiční irské písně "I´ll Tell Me Ma". Tu jsem si s chutí zazpívala s nimi. Pak následovalo několik skladeb, které jsem neznala. Došlo mi, že to nejspíš bude vlastní tvorba a vůbec ne špatná. Tak to pokračovalo asi hodinku. Písničky z vlastní dílny prokládali irskými lidovkami a rychlé songy pomalými baladami.
V jedné z těch pomalejších jsem poznala "The Rose", tu jsme hrály taky. S úsměvem jsem pozorovala Jimmyho, jenž měl právě sólo. Dívali jsme se jeden na druhého a zpívali stejná slova, pouze s tím rozdílem, že já jen tak potichu pro sebe, kdežto James do toho dával všechno.
Koncert se pomalu chýlil ke konci, byl čas na poslední píseň. Poprvé za celou dobu jsem spočinula zrakem na Patrickovi, který právě přistoupil k hlavnímu mikrofonu s blonďatým klukem - samozřejmě bratrem - po pravici. Napadlo mě, že teď zřejmě uslyším onen slavný hit, jenž způsobil ten náhlý výstup této kapely na hvězdné nebe. Však také publikum odměnilo první tóny bouřlivým potleskem. Píseň nesla název "An Angel" a já s úžasem pozorovala úplně jinou tvář Patricka Kellyho, který se zavřenýma očima jemně vybrnkával úvodní takty. Pak začal zpívat a jeho hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. V duchu jsem ho srovnávala s Jimmyho téměř rockovým projevem. Tohle bylo něco úplně jiného. Jako by můj sluch hladil samet spadající ve vlnách něžnou melodií.



Při druhé sloce Patrick otevřel oči a já v nich spatřila tolik bolesti, kolik snad ani sám nemohl unést. V tu chvíli by se dalo říct, že jsem svým způsobem chápala, jak se cítí. Téměř jsem se neubránila dojetí, ale pak jsem si vzpomněla na jeho chování před necelou hodinou. To mě vrátilo zpátky na zem spolu s koncem balady. Potlesk nebral konce a sourozenci museli dvakrát přidávat. Patrick se stáhl dozadu a oči znovu ukryl za tmavé brýle. "Frajer jeden," pomyslela jsem si a raději mezi ostatními vyhledala Jamese. Ohlašoval nyní už opravdu poslední skladbu. Její název zněl "Cover The Road" a bylo to jeho dílo. Zadíval se na mě a já si připadala, jako by mi viděl až na dno duše a znal mě. V textu písně, která byla jako stvořená pro Jamesův hlas, jsem se mnohokrát našla.






S lítostí jsem si uvědomila, že už je konec a kouzlo okamžiku pominulo. Stále mi v hlavě zněla chytlavá melodie, když se lidé kolem mě začali rozcházet. Rychle jsem zkontrolovala, zda je tam ještě ta dívka, s níž jsem se chtěla seznámit. Právě se zvedala z lavičky a oprašovala si kalhoty. Vydala jsem se směrem k ní, když vtom na mě někdo zavolal. Překvapeně jsem se ohlédla a spatřila holky z kapely. Netvářily se zrovna přátelsky a mě napadlo, že tohle nebude rozhovor, na který bych někdy chtěla vzpomínat.
Čekala jsem, až ke mně dojdou a v duchu přemýšlela, co tu dělají a co si zas vymyslely nového. Slova se ujala Jana.
"Nebudu to moc dlouho protahovat. Dohodly jsme se, že v kapele končíš. Straníš se nás a jsi náladová a sobecká. Navíc zpíváš tak falešně, že už se pomalu bojíme s tebou vylézt na pódium. To fakt nepotřebujeme a ani nás to nebaví. Z hotelu jsme se odhlásily a za dvě hodiny odlétáme. Tady máš celkový podíl ze všech koncertů a to je asi tak všechno!"
Vrazila mi do ruky obálku, otočila se a zamířila zpět k ostatním. Sice mě ten její proslov trochu zarazil, ale líbit jsem si to nenechala. Dohonila jsem ji a řekla:
"To, že mě vyrazíte, se dalo předpokládat už dávno, ale ty důvody jsou naprostý nesmysly a to ty moc dobře víš. Kolikrát já za tebou přišla, ale tys na mě nikdy neměla čas. Tak jsem teda přestala otravovat a najednou se straním. Srovnej si to všechno v hlavě, máš v tom trochu zmatek. Jinak přeju hodně štěstí."
S pocitem, že jsem alespoň něco řekla na svou obhajobu, jsem zůstala stát mezi vyprázdněnými lavičkami a teprve, když se mi - teď již bývalé - kamarádky ztratily z dohledu, se zničeně sesula na jednu z nich. Rozhlédla jsem se kolem sebe, kdo všechno přihlížel tomuto divadlu a můj pohled se střetl s Patrickovým. Na malý okamžik jsem v jeho očích spatřila soucit a pochopení, které však vzápětí vystřídala arogantní lhostejnost. V tu chvíli jsem měla chuť mu skočit po krku. Naštěstí si mohl jen domýšlet, co na mě ta nádhera řvala, protože všechno bylo česky, takže vlastně nikdo nebyl svědkem mého ponížení.
Roztřesenou rukou jsem z krabičky vytáhla cigaretu a napotřetí se mi dokonce povedlo i zapálit. Nikotin bylo přesně to, co jsem potřebovala. Kdyby k tomu byl ještě dvojitý panák něčeho pěkně ostrého, vůbec bych se nebránila. Bojoval ve mně vztek s lítostí. Já káča jí nadbíhám, kde můžu, snažím se jí být dobrou kamarádkou a ona na mě takhle. Ať jde do háje i s celou kapelou! Zbytek cigarety jsem odhodila na zem a okamžitě vytáhla další. Když jsem se pokoušela škrtnout zapalovačem, začal stávkovat i ten. To už na mě bylo moc. Vtom mi přímo před očima vyšlehl plamen. Rychle jsem si připálila a chtěla poděkovat onomu dobrodinci. Zahlédla jsem však jen vzdalujícího se Patricka, který si do kapsy zastrkoval zapalovač a jen tak přes rameno prohodil:
"Neměla bys tolik kouřit. Škodí to hlasivkám a malým holkám to nesluší."
Nevěřícně a napůl šokovaně jsem se za ním dívala, neschopná slova nad tou drzostí. O záchranu mé hrdosti se však postaral někdo jiný.
"To je teda fakt hrdinství, vytahoval se na holku, ty hulváte jeden!"
Patrick se ani neotočil, zato já vyletěla okamžitě. Za mnou stála ona dívka, ke které jsem měla namířeno, než mě Jana poctila svou přítomností, a tváře měla ještě zčervenalé rozčilením.
"Díky, že ses mě zastala," řekla jsem vděčně, ale pak mi došlo, že mi stejně nerozumí, protože na ni mluvím ve své mateřštině. O to větší bylo moje překvapení, když mi odpověděla rovněž česky:
"To je v pohodě. Musela jsem tomu gaunerovi říct něco od plic."
"Ty jsi Češka?" otázala jsem se hloupě.
"Jako poleno, to mi věř," začala se smát a napřáhla ke mně ruku. "Já jsem Klára."
"Já Lucka, těší mě," odpověděla jsem a něco mi říkalo, že s touhle Klárou se nevidím dnes naposledy.
"Ještě jednou ti musím poděkovat. Dneska má asi každej náladu mě ztrapňovat," postěžovala jsem si.
"No, já nevěřila vlastním uším, co si k tobě dovolil. Jestli má nějakej problém, tak ať si vylejvá vztek na někom jiným."
Smutně jsem se usmála.
"Je to trošku složitější. Kdybys měla čas, mohly bychom zajít někam na kafe a pokecat si. Co ty na to?"
V duchu jsem si hrozně přála, aby souhlasila.
"No, že váháš. Ráda se dozvím nový drby."
Vydaly jsme se směrem k té malé hospůdce, kde jsem byla ten den na obědě, a já si řekla, že ani nemá smysl stavět se za Jamesem. Beztak má plno práce s odnášením nástrojů a riziko, že se opět potkám s Patrickem, jsem odmítla podstoupit.





***

























ZDF Talk show

24. června 2015 v 16:06 | panda |  Michael Patrick 2015

Vidět můžete také na stránkách ZDF zde









 


Frank Elstner: Menschen der Woche video

22. června 2015 v 7:35 | panda |  Michael Patrick 2015

Kdo neviděl, odkaz na video v SWR mediatéce zde



Těžký život superhvězdy Kapitola 4

21. června 2015 v 16:59 | Lucka |  Příběhy - fan fiction
Kapitola 4
Spálené mosty, zbořené zdi, ztracené ideály.


Ráno jsem se probudila s pocitem, že se mi to všechno jen zdálo. Pak se mi ale postupně začaly vybavovat jednotlivé okamžiky a já si vzpomněla na pozvání na dnešní vystoupení. Hned mě napadlo, že bych o tom mohla říct holkám, koneckonců, byl by to možná dobrý pokus o navázání starého přátelství. Sice jsem se zařekla, že nebudu dolejzat, ale co se může stát? Maximálně odmítnou.
Už už jsem zaklepala na dveře sousedního pokoje, když vtom jsem zevnitř zaslechla:
"….. a nechcete to s ní ještě zkusit?"
Pokud mě sluch neklamal, byl to Janin hlas.
"A proč? Vždyť jsi sama říkala, že už to stejně nemá cenu," ozvala se Linda.
To bylo ale překvapení. Se zájmem se poslouchala dál.
"Já pořád nevím. Chvíli mi přijde v pohodě, ale pak bych ji nejradši zabila. Třeba teď, jak se furt vtírá k tý hrozný partě. Je trapná," pokračovala Jana.
Další novinka. To mi při naší poslední rozmluvě nějak uniklo.
"To je fakt, leze za nima jako štěnice. Jak včera chvátala z tý hospody, to bylo určitě kvůli nim," přidala se Renča.
"Já je včera viděla z okna," zaslechla jsem říkat Magdu.
"Nekecej…"
"Koho…"
"S kým…," vrhly se na ni všechny tři.
"S tím jedním dlouhovlasým klukem, jak s ním tenkrát seděla u baru."
"Fakt, jo? A co?"
"Nejdřív jen tak kecali a pak se tam líbali."
Musela jsem se držet, abych nevybuchla smíchy. Prý líbali… Tak to se jí teda povedlo.
"To si děláš srandu?" nevěřila Linda.
"Já je ale opravdu viděla," tvrdila Magda.
"No, tak myslím, že už není co řešit," prohlásila Renča.
"Asi máš pravdu. Našla si jinou partu, my už jí zřejmě nejsme dost dobré," uzavřela to Jana.
Víc už jsem vědět nepotřebovala. Přesto jsem se však rozhodla, že se jich přece jen zeptám, jestli se mnou nechtějí jít na ten koncert. Chvilku jsem ještě počkala za dveřmi, aby to nebylo nápadné, pak jsem nasadila úsměv, zaklepala a po vyzvání vešla dál.
"Ahoj, chtěla jsem se vás jenom zeptat, jestli byste neměly chuť jít dnes od tří na náměstí na koncert."
"A kdo tam hraje?" zeptala se Magda poněkud otráveně.
"Ta parta z hospody. Prý jsou všichni sourozenci a včera mě jeden z nich pozval, tak mě napadlo, jestli byste nechtěly…"
"To teda nechtěly!" prohlásila rezolutně Renča. "O ty tvý známý totiž nemáme zájem!"
"Fajn, jenom jsem se zeptala," zvedla jsem ruce na obranu a radši odešla, abych se na ně nemusela dívat.
Jana ke mně za celou tu dobu ani jednou nezvedla oči, uvědomila jsem si pak ve svém pokoji, ale už mi to bylo tak nějak jedno. Přece si kvůli nim nebudu kazit celý den. Trochu jsem uklidila, stoupla si před skříň, kterou jsem následně podrobila důkladné prohlídce, ale nakonec to jako většinou stejně vyhrála černá barva. Dlouhé šaty s kapucou, na nohou Marteny, rozpuštěné vlasy a stříbro na krku i na rukou - takhle mě znala většina lidí a já se v tom cítila nejlíp. Ještě jsem se naposledy prohlédla v zrcadle a s myšlenkou, že už to stejně lepší nebude, jsem za sebou zamkla a seběhla po schodech k recepci.
Už jsem byla před hotelem, když vtom jsem uslyšela své jméno. Otočila jsem se a spatřila Janu, jak na mě mává. Počkala jsem, až ke mně dojde.
"Jen jsem ti chtěla říct, že jsem si s holkama zkoušela promluvit, aby to s tebou ještě zkusily, ale ony prostě nechtějí. Snažila jsem se, jak jsem jen mohla, fakt."
Dívala jsem se na ni a přemýšlela, proč mi tak lže do očí. Pokračovala:
"Víš, hrozně mě mrzí, že to takhle dopadlo. Ale ty si určitě najdeš jinou kapelu, se kterou ti to bude klapat líp, než s námi. Ti tví noví známí jsou docela fajn, ne? Já si myslím…"
Nenechala jsem ji ani domluvit:
"Prosím tě, už mlč. Z těch tvých řečí se mi zvedá žaludek. Měla jsem za to, že si fajn holka, ale to jsem se pěkně sekla."
Obrátila jsem se k ní zády a rychle odcházela. Ještě za mnou něco volala, ale já už jí nerozuměla. To nebyla ta holka, s níž jsem včera seděla u jezera a mluvila o všem možném. Tohle byla podrazácká mrcha, které už jsem nevěřila ani nos mezi očima. Tohle bych od ní fakt nečekala.
Zamířila jsem do parku, kde jsem si sedla na lavičku a zapálila si, abych se trochu uklidnila. Ruce se mi třásly tak, že jsem pomalu nemohla škrtnout zapalovačem. Za chvíli už mi bylo trochu líp, tak jsem se vydala do města. Celé dopoledne jsem jen tak bezcílně brouzdala po Corku a na oběd se zastavila v jedné malé útulné restauraci. Byl to rozhodně příjemněji strávený čas, než věčné hádky s Lindou nebo Romčou.
Kolem druhé jsem zaplatila, zvedla se a pomalou chůzí se přemístila na náměstí.






Už z dálky jsem viděla, že se tam něco děje. Uprostřed se hemžilo asi deset lidí, a když jsem je chvíli pozorovala, zjistila jsem, že staví provizorní pódium. Pak jsem svůj zrak stočila kousek vpravo od již téměř dokončeného jeviště. Přicházeli hlavní účinkující.
Vpředu šly čtyři dívky. V jedné z nich jsem poznala "malou tanečnici", jejíž vystoupení nás nedávno málem dohnalo k slzám. Další tři jsem viděla poprvé. Následovali je tři kluci, z nichž jsem se upamatovala také jen na jednoho. Nevzpomněla jsem si na jeho jméno, ale byl to ten hulvát, který měl rádoby vtipné poznámky na mou adresu hned ten první večer, kdy jsme se zastavily v místním Pubu. A konečně v posledních dvou členech kapely jsem poznala Jimmyho s Patrickem. Ten měl na očích tmavé brýle. Jo, kocovina je pěkný svinstvo, ale to už Patrick jistě poznal sám.




V prvním okamžiku jsem zaváhala, mám-li k Jimmymu jít hned nebo až po koncertě, ale pak jsem si řekla, nač zbytečně čekat? Zamířila jsem k němu a zavolala:
"Jimmy, ahoj."
Obrátil se ke mně a jeho tvář zazářila úsměvem.
"Jé, ahoj. To jsem moc rád, že jsi přišla."
Otočil se ke svému bratru a pokračoval:
"Paddy, chtěl bych ti představit…"
Dál se nedostal, jelikož Patrick ho znechuceně přerušil:
"Mně tvoje fanynky nezajímají, tak kdyby za tebou laskavě mohly lézt až po koncertě!"
S těmito slovy nás opustil. Zůstali jsme nevěřícně zírat na jeho vzdalující se záda. Pak Jimmy tiše promluvil:
"Moc se ti omlouvám, je to magor. Neví, co mluví. Kdyby věděl, jaks mu včera pomohla, tak…"
"Nedělej si s tím hlavu. Bylo mi jasný, že ten si ze včerejška nebude pamatovat ani slovo. Nemusíš se mi vůbec omlouvat," usmála jsem se naoko bezstarostně, abych Jamese uklidnila. Uvnitř jsem se však cítila jako hřebík, který někdo vší silou zatloukl ne do dřeva, ale rovnou do rakve. Čekala jsem sice, že si nebude pamatovat mé jméno, ale že si na mě nevzpomene vůbec a ještě mě bude považovat za prachobyčejnou hysterku, to ti teda nedaruju, ty hvězdo! A já, blbá, ho vyslechnu, snažím se mu pomoct, uložím ho do postýlky jako miminko a on na mě takhle. No počkej, ty budeš litovat!

***

Patrick se rychle vzdaloval od dvojice stojící uprostřed cesty vedoucí z malého náměstíčka do blízkého parku. Dnes se mělo konat vystoupení. Patrick by však nejraději zalezl někam hodně hluboko pod zem, jak se cítil. Mohlo za to včerejší pití, se kterým to "kapánek" přehnal, a taky ho trochu mrzelo, jak se před chvílí zachoval k bratrovi a té ….. ani neví, jak se jmenuje.
Chtěl nad tím mávnout rukou, ale pak se mu zčistajasna začaly vybavovat události včerejšího večera. Vzpomínal si, jak se opil a Jimmy s ním šel na chodbu, aby to nezjistili bodyguardi. Dál měl chvíli okno, ale věděl, že se někomu svěřoval a nebyl to nikdo z jeho rodiny… Proboha, zděsil se Patrick. Vždyť to byla ona, komu si vyléval srdce a komu brečel na rameni jako malej kluk. Jak jen se jmenovala? Laura? Lisa? Už to má! Lucy! Jak jen mohl zapomenout. Potom ho přece doprovázela do pokoje a přísahala, že všechno bude dobrý.
Rychle se po ní otočil. Zrovna něco říkala Jamesovi, ale jako by ucítila jeho pohled, její zrak se střetl s Patrickovým. V tu ránu se proklínal, že se ohlédl. V hnědých očích se jí mísila nenávist s lítostí, vztek s bolestí a vzdor s hořkostí. Uhnul pohledem jako první.







Vlastní zbabělost ho ještě víc rozhodila, a když si představil, že za chvíli má jít hrát, bylo mu nanic. Ale co, zvládne to - koneckonců jako vždycky. Večer si dá skleničku a bude zase v pohodě. V duchu už si představoval nazlátlou barvu a jemnou chuť whisky příjemně pálící v hrdle. Nějaká holka, co stojí opodál s Jimmym a vypadá jak černá vdova, mu může být ukradená, zkoušel na sebe Patrick silácký řečičky, ale po chvíli si rozmrzele uvědomil, že mu to zas až tak jedno není.
Mrzutě postavil kytaru v černém pouzdře na zem, z kapsy vytáhl krabičku Marlborek, zapálil si a lačně vdechl modrý dým do plic. Tupá bolest hlavy už pomalu ustupovala, takže to dnes možná přece jen zmákne. Přendal si cigaretu do levé ruky, pravou znovu uchopil kytaru a vypravil se zpět k pódiu, přičemž si dal dobrý pozor, aby nešel stejnou cestou a nemusel se znovu potkat s těmi dvěma.







***

Další články


Kam dál