Vidím vás Donalde, slezte z toho lustru! Aneb Poprask na laguně official

Oheň a led 22. kapitola

Včera v 20:41 | panda |  Příběhy - fan fiction

Emily
"Emily, Em, zlatíčko…" Budil mě kdosi ze spánku. Ani jsem si neuvědomila, že potom všem, co mi otec řekl, jsem usnula. "No tak musíš se probudit! Pojď!" Tahal mě ta osoba z postele. Vůbec jsem nedokázala ovládat svoje pohyby a jí nebo jemu jsem byla vydaná na pospas. "Emy, no tak! Trochu spolupracuj…" Ozval se jiný hlas. Takový hrubší a já ucítila jeho dlaně na své tváři. "Nemá to cenu, kdo ví, čím ji nadopoval. Vezmeš ji?" Vnímala jsem zase ten první hlas, ve srovnání s tím druhým hlasem, jsem poznala, že patřil nějaké ženě. Jediné, čím jsem si byla jistá, že ani jeden hlas nepatřil otci a to mi stačilo, k tomu, abych byla klidná, ať to byl kdokoliv. Pak jsem ucítila, jak mě berou ven z postele a někam odnášejí. Nebránila jsem se. Jednak jsem na to neměla sílu, ani myšlenky. Ale na malou chvíli se mi podařilo rozlepit oči, a ač rozmazaně jsem uviděla Victorii. Dokonalou jako vždycky. Silně nalíčenou s uhlazenými vlasy. Ale jestli jsem si měla vybrat mezi zlem v její podobě a zlem v podobě otec, byla ona vždycky má jasná volba. "Mami…"Zašeptala jsem docela s úlevou. Musela vědět o všem, co mi otec dělá, musela by být slepá, kdyby to neviděla. Ale zasáhla jen tehdy, když už to bylo vážně přes čáru a já už se sama nedokázala otci postavit. Jen nikdy jsem nedokázala pochopit, jak to matka svému dítě může udělat, nechat ho takhle na pospas. Až do osudného střetu s Joelle na schodišti. Ještě jsem neměla čas přemýšlet o tom všem, co se mi stalo a co mi kdo řekl, a zda-li je to všechno vůbec pravda nebo ne. Ale jinak mi ve své podstatě Victorie nikdy nic neudělal, až na to, že mně celý život přehlížela a věnovala se pouze Nolanovi. Mě potřebovala, jen když se potřebovala pochlubit na nějakém skvělém večírku pro matky a dcery. Náš vrchol konverzace byla diskuse anebo spíš hádka o tom, jaké šaty si vezmu na sebe a jaký účes si nechám udělat.


Pamatuju si ale, že ne vždycky to tak bylo…bývaly chvíle a bylo jich zatraceně málo, kdy otec opouštěl náš domov a Victorie ho zrovna nedoprovázela na žádném jeho obchodním jednání. V těchto dnech dům jako by ožil. Victorie odkládala svou sklenici s Burbon Label, bez které v otcovi přítomnosti nebyla schopna fungovat. Celý dům vyzdobila květinami a občas mě pozvala k sobě do ložnice, kde jsme spolu beze slova malovaly náš výhled z okna. V těchto chvílích jsem si připadala jako v ráji, i když jsme si málokdy co řekly, stačilo jedno její pohlazení ruky, nebo náznak úsměvu a já projevovala neskutečnou vděčnost za to, že mě alespoň jeden z rodičů má trochu rád. I když celé její srdce patřilo vždy Nolanovi, o tom jsem nepochybovala. Ale mně stačil jen malý kousek a byla jsem šťastná. Až jednou se otec nečekaně vrátil dřív a když nás spolu viděl, jak malujeme, zuřil tak, jako kdyby Victorii načapal s nějakým milencem. Pamatuji si jen, jak hořel oheň v krbu a otec do něj házel všechny obrazy, které jsme spolu kdy namalovaly. Victorie mě i Nolana tenkrát poslala spát do našich pokojů, a když jsem se v noci probudila, všechno kolem mě požíraly plameny, stejně jako naše obrazy v krbu. Plakala jsem a volala o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Naštěstí se mi nakonec podařilo nějak ze svého pokoje dostat a seběhnout dolů do haly, kde už byli hasiči. Od doby mám na zádech ty jizvy, na které se mě Paddy. Připomínají mi den, kdy jsem ztratila z Victorie i to málo, co jsem měla. Náš dům lehl popelen a ten nový, kam jsme se přestěhovali, už ani jednou jedinkrát nevyzdobila květinami jako ten starý. A my dvě spolu už ani jedinkrát nesáhly společně na štětce a malířské barvy. Až když jsme začala studovat umění, tak mě požádala, abych jí namalovala její portrét, chtěla si ho pověsit do ložnice. Chtěla jsem jí ho dát jako vánoční dárek. Ale obraz jsem nikdy nedokončila. Cíleně, protože i když mi jen seděla modelem, byly to pro mne vzácné chvíle, které mi připomínaly dobu, když jsme si my dvě ještě docela rozuměly. A teď tu byl znovu a zachraňovala mě z otcových spárů a já vlastně nechápala proč…hlavně daleko od něj!
"Jak se cítíš, zlatíčko?" Scházela jsem z ložnice po schodech dolů do obývacího pokoje spojeného s kuchyní. Jaká to pro mě ráno byla úleva probudit se volná ve své vlastní posteli. Jen by to ještě chtělo mít čistší hlavu. Už podle toho oslovení "zlatíčko," mi včera mělo dojít, že je to Victorie. Málokdy mi totiž říkala jménem, a když už, tak k tomu musela mít pádný důvod - buď ji trýznilo svědomí nebo po mě něco chtěla. "Už mi bylo i líp. Najde mě tu. Bude to první místo, kde mě bude hledat." Podívala jsem se z okna. Vítr si pohrával se záclonami a rozfoukával je po celé místnosti. Otřepala jsem se zimou, když jsem si na otce vzpomněla. "Ty víš, že i kdybych tě odvezla na samý kraj světa, tak tě tam najde…je úplně jedno kde jsi!" Tvářila se na mě smutně, tak jako kdyby ji na mně snad záleželo. Na chvíli se mi zatočilo v hlavě a podlomily se mi kolena. "Pojď, pojď si, sednou…" Šla mi Vicktorie naproti a chytila mě za ruce. "Proč jsi to udělala? Proč si mě zachránila?" Nechala jsem se od ní posadit na pohovku a přikrýt dekou. Pohladila mě po vlasech a pak chytila znova moje ruce a políbila mě na ně. "Musíš si myslet, že tě taky nenávidím, viď…potom všem, čím sis musela projít…" Odvrátila jsem od ní oči, abych se na ni nemusela dívat. "Emily, ale já to dělala jen proto, abych tě chránila. Kdybych jen náznakem ukázala, že k tobě chovám nějaký cit, bylo by to s ním mnohem horší. Dávno bych od něj odešla a vzala si tebe i Nolana…ale já, já nejsem…" "Nejsi moje matka!" Podívala jsem se jí konečně do očí. Měla v nich slzy. "Ale to neznamená, že jsem tě nemilovala Emily. Ale tvůj otec mě nenávidí, mnohem víc než tebe a jen by mu dělalo dobře, kdyby věděl, že tě mám ráda, a že mi rve srdce, když vidím, co ti provádí…věř mi Emily, prosím!" Klečela u mě a plakala. " Dělala jsem pro tebe, co jsem mohla, ačkoliv si to nemyslíš…" Najednou mi ji bylo nějak líto. Najednou mi nepřišla jako ta silná žena, co se nedokáže smát a ovládá všechny kolem. "Říkala si, že moje narození byla chyba…" "Chyba byla, že ses narodila tvému otci a to, že Kara tě jemu nechala na pospas…nikdy si to neměla přát. Neznala ho tak dobře, jako ho známe my dvě, idealizovala si ho." "Kara…tak se jmenovala?" Přikývla. Zvedla jsem ji ze země, aby přede mnou neklečela. To nebylo nutné. "Vždycky jsme myslela, že to malování mám po tobě…že jsem po tobě sdělila talent…" Victorie se vedle mě posadila a trošičku pousmála. "Ne, po mě ne, sweetheart. Po svoji pravé matce…znaly jsme se docela dobře, řekla bych, že jsme byly i kamarádky."


Začala mi vypravovat a já nevím, proč jsem měla najednou potřebu ji obejmout. Možná protože jsem nikdy nechtěla vidět, že i ona tu byla obětí mého otce. Ale když jsem zavřela oči a uvědomila si, že to, proč se nikdy nesmála, nebylo, protože by mě nenáviděla, ale protože se na mě smát prostě nemohla. "Tolik mi tohle chybělo Emily, ty si mi chyběla, tvé malování…teď to bude jinak, slibuji! Jak si se vůbec dozvěděla, že nejsem tvá matka…řekl ti to on? Aby mě ranil? Zakroutila jsem hlavou. "Joelle…říkala mi, jak se mě snažil utopit v moři, úplně jsem to vytlačila za své hlavy…a pak jsem ji najednou strčila z těch schodů…ale když já myslela, že je to on. Viděla před sebou! Neudělala jsem to schválně…neublížila bych ji, ne fyzicky. Možná jsem s ní hrála psychologickou válku, ale …nejsem jako on, nejsem jako on…" Zabořila jsem hlavu do jejích dlouhých tmavých vlasů. Přitiskla mě k sobě. "Neboj se miláčku, nejsi…ty ani Nolan nemáte z něho ani špetku to mi věř. On je jen monstrum bez kouska citu, to ani jeden z vás nejste. I přesto, jak došlo k početí tvého bratra…když se narodil a poprvé mi ho dali do náruče, uslyšel můj hlas a podíval se mi do očí. Cítila jsem takový klid…Nebylo v něm nic z Daniela. Měl jen kousky ze mě, z nikoho jiného. A to samé platí o tobě Emily. Ani kousek z tvého otce v tobě není. Ten samý klid, jako když jsem chovala Nolana, jsem měla když mi tě Daniela poprvé donesl z porodnice….On se na tebe nedokázal ani podívat, po každé když si plakala, bouchal hlavou do zdi a jednou, když jsem tě kolébala a mazlila se s tebou, usnula jsem u tvé postýlky…a když jsem se probrala, stál na tebou a …a…" Začala se celá třást a stiskla mě k sobě mnohem pevněji. "…Nemohla jsem dál, od té chvíle jsem si od tebe musela držet, odstup, sehnala jsem ti chůvu a věnoval se jen Nolanovi. Dráždilo ho, když jsem byla s tebou šťastná…navíc ty si byla a stále jsi, tak strašně podobná Kaře, sweetheart, až je to neskutečné…" Hladila mě po vlasech. "To Joelle z ní nemá ani špetku, tak je celá Daniel." Na chvíli jsem se zarazila. Ale pak se mi vybavili otcovi slova ze včerejšího dne o Joelle a jeho vnukovi a vybavil se mi obraz z toho prokletého medailonku. "Máme stejnou matkou?" Zarazila jsem se. "To ti Joelle neřekla?" "Néé.." Zakroutila jsem hlavou a začala plakat. Když za mnou chodila do vězení, ač se špatnými úmysly, už od začátku, nastrčen otcem, přesto než jsem se o ní dozvěděla pravdu, bylo mi s ní dobře A. dokonce jsem si přála, aby to byla moje sestra, tak hezky se mi s ní povídalo a ona mě konejšila…než mě zradila a zaprodala. Victorie mi začala utírat slzy z tváře. Snažila jsem se trošku uklidnit… "A jaká byla?" "Kara?…Byla úžasný člověk…i tvůj otec byl v její přítomnosti snesitelný…nedáme si čaj? Mátový…ten máš ráda?" Přikývla jsem. "Půjdu ho udělat, vydrž." Byla jsem docela ráda, že ji napadl čaj i já si potřebovala na chvíli od toho vypětí odpočinout. Jen mi to potvrzovalo to, že můj otec je ničitel lidských životů pro své vlastní potěšení. Jen kdyby mi to Vcitorie všechno řekla dřív, můj její i Nolanův život by byl snesitelnější. Ale určitě měla důvod, proč mlčela a byl to beze sporu můj otec. Bastard jeden!" Praštila jsem hrnek do linky a on se rozbil n a tisíc kousků. Začala jsem sbírat střepy ze země. A o pár z nich jsem se pořezala. Přitom jsem si představovala, jak otci těmi střepy přejíždím po tváři a krku. Chvíli trvalo, než jsem překonala svou zlost a nenávistné pocity, které jsem k němu cítila. Vždycky jsme si říkala, že je na mě takový jen proto, abych byla silná, proto abych se vždycky postavila na nohy i když padám z velké výšky. Ale nebyl to nic jiného než sprostý parchant a to jsem ještě nevěděla všechno.


Snažila jsem se na své tváři vykouzlit alespoň malinký a přívětivý úsměv a podala Victorii její šálek čaje. Nepila mátový jako já, ale odjakživa černý, co si pamatuji. Stejně černý jako byly její vlasy. Dnes nevypadala dokonale jako jindy. Dnes vypadala unaveně a zničeně. "Věděla si, že někde hluboko uvnitř nenávidím čaj?" Zeptala se mě, když si lokla doušku. Trochu ironicky a zlověstně se u toho smála, ale jen proto, aby zastavila další příval svých slz. Chytila jsem ji za ruku a ona položila hrneček s talířkem vedle na stůl. "Má matka byla fanynka instatní kávy. Byla to vulgární žena. Když mi bylo patnáct let, znásilnil mě její pedofilní milenec. Hned druhý den, když to zjistila, místo toho, aby vyhodila jeho z bytu, vyhodila mě. Nenáviděla mě skoro jako tebe tvůj otec…proto vím Emily, jak se cítíš…není nic horšího, než pocit, že tě nenávidí vlastní rodič…" Sklopila jsem hlavu a nechtěla jsem ji na to odpovídat. Ale měl pravdu, přesto, že jsem věděla, že otec nesnáší, snažila jsem se mu celý život zavděčit a toužila potom, aby na mě byl alespoň jednou pyšný. Ale to se snad nestalo nikdy. Victorie pokračovala ve vyprávění: " Když mě vyhodila na ulici, potkala jsem tvoji matku. Kara byla živel, byla stará jako já, s podobným osudem. Neměly jsme ani floka a společně přespávaly v jednom z místních panelových domů. Ale stejně mě donutila pít , za poslední peníze, co jsme měly, Fortum´s Earl Grey. Dělaly jsme to hlavně proto, abychom společně zapomněly na minulost a vypadaly jako z lepší společnosti." Zase se na mě usmála, ale tentokrát jinak…tak sladce, skoro bych ji ani nepoznala. Asi měla na to jejich přátelství hezké vzpomínky. "Nakonec jsme využily obě toho, co jsme uměly nejlépe…malovat…proto tak nádherně kreslíš i ty, zlatíčko, ne po mě…ale po Kaře…to její dar tobě…" Hladila mě po vlasech. "…akorát že my dvě ten dar využily trochu jinak…falšovaly jsme obrazy, teda převážně Kara a já je pak prodávala do různých galerií. Vydělaly jsme si tak pěkný balík peněz." Taky jsme se na ni usmála. Nikdy bych do Victorie neřekla, že byla taková…bezprostřední… "Ale i naše bezstarostné dny měly mít brzy svůj konec…v jedné galerii jsme narazily na tvého otce. A to se nám stalo oběma osudné. Prokoukl náš plagiát a samozřejmě, že nás začal vydírat. Jenže byl bohatý a pěkný a my dvě bláznivky jsme se do něj obě bezhlavě zamilovaly. A v tu chvíli skončilo i naše přátelství…" Posmutněla. "Nikdo nedokáže víc ubližovat než zamilovaná žena…" Vydechla si, když se na mě podívala. Nejspíš to tak trochu mělo být i na mojí adresu, co se týče mého vztahu s jedním zasnoubeným otcem, čekajícím rodinu. Ale nic mi nevyčítala, jen pokračovala. "Kara sice s tvým otcem otěhotněla, čekala tenkrát Joelle, ale já byla chytřejší anebo hloupější…s odstupem času, jak se to vezme. Tvůj otec ne vždy vydělával legálně, to ty víš…" Přivřela jsem víčka na souhlas. "A v jednom z jeho nekalých podniků…už ani nevím, proč jsem tam za ním šla, asi mu vyčíst, že chrápe s námi oběma a Karu přivedl do jiného stavu a mě ne…znamenalo to totiž, že se mi zavřela vidina jeho bohatství a postavení, které jsem mohla mít po jeho boku…jenže my dvě nebyly jediné, se kterými spal…měl u sebe nějakou holku a trochu to přehnal s pitím, něco nechtěla udělat a on na ni vytáhl svou zbraň a zastřelil ji. Všechno jsem to viděla a byla to moje jedinečná šance na lepší život. Vzal jsem to na sebe a on mi za to byl vděčný. Zahrála jsem to na sebeobranu a na to, že mě chtěla okrást. Odseděla jsem si půl roku a ještě předtím jsem po Danielovi chtěla, aby si mě vzal. Beze slova to udělal a na Karu se vykašlal. Ta si rychle za něj hledala náhradu a našla, nějakého doktora. Nebyl ani tak z daleka bohatý jako Daniel a já měla pocit v tu chvíli, že jsem vyhrála ve fortuně, ale ve skutečnosti, v den své svatby s tvým otcem, jsem upsala svou duši ďáblu. A vítězem byla Kara. Daniel se s ní nikdy nepřestal vídat, celé ty roky…trávil víc času s ní a s její dcerou než se mnou…a já byla nešťastná i když jsem dosáhla toho, čeho jsem chtěla…bohatství a postavení. Ale pořád mi něco chybělo. Původně jsem Daniela taky milovala, ale postupem času, čím víc jsem ho poznávala, tím víc jsem ho akorát nenáviděla. Myslela jsem, že dítě by mohlo náš vztah spravit, ale on o tom nechtěl ani slyšet. Až se jednou se vrátil od Kary, strašně rozzlobený…" Zhluboka se nadechla a zadívala se z okna. Bylo na ni vidět, že o tom nerada mluví a nedělá ji to dobře. "Nešel zastavit, bránila jsem se. Ale to ty znáš…když se na tebe dívá a ty před sebou vidíš, jen nezastavitelnou tvář..." "…monstra!" Dopověděla jsem za Victorii. Přikývla a pevně mě stiskla. "Praštil mě a já zvedla ruce, aby mě neuhodil do tváře. Asi abych zamaskovala hanbu a zmatek, jaký jsem cítila…protože jsem tolik dřela, abych se dostala tam, kde jsem byla. Dělala jsem všechno proto, abych se změnila, ale on pořád viděl jen oběť. Zatlačil mi tvář do postele…" Dělala za svými slovy, čím dál větší mezery. "…a šeptal mi do ucha: 'relax honey.'" Kousla se do rtu tak, až se jí tam objevila kapička krve. " Pořád dokola." Držela jsem se za pusu, abych nevzlykala nahlas s ní. Chudák Nolan…nejspíš taky ani netuší… "Nemohla jsem nic dělat, jen jsem se soustředila na jeho blikající mobil přede mnou…" Ukazovala mi Vicotrie gestem ruky. "…a čekala, až bude hotový. A tak jsme počali tvého bratra…" Chtěla jsem něco říct, ale přiložila mi prst na ústa. "O Nolana jsem se nemusela nikdy bát, sám se mu dodnes nedokáže podívat do očí, proto to někdy vypadalo, že ho mám raději než tebe Emily…i když upřímně…" Zadívala se na mě tak zvláštně. "Nebylo vždy jednoduché se ti dívat do očí a vidět v nich milenku tvého otce…přesto bych tě Emily nikdy nenáviděla…ty a Joelle jste byly počaté z lásky, toho si važ…Kara se ti oddala celá…musela zemřít, aby ty ses narodila, sweetheart. A to tvůj otec nikdy nedokázal pochopit, že se pro tebe obětovala, tolik tě milovala…a tolik se na tebe těšila…"


"Ems!" Přerušil nás Nolna svým výkřikem. "Panebože, já jsem tak rád, že jsi v pořádku!" Victorie si rychle utřela slzy a usmála se na mě, když mě Nolan držel až křečovitě u sebe a kontroloval, jestli držím po kupě. "Musíš se mnou do nemocnice, Joelle na tom není dobře…ne kvůli ní, ale kvůli tomu dítěte." Podívala jsem se na Victorii. Bylo mi jasné, že tam narazím na otce... Ale byla jen otázka času, kdy by mě našel i tady. "Ničeho se neboj Emily, dělej, co musíš, ochráním tě před ním, slibuji. Tentokrát ano." Ujistila mě Victorie a já přikývla Nolanovi.

Nolan

"Půjdu se obléct a můžeme jet hned." Snažila se o úsměv Emily a já se s nedůvěrou podíval na matku. "Vypadal uplakaně…co jsi řekla?" Zeptal jsem se ji hned, jak Ems zmizela z dohledu. "Jen to, co jsem musela miláčku." Vstala Vcitorie a šla mě políbit. Nesnášel jsem to, ale vždycky držel. "Máš to, co jsem po tobě chtěla?" "Proč bych se měl vzdát své celoživotní práce, ve prospěch zla?" "Protože teď máš k záchraně Emily, nejspíš poslední šanci." Šeptala mi matka do ucha. "Osud Emily záleží jen na tobě, Nolane!" "Chceš důkaz o prvotní investici Clarka Thorna do Nolcopru, tak prosím…tady je…"Přistoupil jsem ke krbu a vzal z něj jednu fotku ze svatby a rozbil ji o kamenné kachličky, které byly kolem krbu. "Ale aby bylo jasno, dělám to jen pro Emily." Dal jsem ji ten proklatý šek do ruky, ať už si s ním dělá, co chce.

 


Oheň a led 21. kapitola

Pondělí v 21:44 | panda |  Příběhy - fan fiction
Emily

"Těhotná žena, trauma hlavy po pádu…" Slyšela jsem mluvit muže od záchranky, který nakládal Joelle do sanitky. Šla jsem automaticky za nimi, ale nedokázala se na ni dívat. Už byla při vědomí a já to brala jako dobré znamení. "Ať se stane cokoliv, musíte zachránit dítě! Za každou cenu." Nějak se mě chytila za moji ruku z nosítek i v tom svém stavu. "Ať zachrání dítě…ať zachrání dítě, ať zachrání dítě..." Opakovala neustále. Naprosto jsem chápala její pocity. Nebylo to tak dávno, co jsem tuhle větu opakovala já. "Ne, oba bude v pořádku, neboj." Snažila jsem se ji uklidnit. Ale sama jsem věděla, jak to v těchto situacích bývá. Ani mé prosby a modlitby horem dolem mé dítě tenkrát nezachránily…ale tohle zažít jsem ji opravdu nepřála, ať jsme ji nenáviděla sebevíc. "Jedu s ní." Zavolala jsem na záchranáře, který ji nakládal. "Jste z rodiny?" Zeptal se mě. Zakroutil jsem zoufale hlavou. "Já jsem.Jsem její snoubenec." Ozval se za mnou Paddyho hlas. Nemohla jsem se na něj otočit. Zhluboka a těžce se mi dýchalo a myslela jsem, že každou chvíli omdlím. Paddy mě jen letmo chytil za konečky prstů, když nastupoval do sanitky, což mi trochu psychicky pomohlo, ale ne moc. Už jsem se viděla, jak se kácím k zemi, když jsem ucítila Nolanovu náruč. "To bude dobrý Ems, pojedeme rovnou za nimi." Odkývala jsem mu to a vlastně jsem vůbec nevěděla, co se se mnou děje.


Trochu jsem začala vnímat své okolí, až když jsme byli v nemocnici. "Já to neudělala schválně…" Uslyšela jsem samu sebe, jak neustále dokola opakuji. "Pssst." Hladila mně Paddy po vlasech a já mu za to byla vděčná. V jednu chvíli jsem zas nevěděla, jestli je to realita nebo se mi to jen zdá, ale měla jsem pocit, že vidím svého otce. Vyskočila jsem z Paddyho náruče a chtěla se podívat pořádně, koho to vlastně vidím, ale Nolan mě pohladil po vlasech a donutil mě rukou položit hlavu zase zpátky na Paddyho ramena. "To nic, Ems." Nebránila jsem se. Stejně jsem neměla sílu pátrat potom, proč tu vlastně je. I když už tenkrát jsem ho podezřívala z toho, že s Joelle něco měl. Žádné před ním ještě nikdy neutekla…a nejspíš ani ona nebyla nevinná… "Rodina Joelle Verreet?" Ozval se nad námi doktor. "To jsme my. Já jsem Joellin…" Zasekl se Paddy. "Jsem otec dítěte. Jak jim je?" "Odtržení placenty způsobilo omezení krevního oběhu vašeho syna. Má málo kyslíku." Chytila jsem Paddyho za ruku a on mě pevně stiskl. "Budeme se snažit dávat Joelle krevní transfúze a držet miminko, co nejdéle to půjde. Na porod je ještě moc brzy. Bylo by to velké riziko ho přivést teď na svět, ale může se stát, že budeme muset zasáhnout i tak brzo. Nemáme úplně zjištěná vnitřní zranění a hlavně zatím její tělo odmítá krev, kterou ji dáváme. Chtělo by to nějakého rodinného příslušníka, matku, otce, sourozence…?" Sice jsem cítila Nolanův pohled na sobě, ale nechápala jsem proč. Až po chvíli mi to došlo. To že vidím, otce se mi totiž nezdálo. "Nolane, ať tě to ani nenapadne. Já to vyřeším." Uslyšela jsem jeho hlas, a nechápavě jsem se dívala na bratra, u kterého jsem hledala odpověď. Mlčel a na sucho polkl. "A ty si buď jistá Emily, že potom, co si dnes udělala, se už z kliniky nedostaneš!" Začal mi vyhrožovat a já se před ním roztřásla jako malá holka. "Prosím?" Vstanul z prudka Paddy a bylo to to, nejhorší, co mohl udělat. Pořád jsem ho držela za ruku a snažila mu naznačit, aby toho nechal. "Já myslím, že nikdo z nás netuším, co sem tam stal. Ani já, ani v. Sám jsem byl málem falešně obviněn z něčeho, co jsem neudělal a Emily je ještě v šoku, takže bych nedělal unáhlené závěry!" Otec sice nejdřív mlčel, ale samozřejmě si to nemohl nechat líbit. Měla jsem strach za Paddyho a držela se jeho i Nolana jako klíště. "Mladý muži, místo konejšení mé dcery, byste myslím měl být u své snoubenky, nemýlím-li se…" Paddy se na mě podíval a já přikývla. "Postarám se o ni, neboj." Ujistil ho Nolan a Paddy se podíval vražedně na otce, ale raději odkráčel s doktorem a za Joelle. "O tom nepochybuji, Nolane, až se vrátím, ať je tady!" Přikázal otec bratrovi a my tam oba dva stáli, jako solné sloupy. "Bude v pořádku?" Zeptala jsem se Nolana. "Musí!" Objal mě. "On mě zabije, jestli to nepřežije…určitě s ní spí a to dítě je jeho." "Ne, ne, ne Emily. To dítě je určitě Paddyho, tím jsem si jistý." Přesvědčoval mě Nolan a mě nezbývalo než mu věřit, ale pořád jsem nechápala přítomnost našeho otce zde a v tuhle chvíli. "Tak proč tu zatraceně u ní je?" Zvykla jsem si nahlas. Neměla jsem ho ráda, ale přesto to bolelo, když jsem věděla, že mu záleží víc na cizí novinářce než na vlastní dceři. Najednou nějaké sestra vykřikla "modrý kód, pokoj tři!" A všichni rázem lítali kolem jako smyslu zbavení. Nolan viděl mu vyděšený výraz a posadil mě na židli. "Počkej tady, zjistím, co se děje." Přikývla jsem a nechala jsem ho běžet za ostatními. Já sama jsem na to neměla sílu.


Paddy

"Můžu jít za ní?" Zeptal jsem se doktora, když bylo po všem. Miminko bylo pořád na svém místě, Joelle dostávala krev a museli ji navodit kóma, takže nejspíš nevěděla o světě. "Je mi líto, zatím ne." "A co dítě?" Zeptala jsem se doktora se slzami v očích. "Hladina kyslíku je nižší, než bychom chtěli. Kdybychom se museli rozhodovat, jestli zachránit matku nebo dítě?" Zeptal se mě pro změnu doktor. "Dítě." Odpověděl jsem bez přemyšlení. Emily mi totiž opakovala, že si to přála sama Joelle, když ji sem vezli a byla při sobě. "To v žádném případě. Zachráníte Joelle." Ozval se za mnou Emilyn otec. "Jaký právem o tom bude rozhodovat vy?" Vyštěkl jsem po něm" Stejným právem, jako jsi rozhodl ty před chvílí. Právem otce na vlastní dítě." "Vy nejste její otec. Jejího otce znám několik let a…" "Promiňte, pane Kelly, ale pan Ross je její otec. Zrovna jí daroval krev." Přerušil nás doktor. Stál sem tam a pomalu mi všechno začínalo docházet. "Kdybyste byl její manžel, vyhověl bych vašemu přání, ale tak se musím řídit přání nejbližší rodiny a tím je její otec. Je mi líto, ale stejně se budeme snažit zachránit oba dva." Vysvětloval mi doktor. Jistě tyhle rozhodnutí pro ně nebývali jednoduché. "Ale já jsem přece taky otec, otec toho nenarozeného dítěte, proboha!" "Je mi líto…" Podíval se na mě smutně doktor a opustil nás. "V tom případě jste ještě větší parchant, než jsem si myslel!" Praštil jsem rukou do skla, skrz které jsme pozorovali oba Joelle. "Mě nic nevyčítej, to Emily tohle způsobila vašemu dítěti." Zakroutil jsem hlavou. "Tohle to způsobujete vy. Pořád jsem nechápal tu Joellinu nevraživost vůči Emily a tu celé ty roky podporujete vy. Aniž by to jedna z nich vůbec tušila, už od začátku. Pochybuju, že byla náhoda, že jsem tenkrát po koncertě narazil na Emily a Joelle zrovna přiletěla za mnou…O co vám vlastně celou dobu jde, aby jedna druhou zničila nebo Joelle zničila Emily? Trochu se vám to ale nevede, zatím to totiž vypadá naopak." Podíval jsem se na spící Joy. "Nemáš ani tušení, jaké to je přijít o někoho koho miluješ nade vše, nemoct mu pomoct mu pomoc a koukat se na to, jak ti umírá před očima a odchází navždy!" Vyhrkl na mě. "Nemoc vychovávat vlastní dítě, protože v jejím rodném listě byl zapsaný nějaký budiž ničema, který si nevážil té úžasné ženy, která byla po jeho boku…A místo toho muset vychovávat dítě, které vám zabilo člověka, který vás miloval, jen protože jste ji to slíbil na smrtelné posteli. Koukat se na ni a vidět každý den, jak strašně ji je podobná, a jak každý kousek její krásy, je kouskem ženy, která se pro ni obětovala. Joelle nedovolím, aby se takhle obětovala pro dítě." "Je to váš prvorozený vnuk! Vlastně až druhý…jednoho už jste zabil! Nic vám nedává právo ničit Emily, jen protože její matka zemřela při porodu, proboha to dítě za to nemůže. Narodí se na čisté, nezkažené až vy jste ji zkazil! Jak myslíte jak jí je, když cítí od vás takové odmítání! Cítí se pak prostě taky špatně, že s ní něco je špatně! Ona má pak pocit, že je zlá, nemilovaná, nikomu nedůvěřuje, a nikoho nechce k sobě pustit. Ani mě ne a věřte, že ji miluju, jak nejvíc můžu. Vím, že ona mě taky, ale přesto ji stále něco brání se mi celá oddat. Nevěděl jsem proč a teď už ji zcela chápu. Jste to vy, kdo ji brání v tom, aby měla ráda ty, kterým na ni záleží. Je mi z vás špatně a lituju upřímně, že vás obě mají za otce. Nedovolím, aby jste mi zabil syna a nedovolím, abyste ještě někdy nějak ublížil Emily!" Vytáčel mě ten chlap neskutečně. Nikoho tak slizkého a bez kouska citu a srdce, tak sobeckého a zahleděného do sebe, jsem snad v životě nepotkal. I vzduch kolem něj byl otrávený. "Emily neublížím, když se rozhodneš správně…" "Mezi Joelle a Emily?" Zeptal jsem se ho nechápavě, zda-li to myslí vážně. Beze slova mi přikývl. "Já už se ale správně rozhodl. Budu s Emily, ať se vám to líbí nebo ne a budu s potěšením sledovat, jak vás ničí to, že je se mnou šťastná!" Podíval jsem se na něj zlostně a dál se tím parchantem odmítal zabývat. "Aby si svého rozhodnutí nelitoval…" Nezapomněl mi ještě povyhrožovat. "Abyste vy nelitoval!" Nenechal jsem si to líbit, ne od takového hada. Snažil jsem se ve svém okolí sice vycházet s každým, ale s ním to nepůjde, ani kdybych se přetrhl. "Hodně štěstí při hledání Ems, budeš ho potřebovat." Dal jsem ruce v pěst, když mi to říkal. Nejradši bych mu jednu natáhl, ale nikam by to nevedlo. Bylo mi jasné, že Emily už v nemocnici nenajdu. Přesto jsem vyběhl na chodbu a hledal ji. Narazil jsem akorát na Nolana, který řešil podobný problém. "Má vypnutý telefon, nemůžu ji najít ani podle GPSky." Kroutil hlavou sklesle. "Má ji někde tvůj otec…" Konstatoval jsem suše, ale nejspíš jsem nemusel. Nolan to určitě taky věděl. "Já vím, promiň. Všichni tady začali lítat a Emily chtěla vědět, co se děje. Nechal jsem ji o samotě…nenapadlo mě že…" "Může jí ublížit?" Pokrčil rameny. "Já u někoho nikdy nevím. Ale myslím, že ne. Ještě bude Emily potřebovat. Joelle zatím dostává krev od něj, ale taky se může stát že bude potřebovat tu Emil.." Chytil se za pusu, když si uvědomil, co mi tady vykládá. "Buď v klidu Nolane. Už mi to všechno řekl. Sice na tebe můžu být naštvaný, že si mi to neřekl a hlavně proč si to neřekl Emily, ale o to tu teď nejde. Přemýšlej, kde by ji mohl držet…musíme ji najít a já musím být zároveň tady, kdyby se něco dělo s Joelle nebo dítětem…" "Něco vymyslíme…" Ujistil mě Nolan a já měl v hlavě snad totálně prázdno. Na jednu stranu Joelle ani dítě na tom pořád nebyli dobře a na druhou stranu, jsem vůbec netušil, co je s Emily. A za všechno mohl jen jeden jediný člověk! Kterého jsem nemusel ani poznat, abych věděl, že už teď ho nenávidím!


Emily

Když jsem byla vdaná, Clark mě budil každé ráno stejný rčením: "Život je velkým svítáním." Ta slova vytvarovala to, jak jsem viděla soumrak. Ale potom, co mi manžela vzali, pálilo ranní slunce jako oheň. Tehdy jsem se naučila, co je nenávist a že mě bude vítat každý den. Stejně jako dnešní ráno, kdy jsem se probudila v neznámém pokoji a slunce mi nepříjemně svítilo do očí. Chtěla jsem si zakrýt oči rukama, ale nemohla jsem je nadzvednout z postele. Zaklonila jsem hlavu, abych se podíval za sebe a zjistila proč, se nemůžu pohnout. Ruce jsem měla přivázané ke kovovému čelu postele. Ani jsem nemusela hádat, čí to asi byla práce. V puse jsem měla známou pachuť po chloroformu, ze které se mi dělalo špatně. Do toho mi slunce pálilo do obličeje a já se před ním nemohla schovat. Na nočním stolku sice stála sklenice s vodou, ale co mi to bylo platné. "Tatiii!" Zakřičela jsem nahlas a bylo skoro až do breku. Pokoj mi žádné známé místo nepřipomínal a jediné, co jsem si pamatovala, bylo, jak jsem omdlela v nemocnici a pak koukala do stropu, který se mnou šíleně točil. A znovu jsem procitla až tady. Z otevřených dveří ke mně najednou přicházela mužská postava. Byl otec, nikoho jiného jsem ani nečekala. "Jsi vzhůru? Dobře." Musela jsem se tvářit dost vyděšeně podle toho, jak on se na mě smál. Nic mu nepřinášelo větší radost než v mých očích vidět vyděšení a strach. "Tati, já to neudělala schválně. Přisahám!" Začala jsem se hned obhajovat, ať byla Joelle jeho konkubína nebo kdo ví co, mstil se všem, kdo ubližoval těm, koho měl rád a to já rozhodně nebyla. "Ale no tak Emily. Budeš mi lhát i teď? Nemysli si, že nevím, že si mi vzala z toho saka ty hodinky s medailonkem a nebyla by si to ty, kdyby si potom nešla." Přibližoval se ke mně, jako já k Joelle na schodišti, ale s tou výjimkou, že ona mohla kdykoliv odejít, já se před ním nemohla schovat nikam. "Já netuším, o čem mluvíš…" Plakala jsem se. "Chtěla si ji zabít? Ji a moje jediné vnouče, to si chtěla? Chtěla si mě zlomit?" "Ne, ne já nechtěla…vnouče…ona je…ona je…" Nemohla jsem ze sebe dostat. Chytil mě za bradu a koukal se mi přímo do očí. "Já se nemůžu bránit…" Propadla jsem už vážně v zoufalý pláč. Měla jsem z něho strach. Pustil moji bradu a začal mi odvazovat ruce od postele. Sice jsem nechápala, kam tím míří, ale jakmile jsem cítila, že jsem volná, utekla jsem od něho k oknu. Jeho nenávist ke mně musela být spalující jako nějaký velký požár, protože mě daleko utéct nenechala. Místo toho mě prudce chytil za vlasy a stáhnul zpátky na postel. Ležela jsem na břiše a on mě držel za krk. Čekala jsem, že prostě udusí v polštářích a já se nestihnu ani bránit. "Díky tobě jsem Emily, ve vnitř mrtvý!" Křičel na mě a nenechal mě, abych zvedla hlavu na polštáře. Ale byla jsem silnější než on a podařilo se mi to. "To já taky otče. Způsobili jsme si to navzájem!" Přitlačil mi na krk a naposledy mi praštil hlavou do polštářů. Pak ode mě prudce ustoupil a začal couvat ke dveřím. Ze mě strach dostal jen těžko, to spíš ze sebe. Bál se že tentokrát zajde moc daleko. Pořád jsem ležela na břiše a bála se pohnout, dokud nezmizí úplně z pokoje. "To, že jsem tě nechal sterilizovat, byl můj dar světu!" Neodpustil si mým směrem ještě ve dveřích. Věděl, že tohle mě zasáhne nejvíc. Dokázala jsem mluvit o Clarkovi, o všem co bylo před ním, ale ne o tom, co bylo po něm. "Nikdy bych nedovolil, aby se ten jeho bastard narodil." Pokračoval. A já už jen ze zoufalství plakala. Očividně měl zálusk na úplně jiné vnouče, od úplně jiné dcery. "Jestli Joelle bude potřebovat další krev, připrav se na to, že ji jí dáš ty, jako její vlastní sestra. A odtud se nedostaneš, dokud se z toho nedostane ona. Jednou už musíš pochopit, že za každý svůj čin, musíš nést i následky. A taky si rozmysly, co uděláš s tím milým chlapec, který se za tebe tak rve. Nerad bych ho viděl…no však ty víš. Máš čas do zítřka, ale pokud ho opravdu miluješ, necháš ho Joelle a jejímu synovi." Zavřela se sebou konečně dveře a já konečně mohla začít nahlas a pořádně břečet, aniž bych se před ním musela stydět. Obrátila jsem se z břicha na záda a měla jsem pocit, že tentokrát ani slzy mi nepomáhají ulevit. Místo toho se semnou začal točit strop jako v nemocnici…


Oheň a led 20. kapitola

Neděle v 21:01 | panda |  Příběhy
Paddy

"Utíkáš, sotva jsi přišel…" Probudila se Emily a překvapila mě, když jsem oblékal. Naklonil jsem se nad ní a dlouze ji políbil. "Od tebe nikdy Ems!" Usmála se na mně. A já ji pohladil po tvářích. "Mám schůzku s tvým bratrem, volal jsem mu včera, ještě než jsem za tebou šel. Nadechovala se a něco chtěla říct, ale já ji utišil. "Vím, co si u něj našla v počítači a taky vím, jak to vypadá. Ale když si tu nebyla, trávila jsem s Nolanem skoro každý den, když tu byl a tohle mi na něj nesedí Emily. Dáme mu nejdřív šanci to vysvětlit, než něco podnikneme, hm?" Sice mlčela, ale z jejich očí jsem poznal, že s mým nápadem souhlasí. Byl to přece jenom její bratr, a v její minulosti, tak jak mi ji ukázala, jsem nenašel ani zmínku, že by ji někdy ublížil, nebo chtěl ublížit. Já jsem s Joeym teď taky trochu bojoval, ale mrzelo by mě, kdybych ho ztratil. A i kdyby to s těmi firmami byla pravda, tak se Nolan nejspíš jen bál o to, co sám vybudoval. A Emily by mu to tak či tak stejně jednou odpustila…nejspíš by už dávno odpustila všem, kdyby všechny ty lidi pořád kolem sebe neměla a nepřipomínala si minulost. "Zvládneš to tu chvíli beze mě?" Chytil jsem jí lehce pod vlasy. Zase mi neodpověděla. Místo toho si mě přitáhla a znovu políbila. "Děkuji, že i přesto všechno stojíš při mně…" Objala mě a mě se ji za nic na světě nechtělo opustit ani na vteřinu, ale chtěl jsem, aby byla šťastná nejen se mnou, ale aby byla šťastná i s bratrem. Ač nerad, jsem ji chytil za ramena, naposledy pohladil po tváři a musel nechat samotnou...


S Nolanem jsem o samotě prostě mluvit musel, už kvůli ní. Když jsem vešel do jeho kanceláře, už mě tam čekal, ale neměla jsem z něho zrovna pocit, že mě tam vidí rád. "Vzal si moji sestru…co to bude tentokrát?" Přivítal mě místo pozdravu už ve dveřích, sotva jsem udělal krok do jeho kanceláře. Popravdě takového jsem ho neznal. "Co třeba mou kancelář?" Myslel to nejspíš ironicky, ale i tu jsem časem chtěl vrátit Emily. "Nikoho jsem ti nevzal, Nolane. Právě naopak. Řekl bych, že Emily patří právě tobě. A proto jsem tady." "No zdá se mi trochu podezřelé, že když je znovu s tebou, na mě zanevře, právě kvůli tobě…" Posadil jsem se naproti něho do křesla. "Četl jsem všechno, včetně toho, že její manžel investoval do tvé firmy a ty pak naopak do firmy vašeho otce." Nolan zbledl a šel okamžitě zavřít dveře své kanceláře, sotva jsem to dořekl. "Dobře. Jsem jedno ucho." Posadil se za svůj stůl a podíval se na mě vražedně. "Možná vypadám jako idiot, ale je mi jasné, proč nemůžeš firmu dát Emily. Přišel by si o svou celoživotní práci, že by to bylo ve prospěch Emily, to by ti nevadilo, ale nejspíš by celou firmu spolkla americká vláda, nemám pravdu? Nolcorp, včetně její nynější pobočky Global Ross, a ty i Ems byste přišli v podstatě o všechno." "Kdo tohle všechno ví…ty, Ems?" "Jen my dva, pokud vím." "To je trochu netypické od Emily, že se svěřila někomu jinému než mě…" Vztekem praštil do stolu. "Ty to máš od ní a ona to má odkud?"Vyzvídal na mě dál. Ani jsem nemusel odpovídat, když mu to došlo. Tentokrát už to od něj byla vážně hodně naštvaná reakce, když rozčílením shodil jedním tahem všechny papíry ze stolu. "Zatraceně, mohlo mi dojít, že mě neposlala uvařit mátový čaj jen tak…a já si naivně myslel, že se zlobí kvůli…" Nedořekl. "Kvůli čeho?" Zajímalo zase mě. "Kvůli tobě!" Odpověděl mi Nolan bez rozmyšlení. "Tohle si zvorala Emily…"Zašeptal si spíš sám pro sebe a hlavu si položil do dlaní. Chvíli přemýšlel. "Je to ten pravý důvod proč se na mě zlobí a nemluví se mnou?" Ptal se dál, aby měl opravdu jistotu. Odkýval jsem mu to.

"Nemysli si, že chci Ems, o něco ošidit nebo připravit. Nolcorp ji finančně podporuje od té doby, co ji propustili z vězení z neexistujících účtu." "Ale i neexistující účty se dají najít…" Doplnil jsem ho. "Když někdo hledá dobře, tak ano. Emily kopla do dost velkého vosího hnízda. Proč myslíš, že na mě otec poslal auditory…? Kdyby věděl, že Nolcorp v podstatě založil Clark Thorn a jeho firma, včetně Nolcorpu je Emily majetkem…zničil by ji definitivně." Osvětloval mi Nolan. "Tomu vážně nerozumím. Proč tak nenávidí vlastní dítě…Navíc nejmladší…bývají benjamínci ne?" Nolan sáhl po šuplíku u stolu a vytáhl z něj skotskou, oběma nám nalil a pak pokračoval. "Budu doufat, v to, že mou sestru opravdu miluješ, jinak by si tu asi nebyl a byl místo toho, s tou, se kterou čekáš dítě…takže…" Nadechl se zhluboka, vypil svou skotskou a podíval se na mě. "Moje matka Victorie, není Emily matkou. Otec ji měl s jinou. Emily matka zemřela při těžkém porodu. Byl to nejspíš jediná žena, kterou náš otec miloval…" "V tom případě by měl ale Emily milovat také ne…když je to jediné, co zbylo po jeho velké lásce?" "Emily má ještě starší sestru, taky otcovu dceru. Náš otec Ems nenávidí už od narození. Nejradši by ji strčil někam do pasťáku, ale to nedovolila Victorie, moje matka. Ač ji to nejspíš nedělalo nejlépe vychovávat dceru otcovi milenky, tak nedovolila Emily někam zavřít. Neříkám, že ji milovala, tak jak má matka, milovat dceru, ale alespoň se snažila. Za to otec ji celý život obviňuje z toho, že mu prostě zabila jeho životní lásku, od toho pramení ta jeho vřelost k Ems." "Panebože…" Ujelo mi nahlas a taky do sebe hodil tu jeho skotskou. "Emily tohle vůbec netuší?" "Ne, a tušit nebude! Musíme jí držet od těchto informací dál. Pátrala by potom, kdo jej její matka a nejspíš by našla i svou sestru. "A kdo je její sestra?" "Netuším." Odpověděl mi rychle, až mi to bylo podezřelé. "Vím jen to, že tu otec nanejvýš od Ems tajně zbožňuje. Jednak je prvorozená, nezabila mu jeho lásku a nejspíš naprosto splňuje jeho ambice. Navíc trpí tím, že ji vychovával někdo jiný než on. A on na ni v podstatě nemá žádné právo. Otázka Paddy je, jak moc ty miluješ Emily, a kam jsi kvůli ní ochotný zajít, aby si ji ochránil před vosím píchnutím?" Dívali jsme se oba dva na sebe upřeně a já nepochyboval, že to s Emily myslí dobře, přesně tak jak jsem si myslel. Nestačil jsem mu ani odpovědět, když mě vyrušil mobil. Bylo to Joy číslo. Čekal jsem výčitky, o to víc jsem byl překvapen, když se z druhé strany ozvala Emily místo Joelle. Jen kdybych ji tak rozuměl, co do telefonu říkala. "Dobře, dobře, Emily…Všechno bude v pořádku, jen se uklidni…ano?" Snažil jsem se ji dostat do klidu, protože jsem vážně přes její pláč a vzlyky nerozuměl tomu, co se stalo a co mi chce říct. "Ems?" Zeptal se mě Nolan od stolu a starostlivě se mračil. Přikývl jsem. "Nerozumím ji ani slovo, zkus to ty…pořád se mi omlouvá…" Podal jsem Nolanovi mobil. "Emily? To jsem já Nolan." Chvíli bylo ticho a pak zbledl ještě víc než, když jsem mu řekl o tom, co Ems všechno ví o Nolcorpu a Global Ross. "Miláčku, hlavně dýchej, to bude dobré. Volej okamžitě 112, hned jsme u tebe!" Podal mi Nolan telefon zpátky a vyběhl ven z kanceláře, tak rychle, že jsem se ho nestihl zeptat ani, co se stalo. Vzal jsem mobil a běžel za ním.
Emily

Pokání je oběť. Dobrovolný trest k projevení výčitek za hřích. A čí je hřích vážnější, tím větší utrpení si způsobujeme. V Paddyho obětí jsem se cítila po dlouhé době konečně šťastná, ale ne tak úplně bezstarostná. Pořád jsme se nemohla zbavit špatného pocitu z toho, že ho odvádí od rodiny. I když Joelle by měla být ta poslední na světě, koho bych litovala. A když jsem ho viděla ráno, jak ode mě nenápadně odchází, dostala jsem strach, že ho opravdu ztrácím. Ale i když mi vysvětlil, že jde za Nolanem, aby nás dal znovu dohromady, měla jsem pocit, že přesto musím udělat něco, aby už se k Joelle nevrátil. Vzala mi všechno, proč já bych k ní měla být ohleduplná? Paddymu jsem návštěvu u Nolana nehodlala rozmlouvat, docela mi tím nahrál do karet. Pokud se s ním má smířit, tak jen proto, abych ho obrala o to, co patří mě. Dost dlouho jsem si s nimi hrála v rukavičkách…a oni se mnou rozhodně nehráli čestně!

Šla jsem dolů a znovu si začala prohlížet věci po Clarkovi. K tomu aby se mi podařilo dostat k Nolcorpu mi chyběla jen jediná věc a to důkaz o tom, že Clark poslal Nolanovi peníze ze soukromého účtu, stačila by kopie šeku, bankovní převod nebo cokoliv jiného, ale i přesto že jsem prohledávala jeho věci, bylo mi víc než jasné, že pokud to existuje, bude to mít pod zámkem někde Nolan. Navíc se na mě řítila jiná pohroma v podobě Joelle. Rychle jsem schovala Clarkovi věci a šla ji otevřít dveře. Kupodivu si neotevřela sama, ač mi bylo jasné, za jakým účelem sem jde. Nejspíš se ji ještě pořád nepodařilo najít Paddyho. "Joelle. Pojď dál." Pozvala jsem ji s úsměvem na tváři a docela šťastná, že tu nenajde, toho, koho hledá i přesto, že tu v noci byl a patřil jenom mě. "Co by si ráda? Na těhotnou jsi docela brzo vzhůru. Já prospala třeba celý den, když jsem…" Nedopověděla jsem ji svoji myšlenku. "Kdo by mohl spát, když je tu tolik nepříjemných otázek." Usmála se na mě. "Předpokládám, že mi budeš tvrdit, že Paddy tady opět nebyl…a vy dva spolu žádný intimní vztah nevedete." Opřela jsem o kuchyňský pult a dala si ruce v bok. "Možná by si mohla začít psát sci-fi." Navrhla jsem ji a šla nahoru do poschodí. Ale ona mě chytila za rukáv. "Emily, jestli je tohle pomsta za to před rokem, tak je to hloupé. Ty ho nemiluješ a mě bereš to nejcennější, co má…chápeš to vůbec? Jestli ho nenecháš na pokoji, přečteš si o sobě v Timesech. Znovu. Nolan mi totiž o tobě prozradil dost zajímavé věcí, ve své slabé chvilce." Vyškubla jsem se jí z ruky a ironicky se na ni usmála. Jestli ji Nolan o mě něco řekl, tak to bylo určitě schválně, ne v žádné slabé chvilce, ten on nemíval. "Co takhle trochu oplzlý příběh o tom, jak tatínek od dětství týrá svoji holčičku a dovede to až tak daleko, že nechá zabít jejího manžela? A o odplatě té zločinecké týrané holčičky, která se pak mstí, každému kdo kdy měl, co společného s usvědčením Clarka Thorna?" Pokračovala. "Nemluvě o obvinění z urážky na cti, která pak bude následovat?" Namítla jsem a šla jsem raději nahoru. Měla jsem totiž nutkání ji vzít nějakou železnou tyčí. "Ne, pokud napíšu pravdu." Nedala se odbít a šla za mnou. "Udělala si spoustu chyb Joelle, neudělej další velkou!" Měla jsem ji už právě dost. "Takže mám pravdu viď? S tatínkem, i s tím, že tvůj vztah s Paddym je jen odveta, za mé články?" "Jsi takhle blízko Joelle." Ukázala jsem ji na prstech a šla směrem k ní, abych jí nahnala trochu strach a ona mi dala konečně pokoj. "Ale ušla ti jedna jediná věc, kterou máš celou dobu pod nosem. "Ty ho vážně miluješ!" Začala přede mnou couvat. "Miluju a ochráním ho před tebou! Po druhé už si ho nenechám vzít." "Jsi šílená Emily, víš to!" "Když zatkli Clarka a ty si za mnou přišla…ty a Nolan jste byli jediní, komu jsem věřila. Věřila jsem ti, když jsi říkala, že napíšeš pravdivý příběh." Zatlačila jsem ji skoro až na okraj schodiště k zábradlí. Znervózněla a přestala mě provokovat. I já jsem změnila svůj postoj a tón hlasu, když jsem si na to vzpomněla, jak mi s ní bývalo dobře, když za mnou chodila Byly to pro mě světlé chvíle v tmavých a černých dnech. "Mohla si změnit mou budoucnost…" Sklopila jsem oči. "Slova nedokáží vyjádřit mou lítost Emily…" Chytila mě znovu za ruku, ale jinak než prve. "Ne. Slova, Joelle, jsou zbraní, kterou sis vybrala. To čím jsem se stala, a všechno čeho jsem se vzdala…" Zakázala jsem si ji litovat a znovu se k ní přibližovala, aby mi neměla kam utéct. "…bylo kvůli tomu, co udělali mému manželovi. A co jsi pro něj udělala ty?" "Kdybych mohla nastolit rovnováhu…" Polykala nahlas a snad se i strachem třásla, když se chytala dřevěného zábradlí schodiště "Čas odčinit své skutky Joelle!" " Počkej, počkej Emily…nevíš všechno! Ano tvůj otec mi tenkrát zaplatil, abych napsala, to co jsem napsala, já přiznává! Ale sama se od té doby snažím zjistit pravdu. Několikrát se tě pokusil zabít viď? Pamatuješ, měla si sotva pět, na dovolené s rodiči…v moři, se mu to dokonce jednou povedlo. Victorie tě pak oživovala. Tohle nedělám já Emily, byla jsem jen jeho nástroj. Tohle dělá on, tvůj otec, protože když ses ty narodila, tvá pravá matka zemřela. Tvůj otec ji tolik miloval. Copak jsi nikdy nepochopila, že Victorie není tvá matka? Vždyť jste každá jiná proboha! Otec ti jde celý život po krku, z neštěstí které si mu způsobila…" "Ty lžeš! Moje matka je Victorie! Proč by mi lhali?" Vykřikla jsem a odstrčila ji od sebe, protože se mě snažila obejmout. Ale nevím, proč se mi vybavil obrázek, který jsem už dávno vytlačila z mysli…jak se držím otce kolem krku a opravdu jsme v moři. Pláču a říkám mu, že je to hluboké." Ale on mě neposlouchá. Jde se mnou dál a hladí mě po vlasech. Pak jsem uslyšela Victorii, jak na mě volá a snažila se na ni volat taky. A pak otec začal zmatkovat a tvrdit mi, že si zahrajeme ještě jednu hru. "Ještě jednu hru, zlato…" Uslyšela jsem jeho slova. "Budeme předstírat, že spíme pod vodou, ano?" Držel mi pevně hlavu oběma rukama a já se držela jeho kolem krku, protože jsem měla strach. "Raz, dva…" Slyšela jsem jeho hlas, jako kdyby mě držel znovu, ale to mě držela Joelle. Chtěla jsem vykřiknout "Né!" Ale bylo pozdě, stáhl mě pod vodou a nedovolil, abych vykoukla nad hladinu a nadechla se. Bylo mi úzko a dusila jsem se vodou. Pak jsem ještě jednou viděla jeho obličej pod vodou a bránila se mu, jenže moje mysl tolik pohltila vzpomínka, kterou jsem úplně vytlačila ze své paměti, že jsem přestala vnímat realitu a místo toho, abych se bránila otci, jsem odstrčila Joelle…byl to zlomek vteřin, kdy jsem uvědomila, co jsem vlastně udělala, ale už bylo pozdě…ležela pod mým schodištěm. Nehýbala se. Ale dýchala. Teď jsem trochu zazátkovala já a místo, abych hned volala záchranku, jsem jí vzala mobil z kapsy a zavolala na Paddyho číslo. Snažila jsem se mu všechno vysvětlit, ale zároveň se mu neustále omlouvala, nechtěla jsem, chtěla jsem ji jen postrašit. Ale nerozuměl mi. Naštěstí byl pořád s Nolanem, a když jsem uslyšela bratrův hlas, věděla jsem, že bude všechno v pořádku. Udělala jsem všechno, co mi do telefonu řekl. Pak jsem ji chytila za ruku a jen se modlila: "Bože vydrž Joelle, pomoc je na cestě!"

Tiskovka z Grónska

Sobota v 12:35 | panda |  Příběhy

Odkaz na záznam z tiskové konference z Grónska. Paddy se nám tam s tím PRárkem nějak rozjel :D


A tady najdete spoustu další úžasných fotek:

A abych nezapomněli, jednak ofiko fotka z Paddyho fcb stránek, očividně si to tam užil ;-)


Oheň a led 19. kapitola

Pátek v 22:25 | panda |  Příběhy


Emily

Opouštěla jsem Paddyho jachtu a vracela se k sobě domů. Jen jsem doufala, že Nolan pochopil dost jasně, když mu řekla, že se ke mně už nemá vracet, a že na něj nenarazím. Přesto, když jsem otvírala dveře domu, doufala jsem tak trochu, že tam bude. Nebyl. Dům byl prázdný. Stejně jako moje srdce. Celý můj život, byla jedná velká iluze, a já si ji svým činy jen dělala uklidňující, abych tu lež a nenávist kolem sebe dokázala přežít. Nechala jsem se oklamat falešnými realitami, falešnými city…a pokud má být můj život zničení, chci vědět alespoň proč…Posbírala jsem všechny dokumenty, fotky, filmy, disky a veškeré materiály, které jsem měla po Clarkovi a naházela je do jedné krabice. Určitě nebyly všechny, jen část toho, k čemu mě ve skutečnosti Nolan pustil. Jenže to jsem věděla až teď. Nevynechala jsem z toho ani svého otce. To ten mohl za to, co se ze mě za ty roky stalo. Vytištěné články Joelle a můj videozáznam z mobilu, dokazující, že o mně nepsala náhodou. Pořád mi to video nedalo spát, jak se to stalo, že jsem zrovna v minulosti narazila na ni a na Paddyho? Nejhorší na tom bylo, že jsem si tu noc ani nepamatovala, nebyla pro mě vůbec důležitá, stejně jako ty před ní a po ní…Ale pro mého otce to očividně důležité muselo být, když chtěl, abych ten záznam našla u toho chlapa, kterého jsme zmlátila. Vložila jsem ho do krabice k ostatním věcem, stejně jako poslední záznamy o Nolcorpu a Ross Global z Nolanova počítače. Bylo mi jasné, že až to všechno Paddy uvidí, jen těžko mi uvěří…ale pokud mám vytvořit dokonalou iluzi a donutit všechny, aby mi věřili, musím s pravdou ven. Pokud jsou jeho slova pravda, pak si z téhle krabice poskládá můj život a pochopí, anebo mě navždy zatratí a pomůže Joelle mě zničit. Jen jediná věc v ní chyběla a to byly hodinky s medailonem, které jsem našla v otcově saku. Očividně mu nechyběly, anebo dělal, že mu nechyběly…schovala jsem si je do kapsy. Špatné bylo, že o nich věděl i Nolan, takže otec jistí ví, že ho mám já.


Hodila jsem myšlenky za hlavu a vzala krabici do ruky, abych mu ji odnesla zpátky na loď. Paddy už nebyl v podpalubí, ale na palubě. Vyhlížel mě. Vypadal jinak než na zásnubní párty, tady mu to víc slušelo. Vlasy ještě neviděly hřeben a bylo vidět, že na to, co si obleče, tady nedohlížela Joelle. Líbil se mi tak, ale nejdřív jsem mu musela ukázat svou pravdu. "Ukaž, pomůžu ti." Vyběhl na molo, jakmile mě uviděl a já mu s úlevou dala krabici do ruky. Ne proto, že by na mě byla těžká, ale tížila mě někde jinde. "Jsi na mě moc hodný a zaslouží si znát pravdu, alespoň tu, kterou znám já. Je tam všechno o mě, mé rodině, o Clarkovi, Joelle - všechno k čemu mě tedy pustili." Opravila jsem se. "Asi tady nedokážu být a koukat na tebe, jak se tím probíráš. Nejsou to vždy hezké věci a příjemné vzpomínky. Zvláště jedna." Vytáhla jsem z krabice mobil. "Tohle si prosím pusť až naposledy. Nevím, jak se to stalo…možná to byla jen náhoda, ale od té doby, co jsem dcerou svého otce, na náhody nevěřím. Prosím odpusť, jestli to dokážeš. Jestli ne, tak to pochopím…Ty a Nolan, teď budete jediný, kdo bude znát všechno o mě…" Dívala jsem se mu upřeně do očí a bylo mi zároveň líto mě i jeho…nejspíš to skončí, dřív než to začalo…navíc chybí jedna skládačka z puzzle a to, že Nolan falšoval jejich laboratorní testy. Ale tohle jsem pro zatím chtěla nechat u ledu, než to proberu s Nolanem, proč. Nejspíš to bude mít, co do činění s Joellinou společenskou návštěvou u nás nedávno doma. Nejspíš stejně jen hráli, že se nemají rádi a já jim na to skočila, jako na všechno ostatní. Asi se mi trochu chvěly ruce, když jsem mu vkládala mobil do ruky. Vzal si nejdřív mobil a pak ho vrátil do krabice a pak moje ruce do svých dlaní. Chtěla jsem ho políbit. S ním to byly jedině skutečné chvíle, které jsem v poslední době zažívala, žádná iluze, ani sen. Ale nemohla jsem ho, ne protože si myslel, že čeká dítě s jinou a v podstatě by ji teď se mnou podváděl, ale proto, že mi na něm záleželo a možná jsem jen předstírala, že ho nemiluju a milovala už dávno, právě proto jsem ho nechtěla podvést. Sice jsem Clarkovi o sobě taky řekla a všechno a on to nejspíš zneužil, ale nehodlala jsem kvůli toho zavrhnout Paddyho. Zvláště, když nejspíš nebude náhoda, že potkáváme a otec si nepřeje, abych ho vídala. Dotknul se mých vlasů a já se vážně musela přemlouvat ho nepolíbit, ale dokázala jsem to. Zakroutila jsem hlavou. "Až si to přečteš…prosím, mohlo by tě to mrzet…měla bych jít…" Dostávala jsem jen těžko svou ruku z jeho dlaní. "Ems." Usmál se na mě, když jsem odcházela. "Vážím si toho, ale můžu ti slíbit, že ať tam najdu cokoliv…nevzdám se tě!" "Dobře…" Souhlasila jsem nejistě. " Víš kde mě hledat…ale nevěřím tomu, že až objevíš pravou realitu skrývající se za touhle iluzí…" Ukázal jsem mu na sebe. "…že přijdeš…ale chci, aby si to věděl!" Usmála jsem se na něj a dlouho se nemohla vynadívat na jeho bezelstnou tvář. Díval se na mě tak jako nikdo v životě, ale nejspíš naposledy. Otočila jsem se k němu zády a vracela se k sobě domů.

Pláč a slzy jsem si zakázala. V hlavě jsem si vybavovala všechno, co jsem Paddymu naskládala do krabice a jeho nejspíš zděšený výraz tváře, když se bude některými materiály probírat a tipovala, jak dlouho to tak může trvat…pobrat tolik informací…den..dva? týden..kdy můžu čekat, že mě zavrhne navždy? Musela jsem se do té doby nějak zabavit. Už dlouho jsem nemalovala a kdysi mě to uklidňovalo. Dávala jsem tak průchod svým citům. Vytáhla jsem stojan a barvy a vydala se na pláž. Měla jsem to vyzkoušet už dřív, v zajetí barev a obzoru, byl svět hned krásnější a moje hlava byla najednou čistá, bez myšlenek. Až do doby než se u mě objevila Joelle.

"To je působivé." Vyděsila mě a já se vážně lekla. "Promiň." Omluvila se hned na to, když viděla, můj výraz v obličeji. Kdyby nebyla těhotná, probodnu ji tím štětcem. "Když kreslím, tak jsem někdy soustředěná, že zapomenu, kde jsem…jestli hledáš Nolana, tak už tu není a bývat nebude." "Vykopla jsi ho?" "Jo." Obrátila jsem se zpátky k plátnu. "Asi tušíš proč…" Teď pro změnu zbledla ona. "Nolana nehledám, já hledám Paddyho." "Proč u mě?" "Asi se mnou včera rozešel, předpokládala jsem, že půjde za tebou." "Nevídáme se." Zalhala jsem ji. "To mi taky tvrdí." "Měla by si začít taky kreslit, je to uklidňující…pustit práci ze soukromého života a začít lidem věřit alespoň doma." Malovala jsem dál. "Paddy taky kreslí, další věc, kterou spolu máte společnou…" Rýpla si. Ale já si jí nevšímala. Když jsem dlouho mlčela, spustila znovu. "Zvláštní, co na tom všichni vidíte? Moje matka taky malovala…vypadala u toho jako ty,taky tak soustředěná…" Zamyslela se a nejspíš si ji vybavila. "Nevšímala si mě, to plátno pro ni bylo vším! A když už, tak mě do toho nutila a mě to tak strašně nudilo." "Já zapomněla, že ty ráda adrenalin." "Ty mi ho poskytuješ až přespříliš." Odložila jsem štětec a barvy. "Není tady Nolan, není tu Paddy a já ti nehodlám dělat společnost!" Začala jsem si skládat podstavec a chystala se jí do domu. "Ale je tu Joey…" Dala si ruce v bok a dívala se na postavu přicházející k nám z pláže. Rychle jsem si sbalila věci a šla do domu.
Nepomohlo to, šel za mnou až do domu i když se na chvíli zastavil s Joelle. Pak se ale vrhl ke mně. "Okamžitě necháš všeho, co teď děláš!" "Vařím kávu…" Namítla jsem, ačkoliv jsem tušila, že o to mu zrovna nejde. "Tohle nemyslím Emily. Nolan mi řekl, že si myslíš, že zfalšoval Joelle testy otcovství, ale nic falšovat nemusel. To dítě je Paddyho a ty je necháš na pokoji." "Chytáš manýry mého otce? Co ti za to slíbil, místo v moj..správní radě?" Málem jsem se prořekla, ale dělala jako by nic a podala mu kávu. "Clark by se obracel v hrobě, kdyby věděl, co děláš!" Měla jsem sto chutí na něj tu kávu vylít. "Aby ses v tom hrobě neobracel ty!" "Ems! Já vím, že jsem pro tebe asi neudělal dost. Ale změnil jsem se, nech Paddyho být. Má rodinu." "A ty ne?" "To ano, ale já ti bude i přesto pořád na blízku, nikam neodejdu, nikam nezmizí. Postarám se o tebe Emily." Přivřela jsem víčka. "Paddy není pro mě jen vtip Joey. On je tu taky obětí. Já nechci, aby se o mě někdo staral. To nikdo nikdy vlastně nedělal, nakonec ani Clark ne. Já si chci jen vzít zpátky, co mi patří…" "Ale to snad není můj bratr!" "Ale nejsi to ani ty!" "Radši půjdu." "To bys měl." Objevil se znenadání Paddy. Trochu jsem se pousmála, když jsem ho viděla, ač jsem tušila, že mi dobré zprávy nenese. "To nemyslíš vážně Patricku!" Plácl se Joey do čela. "Po tolika letech s Joelle, dáš přednost někomu koho ani trochu neznáš?" "Nedám." Odpověděl mu Paddy a přistoupil ke mně, chytil mě za pas a políbil na uchu. "Už jsem dal." "Nevím, jestli ti mám gratulovat nebo popřát upřímnou soustrast? Řekněme si upřímně Emil, zrovna růžové jsi to doma nikdy neměla, což tě chtě nechtě poznamenalo. Jediný, kdo tě dokázal zvládnout, byl Clark, částečně i Nolan…o Paddym pochybuju, když jsem to nedokázal, ani já jak vidím." "Využívat děti k vlastní obživě mi tak zrovna nepřijde růžové…" Ujelo mi, i když jsem si tou poznámkou rýpnula současně do obou. "Stejně jako v pohádce, časem zjistíte, že se k sobě nehodíte, ale už vám to rozmlouvat nebudu.Můžeme si spolu alespoň promluvit o samotě?" Paddy se na mě podíval a já přikývla. "Půjdu si nahoru dát sprchu…" Nechala jsem ty dva o samotě.


Paddy
"Tak co ještě?" Vyšel jsem za bratrem na verandu. "Časem pochopíš, že já jsem ten poslední, kdo ji chce ublížit." Začal se najednou hájit, ale já v tu to chvíli věděl víc než dost. "Abys věděl, budu chránit Emily, protože ji miluju nade vše, co v životě mám. Ale zajímalo by mě, proč se o ni zajímáš tak ty? Miluješ ji?" "Já nevím, co k ní vlastně cítím…ona je někdo, komu jsem v minulosti hodně ublížil. A teď se jí to snažím vynahradit." "Ubliž ji znovu a já přísaháme, že za to zaplatíš a je mi fuk, že si můj bratr." Podíval jsem se na Joeyho. Věděl jsem, že ji chtěl a nejspíš ještě pořád chce, ale nedokáže proto nic udělat. "Rozumím." Odpověděl mi Joey stroze. Nejspíš pochopil, že si tentokrát nedělám legraci. Nedělalo mi sice nejlépe, že můj vlastní bratr touží po té, co miluju, ale nanejvýš od něj, já o ní dokázal bojovat a vzdát se života, který byl sice krásně nalinkovaný, za to by byl nešťastný.



Když jsem se vrátil k Emily, byla už po sprše a seděla na sedačce v obýváku jen v županu. Když jsem vešel domů, hned jsem se na ni usmál. A ona mi to oplatila. "Viděl si to všechno?" Usmívala se na mě sice, ale stejně se ptala trochu se strachem v hlase. Přikývl jsem. "Charlotta?" Odvrátila zrak. A já si k ní přisedl a chytil za ruku, chtěla ucuknout, ale já se nedal. "Všechno co jsem četl…je mi to vážně líto Emily…" "Zasloužím si to." "To né, zasloužíš si štěstí a lásku potom všem a taky pochopení…" "Ty si na mě nezlobíš…za to…za tu noc…musela jsem ti zkazit…" Políbil jsem ji. "Nic si mi nezkazila…hledal jsem tě dlouho…a to že jsem tě našel...je jen malý zázrak i když mě mrzí, že jsem tě vůbec nepoznal! Vím, že všem, kterým jsi kdy v životě věřila tě zklamali, ale já ne, já tě nikdy nezklamu Emily, přisahám!" Dlouze se mi dívala do očí a najednou to nebyly tu smutné uplakané oči ze včerejška. Co všechno dokáže vyjádřit jeden jediný pohled. Najednou v nich byla zase naděje… a já ani nedoufal…ale tentokrát jsem to byla já, kdo jí podlehl. Nejspíš bych s ní dnes nic nedovolil, kdyby sama nechtěla. Nejdřív se dotýkala konečky svých prstů mé tváře, hladila mě a přejížděla tam a zpátky. Pořád mě u toho pozoroval, tím svým spalujícím pohledem. "Chybělas mi..." Zašeptal jsem ji do ucha a přitiskl k sobě. Sotva jsem to dořekl, celá se zachvěla. Hned na to jsem pokračoval a začal ji líbat na krku, na tváří a nejvíc jsem se věnoval těm jejím sladkým rtům. Opatrně jsem z ní sundával ten její župan, dotýkal jsem se jejich odhalených ramen a nemohl jsem se jí nabažit. Byl jsem rád, že ona tentokrát taky ne. Nejdřív ze mě sundala tričko a pak se ke mně přitiskla, jak nejvíc mohla. Tentokrát se nebránila, výjimečně to dokonce byla ona, kdo převzal iniciativu a já nemohl říct, že se mi to nelíbilo. Věděl jsem, že kdyby chtěla, položí mě na lopatky nejspíš kdykoliv a možná právě proto to s ní bylo tak jiné. V jednu chvíli křehké poupě, které se není schopné bránit, v další chvíli byla schopna zabíjet i pohledem. Sice to byla pořád moje bezmocná Emily, ale pro dnešní večer, z lásky trochu zlá Charlotta… ta které jsem sníval celý svůj život a tak, která mi dala za jednou jedinou noc mnohem víc než kterákoliv jiná, ta kterou jsem myslel, že už nikdy nepotkám…

Když jsme skončili, ležela na břiše, já leže vedle ní a ona se na mě dívala, jako kdyby byl zázrak. Hladil jsem ji jemně po zádech a byl ji schopný snést modré z nebe, kdyby si o to řekla. Na zádech měla malou jizvičku, pohledem skoro nepatrnou, ale na dotek dost citelnou. Nevědomky jsem po ní jezdil dlaní. "Od čeho ji máš Ems?" Zeptal jsem se jí. Nejdříve se podívala do tmavé místnosti osvětlené jen svíčkami a pak se mi podívala do očí. "Někdy jindy, ne dnešní večer…" Přikývl jsem a objal ji kolem celého těla. Přitulila se ke mně a já si vychutnával každý její nádech a výdech, držela mě pevně za ruku a mně se právě splnil můj životní sen, ne na chvíli, ne na moment, ne jen tento den a tuto noc…navždy, navždy, neměl jsem ji dost a nebudu mít nikdy! Ještě jednou jsem ji dal pusu na vlasy a pak spokojeně zavřel oči. Vím, že nás čekalo ještě hodně překážek, ale já bych ochoten pro Ems udělat cokoliv a hlavně se ji nikdy za nic v životě už nevzdat! Nikdy!


Další články



Kam dál