Vidím vás Donalde, slezte z toho lustru! Aneb Poprask na laguně official

Tanečnice 1.Díl

Včera v 22:58 | ZuzkaS |  Příběhy
Říká se, že když člověk umírá,tak se mu promítne před očima celý život.Nejsou to zážitky, co vidí, ale lidi, které ve svém životě potkal a byli pro něj nejdůležitější…

PADDY
Španělsko 24.prosince 1982
Stál jsem vedle Caroline u maminčina hrobu a bulel jsem.Kam maminka odešla?A proč?Utřel jsem si nos do její sukně a ona mě vzala do náruče.,,Neplakej ,Paddy…maminka se má už dobře.Už jí nic nebolí…odešla za andílky…"šeptala mi do ucha,ale i jí tekly slzy.,,Maminka odešla za andílky…"zeptal jsem se nahlas a všichni začali brečet ještě víc.Caroline mě stiskla,až mě to zabolelo a na hlavě jsem ucítil pohlazení.
Byla to Kathy.Držela na rukách Maite,která pořád něco mluvila.,,Musíme teď držet pohromadě jako rodina…a zpívat dál…vaše maminka by si to tak přála…"řekl táta a utíral si slzy…
Bez maminky to byly to hrozně smutné vánoce.I když Caroline,Kathy i Pat připravily spoustu dobrot,nebylo to ono.I když jsme všichni zpívali,pořád nám tu někdo chyběl.Moje maminka… Kathy mi řekla,že maminka už nikdy nepřijde.Ale proč.Co jsme jí udělali?
A pak jsme šli všichni do kostela na půlnoční.Seděl jsem Paulovi na klíně a poslouchal jsem varhany a zpěv.A pak mě zaujala socha Panenky Marie a malého Ježíška.Maminka…
A znovu jsem plakal…tatínek mi říkal,abych zpíval,že to maminka uslyší a bude mít v nebi radost,ale já jsem nechtěl…Chtěl jsem maminku tady a né v nebíčku…,,Maminkoooo…"
Tatínek se na mě zlobil,že jsem nezpíval,ale brečel,ale teta Marie mu říkala,že jsem ještě malý,abych to tak brzo pochopil.Ale co mám pochopit.Nechci zpívat.Chci maminku….
Seděl jsem na stromě a znovu jsem brečel.Tatínek už se na mě zase zlobí.Po tom,co Caroline, Paul a Danny odjeli,je na mě pořád zlý.Chce,abych se učil číst,psát a počítat.Já ale nechci. Chci si hrát s Juanem,Margaritou,Palomou a Inéz na indiány a nebo s Maite a jejími bratry Pablem a Javierem na zloděje a četníky.Nechci se učit,chci si hrát,ale táta vždycky říká,že už jsem na hraní velký.Ach jo…tolik mi chybí maminka.I když vím,že už nikdy nepřijde…
Dneska jsem měl své první vystoupení,jak říká táta.Všichni mi tam tleskali a jedna paní mi dokonce do ruky dala papírový peníz.Tatínek mi řekl,že je na mě pyšný a pohladil mě po vlasech.A než jsem šel spát mi řekl,že se budu učit u strejdy Carlose hrát na kytaru. Zase učení?Ach jo…Doufám,že na mě strejda nebude křičet,tak jako tatínek.Hrát na kytaru on umí, třeba budu umět taky tak dobře hrát,jako on…
Hodně jsme s rodinou cestovali,zpívali a hráli a mě to bavilo čím dál víc.Až na to spaní po hotelích a ubytovnách.Chyběl mi domov…Ale nebyl jsem sám kdo pořád remcal…jak mi Kathy říkala.A pak nám táta v Holandsku řekl,že si koupíme obrovskou loď a budeme na ní bydlet.Konečně budeme mít domov.To bude super.
A pak se mi začaly líbit holky…a všechno ostatní šlo stranou.Brendě,jedné z nich jsem dokonce napsal písničku,ale pak přišlo další město,další země a láska byla fuč…
Koncertovali jsme v obrovských halách a měli jsme neustále vyprodáno.Holky v první řadě nám podstrkovaly telefonní čísla a každá z nich by prý udělala cokoliv,jen abychom si jich s bráchama všimli…A my jsme si všímali…Blondýnka,černovláska,zrzka…pak jsme to omezili na prsa a zadek…Byl to náš osobní druh humoru…a Kathy nám za to často hudrovala…
Ale co se vdala a narodil se Sean,nemá už na nás puboše,jak nám s Angelem říká,čas…A tak jsme se zařídili po svém…Dotočili jsme album WOW a já přišel o panenství s dcerou našeho zvukaře, která byla naše fanynka…Bylo to divné a rychlé…Elisa byla taky panna a navíc se vedle nás nahrávala Patriciina píseň Explosions…Angelo se mi ještě dlouho smál,když jsem mu to řekl.On sám o sobě prohlašoval,že bude jako Don Juan…Zatím se na něj místo holek lepí beďary…Díky bohu,tímhle jsem nikdy netrpěl…
Začal jsem chodit s Kirou.A pak mi představila svou kámošku Katju…Měla nebesky modré oči a byla blond…Vypadala jako anděl…Kira měla okamžitě smůlu… Začal jsem s Katjou chodit a táta dostal mrtvici.Samozřejmě,že né ze mě…Dozvěděli jsme se to po vyprodaném koncertě v Loreley…Hned jsme za ním jeli a rozhodli jsme se,že zůstaneme s ním doma.
Táta se učí znovu mluvit,chodit,psát…Pomáháme mu.Naše role se vyměnily.Měl velikou radost,když jsme mu řekli,že jsme dostali za Over The Hump zlatou desku a vyhráli Otta… Katja vypustila mezi fanynky pár věcí z našeho soukromí…Né že by mi vadilo,když prodala pár našich fotek,ale moje spodní prádlo…To už nebylo ok…Rozešli jsme se.
Dotočili jsme Almost Heaven a Jimmy od nás odešel.Šel prý hledat sám sebe…Houby…už ho nebavilo poslouchat Kathy a otce…Já to vypouštěl jedním uchem tam a druhým ven…a na přitulení jsem si v každé zemi našel nějakou kamarádku…Asiatky jsou velmi vynalézavé…Naučil jsem se od nich spoustu zajímavých věcí…Kathy se rozvedla a táta nám řekl,že koupil zámek…
Gymnich bylo obrovské sídlo.Každý měl svůj pokoj.Konečně jsme se s Linem nemačkali na jedné posteli,ale chybělo mi naše společné večerní povídání.Tak jsme alespoň každý večer vyplenili i s Maite ledničku.Jsem hrozně zvědavý,kdy Kathy konečně oznámí,že asi čeká mimčo…To táta nepřežije…
Naštěstí to byl planý poplach,ale za dva týdny Kathy přišla o svou holčičku a málem vykrvácela.A od té doby jsem si uvědomoval,že nám život nejenom dává,ale také bere.
A pak jsem poznal Natalii…byla celý můj svět.Pracovala jako produkční v televizi a já jsem poznal co je to opravdová láska.Byla to ona,kdo mě nejvíc podržel,když táta umřel…Plánovali jsme spolu založit rodinu,tak jako mí sourozenci,ale miminko se nám v sedmém měsíci narodilo mrtvé…
Chodili jsme okolo sebe po špičkách a nechtěli jsme o tom mluvit.Odstěhovali jsme se ze zámku a koupili si byt.Alkohol otupoval moje smysly a od pár ,,přátel" jsem vyzkoušel i nějaké tablety na povzbuzení…Nevím za jak dlouho jsem přišel domů,ale když jsem se vrátil, byla pryč.Prý jela do Paříže s nějakým filmem.Zrovna o vánocích?Ví,že nemám rád vánoce…Proč odjela…a nebere mi telefon…Odjela a já byl naštvaný a nudil se.
Zašli jsme s přáteli na pár pivek do klubu a když mi nezavolala ani na nový rok, došlo mi, že se se mnou rozešla.Naštvalo mě to a ,,kámoši" ukázali na tančící blondýnku,nahoře bez,se kterou se mám odvázat…Na ten sex si moc nepamatuju,ale kolik si za to ráno řekla,ano…
Na každém turné,jsem na Natalii myslel.Toužil jsem po ní a zároveň jsem jí nenáviděl. Alkohol,drogy,sex…to bylo na denním pořádku.Rodina už nevěděla co se mnou a já to nechtěl slyšet.Míval jsem halucinace,kdy ke mně mluvila máma,táta i Kathy a pak se tam smála Naty.
Otevřel jsem oči a díval jsem se na projíždějící auta pod sebou.Foukal silný vítr a mé tělo bylo jako pírko.Stačil by jediný krok do neznáma a měl bych od všeho klid…od všech…
A pak jsem mluvil s Bohem…s mámou,otcem…a všichni mi řekli,že se musím sebrat a jít hledat sám sebe…Později jsem se tomu šíleně smál,jak jsem byl hloupý,že na světě je tolik nespravedlností,které Bůh dovolí,ale nepřeskakujme…
Upnul jsem se na Boha a hledal u něj odpovědi…nechal jsem se zavřít do kláštera a složil slib čistoty…Šest let jsem tam byl…dlouhých šest let…a co všechno se za tu dobu tady mohlo stát a stalo…A mé vzpomínky začaly být najednou ostřejší a ostřejší…
 


You know, you love me XVIII. (Out From Under)

Středa v 18:49 | panda |  Příběhy

Paddy

Už mě to tu vážně přivádělo k šílenství. Ty dny strávené nic neděláním a čekáním, jestli se u dveří objeví Lilly nebo ne, byly ubíjející. To i Lil ve vězení měla víc volnosti než já tady. Nebo si alespoň mohla zavolat. Ale mě nedovolí ani ten blbý telefon. A když jsem se pokusil o jakýkoliv pohyb mimo svou postel, slyšel jsem jen ze všech koutů o tom, jak to nesmím a že musím odpočívat. Navíc místo mé Lilly, tady neustále šmejdila Jo, i když jsem ji snad třicetkrát řekl, ať mě nechá být. Jenže ona byla jak bumerang, třicetkrát se vrátila. Alespoň, že Patricie konečně polevila ve svých hlídkách a někdy mě "svěřovala" do ruky i někomu jinému.

Dneska to byl Joey s Maite. Sice bylo fajn, že jsem se mohl alespoň projít do koupelny, aniž by za mnou někdo neustále stál, ale jinak s nimi moc zábava taky nebyla. Joey neustále přepínal kanály na televizi a na žádný se nevydržel koukat déle než pět minut a hned to přepnul jinam. Takže ani z koukání na televizi nic nebylo. Maite dělala bůhví co na tabletu, ale pořád se u toho smála. Pozoroval jsem oba dva své sourozence dost naštvaně. Nejradši bych jim hned teď utekl a šel hledat Lilly. Jenže není mi pět let a navíc mě vždycky chytili. "Nudím se…" Zasténal jsem zoufale. "To se stává, když je člověk nemocný…" Zvedl na chvíli Joey oči od televize směrem ke mně. "Nejsem nemocný." Protestoval jsem. "Tak zraněný." "Spíš přizabitý…" Vložila se do toho Maite a já protočil panenky. "To vydržíš, když už jsi to vydržel tak dlouho. Už jen pár dní a pustí tě domů, hm...jéé od koho máš tuhle bonboniéru, tu miluju!" Chňapla Maite po bonboniéře z mého nočního stolku. "Nedá se vůbec sehnat, čekáš na ni frontu u…" "Vůbec mě to nezajímá, je od Jo, takže si ji klidně sněz celou a bez fronty!" "To bych asi neměla." Maite dělala, že si to rozmyslela, ale já věděl, že to říká jen na oko. "Právě proto měla, nebo ji rovnou vyhoď." Snažil jsem se ji to ulehčit, aby ji snad kvůli pár čokoládovým bonbonům od Jo netížilo svědomí. Nějak podezřele z ní byli všichni unešení, což se mi vůbec nehodilo. Maite se přestala upejpat a pustila se do čokolády s úsměvem. "Tak když bys to jinak vyhodil…" Podívala se na mě omluvně a já hledal záchranu u Joeyho, ale ten nejspíš ani nevěděl, že tu jsem. Tohle mě zabije. A Lilly nikde…. Co jsem komu udělal? O co snesitelnější by to bylo, kdyby tu byla Lilly. Nemusel bych se tu rozčilovat se svými nudnými hlídači. Až zjistím, proč tu se mnou nemůže být, a kdo v tom má zase prsty, tak už se neudržím. Odmítám si stále s někým hrát na kočku a myš.


"Lilly! Vrať to zpátky Joey!" Zadíval jsem se náhodou na obrazovku a zachytil na okamžik její tvář, než to stačil Joey přepnout na jiný kanál. Poznal bych ji klidně i po slepu, takže jsem si byl sto procentně jistý, že to byla ona. "Co?" Vyprskl na mě Joey. "Trochu zmatený potom pádu na hlavu ne?" Odbyl mě a dál pokračoval ve svém přepínacím maratonu. Podle naštvaného výrazu Maite to rozhodně nebyl následek úrazu. Momentálně mi byly všechny zákazy o chození či nechození z postele ukradené, protože jsem si to namířil rovnou k bratrovi pro televizní ovladač. Dobrovolně a sám mi ho totiž odmítal dát. V nestřežené chvíli jsem mu ho ukradl z ruky a přepnul si to konečně na program, kde byla Lilly. Nespletl jsem se. Byla to ona. A nebyla to ani reklama na šampony, parfémy, make-upy ani krémy. Stála tam v krátké zlaté sukýnce a v ruce držela nějaký podnos dortíky, vůbec nevím, o co šlo, ale bylo mi to jedno. Na všechny se tak mile smála a vypadala tak spokojeně a bezstarostně. Byl jsem hlavně rád, že je v pořádku a že ji nikdo neubližuje, kromě toho že ji odmítají za mnou pustit. Jenže než jsem se stačil zorientovat, o co tam šlo, už mi zase Joey kradl ovladač a přepnul to na jiný kanál. "Co blázní? Bude tam fotbal! Přece se nebudeme dívat na nějaké dortíky!" "Budeme!" Zamračil jsem se na bratra. Jasně, že mi nešlo o žádné o dortíky, ale šlo mi o tu, co ty dortíky dělala. Mohl jsem na ni oči nechat. Joey to nakonec vzdal a podíval se směrem k Maite. "Vzdám vám to! Ty její nohy až do nebe jsou samozřejmě lepší než fotbal!" Mrskl jsem po něm polštáře. "Ty nohy jsou ale moje!" Joey si to samozřejmě nenechal líbit a jednu polštářem jsem si to slíznul i já. Naštěstí jen do ruky a ne do hlavy. Taky už mi tam v ní nemuselo nic zůstat! Konečně byla nějaká zábava.


"Zbláznili jste se?!" Objevila se z ničeho nic v pokoji naše vrchní kazička veškeré legrace. " Má po nehodě a operaci a ty tady po něm házíš polštářem?!" Schystal si to Joey polštářem znovu, ale tentokrát od Patricie. Já se náramně bavil. "A ty mu nemůžeš něco říct?" Obrátila se na Maite, která v tom byla úplně nevinně. "Má ležet a odpočívat. To že nemá rozum Paddy, to chápu, ale vy dva!" Bylo mi ji trochu líto, jak se rozčilovala a tak jsem raději nenápadně zamířil směr postel. Ještě než jsem si na ni stihnul lehnout, vypnula mi televizi. "Asi si toho nevšimla, ale byla tam Lilly…" Oznamoval jsem ji potichu. "A taky fotbal…" Snažil se mě podržet Joey. "Vím, že tam je." Odpověděla mi Pat bez mrknutí a snažila se mi sáhnout na čelo, ale já ji ucuknul. "Víš?" "Ano. Mluvila jsem s ní dneska dopoledne, když jsem ji dávala Mickyho. Samozřejmě, že bych ti to řekla, ale ještě jsem neměla kdy." "To nevadí." Ujistil jsem Pat s úsměvem. Hlavně, že se našla! "A přijde za mnou a kdy? Ještě dneska? Až skončí?" "Od kdy trpíš hyperverbalitou?" Odpověděla mi sestra další otázkou. "Tak mě nenapínej…" Poprosil jsem ji. "Paddy ona nepřijde." Odpověděla za Patricii nakonec Maite, když viděla, že sestře se do toho moc nechce. "Proč by nepřišla?" Nerozuměl jsem jim. Všichni tři se na sebe podívali. "Odjíždí na pár dní do Monaka, kvůli nějakému dětskému hospicu a Mickyho bere sebou. Ty se o něj starat nemůžeš, já jsem pořád tady a Denis má dost práce s našimi dětmi. A u Jo jsem ho nechávat už nechtěla. Lilly tě prostě nechce vidět, nechce s tebou mluvit. Vím, jak to zní, ale jen říkám, to co mám od ní. Tak mi prosím věř." "Ale proč by mě nechtěla vidět? Něco jsem udělal? Říkala ti něco…mě nevadí, že Micky je u ní. Patří k mámě, ale…mě chybí taky…" "Ale vždyť já vím. Chtěla jsem ti všechno říct, až tě pustí z nemocnice, aby se ti nepřitížilo…Lilly…třeba není taková, jak si myslíš…možná chybí jen ona tobě, ne ty ji. " "A jaká podle tebe je?" "Já nevím, ale mně docela vadí, že se tu od tvé operace neukázala, ani jednou nezavolala, nezeptala se na to, jak ti je. Místo toho ji teď pořád vídáme v televizi a v novinách. Mám pocit, že se na tobě docela zviditelňuje. Třeba ji šlo jen o to…napadlo tě to někdy? Hodně se teď zaměřila, na tu nadaci, co ji daroval Ed, pořád je samá charita, dobročinný večír…" "Jo jistě, a proto se na mě zviditelňuje." Vyvrátil jsem ji to. "Já přece vím, že dělá dobrou věc, ale s tvým příjmením. Sice je hezké, že se snaží zachránit celý svět, ale co kdyby pro jednou zachránila tebe? Když nepočítám ty první dny, co strávila tady v kapli, tak…" "V kapli?" "Ano, když tě operovali, tak tam byla celou dobu. Šla jsem pro ni až když jsi nepřestával volat její jméno, aby ses trochu uklidnil. Byla u tebe asi pět minut a pak prostě zmizela na pár dní. A pak kolem ní začala tenhle mediální kolotoč a najednou je všude." "Ale to není mnou, fotila už dávno před tím a nadaci ji dal Ed, ne já." "Tak vás využila oBa." "Lilly taková není, nezná slovo "využít." "Tak proč není u tebe?" "Jestli mě nechce vidět, tak jsem ji musel něco udělat, jen nevím co…" Zamyslel jsem se nad tím ránem, kdy jsme se viděli naposledy. "Paddy, ty jsi nepoučitelný. Nenatrápila se tě už dost v životě?" Začala mě hladit po ruce. Ale já se vůbec necítil ublíženě. "Já ji, ona mě…tohle se někdy stává." "Paddy, Pat má pravdu, musíš ji hodit za hlavu…jen se na ni podívej…vypadá v té televizi, že ji nějak chybíš?" Pustil Joey znovu televizi. Ale jediné, co to ve mně vyvolávalo, byl úsměv. Moc jí to slušelo. "Taky se dokážu přetvařovat, když chci." Odpověděl jsem mu. "Měl by ses na ni alespoň pokusit zapomenout, sice to půjde dost těžko, když je teď všude a máš s ní dítě…ale jednou všechno přebolí…" "Vy mi nerozumíte nebo mi nechcete rozumět?" začínali mě štvát. "Na Lilly zapomínat rozhodně nehodlám. Určitě je z té nehody jen vyděšené, a dává si ji za vinu, je prostě jen trochu citlivější, a víc si některé věci bere. Ale to vy nemůžete vědět, protože ji neznáte." Obhajoval jsem ji. " Až s ní promluvím, tak se to vysvětlí. Tečka." "A jak s ní promluvíš, když ona s tebou mluvit nechce?" zeptala se mě Maite. "To se ještě uvidí a už do mě nešijte a nechte mě být, teď jsem z vás fakt vážně unavený a chci se dívat!" "Dobře." Načechrala mi Pat polštář a pohladila mě po rameni. "Dáme si na chodbě kafe a ty si odpočiň, pak se na tebe ještě přijdu podívat, hm?" "Jo." Odsekl jsem ji. "A netrap se." Dala mi pusu na nos. Už jsem nevěděl, jak jim vysvětlit, že se netrápím a radši už ji na to nic neříkal, aby všichni tři už konečně odešli a já mohl sledovat alespoň v televizi svoji hvězdu.


O několik dní později

"Tady jsi! Máte to tady jako v bludišti, možná byste měli uvažovat o komorníkovi?" Překvapil mě Ed ve dveřích mého starého pokoje. Popravdě řečeno jsem na něho neměl náladu, takže jsem ani nezvedl hlavu od své práce. Neměl jsem na něj náladu, ne protože to byl Ed, ale protože jsem prostě neměl náladu na nikoho. "Co to děláš? Končíš s muzikou?" Sledoval chvíli mé počínání. Nejspíš se ho jen tak nezbavím. Doufám, že ho za mnou nikdo neposlala, aby mě obšťastnil. "Ne, jen si musím najít jiný téma." Skládal jsem všechny svoje písně a texty, které jsem složil za poslední měsíc, úhledně do bedny. Ed si jeden z nich vzal do ruky. "To je o Lilly…?" "O Lilly, pro Lilly.." Rozhodil jsem rukama do vzduchu a vzal mu papír z ruky. "Ale nic pro tebe. A jí to beztak nezajímá." "Podle tvého výrazu předpokládám, že jste se spolu ještě neviděli? Byla teď v Monaku viď?" "Ano, byla tamcelé tři týdny. Ale popravdě řečeno jsem si už začínal myslet, že je zas s tebou! Nereaguje na telefony, zprávy, kytice ani dárky. Když mi volal Micky, tak volala Patricii, aby mi ho pak předala. Rozumíš tomu?" "No oba dva jsme tady…tak že by někdo třetí?" Šťoural do mě Ed. "To si nemyslím, ale kdyby byl někdo třetí, všechno by bylo lepší než tohle. Tahle situace je k uzoufání., Vím kde je, za ní nemůžu, protože jsem tady pořád pod dozorem, ona se mnou nemluví…kdyby mi to alespoň vysvětlila proč…Ani Susan nic neví?" Ed zakroutil hlavou. "Ne, ale asi vím, kde by si na ni mohl narazit…" "Pokud nepřijde rovnou ke mně, tak z tohohle Alkatrazu nemám šanci se živý dostat." Postěžoval jsem si, i když vážně netuším, proč zrovna jemu? Ed na to nic neříkal, místo toho začal vytahovat ze saka nějakou obálku a podával mi ji do ruky..


Zvědavě jsem do ní nakoukl. Marně jsem doufal ve falešný pas a letenku na Bali. Hlavně pryč od Patricie a její starostlivosti! "Budeš se ženit? Ty to myslíš se Susan opravdu vážně?" Koukal jsem se nevěřícně na jejich svatební oznámení. "Už tuhle sobotu? Promiň, že ti hned negratuluju, ale rozmyslel sis to dobře?" "Víc než dobře a tebe jsem chtěl požádat, jestli by si mi nešel za svědka? Patricii už předběžně souhlasila, jen trvá i na svém pozvání, ale jinak v tom prý nevidí problém…je to příšerný, ale nikoho bližšího než vás dva s Lil nemám." "Jednou umřeš oběšený sám na kašmírové šále." Rýpnul jsem si pro změnu já. Ed na mě jen pozvedl obočí. "Dělám si legraci. To víš, že ti půjdu za svědka a rád. Sice se tě nejspíš po tomhle už na do smrti nezbavím, ale na výběr stejně nemám. Každopádně je všechno lepší než tady sedět a třídit své nepovedené písně…" "Když jsme u toho, chtěl jsem tě poprosit, až budeš psát řeč, nech tvé vtipné bonmoty v šuplíku…" Vždycky mě musel něčím usadit. "Myslím, že tohle bych pro tebe mohl udělat. Tak dobře. Susan pak zavolám. Myslím, že k sobě docela hodíte...." "Ale aby bylo jasno, Lilly mám rád pořád….jen už vím, že ji neudělám šťastnou…to jedině s tebou bude šťastná." Poslouchal jsem jeho slovo a přemýšlel, jestli to myslí vážně, ale nejspíš myslel. Teď bych si dal taky nejradši taky skotskou. "Rád bych, kdyby mi dala možnost..." "Dám ti jednou radu, musíš se naučit být někdo jiný, aby ona mohla být sama sebou." "Nerozumím ti?" "Co tě teď nejvíc štve?" "To že ji tu nemám…" "A…?" "A..? A asi ta přehnaná péče všech kolem." "Bingo…a tohle děláš celý život jí taky, přehnaně se o ní staráš. Dej jí víc volnosti, nech ji dýchat. Ona tě miluje, jen jak říkáš v Alkatrazu se nedá žít věčně. Nechce teď být s tebou, chce se realizovat jinde a sama…tak ji nech, dám ruku do ohně, že ji taky chybíš, ale ona ví, proč to dělá, proč tu teď není…tak ji netlač, kam nechce…o dítě se stará vzorně, na veřejnosti o tobě mluví jen hezky, na peníze z nadace ještě ani nesáhla, naopak navýšila jejich hodnotu a to už nejmíň deset projektu zasponzorovala a charitu ji snad vyčítat nebudeš? Ona se k tobě vrátí…věř mi, jen ji prostě chvíli nech být samostatnou. Nedrž ji pořád za ruku, ona se neztratí. "


Neposlouchalo se to snadno, ale musel jsem uznat, že v něčem měl Ed pravdu. Tu její dobročinnost jsem ji vážně vyčítat nemohl, jen kdybych ji všude kolem sebe neviděl. Bylo to tak ubíjející všude ji mít na blízku a přitom nemoct k ní jít. "V nemocnici jsem byl rád, když jsem ji viděla v televizi, nebo si o ni něco přečetl. Ale co mě pustili domů, teda sem…tak je snad všude kam se podívám a to nechodím ven. Asi začínám rozumět, proč tebe a Joelle tolik vytáčela, když začala s modelingem." "Prostě na ni žárlíš?" "Co? To ne, jen je…chci ji mít u sebe a místo toho…" "A místo toho ji každý druhý má k sobě blíž než ty." Ta pravda z jeho úst byla fakt děsná. " Vážně mě donutíš říct, že máš pravdu?" Podíval jsem se vyčítavě na Eda. "To nemusíš, víš to nejlépe sám. Dej si do kupy tu tvoji tvůrčí krizi." Podíval se na mé bedny plné papírů. "A v sobotu se uvidíme…" "Ok, vlastně jsem ti ještě nepogratuloval…takže Vám obě moc gratuluji." Chtěl jsem ho snad i obejmout, asi pomatení mysli. Ale Ed byl při smyslech za nás za oba. "Ne, hlavně mě proboha neobjímej! Vím, že jsi rád, že ti skončí výživný." Rozesmál mě. "Jistě, hlavně proto vám gratuluji. Už radši běž, nebo tu tvůrčí krizi vážně dostanu." Začal jsem ho pomalu pakovat ven. "Chápu, zdvořilostní návštěva skončila. Alespoň že ses plně zotavil a bacha na kašmírové šály." Zabouchl jsem za ním dveře. Ještě, že to není Jo, ta by se totiž vrátila oknem. Můj pohled zas spočinul na fotce Lilly, která mi ležela na okenním parapetu. Do soboty to nevydržím!


Lilly

"Tak co, jak to snáší?" Nasedl Ed ke mně do auta. Nejdřív nic neříkal a podal mi kus papírů. "Tohle si přečti, potom pochopíš. Ale až pak, rád bych dojel domů živý a zdravý…" Rychle jsem se podívala na to, co to je. Byla to nějaké píseň psaná Paddyho rukou, ale obsah už jsem nestihla. Nastartovala jsem…na podruhé. " Přijde?" Přikývl. "Pak ale já budu chybět…" "Tohle je jedna z mnoha, které tam měl…nejdřív si to doma přečti, klidně si to zabrnkej na kytaru a pak se rozhodni, jestli v tom hodláš pokračovat nebo ne. Ale uvědom si Lilly, nikdo po tobě nechce žádnou oběť, nezachránil ho Bůh, ale moderní medicína, stejně jako tebe a ne jednou! Klidně si dál choď na hodiny katechismu, zachraňuj celý svět a předstírej, že ti nechybí…ale není to Bůh, kdo ti brání být s ním! Je to tvůj strach…" Už zase se mi chtělo břečet. "Nemůžu tam jít, slábnu…pokaždé když se podívám na Mickyho, vidím Paddyho…" "Prosím tě počkej." Objal mě Ed a hladil mě po vlasech. "Takhle nemůžeš řídit. Jen si to rozmysli s tou svatbou, je to pro mě i pro Susan moc důležité, ty si pro nás důležitá, oba dva jste pro nás důležití a slibuji, že když nebudeš chtít, nenechám tě s ním o samotě ani na vteřinu…tak co?" Zvedl mi hlavu ze svého ramena a zeptal se mě. "Dobře, tak já si to ještě rozmyslím." Souhlasila jsem pro zatím.
"Odvezu tě zpátky k Joelle, ano...myslím, že tenhle výlet nebyl zrovna nejlepší nápad..." Pomalu jsem si utírala slzy. "Ale byl, já vím, že máte všichni pravdu. Já jen teď nepotřebuju vaše mravokárání, potřebuju vás!" Dotkl se moji ruky. "Ale vždyť nás máš...Pojedeme?" Přikývla jse a pustila Eda na moje místo. Tu Paddyho písničku, co mi dal jsem ale neměla před ním odvahu otevřít...raději to nechám na chvíli až budu úplně sama...štěstí je zvláštní věc, je snadné ho přijmout...ale když nepřijde, je to zrada!


TANEČNICE

Středa v 14:37 | ZuzkaS |  Příběhy
PROLOG

PADDY

,,Já se dnes odpoledne žením…"zpíval jsem si a chystal jsem si zavázat kravatu,když mi zazvonil telefon.Že by to byl konečně můj svědek,který má už hodinu zpoždění a já musím s tím šíleným uzlem na kravatě bojovat sám…,,..bim,bam zvon vyzvání,bim bam…"dotančil jsem k mobilu a už jsem chtěl Chrisovi říct,ať si koupí hodinky,ale bylo to cizí číslo.To není Chris…Ze by to byl tygl…řekl jsem automaticky nahlas a vzpomněl jsem si,jak jsme se tomu vtipu,na mé rozlučce se svobodou,nařehtali.
Nic na něm nebylo,ale nám přišel šíleně vtipný…Možná za to mohl ten karton whiskey,kterou jsme stáhli doma…a kolik jsme jí pak vypili v tom striptýzovém klubu…fuj…Nikdy jsem toho tolik nevypil…bylo mi zle ještě dva dny…
Telefon nepřestával zvonit,tak jsem hovor přijal.Byla to Christine.
Šeptala do telefonu,že miluje,ale že už mě nikdy neuvidí…plakala a mě vypadla kravata z ruky.Mezi vzlyky jsem pochopil,že jí znovu našel,že je v jeho domě…Zalomcoval mnou vztek. On,už je zase tady!A ten jeho strašidelný dům…Nesmí se k ní přece přiblížit.
,,Jedu za tebou,vydrž…"šlápl jsem na kravatu a šel hledat do bundy klíče od auta.,,To nesmíš…,zvýšila hlas.,,…Zapomeň na mě…řekl mi,že pokud přijedeš,tak nás obě zabije …prosím, Paddy…miluji Tě…odpusť mi to,ale volím si jeho …je tady…"a pak jsem uslyšel jen dutou ránu a pípání.
,,Christine…Christine…"volal jsem zoufale do telefonu.Vytočil jsem číslo zpátky,ale už byla nedostupná.Musím za ní,ať si říká co chce,musím jí pomoct.,,Sakra…"sundal jsem ze sebe vestu,kterou jsem se zachytil o kliku,a jen v košili,s mobilem na uchu jsem vyběhl z domu.
Bože,prosím Tě,ať se jí nic nestane.Modlil jsem se a odhrabával jsem rukávem své zasněžené auto. Jestli jí znovu ublíží…a v duchu se mi vybavily všechny její modřiny,které jí ten bastard minule udělal…



Zabiju ho!Zabiju ho vlastníma rukama.Nehtama jsem škrábal led z okna a proklínal jsem počasí, proč zrovna dnes musí být takový mráz.
Práskl jsem dveřmi a ledovými prsty jsem se pokoušel strčit klíč do zapalování. ,,Nastartuj,sakra!"nadával jsem,když auto jen párkrát škytlo a pořád ne a né chytit.V hlavě mi zněla Chrisova slova,že je to stará popelnice,ať si pořídím nové…ale já né…nerad se loučím se svými věcmi…,,Jestli nechytneš,půjdeš rovnou na vrakoviště!"naštvaně jsem bouchl rukama do volantu a auto konečně chytlo.
Řítil jsem se po dálnici a cestou jsem se jí pokoušel volat svým sourozencům.Obsazeno nebo nedostupní.No jistě,všichni už musí být na cestě do kostela…Chris…ten mi musí pomoct.Taky má obsazeno…Doprdele!
Sešlápl jsem plyn až k podlaze a kličkoval jsem mezi auty.Poprvé v životé mi bylo jedno, kolik poruším předpisů…Hlavní bylo,dostat se k ní co nejdříve.Ty stará popelnice,jeď rychleji…byl jsem zoufalý.Volal mi Joey.Rychle jsem mu řekl,co se stalo a on mě prosil, abych neudělal nějakou hloupost,zavolal policii a nechal to na nich.Pocítil jsem neskutečný vztek. ,,Když jsem to na nich nechal naposledy,tak málem umřela…" křičel jsem po něm do telefonu a tak tak jsem vybral zatáčku. ,,Ten kdo má peníze,si může koupit kohokoliv " zněla mi v hlavě slova toho hajzla a díval jsem se,jak po tom všem,jak jí ublížil,odchází od soudu jen s podmínkou a slibem,že se bude léčit…Vypnul jsem telefon.
Jsem v tom sám.Nikdo mi nepomůže.

Konečně…Jejich milionářská čtvrť…Celá ulice i domy svítily přeplácanou vánoční výzdobou a já konečně našel ten jejich.Zastavil jsem auto a podíval jsem se na své třesoucí se ruce. Kromě bílých kloubů,měly fialový nádech a těžko se mi ohýbaly.Dýchal jsem na ně a snažil jsem se uklidnit a trochu se zahřát.Jasně,mokrá košile nebyla do mrazu to pravé ořechové…


Christine.Na prvním místě je Christine.A i když jsem se třásl zimou,vystoupil jsem z auta.Brána byla otevřená dokořán a před hlavním vchodem stálo auto Christiny.
Přijela za ním sama?Vzpomínal jsem na všechno,co mi vlastně řekla…Vybrala si jeho?Ona za ním přijela dobrovolně?Hlavní dveře byly pootevřené…Není ani zamčeno,jako minule… otřásl jsem se při té vzpomínce.Proč neutekla?Je to past.Určitě na mě někde čeká…projel mnou strach a chlad.
Uvědomil jsem si,že pokud do toho domu vstoupím,není cesta zpátky.Může nás všechny zabít, ale to mi bylo jedno.Bez Christine,nemá můj život cenu.Adrenalin a vztek mi dodávali odvahu a já udělal poslední krok a vešel do domu.
V domě bylo mrtvolné ticho,tma a zima.Snažil jsem si vzpomenout,kde a co předtím stálo, abych se o něco nezabil,ale nábytek byl přestavěný a byl přikrytý plachtou.Nevypadalo to tu zabydleně.Párkrát jsem do něčeho vrazil a vydalo to dunivý zvuk. Měl jsem strach,že se odněkud vynoří a zabije mě.
Upoutalo mě světlo z jedné místnosti.Určitě je tam.Snažil jsem se být co nejvíce ticho,ale pak jsem zaslechl funění.Vylekal jsem se,prudce jsem se otočil a shodil jsem nějakou postavu na zem a její ruka mi zůstala v ruce. Zařval jsem strachem a ruku jsem pustil.Byla to mužská figurína na oblečení.Nikdo za mnou nestál,to funění,to jsem byl já,uvědomil jsem si.
Snažil jsem se rozkoukat a uviděl jsem,že okolo mě,je spousta těch oblečených figurín. Mužské,ženské ale i dětské…K čemu to potřebuje?Byl jsem tak rozčilený,že jsem se nemohl soustředit vůbec na nic.Znovu jsem o něco zapackoval a pohmatu jsem se snažil dojít ke schodišti.
Uslyšel jsem nějaký šepot.To se Ti jenom zdá,Paddy,uklidni se,utěšoval jsem se a došel až ke dveřím,odkud se svítilo.
,,Vybrala si mě…"uslyšel jsem jeho hlas ze schodiště a najednou se rozsvítilo.Rozkoukal jsem se a po chvíli jsem ho uviděl. Scházel dolů a jeho asi původně bílá košile,byla celá od krve.Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a všiml jsem si,že má ruce nůž.Určitě je to její krev…Začal jsem vidět rudě a šel k němu blíž. ,,Je jenom moje!"zařval a skočil po mě.,,Není tvoje!"uviděl jsem jenom čepel nože a slyšel jsem křik.
Chtěl jsem uskočit,ale i tak mým levým ramenem projela prudká bolest. Ještě než jsme dopadli na zem a já ztratil vědomí,mi proběhl hlavou celý můj život…


Tak co vy na to?Mám pokračovat?Je to zase něco jiného.A nebojte se,večer budou zase křídla.Díky Adélko.Zuzka

You know, you love me XVII. (Only Angels Have Wings)

Pondělí v 19:18 | panda |  Příběhy

Lilly

"Kde si byla?" Vyjel po mě Ed, sotva jsem se objevila v nemocnici. Přiběhla jsem jak nejrychleji to šlo, hned jak jsem dostala Edovu zprávu, o tom co se stalo. "Neslyšela jsem telefon." Odpověděla jsem mu na svoji obhajobu. Ale stejně to bylo jedno. Náš trest za to, že jsme spolu, tu byl znova. Navzdory všem. Nevím, zda-li se mi to jen zdálo, ale přišlo mi to čím dál tím horší...kdyby šel vrátit čas a já nevyběhla z toho domu, nebo alespoň zvedla mobil nebo tam teď ležela místo něj..všechno by bylo lepší než tohle! Nebo mi prostě jen Bůh musel sáhnout na to nejcennější, co jsem ve svém životě měla, abych si uvědomila, že my dva dohromady jsme prostě velká chyba...

Nikoho jsem se na nic neptala, instinktivně jsem vešla do místnosti, před kterou všichni stáli. "Tam nemůžete!" Zakřičel na mě kdosi, ale mě to nezajímalo. Dokonce mě chytil za ruku a snažil se mě dostat pryč, ale já mu to nedovolila. "Musím s ním zůstat, jsem jeho žena." Uviděla jsem jednoho doktora, jak odkýval svolení, abych mohla zůstat. Když jsem byla s ostatními na chodbě, bylo všechno tak tiché a klidné. Kromě Eda nikdo nic neříkal. Ale jakmile jsem vstoupila do ambulance, kde ošetřovali Paddyho, všechno se rázem změnilo. Tady bylo všechno rychlé, všichni kolem Paddyho obíhali a já ani nestíhala sledovat, co všechno mu provádějí. Jen jsem tam poblíž něho stála a nebyla schopna popadnout dech. Všechno kolem mě bylo na jednou černobílé, jak z nějakého starého filmu, ale z hodně špatného filmu. Vypustila jsem to hemžení kolem a soustředila jsem se jenom Paddyho. Ležel tam a měl zavřené oči. Člověk by řekl, že poklidně spí, kdyby nebylo té obvázané hlavy a té krve, co mu proudila ze spánku i přes ten bílý obvaz. Místností se ozývalo nepříjemné pípání. Ten zvuk jsem znala až moc dobře. Chtěla jsem ho pohladit. Sotva jsem se ho však dotkla, někdo mě odstrčil od něj pryč. Paddy můj dotek ucítil. Otočil hlavu mým směrem a podíval se na mě. Nesmál se, ani se nemračil. Jeho tvář byla bez výrazu. Ale to že ucítil můj dotek, jsem brala jako dobré znamení. Natahoval ke mně ruku, ale já k němu nemohla. Někdo mě pořád držel. Najednou jeho ruka spadla bezvládně podél jeho těla a pravidelné pípání se změnilo v hlasité nepřetržité zvonění. "Co? Co…co to je? Proč se ten zvuk změnil? Co se děje?" Vykřikla jsem a chtěla k němu, ale Ed mě zastavil. "Musíš pryč, pojď!" Táhl mě ven. "Ne, musím k němu. Paddy!! Nééé!" Všichni kolem začali pobíhat ještě zmateněji než předtím. Ztrácela jsem se. " Našli jsme příbuzného na krevní transfuzi? Kontaktovali jste rodinu?" Křičel na všechny jeden z doktorů. "Já jsem jeho rodina!" Obrátila jsem se na Eda. "Ty mu nepomůžeš! Ne teď! Potřebuje někoho ze sourozenců. Pojď. Musíš je nechat pracovat." Nějak se mu podařilo mě i přes můj nesouhlas vytáhnout ven na chodbu. Dveře do ambulance se za námi zavřelo a já čelila pohledu lidí, co stáli kolem na chodbě...Susan, Joelle a jeho sourozenců.

"Podívej, co si způsobila?" Vrazila do mě Joelle. Byla jsem v šoku, z toho co jsem právě prožila. Ale to její drcnutí, mě vrátilo do reality. Musela jsem něco udělat, nemohla jsem tu jen tak bezmocně postávat jako ostatní. Joelle mi byla v tuhle chvíli úplně ukradená. Vysmekla jsem se Edovi ze sevření a utíkal ode všech pryč. Věděla jsem, za kým musím teď jít. Už jednou mi Bůh pomohl, když jsem ho prosila, aby mi nebral Mickyho, třeba mi pomůže i teď. Rozběhla jsem se směrem do nemocniční kaple. A klekla si na kolena před oltáře. Všude byly zapálené svíčky, ale přesto byla kolem tma. Alepoň němohl nikdo vidět mou bolest, až na toho jednoho..."Pochopila jsem to Bože, my dva prostě nemůžeme být spolu! Dokud bude spolu, bude se pořád tohle zlé dít a nikdy to neskočí a jednou to zničí mě nebo Paddyho. Ale Paddyho ne! Prosím, jestli existuješ, jeho si neber! Jeho ne! Slibuju, že s ním nebudu, slibuji, že už se ho ani nedotknu, slibuju, že ho nechám Joelle, tak jak jsem to udělala poprvé. Už vím, že to tak bylo správně a my se k sobě neměli vracet. Těch znamení bylo moc a my si ji nevšímali, zaslepeni láskou. Prosím Bože odpusť nám to! Slibuji, že už nikdy s ním nebudu! Nikdy!"

Zdálo se mi to jako zlomek vteřiny, co jsem tam přiběhla do kaple, klekla si před oltář a začala k Němu promlouvat, ale asi jsem tam musela vyčerpáním usnout. Každopádně když se otevřely dveře a do vnitř se dostalo světlo, jako kdyby ze mě všechen strach o Paddyho spadl. Nevěděla jsem sice , co se stalo, ale najednou u mě stála Patricie a dotkla se mého ramena. "Lilly..." Zašeptala moje jméno tiše. "Pojď, Paddy se po tobě ptá…" Podávala mi ruku. Přijala jsem ji a Patricie mě vedla dlouhou bílou nemocniční chodbou. Obě jsme mlčely. Pak jen tiše otevřela dveře do pokoje, ve kterém Paddy ležel. Přístroje už zase pípaly, tak jak měly. Z hlavy už mu žádná krev netekla, kolem ní měl obvázaný jen ten běloskvoucí se obvaz. Měl zavřené oči a spal, jako když jsme ho viděla po té nehodě poprvé. Jen teď to bylo jiné. Teď jsem věděla, že pokud splním, to co jsem slíbila, nic se mu už nestane a bude v pořádku. "Nechám vás tu osamotě..." Zašeptala znovu Patricie a odešla z pokoje. Měla jsem strach k němu jen přistoupit, jen aby se zase něco nestalo. Vypadal tak zranitelně a já mu znova už nechtěla ublížit. Byla jsem nesmírně šťastná, že to přežil, ale nebyl to žádný zázrak medicíny, byl to totiž úplně jiný zázrak. Moc dobře jsem si uvědomovala, že když mě Ed tahal ven z ambulance, byl Paddy dávno někde jinde a ne na tom lehátku. To Bůh mi ho vrátil, jen díky slibu, který jsem mu dala. Jen díky slibu, že s ním už nikdy nebudu. Pokud se tohle všechno má přestat dít, musíme tohle podstoupit. Pro dobro nás obou. A pro dobro Mickyho. Tak hrůza, kdyby ztratil tatínka…Musela jsem se s Paddym rozloučit. Bude lepší ho nevídat vůbec, než nás oba zbytečně trápit svou vzájemnou blízkostí. Teď už vím jaké je to ztratit milovanou osobu, i když jsem nic neudělala. Bylo to pro mě nesmírně bolestné! Topila jsem se ve svých vlastních slzách a nedokázala tam s ním být už ani o vteřinu déle. Stačil by jeden jediný pohled, do těch jeho modrých očích a nedokázala bych to. Naposledy jsem se na něho podívala, jak si spokojeně oddychuje a snad jsem se i trochu usmála, než jsem zmizela z jeho pokoje.


Paddy

To proklaté světlo z toho blesku bylo snad všude! Měl jsem pocit, že mám zavřené oči, a přesto to světlo bylo pořád přede mnou. A to nemluvím o té příšerné bolesti, kterou mi způsobovalo v hlavě. Navíc kolem mě byl neustále příšerný hluk, který taky nebyl k utišení. Slyšel jsem mluvit nějaké lidi nade mnou, ale nedokázal jsem si přiřadit hlas k tváři. Navíc mi dělalo problém zachytit i význam těch slov. Chtěl jsem jim říct, ať mi pomůžou zbavit se té bolesti hlavy, ale nevyšla ze mě ani hláska. Chtěl jsem se nadechnout, ale nešlo to. Chtěl jsem se alespoň pohnout, ale taky to nešlo. Jako bych přestal ovládat své tělo. Pak jsem ucítil dotek na své ruce. Nemohla to být nikdo jiný než Lilly. Takhle jemně se mě dotýkala vždycky jenom ona. Bylo to jako pohlazení od anděla. Vynaložil jsem k tomu všechny své síly, které mi ještě zbývaly, a podařilo se alespoň na moment otevřít oči. Rázem bylo světlo pryč. Přede mnou stála opravdu Lilly. Nejen, že se mě dotýkala jako anděl, ale taky tak vypadala. Jen kdyby mi ten pohled nekazil Ed, který stál vedle ní. Chtěl jsem jí říct, že jsem rád, že je v pořádku a taky že ji miluju a chci s ní strávit celý svůj život. Natahoval jsem k ní ruce, ale ten všivák Ed ji chytnul a vleknul ode mě pryč. Plakala. Ztrácel jsem najednou všechnu svou sílu, slábla mi i moje ruka, která se po Lilly natahovala. Něco mě táhlo pryč. Zavíraly se mi oči a všechno se mi mlžilo. Nakonec ani Lilly nebyla k poznání. Nemohl jsem ji najít. Sice jsem se bránil zavřít víčka, co to dalo, ale neubránil jsem se. Bylo to tu zase. To ostré světlo, mnohem horší a ničivější než před tím.

Vůbec jsem nechápal, co se se mnou děje. Občas jsem snad měl pocit, že se na sebe dívám z vrchu, a pak zase jako by nic, jsem cítil tu příšernou bolest hlavy a slyšel lidi kolem sebe. Tentokrát už jsem hlasy kolem sebe rozpoznával. Patřily mým sourozencům, hodně jsem slýchával Joelle a zachytil jsem mezi nimi i Eda a Susan. Ale ten hlas, na který jsem čekal, a který bych poznal, i kdyby se nevím, co dělo, tak ten nebyl mezi těmi ostatními k rozeznání. Dost mě to rozčilovalo a snažil jsem se otevřít oči, abych se ujistil, že přece jenom je ten medový hlas se mnou, jen mlčí a tiše poslouchá jako já. Jenže to nešlo, ať jsem se snažil sebevíc. Volal jsem alespoň její jméno a doufal, že mě někdo slyší. Jenže se pořád nic nedělo a já už začínal být z téhle situace zoufalý. Hlavně kdybych věděl, kde to vlastně jsem a jak se odtud dostat!

Přece jenom mě někdo vyslyšel. Ai když jsem nemohl otevřít oči, v jednu chvíli jsem věděl, že Lilly je u mě v pokoji. Cítil jsem její vůni. Stačilo, aby trošku pohnula hlavou a ta vůně heřmánku z jejich vlasů se rozvinula po celé místnosti. Tak rád bych ji pohladil a objal…doufal jsem, že ví, že mi to prostě nejde, že to nedělám schválně…stála tam tiše jako prvně a trochu plakala…Kdybych ji alespoň mohl říct, ať nepláče, že budu v pořádku. Ale nešlo ani to. Ta zatracená bezmoc už mě vážně rozčilovala. Bylo to jako kdybych se s ní musel rozloučit na vždy, ale zároveň nemohl. Měl jsem radost, že tu je, ale zároveň jsem v sobě cítil strašnou úzkost a tíseň z toho, že ji ztrácím. Uslyšel jsem její kroky, odcházela pryč. Nechtěl jsem. Bože, proč mi tohle jenom děláš?

Nevím, jak dlouho jsem strávil v tomhle stavu bezvládí a bezmoci, ale když se mi konečně podařilo otevřít oči tak v pokoji Lilly určitě nebyla. Teprve když jsem se kolem sebe porozhlédl a zjistil jsem, že vlastně ležím v nemocničním pokoji, začalo mi všechno docházet. Ti novináři, to auto, ty brzdy, pak ti všichni lidi kolem mě, Lilly…U mé postele seděla jen Patricie s Angele. Oba mě drželi za ruce, každý z jedné strany, a když viděli, že jsem otevřel oči, tak se na mě posumáli. "Kde je Lilly?" Bylo první, na co jsem se zeptal. Angelovi okamžitě ten úsměv zamrzl, Patricie se dál snažil se na mě smát. "Nestalo se jí nic že? Viděl jsem ji…" "Lil je určitě v pořádku." Začala mi vysvětlovat Patricie. "Určitě? Nevíš to jistě?" "Měl by si na ni, co nejdřív zapomenout." Vložil se do toho Angelo. "Proč?" Nerozuměl jsem mu. "Podívej, kam až tě přivedla, málem si umřel Paddy. To ona raději měla zůstat mrtvá." Naštval mě. Kdybych tady nebyl připojený na všechny možné hadičky, tak bych mu snad jednu vrazil. Pokusil jsem se alespoň si sednout, ale Patricie mě hned vrátila zpátky. "To ne, to ne, ani to nezkoušej." Pokárala mě jako malého kluka. Navíc potom prudkém pohybu se mi vrátila ta ostrá bolest hlavě, takže jsem se o nic víc ani nepokoušel. "Chci mluvit s Lilly, prosím…" Podíval jsem se prosebně na sestru, s Angelem tohle nemělo cenu. Začala mě hladit po tvářích. "Hned jak to bude možné, ano. Slibuji. Teď musíš odpočívat." Nejspíš mě chtěla uhladit k spánku a docela se jí to dařilo. Nebo to bylo těmi dryáky, co mi padaly do kapačky. "Až se vyspím..." "Ano, až se vyspíš a pak probudíš, určitě se tu ukáže…" Ujišťovala mě Patricie, ale nejspíš to říkala, jen proto, aby mě uklidnila.



Joelle

Nevím, co si o sobě Lilly vůbec myslela? To kvůli ní teď tady Paddy bojoval o život. To jí šel hledat, protože mu nebrala telefon. To kvůli ní vběhl pod to auto. A ona si sem přiběhne jako blesk z čistého nebe. Mě k němu nechtěli pustit, nechtěli mi ho ani ukázat…Ona se nikoho ani nezeptala, na nikoho se ani nepodíval a rovnou jim vtrhla do ambulance. Jakým právem? Nebýt té zrušené anulace, já byla jeho žena, ne ona! A teď mě kvůli ní k němu nechtějí pustit, nechtějí mi nic říct a nikdo se mnou nemluví. Přisahám, že jestli to Paddy nepřežije, zničím ji, zničím ji jednou pro vždy!

Konečně ji Ed vyváděl ven. Byla sice bílá jako stěna, ale kdyby ji Paddy nemusel neustále zachraňovat z jejich nesmyslných průšvihů! Nejraději bych ji odpravila na místě u té stěny, u které stále…. "Podívej, co jsi způsobila!" Vykřikla jsem na ní a trochu do ní šťouchla. Nic mi na to neřekla. Jen nás všechny sjela nenávistným pohledem, a zase utíkala někam pryč. Chytila jsem alespoň Eda za rukáv. Pravděpodobně chtěl utíkat za ní, ale když jsem ho zastavila, nemělo to nejspíš cenu. "Jak je na tom Paddy?" kupodivu se mi podíval do očí. "Je mi líto Jo, ztratil moc krve." Sklopil zrak k zemi. Tohle nemohla být pravda!

Naštěstí taky nebyla. Při operaci, kterou museli provést, ho zachránila krevní transfúze od Angela. Díky bohu, že přijel tak rychle. Jinou krev totiž Paddyho tělo odmítalo. Když bylo po všem a já jsem věděla, že bude v pořádku, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Jen k Lilly jsem cítila stejnou nenávist, ne-li větší, když jsem viděla Paddyho ležet bezmocně na té posteli. Za celou dobu se na něho nepřišla ani jednou podívat a on pořád vykřikoval jen její jméno ze spánku. Že se tu neukázala mi naprosto vyhovovalo. Teď alespoň všichni viděli, kdo stojí po jeho boku, v dobré i ve zlém. A Lilly to rozhodně nebyla. Až Patricie nevydržela ty jeho nářky, a Lil k němu přivedla. Sice netuším, kde ji sehnala, ale bylo mi to celkem jedno. Stála jsem u prosklené stěny Paddyho pokoje a pozorovala ji zvenčí. Chovala se divně. Stála dá od jeho postele a ani se k němu nepřiblížila. Sice břečela, ale to byl asi jediný náznak lítosti. Nebyla u něj snad ani pět minut. Nepohladila ho, ani nepolíbila. Najednou se otočila a ještě dřív než jsem se stihla schovat, vyběhla z pokoje na chodbu. Všichni jsme čekali, že něco řekneme, ale ona mlčela. A zase utíkala někam pryč. Patricie ji nejdřív obhajovala, že je to pro ni taky těžké. Ale jaké to má být pro mě? To já jsem tu ta, která je u něj dvacet čtyři hodin denně, to já jsem ta, co se o něj starám…ale všichni chodíme po špičkách kolem Lilly, jak jinak.

O to víc mě bolelo, když mě Paddy, když se mu udělalo lépe, od sebe vyhnal. Dokud ještě jakžtakž nevnímal svět kolem sebe, tak jsem si tu péči o něj docela užívala. Lilly nikde a jemu už nehrozilo žádné nebezpečí. Tak nějak jsem si říkala, že nakonec bude všechno zlé pro něco dobré….Ale nic se nemá přehánět, a tak když se mu ulevilo, raději jsem se stáhla a chodila k němu, jen když spal a to bylo ještě pořád docela často. To, že tu Lilly nebyla, když se probudil, ho trochu rozhodilo, ale pořád dostával tolik léku proti bolesti, že to tak nevnímal. A taky s tím prostě nic dělat nemohl, ani kdyby se stavěl na hlavu. Mohl od rána do večeře přemlouvat Patricie, aby ji k němu přivedla. Ta, by to samozřejmě hned udělala, jen kdyby věděla, kde Lilly je. Jenže to nevěděl nikdo, ani Ed.

Bylo hodně pozdě večer, když jsem se objevila u něho v pokoji. Střídala jsem Patricii přes noc, aby si mohla odpočinout a trochu se prospat. Myslím, že mi za to byla vděčná i když ze začátku odmítala odejít i v noci. "Jaký byl den?" Zeptala jsem se ji, když jsem vešla dovnitř. Výjimečně stála u okna a neseděla u jeho postele. "Je to den ode dne horší s ním…Nemyslím fyzicky…ale psychicky…kdybych jen věděla, kde ta Lilly je a proč odešla?" Postěžovala si mi. "Ráda bych vám pomohla, ale…" Neřekla bych ti to ani, kdybych to věděla. "Já vím Jo. Jsi hodná." Poděkovala mi Pat a začala si brát svoje věci ze stolu. "Uvidíme se ráno." Mrkla na mě a chystala se dát pusu bráškovi, ale tentokrát nás Paddy musel slyšet, nejspíš jsme ho vzbudili. "Miláčku, jak to že nespíš?" Zeptala se ho Pat místo pusy na dobrou noc. Kysele se na mě podíval. " "Vím, že tu u mě býváš, ale nechci tě tady!" Stála jsem tam jako opařená. "Myslím to vážně. Ať odejde." Podíval se tentokrát na Patricii. "To mám za to, že jsem ti dneska nenechala dát ty léky, viď?" "Je mi po nich zle." Zamračil se uraženě Patrick. "Zmiz." To platilo zase mě. "Jsi k ní nespravedlivý." Obhajovala mě Pat. "Dobře, když nepůjde ona, tak půjdu já." Začala vstávat z postele a Pat ho okamžitě chytila za ruku. "Paddy, já si taky potřebuji někdy odpočinout, nemůžu tady s tebou být pořád." "To přece po tobě nikdo nechce. Chci pryč, hned!" Patricie se zoufale plácla do čela a podívala se na mě. " Raději půjdu já…" Skočila jsem jim do toho. "Promiň Joelle…" Omluvila se mi. Usmála jsem se na ni, aby věděla, že se nezlobím a odešla ven. Ještě jsem slyšela jak se rozčiluje, ale nejspíš zbytečně. "Víš, Jo nanejvýš od té tvé vysněné kopretinky tady s tebou celou dobu byla." "Lilly tady byla taky. Viděl jsem ji. Slyšel jsem ji." "Ale teď tu není, teď když jí potřebuješ tu zase není a nebude! Už se s tím smiř, nepřijde…" "S ničím se smiřovat nehodlám." Trval na svém Paddy. "To budeš muset." "Co uděláte? Zavřete mě na věky v černé věži?" "Prosím tě už spi, jsem už unavená." Postěžovala si Pat, to bylo poslední, co jsem slyšela. Docela mě svým postojem překvapila, ale nejspíš už toho taky začínala mít pěkně po krk, když nebyla pro jednou na straně Lil.


You know, you love me XVI. (Rychle a zběsile)

18. července 2014 v 21:29 | panda |  Příběhy

Lilly


"Pojedu s tebou." Loučila jsem se s Paddym před jeho garáží. "Víš, co ti říkal Ed, aby ses držela zpátky. Nerad s ním souhlasím, ale tentokrát má pravdu." Přikývla jsem. "A taky se někdo musí postarat o děti…včera z toho byly dost zmatená…" "Já vím, ale…chtěla bych nějak pomoct…hlavně Susan." Bránila jsem se. "Ed se o ni postará, neboj. Běžte s dětmi do parku, udělejte si hezký den. Ničím se netrap." Držel mě Paddy za ruce a hrál si s mými prsty. "To jde dost těžko, když jsou tam všichni kvůli mně." "Jsou tam všichni kvůli Joelle, ne kvůli tobě. Navíc jsem mluvil s Edovým právníkem, toho dneska pustí a Susan určitě taky. Když budu něco víc vědět, zavolám ti ano?" Políbil mě rychle, abych už nemohla nic namítat a nasedl do auta. Ještě jsem mu stačila zamávat, když projížděl branou. Měla jsem s ním na tu policejní stanici jet taky. Bylo mi hrozně líto Susan, byla v tom všem nevinně a prakticky to bylo její slovo proti Jo. Té mrše bude stačit, když bude jen zapírat. Kdybych jen věděla, co na Su má...možná bych ji dokázala pomoct, ale takhle? Podívala jsem se k nebi. A doufala, že dostanu alespoň nějaké znamení nebo nějakou indicii, jak to zjistit. Ale nic se nedělo.

Šla jsem probudit děti a udělat jim snídani. Byl to pro ně včera trochu šok, když jsme se tu objevili my dva s Paddym. Micky a Lilly ještě uvěřili historce o tom, že Jo musela na rychlo pracovně pryč, ale Maila jsme už za nos tahat nemohli. Ne dlouho. Děti ládovaly muffiny a kakao a já popíjela čaj, když jsem si všimla notebooku na židli u jídelního stolu. "To je tety Joelle?" Zeptala se Maila. "Jo je. To je divný ne, že odjela pracovně a nevzala si počítač že?" Podíval se na mě podezíravě. Rozpačitě jsem se na něj usmála. "Víte co…výjimečně si můžete jít pustit ke snídani televizi a pak se půjdeme spolu projít, jste pro?" Navrhla jsem jim z vesela. Micky s Lilly byly nadšení a okamžitě odběhli s pusou od kakaa pustit si televizi do obýváku. Mailo, ale nikam neodešel, jen mi důležitě zahlásil: "Nejsem malé dítě, aby si mě uplatila televizí k snídani." "To já přece vím." Odpověděla jsem mu. "Tak kde je máma a kde je Joelle a kam jel ráno tak rychle táta? A proč si s námi ty? Nikdy s námi nebýváš! " Trval si na svém. Začala jsem sklízet ze stolu. "Do večera budou všichni doma, slibuji." "Chci za tátou!" "Posnídáme a půjdeme za ním." Snažila jsem se ho uklidnit. "Joelle tě nemá ráda a ví proč, každému totiž jenom lžeš a táta se kvůli tobě trápí." Podíval se na mě až nenávistně. Nevěděla jsem, co mu na to říct. "Budu ve svém pokoji." Odsekl mi a odešel pryč z jídelny. Na jednostranu jsem si oddychla, že mu nebudu muset odpovídat na jeho všetečné otázky, na druhou stranu mi ho bylo strašně líto, že mu nemůžu říct pravdu. Ale i kdybych mohla, nejspíš by mi stejně neuvěřil, protože podle toho, co jsem právě slyšela, budu já ta zlá a špatná, navíc rozvracečka rodin. Ještě, že s Lilly a Mickym to bylo o mnoho jednoduší. Koukla jsem na ně do obýváku, oba poslušně seděli před obrazovkou, ani nedutali.

Moje oči zase sklouzávaly k tomu počítači, který se Joelle ledabyle povaloval v jídelně. Ona taky používal všechny možné prostředky, aby se mě zbavila. Proč já bych se nemohla podívat do jejího počítače? Ospravedlňovala jsem si svoje myšlenky se do něj prostě podívat. Nakonec vyhrálo mě zlé já a já ten její zpropadený notebook otevřela a zapnula. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli na mě nemá v plánu odněkud vypadnout Mailo, ten jediný z toho měl totiž rozum. Ale vypadalo to, že vzduch byl čistý. Jo měla počítač zaheslovaný, naštěstí nijak originálně. V tomhle jsme nejspíš myslely stejně, protože stačilo použít Paddyho datum narození. Jenže co hledat?? Projížděla jsem ji všechny možné i nemožné složky a adresář a nic kloudného, kromě pár rozpracovaných článků, které mě fakt nebavilo číst, jsem nic nenašla. Chtěla jsem počítač zavřít, když jsem si náhodou všimla adresáře s mým jménem. To nebylo moc důvtipné. Ale asi nečekala, že si její počítač budu prohlížet zrovna já a Paddy by nikdy na její heslo nepřišel, takhle chlapi prostě nemyslí.

Otevřela jsem další dokument ve stejném adresáři. Vážně by mě zajímalo, proč to tu má? Novinářská zvědavost? To těžko. Znovu to byly testy otcovství a znovu tam bylo uvedené Paddyho jméno. Zároveň tam byly kopie dvou rodných a dvou úmrtních listů, vystavených v tam samý den. Nikdy jsem nechtěla vědět, jaké ty děti, o které jsem opět přišla měly pohlaví, ale teď to na mě svítilo z obrazovky a nemohla jsem se tomu vyhnout. A nebo mohla? Zavřela jsem počítač a cítila, jak se mi po tváří koulejí slzy. Jenže zvědavost byla silnější než já. Moje odhodlání raději to nevědět, zapomenout a nepřipomínat si to, když si to nepamatuji, sláblo. Znovu jsem otevřela počítač a podívala se. Byl to chlapeček a holčička, neměli ani kilo a půl když přišli předčasně a svět a nedožili se druhého dne. Ani jsem jim nestačila dát jména, ani jsem se nezajímala, co s nimi potom stalo. Byla jsem vážně bezcitná potvora. Jak jen jsem to mohla takhle hodit za hlavu? Dělat, že se nic nestalo? Jak tohle mohl ten nahoře dopustit? Asi jsem všemu tomu kolem začínala rozumět. Ty věčné války s Jo a Edem, to je můj boží trest, jenže je to jen můj trest, tak proč do toho zatahovat i Paddyho? On za to přece nemůže, byl ke mně vždycky milý, hodný a staral se o mě i když nemusel, zachránil mě od Eda, poprvé, zachránil mě z vězení…jen kdybych ho jen tolik nemilovala! Jenže já ho každý dnem milovala víc a víc, pokud to vůbec bylo možné!"


"Ťuky ťuk!" Ozvalo se sladce za mnou. Byl to Paddy. Podivila jsem se, co tu dělá tak rychle. Myslela jsem si, že ho na policejní stanici zdrží déle než hodinu. Rychle jsem zavřela Joellin počítač. "Kdo je?" Snažila jsem se s ním hrát naší oblíbenou hru. Ale moc mi to přemáhání nešlo. "Ten, kdo si vůbec nezaslouží tvou lásku. Nesu dary…" Políbil mě Paddy ze zadu na vlasech a kolem krku mi uvázal kašmírovou šálu. "Byl jsi nakupovat nebo ve vězení?" Nechala jsem ho, aby mě objal. Přesně tohle jsem teď totiž potřebovala. "Stihl jsem obojí." "Nemusel jsi mi nic kupovat." "Chtěl jsem." Usmál se na mě. "Je nádherná…" Políbila jsem ho rychle, abych tak zastavila své slzy, které se mi zase drali do očí. Vůbec si ho totiž nezasloužím! "A jak to s nimi vypadá?" " Není to tak zlé, jak to včera vypadalo. Ed sice bude mít oplétačky kolem těch drog, ale nebude to nic, co by nevyřešil. A Joelle a Susan vyváznou, pokud na ně nebudeš chtít podat žalobu ty." Zakroutila jsem hlavou. "Ne nebudu, co bych z toho měla?" "Lilly, celá se třeseš. Stalo se něco?" Zakroutila jsem hlavou a snažila se udržet slzy. Jenže potom zpackaném císařském řezu jsem prostě neplakala, prostě to v tu dobu nešlo! A teď když jsem to četla černé na bílém, v tom počítači, nějak mě to zasáhlo. Myslela jsem, že je to za mnou, ale nebylo. "Dáš si vodu zlatíčko, čistou nebo perlivou?" Podíval se na mě Paddy úzkostně. "Skotskou." Odpověděla jsem mu po pravdě. Sice měl na tváři nechápavý výraz, ale vážně mi ji nalil. "Děsíš mě." Podal mi skleničku. Vypila jsem ji na ex. "Myslíš, že bych teď na chvíli mohla pryč…postaráš se o děti?" Přikývl. "Jistě, ale chceš být sama? Nechceš mi raději říct, co se děje?" "Musím." Odpověděla jsem mu roztřeseným hlasem. "Dobře." Pohladil mě. "Ale vezmi si telefon, kdyby něco." Byl tak starostlivý! Všechno jsem mu odkývala a vyběhla ven na vzduch. Déle bych ty slzy v sobě neudržela.

Celou cestu jsem běžela, i když jsem nevěděla kam. A když už jsem nemohla, opřela jsem se o nějaký strom u cesty a zoufale propukla v pláč. Tohle všechno se nám přece nemá dít? Tohle všechno se přece nemá dít dvou lidem, kteří se milují? Co když spolu vážně nemáme být? Vždyť když byl Paddy s Joelle, nic se mu nedělo, ničím se netrápil. Možná nebyl zamilovaný až po uši, ale byl spokojený s tím, co má a víc nechtěl. A hlavně já ho netrápila!


Paddy


Když jsem přišel domů, nechápal jsem, co se zase stalo. Joelle nebyla na blízku, a Lilly byla zase celá uplakaná. Místo vody si nechala nalít skotskou a prosila mě, zda může jít sama ven. Dovolil jsem ji to, proč taky ne, když byla tak dlouho zavřená. Jen mě trápilo to její rozpoložení, ve kterém odcházela. Seděl jsem v kuchyni a probíral si všechno, co se od rána stálo. Nemyslím si, že plakala, protože jsem ji ráno nechtěl vzít sebou. O nic přece nešlo? Navíc by to v ní vyvolalo, bůh ví co. Ale ta hodina beze mě, v ní vyvolala taky bůh ví co.

V jídelně se ukázal Mailo. Ani mě nepozdravil. "Nemluvíme spolu?" Podíval jsem se na něj přísně. Poslední dobou se s ním vážně nedalo vycházet, po dobrém ani po zlém. "Kde je máma a Joelle?" "Večer jsou obě doma." Takže Lilly výjimečně nelhala…" Nalil si sklenici mléka a nejspíš se zase chystala do pokoje. "Copak ona ti někdy lhala?" Zamračil jsem se na něj. "Tobě, tetě Joelle, pořád." "To máš od Joelle?" Pokrčil rameny. " Ne.Mám své vlastní oči a rozum." "Ty si Lil něco řekl? Když jsem odjížděl, byla úplně v pohodě, a když jsem přišel, tak tu seděla uplakaná! Mailo, to že se neumíš chovat ke mně a k mámě, dobře, asi máš teď těžké období, ale je nutné i k Lilly…má tě ráda od začátku a nikdy ti nic zlého neudělala." Podíval se na mě, jako kdyby právě dobyl svět. Vzpomněl jsem si na sebe v tom věku, choval jsem asi stejně, možná hůř. Takže mu nebylo, co vyčítat. Jenže taky jsem dopadl…. "Je mi to celkem fuk. Nemám ji rád, protože nám všem neustále komplikuje život. Už se kvůli ní trápí i máma a to je vrchol. Řekl jsem ji jenom pravdu, že ji tu nikdo nechce. Ale nemyslím si, že tohle ji nějak zranilo. Vinil bych z toho počítač. Už jsem si proto mléko chtěl jít dávno, ale seděla za počítače a bulela jako želva a já nesnáším hysterický ženský." "Jistě, zapomněl jsem, že se v tom tak vyznáš. Běž do svého pokoje, nechci tě ani vidět. S mámou pak vyřešíme, co dál s tebou. Takhle to vážně nejde." "Jak myslíš otče." Dál si záležet na tom, aby to vyznělo. Praštil jsem hlavou o stůl, když odešel. Ne nadarmo se říká, že to jak se chováš v dětství, se ti pak stokrát vrátí na tvých vlastních dětech. Jestli jsem byl jen z pětiny, jako je Mailo, tak byl náš táta vážně chudák. Kde jsme udělali se Susan chybu? Nemusel jsem si odpovídat, věděl jsem to moc přesně, bylo to nedostatek času nás obou. Jen doufám, že u Mickyho a Lilly to bude už jinak.

Bylo skoro poledne a Lilly nikde. Co víc, nebrala mi ani telefon. Začínal jsem z toho být značně nervózní. Ve dvě hodiny odpoledne konečně zazvonil, jenže místo Lil, se mi zobrazil Ed. "Slyším." Vzal se mu to s nechutí. "Promiň, jestli ruším vaši rodinnou idylku, jen jsem ti chtěl říct, že já a Susan jsme venku, a Joelle bude nejspíš taky, takže se k vám řítí. Abyste nebyli překvapeni." "Jasně díky. Ale žádná idylka se nekoná." "Jak to?" "Já nevím, Lil někam odešla. Neber mi mobil." "Zavolám ji a dám ti vědět." "Díky." "Neboj, určitě se někde zapomněla ve výkladní skříni. Víš, jak dlouho ji neviděla." Chtěl mě uklidnit, ale rozhodně to nepomohlo. Svět musel být naruby, když nejupřímnější člověk v mém okolí je Ed.

Netrvalo dlouho a Joelle opravdu dorazila. Za to Lilly pořád nikde. Děti se s ní vítaly, jak kdyby ji neviděli snad sto let. Nějak jsem nevnímal, jak moc ji mají rády. Nebo jsem si to nepřipouštěl. Lilly měly taky rády, ale tak nějak jinak. Teda až na Maila. "Ahoj." Pozdravila mě suše. "Ahoj."Opětoval jsem ji pozdrav, ač nerad. Na to, že Lilly se kvůli ní tam tolik natrápila, si tam ona moc nepobyla. Kdyby to bylo na mě, nechal bych jí tam minimálně tolik dní, kolik, tam musela být Lil. Jenže spravedlnost je slepá a Lilly moc hodná.

"Doufám, že nevadí, že jsem sem přišla, ale nemám kam jinam jít…napadlo mě, že tu budete s Lil, to se neboj." "Je to tvůj dům, stejně jako můj. Kupovali jsme ho společně přece." "Jako manželé." Podotkla ironicky. "Což už nejsme, jak jsem se dozvěděla." Polkl jsem a nereagoval na to. "A kde je Lilly? Asi bych se ji měla omluvit a poděkovat ji." "Proč? Chceš jí ještě víc ublížit?" "Proč si myslíš, že mám nekalé úmysly? Jen se chci omluvit, přehnala jsem to. Vím to!" Nevěřil jsem jí to. Za posledních pár dní mi předvedla takové divadlo, že to šlo jen těžce. Možná by si zasloužila i sošku Oscara za hlavní roli. Jenže jsem s ní o tom nehodlal diskutovat. Hodlal jsem to tu jen přežít, než se vrátí Lilly. Snad to nebude trvat až do večera…


"Susan s tebou mluvila?" Zakroutil jsem hlavou. "Tak až s ní budeš mluvit, řekni ji nejdřív, že se nemusí bát, že její tajemství neprozradím." "To, čím si ji vydírala?" "Susan by ti to měla říct sama. Pokud to teda už nevyklopila Lilly a ta zase tobě, ale to se mi nezdá, to by si nebyl tak klidný. Dřív nebo později, vyjde každá lež najevo. I ta dobře sehraná. A co se týká tebe a Lilly, po té vaši zrušené anulaci to vzdávám! Budete to mít s Lilly dost těžké i beze mě. Chtěla jsem sice pro nás nový začátek, ale ty ses ani nepokusil. " "Nebudeš se divit, když ti nebudu věřit viď?" "Jak chceš, ale lapena pod tíhou všech těch obviněních, jsem o sobě přemýšlela, a už vím, co chci. As ty už to nejsi! Kvůli tobě jsem sešla z cesty a musím to napravit, ne kvůli tobě, ale kvůli sobě! Řeči jsou na nic, takže pokud nechceš říct něco hezkého, možná by si měl mlčet." Dostala mě. Čekal jsem, že mě bude prosit o odpuštění, chtít abych se třeba vrátil…a místo toho tohle? Možná mě to snad i mrzelo. Nebo to byla další hra? Jenže ona se na mě ani nepodívala, nečekala na to, co ji řeknu a prostě ode mě odešly pryč! Možná moc často koukám na Pařbu ve Vegas nebo co.


Nakonec jsem se rozhodl jít za Jo a přece jenom ji říct něco hezkého. Nejspíš to taky nemá jednoduché. To já si s každou z nich hrál…ale zase mě nepustila ke slovu. "Ty ses mi asi nehrabal v počítači že?" Vyjela po mě, sotva mě uviděla. "Proč bych to dělal…?" "Kam si říkal, že šla Lilly? Je na nákupech nebo focení?" Zakroutil jsem hlavou. "Netuším, říkala, že potřebuje být sama. Ale nechápu to, včera i dneska ráno bylo všechno v pořádku a pak jsem přijel a ona plakala a chtěla pryč. Myslel jsem jen, že si chce provětrat hlavu potom pobytu ve vazbě." "To asi nebude tím. Jestli sis nebyl ty u mého v počítači, tak to byla Lilly a tohle nejspíš našla…" Naklonila ke mně obrazovku svého notebooku. "Proč to tam máš?" Prohlížel jsem si zděšeně výsledky testů otcovstí, dětí, které Lilly porodila sice živé, ale které to přes veškerou péči, kterou mohly dostat nepřežili. Schválně jsem se s Lilly na ně nikdy nezeptal, krom toho, jestli jsem byl já otec a jak je vidno byl a Joelle si to musela nechat potvrdit. "Ty si to věděla? Ty si věděla, že jsou moje? Nechala sis udělat testy? Tušil jsem, že si masochistka, ale i sadistka? " Zakroutila hlavou. "To ne, tak daleko jsem nezašla, to by Ed. Ale nediv se mu, zanášel si mu do hnízda." " Ten parchant!" Ulevil jsem si. Já jemu? To snad on mě?" "To je sporné, kdo komu…" Nesouhlasila Jo se mnou uraženě. "Každopádně tobě to očividně taky nevadilo, klidně by si se mnou žila dál?" "Nebylo to podstatné, když to stejně nepřežili. Byl to osud. Pořád si myslím, že k sobě patříme my dva, ne ty a Lilly, ale když mi nevěříš, tak si to prostě zkus. Já tady budu čekat a ty přijdeš."

"Jsi blázen, jestli si tohle myslíš!" Znovu jsem se podíval na její obrazovku. Nevím, jestli to Lilly vůbec věděla, jakého byli pohlaví. Chtěla se nechat překvapit, ale tak nějak to nedopadlo. Ale pokud tohle viděla, začínal jsem chápat tu její ranní plačtivost. I to jak reagovala. Bože vždyť ji znám jak svoje boty. Věděl jsem, že je něco špatně a přesto všechno jsem ji nechal odejít. Udělala mi to už stokrát a já se ani po stoprvé nepoučím! "Věř mi, že jsem nechtěla, aby to někdo našel a už vůbec ne Lilly!" Podívala se na mě Joelle omluvně. "V tom počítači, to máš jen tak ze srandy viď?" Už jsem viděl, jak se nadechuje a už mi zase něco chce říct, ale zastavil jsem ji. "I kdyby si do smrti nosila kajícné roucho, nebudu ti prostě věřit! Smiř se s tím." Podíval jsem se jí do očí a šel raději hledat Lilly, než trávit v její přítomnosti byť jenom minutu.

Lilly musela být zmatená a nešťastná. Do téhle chvíle si nejspíš neuvědomovala, co se vlastně stalo. A ani já ji to nějak nechtěl připomínat. A dost možná jsem to nechtěl připomínat ani sobě. Možná kdybych se tenkrát zachoval jako chlap a nenechal ji na pospas tomu parchantovi, který se o ni staral, až když šlo do tuhého. Jak jsem jen mohl uvěřit, že se změnil nebo že ho Susan změnila! Rozběhl jsem se ven a netušil, kam vlastně běžím, ani kde mám Lilly hledat. Ale všechno pro mě v tu chvíli bylo lepší než být s Jo pod jednou střechou nebo s ní být jenom v její blízkosti.

"Pane Kelly, pane Kelly! Můžete na okamžik?" Ozvalo se za mnou zvolání. Zastavil jsem se a začal se vydýchávat, jenže mě oslnil záblesk fotoaparátu. "Myslíte, že byste nám mohl odpovědět na pár otázek?" "Co? Co to děláte?" Snažil jsem si před nimi krýt obličej. "Je tohle vaše žena?" Strčil mi pod nos první stránku Vogue, na kterém byla vyfocena Lil. "Je nebo není?" Trval ten paparazzi na svém. "Cože?" Podařilo se mi konečně zvednout hlavu, aniž by mě ti dva další vedle něj neozářili foťákem. " Nechtě mě být, ano!" Zvýšil jsem na ně hlas a chtěl jsem se rozběhnout dál, ale ten debil mě chytil za rukáv. Vyškubl jsem se mu. "Chceme vědět, jen jestli je s vámi nebo ne? A víte, že měla poměr s panem Westickem?! Nedávno ji pustili z vězení…je to pravda?" Nepřestával být dotěrný. A ti dva už mi zas cvakali foťákem před obličejem. Ještě že jich nebylo víc. Rozhodl jsem se jím utéct na druhou stranu silnic, byl tam podchod do metra. Jinou šanci, jak se jich zbavit jsem neviděl. Navíc se na nás začali dívat i ostatní lidi kolem. Ten jejich blesk byl nepříjemný. Jako kdyby na mě mířili rachejtlemi. "A vy jste měl poměr taky? Máte nemanželské děti?" "A dost!" Stačil jsem ještě vykřiknout a rozběhl se na druhou stranu silnice. Jen jsem byl ráda, za to, že tu teď se mnou není Lilly. Vůbec bych se nedivil, kdyby je na mě poslala Joelle. Jak by mě tu jinak vyhmátli? Jenže jsem nedával pozor, nerozhlédl jsem se a než jsem si uvědomil, že je pozdě, uslyšel jsem jen skřípění a brzd a pořád před sebou viděl to oslnivé světlo.




Další články



Kam dál