Vidím vás Donalde, slezte z toho lustru! Aneb Poprask na laguně official

You know, you love me XX. (The game plane)

Včera v 19:48 | panda |  Příběhy

Lilly

"LIilly! Lilly! Počkej, kam běžíš!" Chytila mě Patricie za ruku, když jsem proběhla kolem ní. Zastavila jsem se, taky co mi zbývalo. "Tady ne!" Chytila mě za druhou ruku Jo a obě mě táhly pryč od společnosti. "Co se tady děje?" Nechápala Patricie. Mlčela jsem. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Ani s Jo, ani s Pat. Jenže Joelle to očividně cítila jinak. Vlastně ani nevím, jak to udělala, ale sundala z mých rukou obě rukavice, které zakrývaly moje jizvy. "Potom, co jsem ji našla, ji oživovali už jenom záchranáři. Kromě toho, že si podřezala žíly, si taky, láskou k Paddymu podrtila pár tabletek do vína. Nevím, co je větší štěstí, jestli to, že žije on nebo ona!" "Lilly, drahá…" Přitiskla mě k sobě Patricie, ale já v tu chvíli netušila vlastně proč. Slyšela jsem obě, ale nevnímala. "To kvůli Paddymu?" Zeptala se mě. Na jeho jméno, na to jediné jsem reagovala. " Jak mu to říct? Že jen o něm v noci sním? Ale že prostě nemůžeme být spolu! Nehodíme se k sobě! Nemůžeme být spolu…nedokážu být sama, ale nedokážu…být bez něj živá, ale nemůžu být ani s ním…vždycky když jen na malou chvíli připustím myšlenku, že bychom mohli být spolu…něco se stane…mě nebo jemu….teď mu zase chce Su vzít Maila a ty mu vezmeš Lilly…" Lomcovala jsem s Jo, ale měla jsem pocit, že i když mluvím, tak mě stejně ani jedna nebere vážně.

"Byla teď tři týdny na klinice v Monaku, mysleli jsme, že jí to pomůže ale…" "Počkej s ní tady, někam zavolám, s tímhle mám zkušenosti." Odpověděla ji Patricie a někam odešla. "Ne, ne, já tam nemůžu znova, nechci, ne prosím Joelle, prosím…já se ho ani nedotknu, slibuju, slibuju!" Zoufale jsem prosila Joelle, ale tak nějak jsem tušila, že to bude víc než marná žádost. Pořád mě držela a nechtěla mě pustit. Já tak plakala, že jsem skoro neviděla před sebe. Už jsem nechtěla s nikým mluvit, nikomu nic vysvětlovat, nikoho vidět, prostě jsem chtěla jen zmizet z tohohle hnusného světa a to na vždy! "Ne Lilly, to by bylo moc jednoduché, kdybych tě nechtěla jít nebo kdybych tě nechala, aby sis nějak ublížila." "Vždyť ti říkám, že už se k Paddymu ani nepřiblížím…tak co tedy chceš?!" " Chci tebe Lilly! Ty si totiž ta jediná, na které tady záleží! A teď to nemyslím ironicky. Dělala jsi všechno proto, aby si mi ublížila, aby si mi všechno sebrala. Paddyho, rodinu i domov. Proto i já chci, aby si poznala, jaké to je. Vezmu ti všechno, na čem ti záleží a taky mi k tomu výborně napomáháš. Patricie šla zavolat na kliniku, kam tě zavřou a odtud už nebude úniku jako z vězení. Blázni a sebevrahy totiž na svobodu nepouští ani do domácího vězení. S tím vězením to byla chyba, tohle je totiž dokonalé, nechám tě zavřít sestrou tvé životní lásky a já budu mít ruce čisté, protože celou dobu jsem se o tebe starala, pomáhala ti, kdo by mě mohl obviňovat. Co na tom, že sis nikdy nic neudělala viď? Jenže to si tu hlupáčku nepamatuješ. Trocha tvé deprese a tyhle prášky…" Ukázala mi na krabičku, z které v posledních týdnech ďobala jak z lentilek v domnění, že mi to pomáhá, ne ubližuje. Mluvila a já ji poslouchala. Vlastně jsem ji na to neměla ani co říct. Věděla jsem, že mě nenávidí, ale netušila, jak moc. "Ďábel je v detailech a já asi začnu uctívat satana. To je moje cena Lilly! Nesmí ti zůstat nikdo a nic!" Nemohla jsem se strachem z ní ani hnout. Tohle mi nikdo neuvěří, Jo byla teď mu jediný spojenec…odřízla jsem se od Paddyho, abych mu neubližovala… "Podepíšu ti rozvod, klidně hned teď." Napadlo mě ještě jako poslední záchrana. "Tohle mi Lilly už potom všem ponížení ale nestačí."



Patrcie se mezitím vrátila. "Nechce si vzít svoje léky, ale měla by…" Dala Jo Pat krabičku s léky do ruky. "Je hysterická." "Odvezeme ji s Denisem na kliniku Hudson River, naše rodina s ní má dobré zkušenosti. Tam jí pomůžou." Chytila mě Patricie za ruku ale jemněji než Jo. "To bude dobrý Lilly, uvidíš." Zakroutila jsem hlavou. "To ona, to ne já, to ona!" Opakovala jsem dokola zmateně. Sama sobě bych asi nerozuměla a nevěřila si. Patricie se na mě snažila smát a já se snažila přemýšlet, jak ji tuhle situaci vysvětlit, aby si o mě nemyslela, že jsem ještě větší blázen než vypadám. Ale nic mě nepadalo.

"Paddy o tom nemá ani tušení že?" Jo zakroutila hlavou. "Chápu, že jste mu to nechtěli říkat, když sám ležel v nemocnici, ale pak už jste mu to říct měli. Taky se trápil a očividně zbytečně. Lilly za svoji psychiku nemůže." Podívala se na mě starostlivě a přemýšlela, jak se od nich, co nejnápadněji a nejdál dostat. Pat pokračovala: "Navíc není divu, že takhle dopadla. Zůstaň tady a nějak mu to šetrně sděl, pokud to teda půjde. Já mu pak zavolám, až budeme vědět víc. My půjdeme zadem, aby nás nikdo neviděl!" Podařilo se mi využít chvíle, kdy se ty dvě spolu bavily a na chvíli se mi nevšímaly. Rozběhla jsem se ke dveřím, ale když jsem otevřela, stál v nich Denis. Bezvládně už jsem jen spustila ruce podél těla. Už jsem se ani nebránila. "Půjdeme?" Zeptal se mě. Zdrceně jsem se ještě otočila na Jo. Stála tam jako vítězka a nenápadně mi mávala rukou na rozloučenou. Podívala jsem se zpátky na Denise. "Ano." Souhlasila jsem. "Drže se Jo a děkuju za Paddyho." Poděkovala Patricie Joelle a přidala se k nám. Šla jsem s oběma mlčky do auta. Cokoliv bych teď řekla, by mi akorát přitížilo, ale něco jsem přece jenom nemohla nechat jen tak být. "Mohla bych mít velkou prosbu?" Podívala jsem se na Patricii se slzami v očích. "Cokoliv drahoušku…" Odpověděla mi mile a nejspíš to tak i myslela.

Nemohla jsem ji vyčítat to, co právě dělá. Nejspíš bych udělal to samé na její místě, kdybych věděla, že bratrova manželka se chtěla zabít kvůli něj a teď tu pobíhá, zmatená a uplakaná po svatbě a s jizvami na rukou. Pravda ale byla, že když jsem opouštěla Paddyho v nemocnici, nebylo mi opravdu psychicky dobře. Vím, že jsem se modlila k Bohu, aby mi dal sílu, ale nezvládla jsem to. Nemohla jsem spát a byla jsem tak strašně unavená. Vzala jsem si prášky na spaní a zapila je vínem. To všechno byla pravda, ale nepamatuji si, že by chtěla kdy skoncovat se životem? Tyhle myšlenky mě začaly napadat až na klinice v Monaku a teprve teď jsem si v hlavě skládala puzzle o událostech, které proběhly. Ty hrozné úzkosti, že se svým životem ohrozím ten Paddyho, jsem měla určitě po těch prášcích. Patricie mi právě jeden dávala. "Vem si ho, uleví se ti a trochu se prospíš. Tak copak si chtěla?" Utéct! Začala jsem lomcovat s klikou od dveří a nevím, proč se mi v hlavě vybavilo, jak jsem se snažila utéct v Dubaji Edovi. "Ne, vlasy ne!" Zakřičela jsem nahlas, když mně Pat chtěla pohladit po hlavě. Jenže já si vzpomněla, jak mě za ně tahala ta jeho gorila a taky on, vyloženě se v tom liboval. A nemohla jsem těch obrazů v mé hlavě zbavit. Možná jsem se z toho všeho vážně zbláznila. Ale bylo to tu zase, sklenička s vodou přede mnou. "Lilly, nikdo ti neubližuje, neboj se. Hezky se napij a polkni ten lék." Trvala na svém. Držela jsem obojí dvojí ve své ruce a třásla se. Věděla jsem, že po něm usnu a probudím se zas v tom strašném pokoji!


Paddy


"Nebojte se, nikdo mě nepozná. Už jsem několikrát byla místo vaší ženy v televizi a nikdo mě nepoznal." Držel jsem nervózně tu ubohou napodeninu Lillly za ruku. Mlčel jsem. "Já pár hodin ve vězení vydržím, hlavně za ty peníze od pana Eda. Nemusíte mít strach a vaši ženě by to vážně neudělalo dobře." Nechápavě jsem se na ni díval a vlastně ani nepostřehl, že Ed i Susan už si řekli ano. Zrovna se líbali, když najednou vtrhli do hotelu policisti a začali Eda zatýkat. "Federálové?" Řekl jsem nahlas, když Anita odkývala to, že je Lillien Kelly a odváděli ji spolu s Edem.

Stál jsem tam s otevřenou pusou, jako všichni ostatní kolem mne. Na rozbalování svatebních darů asi už nedojde… "Zavři pusu, když se divíš a usmívej se." Přitočila se ke mně Jo a najednou se ze mě stal její doprovod. "Rozhodně teď nechceš odpovídat novinářů, proč tvoje žena odchází sice ne zatčená, ale v doprovodu federální policie a proč zatkli jejího bývalého milence, viď?" Měla pravdu. "Není to moje žena." Procedil jsem mezi zuby. "Vím, že je to Anita, ale ty lidi kolem to neví. Ed ji vybral dobře. Je to najatá herečka." "Výborně, tady ví všichni všechno, jen já nevím nic. Kde je Lillien doopravdy? A co se tady děje?" "Nejdřív zmizíme ano?" Vedla mě ode všech pryč, do pokoje kde byl větší klid.



"A už toho mám dost! Kde je Lilly?" spustil jsem na ni znovu a tentokrát důrazněji. "Je s tvoji sestrou. Lilly má problémy už delší dobu a dneska to nejspíš vygradovalo. Měli jsme ti to říct, ale taky si na tom nebyl nejlíp." "Problémy? Problémy jsi ty, Su a Ed." " Tyhle problémy nemyslím, i když jsme se stali určitě spouštěči, to přiznávám! Mám na mysli psychické problémy…když si ležel v nemocnici, našla jsem ji, když si chtěla sáhnout na život. Snažili jsme se ji pomáhat, jak se dalo, zaměstnat ji prací, nadací. Byla tři týdny v Monaku na klinice, aby se dala dohromady, ale jak vidíš, tak to nepomohlo." Chrlila na mě Jo. Sice by to vysvětlovalo, ty její schováčky před mnou, ale stejně jsem ji nevěřil ani slovo. "Lilly sice byla dneska mimo, ale … "Nevím, co si ji dneska řekl, ale zhroutila se z toho…zase. Patricie ji veze na kliniku v Hudsonu River." Přerušila mě. " Ale já ji nic neřekl." Bránil jsem se. "To já…" Objevila se v pokoji Susan ve svatebních šatech. "Povídali jsme si s Paddym o adopci Maila, a Lil nás slyšela." Vysvětlovala Jo. "Víš Paddy…" Obrátila se mým směrem. "Lilly o té nehody trpí představou, že ti její přítomnost ubližuje nebo že se ti v její přítomnosti děje něco zlého. A to s tím Mailem, asi tak zase brala. Je mi to líto, že to slyšela." Nedůvěřivě jsem obě pozoroval. "Dejme tomu, že mi říkáte pravdu. Ověřím si to u Patricie a co ti federálové a ta Anita? To má být hra na co? Nebo spíš parodie? Vy jste to věděly…nevypadáte totiž moc překvapeně, nanejvýš od ostatních lidí...." "Ano, právě proto jsme se museli s Edem vzít dneska. A Lilly uklidit, ale jen na chvíli. Aby ji neodvedli, a nebyla na tom hůř, než je. Opravdu jsme ji chránili. Anita je jen najatá herečka. Lilly totiž o Edových obchodech nic netuší, ale já ano. Jsem zvídavější…" Vysvětlovala mi Susan. "Nebo spíš podlejší…" Doplnil jsem ji. Jen si zhluboka vzdechla. "Jak se to vezme Paddy. Ale musela jsem si ho vzít i přes ten Lilly výstup, abych proti němu do budoucna nemusela svědčit a tím ho poslat za mříže." "Za co?" Nechápal jsem. Místo Susan, ale začala mluvit Jo: "Poté, co se tady paní "tíží mě svědomí" totiž přiznala, že jsem to na Lilly narafičili, se policie o Eda začala zajímat víc než je zdrávo. Když totiž u Eda dělali prohlídky a hledali drogy po jeho hotelích, našli něco mnohem zajímavější. A to záznamy kamer z dob, kdy tak nějak ne úplně dobrovolně držel Lilly v Dubaji. Takže si tady nehrajte na svatoušky, žechráníte Lilly, chráníte hlavně sami sebe!" "Joelle! Tohle jsme si nedomluvili!" Obrátila se na ni Susan a vypadala, že ji každou chvíli vyškrábe oči. "Nech ji, chci to konečně slyšet celý!" Zastavil jsem Susan.

" Tak když jsme u toho práskání…" Vstoupila jí do toho Su. "Asi by se ti tady Jo měla svěřit, čím mě ve skutečnosti vydírala…abych dostala Lil do vězení…mohla jsem si totiž vybrat Paddy…buď Lilly nebo Ed…ona totiž ty videozáznamy měla u sebe Jo." Ještě jsem ani nestačil zeptat, kde k ní přišla a začala povídat sama. "V Hamptonu byla nuda a mít na sejfu datum narození Lilly, není originální. Na svou ochranku chci říct, že jsem je nikdy použít nechtěla a byla jsem k smrti vyděšená, když jsme to viděla poprvé. Ale ty si Paddy začal hrát nečistou hru. Já vím, přehnala jsem to, ale teď když ses o ní nemohl starat, vzala jsem ji k sobě domů a opatrovala ji jako oko v hlavě, klidně se zeptej Patricie, jestli mi nevěříš, ale snažila jsem se ji pomoct a napravit, co jsem pokazila." "Rád bych ti věřil, tvoji hru na samaritánku, ale potom jak se tu navzájem obviňujete, to jde těžko. Předpokládám, že to parchanta i přes důkazy pustí….Anita v zastoupení Lilly, mu nejspíš dosvědčí, že šlo o nevinnou mileneckou hru. Proto jste potřebovali Lilly odstranit a všem vám to vyhovuje. Eda nepráskne a ty máš konečně volnou cestu ke mně, když ji ke všemu moje sestra veze na kliniku, viď?" Podíval jsem se na Joelle, ale ta mlčela. Za to Su obhajovala Eda jak divá: "Paddy, on se změnil vážně…ano měl období, kdy se s tebou o Lilly nechtěl dělit ale to je dávno za ním….jako kdyby si to neznal, žádný muž, který pozná Lilly se ji nikdy dobrovolně nevzdá…podívej se na sebe! Co mu chceš teď vyčítat? Už je dávno za námi i za Lilly. A my jen nechtěli, aby ses Lilly ve svém stavu trápila, nic o těch posledních týdnech nevíš, tak mlč." "Ani vědět nemusím, stačí se na vás dvě podívat. Pro zatím se s vámi zahazovat nebudu, protože musím, co nejrychleji za Lilly, abych viděl, co jste všechno napáchaly, pro svůj prospěch. Co se týče Eda, počkám si až vyleze z nory a shodím ho z jachty s koulí na noze do toho nejhlubšího oceánu. A pokud se dozvím, že jste Lilly zkřivily jen vlásek, po dobu, co jsem byl v nemocnici, tak si mě nepřejte ani vy dvě. Poznáte můj hlubší hlas a temnou mysl. Budu katův meč vaší existence!" "Jak myslíš Paddy, jen si uvědom, že Ed se tím udáním na sebe snaží chránit i Lilly a jestli něco prozradíš, ublížíš tím jen sobě a nejvíc Lilly! Nikdo se nikdy nesmí dozvědět jaké je to špína! " Nedala se Susan. "To se ještě uvidí…" "Paddy!"

Vybavovat se s nimi dál o jejich záškodnických plánech a minulosti nemělo význam, musel jsem začít napravovat škody, které stačily během mé nepřítomnosti způsobit. A rozhodně nebudu věřit tomu, že Ed se změnil. Vytočil jsem Patriciiné číslo. Měl jsem štěstí, že mi to zvedla hned napoprvé. "Doufám, že je Lilly s tebou a že je v pořádku?"



Joelle

S Lilly to bylo snadnější, než jsem čekala, taky možná protože se do toho všeho vložila Patricie. Vysvětlovat tohle všechno Paddymu, nejspíš by si ji jen vzal pod svá křídla a odvezl si ji ochranitelsky domů. Za to říct Patricii o té sebevraždě, která se nekonala, bylo perfektní. Její stav s touhle informací měl logicky jediné vyústění. Kliniku. Doufám, že ji tam zavřou, nadopují a už v životě nepustí. Sama, ponížená a zničená, bylo to lepší, než jsem čekala. A navíc jsem ji tam nedostala já. Potom veřejném výstupu, co tu přede všemi dneska předvedla, už nikdo nikdy neuvěří, že je normální. Stačila k tomu jedna hloupá Paddyho písnička a Lilly se začala hroutit jako domeček z karet. Musela jse se ji za to poníže v nemocnici pomstít, za to, že já se o ně starala ve dne v noci a on mě vyhodil a neustále se zajímal jen o ní, i když po ní nebylo vidu ani slechu.Já jsem nanejvýš od ní byla vždycky někdo, mě nikdo nevytáhl z pracující střední třídy a neudělal ze mě všemi možně obletovanou primadonu.

Konečně to bylo tady, odváděli Eda. Se Su zahráli skvělé divadélko pro ostatní. Jako PR jsem vážně dobrá, žádná svatba nebude mít v budoucnu větší publicitu, než ta jejích. Paddy tam stál, jako kdyby mu právě uletěly včely, když odváděli i Anitu, která tu byla místo Lilly, aby ta náhodou neprozradila něco, o co jsem rozhodně nestáli! Musela jsem ho odvést pryč. Nechtěl, se ptal se zas po té děsné Lilly. Útěchou mi bylo, že teď se smaží v pekle. Odvedla jsem ho někam, kde jsme měli klid. Opatrně jsem mu začala vysvětlovat, co Lilly provedla a jak jsme se o ni starostlivě pečovali, snažili se aby na něj zapoměla prací a když ani to nepomohlo, nechali ji pár dní na klinice, aby se dala do kupy. Ve skutečnosti jsme jen potřebovali uklidit Lilly a s jejím souhlasem, aby nikdo neměl nejmenší podezření nastrčit Anitu, a zkusit jestli je od sebe opravdu nikdo nerozezná. A nerozeznal. A navíc Lilly se po pobytu na klinice vůbec neulevilo, a aby to Ed pojistil, přinesl ji tu Paddyho písničku, co pro ni složil, když ji teď neviděl. Chybělo jen kousek, aby se sesypala, s čím nám statečně pomohl nevědomky sám Paddy, to svou lačností po ní.

Můj původní plán Su a Eda vydírat těmi videozáznamy nevyšel, protože Su byla stejně labilní článek jako Lilly. A raději se šla udat a tím udala i mě a Eda. Takže jsem musela splnit, co jsem slíbila a odevzdat kazety do rukou zákona. Ed neměl tušení, že já mám. A Lilly se pro nás stala veřejný nepřítel číslo jedna, regulérně. Su nechtěla budoucího manžela za katrem, Ed určitě taky rád utrácel své miliony radši v kasin, než hrál v kostky ve vězení a já Lilly milovala už na fotce v novinách, když jsem ji viděla poprvé. Navíc po té Paddyho nehodě, stačilo ji jen trochu podkopávat nohy a padala dolů sama. Hra byla u konce. Co na tom, že za ní dneska bežěl jako pejsek, časem pochopí sám, že s bláznem se žít nedá i kdyby se snažil sebevíc. A já vím jak ji poslat tam odkud přišla, zpátky na dno. Vždycky se totiž dá podprahově ovladnout nečí mysl, aniž by to dotyčný věděl...někdo k tomu potřebuje psychology, mě stačí kopie Edových kazet.

 


You know, you love me XIX. (Wedding day)

Pátek v 19:28 | panda |  Příběhy
Lilly

Pročítala jsem si tu Paddyho píseň pořád znova a znova. A pořád znova a znova mě přiváděla k pláči. Už jsem byla oblečená, měla jsem na sobě make-up, ale nemohla jsem si to odpustit nepřečíst si ji i dnešní ráno. Měla jsem pocit, že nic smutnějšího jsem snad nikdy v životě nečetla. A vlastně jsem se s tou písničkou naprosto ztotožňovala. Bylo mi úplně stejně, ne-li hůř. Posledních pět dní jsem téměř nevylezla z tohodle pokoje, pokud se to netýkalo dětí nebo jsem nešla do kostela. Naštěstí tu kromě mě měli i Joelle. Po Monaku mi mělo být lépe, ale nebylo. Ten proklatý slib, že přijdu na svatbu…vůbec nevím, jak to dneska zvládnu, když bude tak blízko mě…


"Lilly? Můžeme?" Vyrušila mě z mých myšlenek Joelle a vešla do pokoje i s Mickym a Lilly. Rychle jsem si setřela slzy a nahodila na děti úsměv. Teď jsem to tak dělala vlastně pořád. Samotné mi do smíchu nebylo. Jen doufám, že někdy ještě bude. "Vám to ale sluší…" Pochválila jsem rychle obě děti a udělala s nimi otočku kolem pokoje. Obě se na mě vesele smály. Nikdo netuší jak je člověku, když ho nerozesměje ani jeho vlastní dítě… "Ed pro nás nechal poslat limuzínu…čeká venku…myslíš, že budeme moc jít?" Zeptala se mě Joelle a já ji přikývla. "Počkejte nás v hale ano, hned za vámi přijdeme. Šup." Poslala Jo děti dolů.

"Zvládneš to? Já myslím, že kdybys nepřišla…Ed i Susan to určitě pochopí." "Vzala jsem si léky, budu v pohodě." Schovávala jsem rychle Paddyho písničku do šuplíku, ale Jo si toho všimla. "Pořád se týráš tou jeho písní? Měla by si přestat. Nevím, co to Eda napadlo ti ji dávat." "Byl to můj nápad, aby šel za Paddym. Chtěla jsem vědět, jak mu je. Mám zprávy jen od Patricie a ta mi určitě neříká všechno. Navíc si určitě o mně myslí, že jsem ta největší mrcha pod sluncem. A co se týká té písničky, tak doktor mi říkal, že se nemám vyhýbat realitě. Jenže je jednodušší se před ní schovat, než jí čelit." "Dneska si reality užiješ víc než dost." "Obávám se, že dneska to nebude realita, ale reality show. Dva pojmy, ve kterých mám pořád ještě zmatek." Pronesla jsem smutně. "Když se mě bude držet, Paddy se k tobě nepřiblíží, to ti můžu slíbit. Funguju na něj totiž jako zaručený odpuzovač." Snažila se mě Jo pobavit. "A v nejhorším má Ed připravenou Anitu…kdyby si nemohla…"Chytila mě za ruku. "Tak půjdeme, ať to máme rychle za sebou." Začala jsem si na své ruce nasazovat dlouhé rukavičky, aby nešlo nic poznat. Nikdy bych nevěřila, že mě zrovna Jo podrží, když to budu nejvíc potřebovat a nebudu mít u sebe toho, koho miluju celým svým srdcem.


Limuzína nás zavezla rovnou před Marriott, kde se měla svatba konat. Všude byla spousta přihlížejících lidí a hlavně spousta novinářů. Tohle mi přesně vyhovovalo, ztratit se v davu. A hrát si na někoho, kdo nejsem. To je to jediné, co jsem byla schopna v poslední době dělat, hrát hlavní roli, hrát si na hvězdu, být středem pozornosti a žít reality show, ne realitu. Bylo to o tolik jednodušší než vlastní život. "Micky, hlavně kdyby se tatínek ptal…s maminkou jsi byl v Monaku na dovolené ano…nemusíš mu hned hlásit, kde byla maminka doopravdy. Řekni mu, jak jste byly na výletě na ty rychlé auta, ano?" Přerušila tok mých myšlenek zase Joelle, když Mickymu opakovala naší dovolenkovou verzi. Bylo mi líto, že kvůli mně musí lhát i Micky, ale kdybych tam neměla ani jeho u sebe, nezvládla bych to už vůbec. "To je jasný, řeknu tátovi o těch formulích." "Prima bude mít radost." Rozcuchala mu Joelle vlasy a já se na ni zničeně podívala. "Klid, nikdo mu nelže, jen mu neříkáme celou pravdu." Moc dobře věděla, jaké myšlenky mám v hlavě. Nic jsem neříkala. "Lilly, je tam hodně novinářů. Možná bude lepší, když vystoupíš sama a já půjdu s dětmi zadem." "Dobře." Souhlasila jsem. "S tímhle problém nemám, ani trochu. Uvidíme se za chvíli." Mrkla jsem na ni i na děti a počkala, až mi řidič přijde otevřít dveře od auta.

Sotva jsem vytáhla špičku bot z limuzíny, slétli se na mě jako supy. Nahodila jsem svůj na cvičený úsměv a mávala snad na všechny strany. Naštěstí nikdo z nich neměl ani potuchy, čím vším, si teď procházím, takže stačilo odpovídat jen na jejich všetečné otázky, týkající se mojí nadace, Paddyho, rodiny a svatby…Tohle všechno už jsem měla dlouhou dobu naučené nazpaměť, jen mě udivovalo, že je neustále baví ptát se na to samé. Ještě pár podpisů, fotek a budu uvnitř. "Lillien, mohla byste ještě jednu fotku s vaším manželem…máte jich tak málo…buď te k nám přívětiví alespoň dnes!" Poprosil mě jeden z novinářů. Teprve, když to dořekl, všimla jsem si, že za mnou stojí Paddy. "Jak to že jste nepřijeli spolu?" Zeptal se další. Tohle nebyly otázky, na které jsem byl zvyklá. Trochu mě to vyděsilo, ale Paddy nás zachránil. "Asi mi to nebudete věřit, ale než jsem poznal svoji ženu, býval jsem dochvilný." Přistoupil ke mně s úsměvem, dal mi letmý polibek a chytil si mě zas pas. Sice jsem ho nechala, ale nadšená jsem z toho rozhodně nebyla. Paddy si uměl vybrat chvíli. Popravdě řečeno, jsem od něj takovou reakci ani nečekala. Vždycky se stranil novinářů a popularity, ani ve snu by mě nenapadlo, že se tady se mnou bude veřejně předvádět. Držela jsem pózu s úsměvem na rtech, nechala se fotit a poslouchala o tom, jak jsme báječný pár a ozdoba svatby…kdyby jen tušili…

Konečně jsem byla ve vnitř a očima rychle hledala Joelle a děti, abych unikla Paddymu. Ale nebylo úniku. "Lilly, počkej!" Chytil mě za ruku. Sice mě držel jemně, ale to zápěstí mě přece jenom potom všem ještě bolelo. "Au. Prosím pusť!" Poprosila jsem ho. "Promiň." Omluvil se mi rychle, ale nepustil mě. "Když tě pustím, tak mi utečeš, viď?" Táhl mě ze vstupní haly pryč. Marně jsem vyhlížela nějakou známou tvář. Že jsem se radši nepropadla do pekla, alespoň šestkrát! "Tady jsi Lilly!" Ozvala se Susan a já si mohla vydechnout. Moje záchrana! Paddy mě v mžiku pustil. "Moc se omluvám, že vás vyrušuju, ale Paddy budeš muset Lilly propustit. Je to moje hlavní družička a potřebuju ji vzadu!" "Neviděl jsem ji skoro dva měsíce…" Oponoval Paddy Susan. "Dneska budete mít ještě spoustu možností se vidět." Zašveholila na něj, jak nejroztomileji to uměla a táhla mě od něj pryč. "Děkuji." Zašeptala jsem ji. "To nic a promiň nám. Vím, že jsme ti slíbili, že tě s ním nenecháme o samotě. Ale máme spoustu povinností." "Já to chápu, Su. To s Paddym teď bylo nečekané, odchytil si mě venku před novináři. Nemohla jsem mu přede všema utéct." "Už se to nestane. Svěřím tě do ruky totiž Otci Shepardovi. Jsem moc ráda, že si kvůli nám dorazila. Chyběla by si nám a nebylo by to ono." Objala mě Susan a já ji k sobě přitiskla. "Přišla jsem ráda. Myslím, že tě shání ženich." Uviděla jsem nervózního Eda ,jak ukazuje Susan, aby k němu přišla. Pokynula jsem mu na pozdrav a propustila ze svého objetí Su. "Můžu tě tu tedy nechat?" Zeptala se mě pro jistotu ještě jednou. "Bude v mých rukou, nemějte o nich strach." Nabídl mi své rámě otec Shaperd a já ho ráda přijela. Alespoň na chvíli jsem byla v bezpečí, snad. "Tak dobře, přijď mi pak pomoc s šaty." "Přijdu a ty už utíkej, nevěsto! Nebo to nestihneš!" Usmála jsem se na Susan, která tu pobíhala ještě pořád v riflích,tričku a žabkách s natáčkami na hlavě.

"Jak se vám daří Lillien? Vypadáte pořád pobledlá…bez jiskry do života…" "Děkuji Otče, za optání. Ráda bych vám řekla, že se mi daří lépe, ale není to tak. Slábnu každým dnem víc a víc. To že mám klíč od kaple, a můžu tam kdykoliv, je jediný důvod, proč jsem ještě nepřišla o rozum." " Copak Lillien?" "Paddy je dnes tady." "To pro Vás musí být těžké..." Sklopila jsem svoje oči k zemi. "Pořád ho miluju. Není to fér…on žije, ale já, já jsem bez něho uvnitř úplně mrtvá. Jsem jeho žena, a mám s ním syna…přece když se k němu vrátím…Bůh mi to musí odpustit!" Otec Shepard mě vzal za obě mé ruce. "To je jen mezi Vámi a Bohem, Lillien. Už jsme se o tom bavili nespočetně krát. " Odkývala jsem mu to. Měl se mnou vážně svatou trpělivost. Když jsem se mu chtěla podívat do očí, zavadila jsem pohledem o Paddyho. Stál opodál a koukal na mě. Vedle něj naštěstí stála Jo a vypadalo to, že ho celkem dobře zaměstnává. Možná spíš víc kvůli sobě než kvůli mně, ale já mu tu rozhodně nemínila dál stát na očích. "Omluvíte mě Otče, šla bych pomoct Susan." Vypadalo ze mě z ničeho nic. "Lillien jste v pořádku?" Zeptal se starostlivě. Asi není nejzdvořilejší odejít uprostřed hovoru. "Jistě. A moc Vám děkuji, za všechno." Odpověděla jsem mu rychle a nenápadně se vypařila, než se něco stane. Paddy totiž v jednu chvíli vypadal, že se k nám přidá…a to jsem nemohla riskovat.


Paddy

Když jsme dorazili před hotel, byla všude hromada pisálků, čističů objektivů a slídilů. Už z toho důvodu se mi nechtělo vystupovat. Ale pokud chci dneska vidět a hlavně mluvit s Lilly, budu se muset překonat. Patricie mi na poslední chvíli upravovala motýlka u krku. "Sluší ti to." Smála se na mě, jak kdyby mě uváděla poprvé do společnosti nebo co. Podíval jsem se na Denise jako na svou poslední záchranu, ale tomu to nejspíš bylo úplně jedno. Bral to jako další nudný večírek, na který doprovází svou ženu. Alespoň že tu byl a nebude mi Pat celý večer viset na krku. Auto zastavilo. "Máme jít s tebou?" Zeptala se mě Patricie. "Vážně nejsem malý dítě. Zvládnu to sám." Zakroutil jsem hlavou a raději šel vstříct těm bulvárním šmejdilům, než strávit jen další minutu po boku starostlivé sestry. Ale kupodivu jsem vystoupil z auta a nikdo si mě ani nevšiml. Žádný bleskl, ani žádná blbá otázka? Ne, že by mi to vadilo, ale možná jo…vadilo…to jsem to dopracoval. Procházel jsem kolem hloučku srocených novinářů jako by nic a nakukoval, koho tam tak nadšené obletují. Nebylo se čemu divit…moje sladká Lilly. Nevědomky jsem se pousmál. Ty družičkovské šaty ji neobvykle slušely, v kombinaci s tím jak lehce pohazovala se svými dlouhými vlasy, byla až nadpozemsky krásná. Nedalo se na ni dívat, aniž bych se ji alespoň nedotkl. Tak rád bych ji už držel ve své náruči, tak rád bych se konečně dotýkal její hebké kůže a hladil po těch dlouhých medových vlasech…Na všechny byla tak milá a každému odpověděla i na tu nejvíc nejblbější otázku na světě. A to všechno s úsměvem a laskavostí. Vůbec si nevšimla, že už delší dobu stojím za ní a pozoruju ji. Zrovna se podepisovala jednomu staršímu páru. Ona byla má jediná nemoc, ze které se nikdy nechci vyléčit...


Úplně mě vtáhla do sebe, přestal jsem vnímat okolí a skoro jsem si nevšiml, že nás jeden novinář požádal o fotku. Pak se ptal, proč jsme nepřijeli spolu. Lilly se na mě dívala a pohledem prosila o pomoc. Přistoupil jsem k ní. "Asi mi to nebudete věřit, ale než jsem poznal svoji ženu, býval jsem dochvilný." Nehodlal jsem tomu šmejdilovi říkat pravdu, alespoň jsem se to pokusil odlehčit. Něžně jsem ji políbil, jako kdybych měl strach, že se mi každou chvíli rozpustí před očima jako vločka na zem spadlá…ale nestalo se tak. Chytil jsem ji pevně kolem pasu. Celá ztuhla, už nepůsobila tak uvolněně jako prvně. Nerozuměl jsem ji, ale bylo vidět, že ji moje přítomnost nedělala vůbec dobře. A já to měl právě naopak. Nemohl jsem se nabažit její blízkosti. Sotva jsme dopozóvali a ona spatřila dveře, vklouzla do nich. Málem mi zase utekla, ale chytil jsem ji za ruku. Doufal jsem, že jemně, ale asi jsem to přehnal."Au. Prosím pusť!" Otočila se na mě prosebně. Musel jsem se přestat na ni dívat, v mžiku bych ji totiž nechal utéct. Byl tak vyděšená a já vůbec nechápal proč. Oči jí tikaly po ostatních lidech, u kterých hledala pomoc, jako kdybych byl to nejhorší, co ji tady mohlo potkat. Dočkala se. Objevila se u nás Susana a samozřejmě mě odzbrojila a argumenty, proč potřebuje Lilly více než já. Pustil jsem ji a ona beze slova odešla zase pryč za Susan. Chtělo to panáka a to dvojitého. Vzal jsem si skotskou z tácku číšníka, který šel kolem mě a nenápadně sledoval, kam jde. Když se zavěsila do chlapa v černé košili, trochu jsem znervózněl. Že by mě Ed pravdu…že by byl vážně někdo třetí? Opravdu se k němu nějak měla, rozhodně víc než ke mně před chvílí…

"Co ty si k čertu zač?" Promluvil jsem nejspíš nahlas, když jsem do sebe kopal druhého panáka. "Myslíš toho muže, co doprovází Lilly?" Objevila se u mě znenadání Jo. Nereagovat na ni bude to nejlepší řešení. Co tady vůbec dělá? Nevydržel jsem to. "Na seznamu hostů nejspíš nebudeš viď?" Usmála se na mě. "Pleteš se. Řekla bych, že jsem v top desítce." Vzal jsem si raději další skleničku skotské do ruky. "Předpokládám, že ten náhlý záchvat alkoholismu má co dočinění s Lilly…" Okomentovala mé počínání. "Děkuji, ale chůvu nepotřebuju." Odpověděl jsem ji. "Už jednu totiž má." Objevila se u mě Patricie a vzala mi sklenku skotské z ruky. "Brzdi, sleduju tě." Pohrozila mi a zase odešla s Denisem na parket. Joelle se očividně náramně bavila, jen stěží udržela cukající koutky. Víc než Patricie v akci, mě teď vytáčel ten Lilly namydlený frajírek. On ji snad chytnul teď za obě ruce?! No to snad ne! Už jsem se tam k nim chystal, ale Joelle mě zastavila. "Zadrž, než provedeš něco, čeho bys pak litoval." "Ty toho chlapa znáš?" "Je to Otec Shepard, bude oddávat Susan a Eda. Lilly k němu chodí skoro každý den do kostela a na hodiny katechismu." Nedůvěřivě jsem se na Joelle díval. "Děláš si ze mě legraci? Nebo jsem toho už vážně tolik vypil…nikdy mi nevadilo, že Lilly nevěří…jen jednou jsem ji vzal do kostela a když jsme měli po zpovědi, zeptala se kněze, jestli plní i narozeninová přání. Od té doby už jsem to nezkoušel. "A co ji na to řekl?" Smála se Joelle na mě pobaveně. Chvíli jsem přemýšlel, jestli s ní chci tuhle konverzaci vůbec navazovat, ale nakonec jsem ji odpověděl. "Řekl ji, že je kněz, ne gin. Byla docela zklamaná." "Ale ty si ji to narozeninové přání určitě splnil, viď?" Rýpla si. Chtělo to další skleničku skotské. Ještě, že má Ed vkus na alkohol, po kterém nebolí hlava. "Můžeš takhle pít po té operaci?" Propíchl jsem ji pohledem a přestal se věnovat Lilly. Nejspíš to byl její záměr, ale mě to v tu chvíli nedošlo. "Už mlčím, ostatně teď už to není moje věc." "Jak ty to vůbec víš, že je to kněz, že Lilly chodí do kostela a na katechismus? Ona s tebou mluví? Mně se vyhýbá, jak může…" "Chodí do kostela, aby se vymanila z tvého vlivu. Měl by si to už konečně pochopit a nechat ji teď prostě být. Je to pro ni docela těžké období." Vážně musím přestat pít. Položil jsem další skleničku na stůl vedle. "Proč by s tebou mluvila a mě se vyhýbala…to mi vysvětli?" "Možná protože se teď obě dvě potřebujeme navzájem, možná protože se na tebe obě dvě snažíme zapomenout i když každá z jiného důvodu. Navíc jsem teď její PR a až budeš příště hrát další komedii dell´arte před novináři jako dneska, tak jedině přes mě a s mým svolením. Šlo tam o Lilly, ne o tebe." "Hele jestli je to nějaká tvá blbá hra, jak se ke mně dostat, tak už teď je dost ujetá a to teprve začala. Když se budu chtít vyfotit nebo mluvit se svou ženou, tak tebe o povolení rozhodně žádat nebudu. Těšilo mě."



Odmítal jsem se s ní dál vybavot. Alespoň jsem zjistil, kdo v tomhle má prsty. Lilly měla jednu špatnou vlastnost a to tu, že s ní šlo dost lehce manipulovat. A to byl náš kámen úrazu, už po několikáté. Tentokrát ji ale v tom nehodlám nechat. Zmizela mi sice z očí, ale nebylo tak těžké ji najít. Jednak byla nepřehlédnutelná a jednak jako hlavní družička byla nejspíš u nevěsty. Pootevřel jsem opatrně dveře do místnosti, kde se měla připravovat Susan. Nejdřív jsem si myslel, že je pokoj prázdný, ale nakonec jsem si úplně v rohu všiml postavy s blonďatými vlasy. Lilly zdobila kytice a zase se malinko smála. Až jsem se bál vejít, protože jsem věděl, že jakmile mě uvidí, tak jí ten úsměv zmizí. Radši jsem ani nechtěl vědět, co všechno ji Jo nevykládala. Nejspíš to měla být odveta za to, že jsem ji vyhodil z nemocnice. To ani Ed nebyl takový parchant, když nic, tak jednal alespoň na rovinu. Kdybych začal o těch jejích špinavých intrikách psát na twitteru budu rázem populární. Protože tohle normální člověk nevymyslí. Lilly si nejspíš všimla, že někdo stojí ve dveřích, protože sama od sebe začala mluvit. Jen si mě spletla se Susan, pořád jsem měl čas odejít. "Susan připravila jsem ti…" Jenže já neodešel. Zlobil jsem se na Jo, chtěl jsem vědět pravdu a hlavně být v blízkosti Lilly!

Vešel jsem dovnitř a zamknul jsem za sebou rychle dveře, aby mi zas nikam neutekla. "Klidně mi to zazlívej, že jsem nás tu zamkl. Ale já ti chci pomoct, ne ti ublížit." Stála tam mlčky, a koukala na mě vyděšeně. Přistoupil jsem k ní. "Mám o tebe strach. Od té nehody nereaguješ na mé zprávy, nebereš mi telefony, nic o tobě nevím, pokud tě nevídám zrovna v televizi nebo si o tobě nepřečtu něco v novinách…Já vím, proč jsi to dopoledne utekla. Našla jsi u Joelle v počítači úmrtí listy dětí viď? Všechno se ti to vrátilo, předtím jsi to jen tak přešla, protože si nic necítila, ale teď už cítíš a bolí to, možná víc než prvně…já, já tě chtěl najít, chtěl jsem tě podpořit po dětech a chci pořád. Lilly, dej mi šanci stát po tvém boku." Chtěl jsem se dotknout její ruky, ale tentokrát mi stihnula ucuknout. "Jak vidíš, zvládla jsem to všechno i bez tebe. A hodlám v tom pokračovat, takže bys mě měl nechat na pokoji!" Čekal jsem sice něco jiného, ale úspěch bylo, že na mě vůbec promluvila. "Nic víc? Odřízneš mě ze života a bez vysvětlení? No tak Lilly…po všem, čím jsme si prošli. Není místo na tajnosti. Jsme tu jen ty a já. Ať je to cokoliv, pověz mi to..." Bylo na ni vidět, že chvíli přemýšlí, ale pak mi jen stroze odpověděla: "Mám srovnané priority." Nechtěl jsem na ni zvyšovat hlas, abych ji ještě víc nepolekal. Ale jak mám o ní bojovat, když ona mě neustále odhání! "My byly prioritou! Copak je jinak po té nehodě?" Stejně jako já, i ona zvýšila hlas a začala bojovat, ale ne o mě, ale proti mně. "Napadlo tě někdy, že to co se nám děje, že to nejsou nehody a náhody? Že jsou to třeba znamení…znamení, že spolu prostě nemáme být? Co se ti zlého stalo, když si mě teď neviděl? Odpovím si sama. Nic. Všechno je v pořádku. A to jen proto, že nejsme spolu. Prostě mi život ukázal, co je skutečně důležité." "Jak můžeš říct, že jsme nebyli důležití?" Nechápal jsem ji. "Na nás přece záleželo!" Byla skoro na opačné straně pokoje. Vůbec jsem nezspozoroval, že ode mě neustále couvala a už vůbec ne kam. Na druhé straně místnosti byly totiž ještě jedny dveře. "Ty očividně neodejdeš, půjdu tedy já. Až se Susan vrátí, řekni ji, že jsem šla zkontrolovat porcelán na stolech." Nedostal jsem z ní prakticky žádné vysvětlení a byla zase fuč. V tuhle chvíli bych někoho nejradši zaškrtil. "Zatraceně!" Praštil jsem se zoufalství do stolu. "Au! Sakra!" Bolelo to jako čert. "Co se stalo? Nevíš, kde je Lilly? Měla být tady…Potřebuji pomoct se závojem." Objevila se místo Lilly, Susan konečně ve svatebních šatech.



Musel jsem uznat, že jí to taky docela slušelo. "Já ti nestačím?" Zeptal jsem se ji naivně. Běžet za Lilly nemělo cenu, nejspíš by zase ode mě utekla. "Vlastně se mi jdeš docela do rány. Sice jsem slíbila Edovi, že si s tebou promluvím až po svatbě, ale nač to odkládat." Souhlasila s mnou přítomností Su. "Ten závoj je na posteli." Poslala mě pro kus té záclony, co chtěla na hlavu. "Tak povídej…mě snad už nic nepřekvapí…" Dával jsem ji tu věc na hlavu. "Ale slib mi, že se nerozčílíš…?" "Auto si mi nenabourala, tak co horšího to může být…Nerozčílím, slibuji. " Odpověděl jsem ji ledabyle. Určitě to bude nějaká ptákovina, jak ji znám, takže jsem se s tím nehodlala dlouho zaobírat. Měl jsem s Lilly svých problémů dost. "Ed by chtěl, abychom byli skutečná rodina." Začala opatrně. Konečně se mi tu clonu podařilo připíchnout jí do vlasů. Čechrala si závoj opatrně rukama. Teda doufal jsem všechno, ale v to, že tu budu za družičku, to opravdu ne. "A jaká budete rodina…poloviční?" Podívala se na mě dost zdrceně. "Víš…myslí tím…mysleli jsme…no prostě úplná se vším všudy….Ed chce adoptovat Maila!" Vyrazila mi dech. "Neexistuje." Nehodlal jsem s ní o tom dál diskutovat. "Víš Paddy, v tom je ten problém. Ty do toho nemáš, co mluvit a moc dobře to víš!"



Vážně byl dobrý nápad sem chodit? Možná bylo lepší zůstat zavřený v tom podkrovním pokoji, snít dál o Lilly a probírat se vzpomínkami…než zažít nejdřív odmítnutí Lilly naživo a teď tenhle rodičovský výstup se Susan. "A Jo to ví taky, chtěla to všechno zveřejnit v novinách.To bylo to, čím mě Jo vydírala, abych dostala Lilly do vězení. " Dala se do vysvětlování. Ale já to nehodlal poslouchat už ani chvíli! "Ne, ty víš proč jsme to oba udělali a takhle to zůstane, navždy! Dal jsem slib a ten splním!" "Ale já tě neprosím o svolení, já ti to oznamuji!" Postavila se proti mě a najednou byl ten její závoj, co jsem tak pracně nasazoval zase na zemi. Vztekem si ho totiž strhla z hlavy.



"Vidíš to?" Přerušila nás najednou Lilly, celá uplakaná. Teď jsem to byl pro změnu, kdo si ji nevšiml, že stojí ve dveřích. "Vždycky když se u tebe objevím…něco se stane…něco zlého se stane!" Celá se třásla. "Lilly…to není tebou přece…řekla bych mu to, i kdyby si tu dneska nebyla…" Snažila se ji uklidnit Susan. Jenže Lilly ji nevnímala a mluvila dál. "Vrátila jsem se a chtěla ti to všechno vysvětlit. Doufala jsem, že to Bůh pochopí. Ale nemůžu Paddy, nemůžu se k tobě vrátit. Když spolu budeme, nikdy to neštěstí neskončí! Je to můj trest!" "Počkej Lilly!" Snažil jsem se ji zastavit, dřív než zase někam zmizí. "V minulosti jsem tě možná často vinil ze svých chyb, ale jen chlapec viní dívku, ne muž. Ano, umíš mě zničit a teď mě ničíš, ale zároveň mě dokážeš udělat nejšťastnějším na světě!" Vyhrkly mi do očí slzy, nevím proč, ale najednou jsem se nedokázal ovládnout. "Možná jsem patetická, ale když mě tohle trápí, Paddy. Odpusť!" Rozběhla se zase pryč. "Musím za ní!" Podíval jsem se omluvně na Susan. To, co jsem řešil s ní bylo nejdůležitější na světě, ale bez Lilly to neustojím. Chtěl jsem se za ni rozběhnout, ale kdosi mě chytil ze zadu. "Ne, ty ne!" Objevil se u nás náhle Ed. "Ty jsi ten poslední, kterého teď potřebuje. Nech to na své sestře a Joelle." "Na Joelle nikdy!" Chtěl jsem se i přes jeho sevření mé ruky za ní dostat. Pak se ve dveřích objevila znovu Lilly. "Konečně." Podíval se na ni Ed. " Paddy, tohle je Anita." Představil mi dívku, která by mohla být věrnou kopii Lilly, čehož jsem si všiml, až když jsem ji viděl víc zblízka. "Anita si dneska zahraje na Lilly. Už kvůli ní, ta svatba musí proběhnout, aby ji dali novináři pokoj. Po svatbě tě za ní dovedu, slibuju, jen to s námi dokonči." "A když ne…?" Zeptal jsem se ho, ale odpověď mi byla jasná předem. "Neřekneme ti, kde Lilly je." "Takže na výběr nemám…Susan?" "Promiň Paddy, ale chráníme tebe i Lilly, musíš nám věřit. Zůstaň prosím dnes s Anitou!" Nepřemýšlel jsem dlouho, nebylo nad čím. Byli v převaze. "Dobře, dohrajeme to, ale Maila vám nedám. Na to zapomeňte! " Podíval jsem Edovi zlostně do očí. Vždycky mu v nějaké slabé chvíli uvěřím a vždycky se to obrátí proti mně. "Prozatím mi to stačí." Zkonstatoval Ed a ukázal mi, abych se začal věnovat Anitě. Nabídl jsem ji své rámě. Tohle může být jen zlý sen.




Tanečnice 1.Díl

Čtvrtek v 22:58 | ZuzkaS |  Příběhy
Říká se, že když člověk umírá,tak se mu promítne před očima celý život.Nejsou to zážitky, co vidí, ale lidi, které ve svém životě potkal a byli pro něj nejdůležitější…


PADDY
Španělsko 24.prosince 1982
Stál jsem vedle Caroline u maminčina hrobu a bulel jsem.Kam maminka odešla?A proč?Utřel jsem si nos do její sukně a ona mě vzala do náruče.,,Neplakej ,Paddy…maminka se má už dobře.Už jí nic nebolí…odešla za andílky…"šeptala mi do ucha,ale i jí tekly slzy.,,Maminka odešla za andílky…"zeptal jsem se nahlas a všichni začali brečet ještě víc.Caroline mě stiskla,až mě to zabolelo a na hlavě jsem ucítil pohlazení.
Byla to Kathy.Držela na rukách Maite,která pořád něco mluvila.,,Musíme teď držet pohromadě jako rodina…a zpívat dál…vaše maminka by si to tak přála…"řekl táta a utíral si slzy…
Bez maminky to byly to hrozně smutné vánoce.I když Caroline,Kathy i Pat připravily spoustu dobrot,nebylo to ono.I když jsme všichni zpívali,pořád nám tu někdo chyběl.Moje maminka… Kathy mi řekla,že maminka už nikdy nepřijde.Ale proč.Co jsme jí udělali?
A pak jsme šli všichni do kostela na půlnoční.Seděl jsem Paulovi na klíně a poslouchal jsem varhany a zpěv.A pak mě zaujala socha Panenky Marie a malého Ježíška.Maminka…
A znovu jsem plakal…tatínek mi říkal,abych zpíval,že to maminka uslyší a bude mít v nebi radost,ale já jsem nechtěl…Chtěl jsem maminku tady a né v nebíčku…,,Maminkoooo…"
Tatínek se na mě zlobil,že jsem nezpíval,ale brečel,ale teta Marie mu říkala,že jsem ještě malý,abych to tak brzo pochopil.Ale co mám pochopit.Nechci zpívat.Chci maminku….

Seděl jsem na stromě a znovu jsem brečel.Tatínek už se na mě zase zlobí.Po tom,co Caroline, Paul a Danny odjeli,je na mě pořád zlý.Chce,abych se učil číst,psát a počítat.Já ale nechci. Chci si hrát s Juanem,Margaritou,Palomou a Inéz na indiány a nebo s Maite a jejími bratry Pablem a Javierem na zloděje a četníky.Nechci se učit,chci si hrát,ale táta vždycky říká,že už jsem na hraní velký.Ach jo…tolik mi chybí maminka.I když vím,že už nikdy nepřijde…
Dneska jsem měl své první vystoupení,jak říká táta.Všichni mi tam tleskali a jedna paní mi dokonce do ruky dala papírový peníz.Tatínek mi řekl,že je na mě pyšný a pohladil mě po vlasech.A než jsem šel spát mi řekl,že se budu učit u strejdy Carlose hrát na kytaru. Zase učení?Ach jo…Doufám,že na mě strejda nebude křičet,tak jako tatínek.Hrát na kytaru on umí, třeba budu umět taky tak dobře hrát,jako on…


Hodně jsme s rodinou cestovali,zpívali a hráli a mě to bavilo čím dál víc.Až na to spaní po hotelích a ubytovnách.Chyběl mi domov…Ale nebyl jsem sám kdo pořád remcal…jak mi Kathy říkala.A pak nám táta v Holandsku řekl,že si koupíme obrovskou loď a budeme na ní bydlet.Konečně budeme mít domov.To bude super.
A pak se mi začaly líbit holky…a všechno ostatní šlo stranou.Brendě,jedné z nich jsem dokonce napsal písničku,ale pak přišlo další město,další země a láska byla fuč…


Koncertovali jsme v obrovských halách a měli jsme neustále vyprodáno.Holky v první řadě nám podstrkovaly telefonní čísla a každá z nich by prý udělala cokoliv,jen abychom si jich s bráchama všimli…A my jsme si všímali…Blondýnka,černovláska,zrzka…pak jsme to omezili na prsa a zadek…Byl to náš osobní druh humoru…a Kathy nám za to často hudrovala…
Ale co se vdala a narodil se Sean,nemá už na nás puboše,jak nám s Angelem říká,čas…A tak jsme se zařídili po svém…Dotočili jsme album WOW a já přišel o panenství s dcerou našeho zvukaře, která byla naše fanynka…Bylo to divné a rychlé…Elisa byla taky panna a navíc se vedle nás nahrávala Patriciina píseň Explosions…Angelo se mi ještě dlouho smál,když jsem mu to řekl.On sám o sobě prohlašoval,že bude jako Don Juan…Zatím se na něj místo holek lepí beďary…Díky bohu,tímhle jsem nikdy netrpěl…


Začal jsem chodit s Kirou.A pak mi představila svou kámošku Katju…Měla nebesky modré oči a byla blond…Vypadala jako anděl…Kira měla okamžitě smůlu… Začal jsem s Katjou chodit a táta dostal mrtvici.Samozřejmě,že né ze mě…Dozvěděli jsme se to po vyprodaném koncertě v Loreley…Hned jsme za ním jeli a rozhodli jsme se,že zůstaneme s ním doma.
Táta se učí znovu mluvit,chodit,psát…Pomáháme mu.Naše role se vyměnily.Měl velikou radost,když jsme mu řekli,že jsme dostali za Over The Hump zlatou desku a vyhráli Otta… Katja vypustila mezi fanynky pár věcí z našeho soukromí…Né že by mi vadilo,když prodala pár našich fotek,ale moje spodní prádlo…To už nebylo ok…Rozešli jsme se.

Dotočili jsme Almost Heaven a Jimmy od nás odešel.Šel prý hledat sám sebe…Houby…už ho nebavilo poslouchat Kathy a otce…Já to vypouštěl jedním uchem tam a druhým ven…a na přitulení jsem si v každé zemi našel nějakou kamarádku…Asiatky jsou velmi vynalézavé…Naučil jsem se od nich spoustu zajímavých věcí…Kathy se rozvedla a táta nám řekl,že koupil zámek…



Gymnich bylo obrovské sídlo.Každý měl svůj pokoj.Konečně jsme se s Linem nemačkali na jedné posteli,ale chybělo mi naše společné večerní povídání.Tak jsme alespoň každý večer vyplenili i s Maite ledničku.Jsem hrozně zvědavý,kdy Kathy konečně oznámí,že asi čeká mimčo…To táta nepřežije…
Naštěstí to byl planý poplach,ale za dva týdny Kathy přišla o svou holčičku a málem vykrvácela.A od té doby jsem si uvědomoval,že nám život nejenom dává,ale také bere.
A pak jsem poznal Natalii…byla celý můj svět.Pracovala jako produkční v televizi a já jsem poznal co je to opravdová láska.Byla to ona,kdo mě nejvíc podržel,když táta umřel…Plánovali jsme spolu založit rodinu,tak jako mí sourozenci,ale miminko se nám v sedmém měsíci narodilo mrtvé…
Chodili jsme okolo sebe po špičkách a nechtěli jsme o tom mluvit.Odstěhovali jsme se ze zámku a koupili si byt.Alkohol otupoval moje smysly a od pár ,,přátel" jsem vyzkoušel i nějaké tablety na povzbuzení…Nevím za jak dlouho jsem přišel domů,ale když jsem se vrátil, byla pryč.Prý jela do Paříže s nějakým filmem.Zrovna o vánocích?Ví,že nemám rád vánoce…Proč odjela…a nebere mi telefon…Odjela a já byl naštvaný a nudil se.
Zašli jsme s přáteli na pár pivek do klubu a když mi nezavolala ani na nový rok, došlo mi, že se se mnou rozešla.Naštvalo mě to a ,,kámoši" ukázali na tančící blondýnku,nahoře bez,se kterou se mám odvázat…Na ten sex si moc nepamatuju,ale kolik si za to ráno řekla,ano…
Na každém turné,jsem na Natalii myslel.Toužil jsem po ní a zároveň jsem jí nenáviděl. Alkohol,drogy,sex…to bylo na denním pořádku.Rodina už nevěděla co se mnou a já to nechtěl slyšet.Míval jsem halucinace,kdy ke mně mluvila máma,táta i Kathy a pak se tam smála Naty.
Otevřel jsem oči a díval jsem se na projíždějící auta pod sebou.Foukal silný vítr a mé tělo bylo jako pírko.Stačil by jediný krok do neznáma a měl bych od všeho klid…od všech…
A pak jsem mluvil s Bohem…s mámou,otcem…a všichni mi řekli,že se musím sebrat a jít hledat sám sebe…Později jsem se tomu šíleně smál,jak jsem byl hloupý,že na světě je tolik nespravedlností,které Bůh dovolí,ale nepřeskakujme…
Upnul jsem se na Boha a hledal u něj odpovědi…nechal jsem se zavřít do kláštera a složil slib čistoty…Šest let jsem tam byl…dlouhých šest let…a co všechno se za tu dobu tady mohlo stát a stalo…A mé vzpomínky začaly být najednou ostřejší a ostřejší…

You know, you love me XVIII. (Out From Under)

Středa v 18:49 | panda |  Příběhy

Paddy

Už mě to tu vážně přivádělo k šílenství. Ty dny strávené nic neděláním a čekáním, jestli se u dveří objeví Lilly nebo ne, byly ubíjející. To i Lil ve vězení měla víc volnosti než já tady. Nebo si alespoň mohla zavolat. Ale mě nedovolí ani ten blbý telefon. A když jsem se pokusil o jakýkoliv pohyb mimo svou postel, slyšel jsem jen ze všech koutů o tom, jak to nesmím a že musím odpočívat. Navíc místo mé Lilly, tady neustále šmejdila Jo, i když jsem ji snad třicetkrát řekl, ať mě nechá být. Jenže ona byla jak bumerang, třicetkrát se vrátila. Alespoň, že Patricie konečně polevila ve svých hlídkách a někdy mě "svěřovala" do ruky i někomu jinému.

Dneska to byl Joey s Maite. Sice bylo fajn, že jsem se mohl alespoň projít do koupelny, aniž by za mnou někdo neustále stál, ale jinak s nimi moc zábava taky nebyla. Joey neustále přepínal kanály na televizi a na žádný se nevydržel koukat déle než pět minut a hned to přepnul jinam. Takže ani z koukání na televizi nic nebylo. Maite dělala bůhví co na tabletu, ale pořád se u toho smála. Pozoroval jsem oba dva své sourozence dost naštvaně. Nejradši bych jim hned teď utekl a šel hledat Lilly. Jenže není mi pět let a navíc mě vždycky chytili. "Nudím se…" Zasténal jsem zoufale. "To se stává, když je člověk nemocný…" Zvedl na chvíli Joey oči od televize směrem ke mně. "Nejsem nemocný." Protestoval jsem. "Tak zraněný." "Spíš přizabitý…" Vložila se do toho Maite a já protočil panenky. "To vydržíš, když už jsi to vydržel tak dlouho. Už jen pár dní a pustí tě domů, hm...jéé od koho máš tuhle bonboniéru, tu miluju!" Chňapla Maite po bonboniéře z mého nočního stolku. "Nedá se vůbec sehnat, čekáš na ni frontu u…" "Vůbec mě to nezajímá, je od Jo, takže si ji klidně sněz celou a bez fronty!" "To bych asi neměla." Maite dělala, že si to rozmyslela, ale já věděl, že to říká jen na oko. "Právě proto měla, nebo ji rovnou vyhoď." Snažil jsem se ji to ulehčit, aby ji snad kvůli pár čokoládovým bonbonům od Jo netížilo svědomí. Nějak podezřele z ní byli všichni unešení, což se mi vůbec nehodilo. Maite se přestala upejpat a pustila se do čokolády s úsměvem. "Tak když bys to jinak vyhodil…" Podívala se na mě omluvně a já hledal záchranu u Joeyho, ale ten nejspíš ani nevěděl, že tu jsem. Tohle mě zabije. A Lilly nikde…. Co jsem komu udělal? O co snesitelnější by to bylo, kdyby tu byla Lilly. Nemusel bych se tu rozčilovat se svými nudnými hlídači. Až zjistím, proč tu se mnou nemůže být, a kdo v tom má zase prsty, tak už se neudržím. Odmítám si stále s někým hrát na kočku a myš.


"Lilly! Vrať to zpátky Joey!" Zadíval jsem se náhodou na obrazovku a zachytil na okamžik její tvář, než to stačil Joey přepnout na jiný kanál. Poznal bych ji klidně i po slepu, takže jsem si byl sto procentně jistý, že to byla ona. "Co?" Vyprskl na mě Joey. "Trochu zmatený potom pádu na hlavu ne?" Odbyl mě a dál pokračoval ve svém přepínacím maratonu. Podle naštvaného výrazu Maite to rozhodně nebyl následek úrazu. Momentálně mi byly všechny zákazy o chození či nechození z postele ukradené, protože jsem si to namířil rovnou k bratrovi pro televizní ovladač. Dobrovolně a sám mi ho totiž odmítal dát. V nestřežené chvíli jsem mu ho ukradl z ruky a přepnul si to konečně na program, kde byla Lilly. Nespletl jsem se. Byla to ona. A nebyla to ani reklama na šampony, parfémy, make-upy ani krémy. Stála tam v krátké zlaté sukýnce a v ruce držela nějaký podnos dortíky, vůbec nevím, o co šlo, ale bylo mi to jedno. Na všechny se tak mile smála a vypadala tak spokojeně a bezstarostně. Byl jsem hlavně rád, že je v pořádku a že ji nikdo neubližuje, kromě toho že ji odmítají za mnou pustit. Jenže než jsem se stačil zorientovat, o co tam šlo, už mi zase Joey kradl ovladač a přepnul to na jiný kanál. "Co blázní? Bude tam fotbal! Přece se nebudeme dívat na nějaké dortíky!" "Budeme!" Zamračil jsem se na bratra. Jasně, že mi nešlo o žádné o dortíky, ale šlo mi o tu, co ty dortíky dělala. Mohl jsem na ni oči nechat. Joey to nakonec vzdal a podíval se směrem k Maite. "Vzdám vám to! Ty její nohy až do nebe jsou samozřejmě lepší než fotbal!" Mrskl jsem po něm polštáře. "Ty nohy jsou ale moje!" Joey si to samozřejmě nenechal líbit a jednu polštářem jsem si to slíznul i já. Naštěstí jen do ruky a ne do hlavy. Taky už mi tam v ní nemuselo nic zůstat! Konečně byla nějaká zábava.


"Zbláznili jste se?!" Objevila se z ničeho nic v pokoji naše vrchní kazička veškeré legrace. " Má po nehodě a operaci a ty tady po něm házíš polštářem?!" Schystal si to Joey polštářem znovu, ale tentokrát od Patricie. Já se náramně bavil. "A ty mu nemůžeš něco říct?" Obrátila se na Maite, která v tom byla úplně nevinně. "Má ležet a odpočívat. To že nemá rozum Paddy, to chápu, ale vy dva!" Bylo mi ji trochu líto, jak se rozčilovala a tak jsem raději nenápadně zamířil směr postel. Ještě než jsem si na ni stihnul lehnout, vypnula mi televizi. "Asi si toho nevšimla, ale byla tam Lilly…" Oznamoval jsem ji potichu. "A taky fotbal…" Snažil se mě podržet Joey. "Vím, že tam je." Odpověděla mi Pat bez mrknutí a snažila se mi sáhnout na čelo, ale já ji ucuknul. "Víš?" "Ano. Mluvila jsem s ní dneska dopoledne, když jsem ji dávala Mickyho. Samozřejmě, že bych ti to řekla, ale ještě jsem neměla kdy." "To nevadí." Ujistil jsem Pat s úsměvem. Hlavně, že se našla! "A přijde za mnou a kdy? Ještě dneska? Až skončí?" "Od kdy trpíš hyperverbalitou?" Odpověděla mi sestra další otázkou. "Tak mě nenapínej…" Poprosil jsem ji. "Paddy ona nepřijde." Odpověděla za Patricii nakonec Maite, když viděla, že sestře se do toho moc nechce. "Proč by nepřišla?" Nerozuměl jsem jim. Všichni tři se na sebe podívali. "Odjíždí na pár dní do Monaka, kvůli nějakému dětskému hospicu a Mickyho bere sebou. Ty se o něj starat nemůžeš, já jsem pořád tady a Denis má dost práce s našimi dětmi. A u Jo jsem ho nechávat už nechtěla. Lilly tě prostě nechce vidět, nechce s tebou mluvit. Vím, jak to zní, ale jen říkám, to co mám od ní. Tak mi prosím věř." "Ale proč by mě nechtěla vidět? Něco jsem udělal? Říkala ti něco…mě nevadí, že Micky je u ní. Patří k mámě, ale…mě chybí taky…" "Ale vždyť já vím. Chtěla jsem ti všechno říct, až tě pustí z nemocnice, aby se ti nepřitížilo…Lilly…třeba není taková, jak si myslíš…možná chybí jen ona tobě, ne ty ji. " "A jaká podle tebe je?" "Já nevím, ale mně docela vadí, že se tu od tvé operace neukázala, ani jednou nezavolala, nezeptala se na to, jak ti je. Místo toho ji teď pořád vídáme v televizi a v novinách. Mám pocit, že se na tobě docela zviditelňuje. Třeba ji šlo jen o to…napadlo tě to někdy? Hodně se teď zaměřila, na tu nadaci, co ji daroval Ed, pořád je samá charita, dobročinný večír…" "Jo jistě, a proto se na mě zviditelňuje." Vyvrátil jsem ji to. "Já přece vím, že dělá dobrou věc, ale s tvým příjmením. Sice je hezké, že se snaží zachránit celý svět, ale co kdyby pro jednou zachránila tebe? Když nepočítám ty první dny, co strávila tady v kapli, tak…" "V kapli?" "Ano, když tě operovali, tak tam byla celou dobu. Šla jsem pro ni až když jsi nepřestával volat její jméno, aby ses trochu uklidnil. Byla u tebe asi pět minut a pak prostě zmizela na pár dní. A pak kolem ní začala tenhle mediální kolotoč a najednou je všude." "Ale to není mnou, fotila už dávno před tím a nadaci ji dal Ed, ne já." "Tak vás využila oBa." "Lilly taková není, nezná slovo "využít." "Tak proč není u tebe?" "Jestli mě nechce vidět, tak jsem ji musel něco udělat, jen nevím co…" Zamyslel jsem se nad tím ránem, kdy jsme se viděli naposledy. "Paddy, ty jsi nepoučitelný. Nenatrápila se tě už dost v životě?" Začala mě hladit po ruce. Ale já se vůbec necítil ublíženě. "Já ji, ona mě…tohle se někdy stává." "Paddy, Pat má pravdu, musíš ji hodit za hlavu…jen se na ni podívej…vypadá v té televizi, že ji nějak chybíš?" Pustil Joey znovu televizi. Ale jediné, co to ve mně vyvolávalo, byl úsměv. Moc jí to slušelo. "Taky se dokážu přetvařovat, když chci." Odpověděl jsem mu. "Měl by ses na ni alespoň pokusit zapomenout, sice to půjde dost těžko, když je teď všude a máš s ní dítě…ale jednou všechno přebolí…" "Vy mi nerozumíte nebo mi nechcete rozumět?" začínali mě štvát. "Na Lilly zapomínat rozhodně nehodlám. Určitě je z té nehody jen vyděšené, a dává si ji za vinu, je prostě jen trochu citlivější, a víc si některé věci bere. Ale to vy nemůžete vědět, protože ji neznáte." Obhajoval jsem ji. " Až s ní promluvím, tak se to vysvětlí. Tečka." "A jak s ní promluvíš, když ona s tebou mluvit nechce?" zeptala se mě Maite. "To se ještě uvidí a už do mě nešijte a nechte mě být, teď jsem z vás fakt vážně unavený a chci se dívat!" "Dobře." Načechrala mi Pat polštář a pohladila mě po rameni. "Dáme si na chodbě kafe a ty si odpočiň, pak se na tebe ještě přijdu podívat, hm?" "Jo." Odsekl jsem ji. "A netrap se." Dala mi pusu na nos. Už jsem nevěděl, jak jim vysvětlit, že se netrápím a radši už ji na to nic neříkal, aby všichni tři už konečně odešli a já mohl sledovat alespoň v televizi svoji hvězdu.


O několik dní později

"Tady jsi! Máte to tady jako v bludišti, možná byste měli uvažovat o komorníkovi?" Překvapil mě Ed ve dveřích mého starého pokoje. Popravdě řečeno jsem na něho neměl náladu, takže jsem ani nezvedl hlavu od své práce. Neměl jsem na něj náladu, ne protože to byl Ed, ale protože jsem prostě neměl náladu na nikoho. "Co to děláš? Končíš s muzikou?" Sledoval chvíli mé počínání. Nejspíš se ho jen tak nezbavím. Doufám, že ho za mnou nikdo neposlala, aby mě obšťastnil. "Ne, jen si musím najít jiný téma." Skládal jsem všechny svoje písně a texty, které jsem složil za poslední měsíc, úhledně do bedny. Ed si jeden z nich vzal do ruky. "To je o Lilly…?" "O Lilly, pro Lilly.." Rozhodil jsem rukama do vzduchu a vzal mu papír z ruky. "Ale nic pro tebe. A jí to beztak nezajímá." "Podle tvého výrazu předpokládám, že jste se spolu ještě neviděli? Byla teď v Monaku viď?" "Ano, byla tamcelé tři týdny. Ale popravdě řečeno jsem si už začínal myslet, že je zas s tebou! Nereaguje na telefony, zprávy, kytice ani dárky. Když mi volal Micky, tak volala Patricii, aby mi ho pak předala. Rozumíš tomu?" "No oba dva jsme tady…tak že by někdo třetí?" Šťoural do mě Ed. "To si nemyslím, ale kdyby byl někdo třetí, všechno by bylo lepší než tohle. Tahle situace je k uzoufání., Vím kde je, za ní nemůžu, protože jsem tady pořád pod dozorem, ona se mnou nemluví…kdyby mi to alespoň vysvětlila proč…Ani Susan nic neví?" Ed zakroutil hlavou. "Ne, ale asi vím, kde by si na ni mohl narazit…" "Pokud nepřijde rovnou ke mně, tak z tohohle Alkatrazu nemám šanci se živý dostat." Postěžoval jsem si, i když vážně netuším, proč zrovna jemu? Ed na to nic neříkal, místo toho začal vytahovat ze saka nějakou obálku a podával mi ji do ruky..


Zvědavě jsem do ní nakoukl. Marně jsem doufal ve falešný pas a letenku na Bali. Hlavně pryč od Patricie a její starostlivosti! "Budeš se ženit? Ty to myslíš se Susan opravdu vážně?" Koukal jsem se nevěřícně na jejich svatební oznámení. "Už tuhle sobotu? Promiň, že ti hned negratuluju, ale rozmyslel sis to dobře?" "Víc než dobře a tebe jsem chtěl požádat, jestli by si mi nešel za svědka? Patricii už předběžně souhlasila, jen trvá i na svém pozvání, ale jinak v tom prý nevidí problém…je to příšerný, ale nikoho bližšího než vás dva s Lil nemám." "Jednou umřeš oběšený sám na kašmírové šále." Rýpnul jsem si pro změnu já. Ed na mě jen pozvedl obočí. "Dělám si legraci. To víš, že ti půjdu za svědka a rád. Sice se tě nejspíš po tomhle už na do smrti nezbavím, ale na výběr stejně nemám. Každopádně je všechno lepší než tady sedět a třídit své nepovedené písně…" "Když jsme u toho, chtěl jsem tě poprosit, až budeš psát řeč, nech tvé vtipné bonmoty v šuplíku…" Vždycky mě musel něčím usadit. "Myslím, že tohle bych pro tebe mohl udělat. Tak dobře. Susan pak zavolám. Myslím, že k sobě docela hodíte...." "Ale aby bylo jasno, Lilly mám rád pořád….jen už vím, že ji neudělám šťastnou…to jedině s tebou bude šťastná." Poslouchal jsem jeho slovo a přemýšlel, jestli to myslí vážně, ale nejspíš myslel. Teď bych si dal taky nejradši taky skotskou. "Rád bych, kdyby mi dala možnost..." "Dám ti jednou radu, musíš se naučit být někdo jiný, aby ona mohla být sama sebou." "Nerozumím ti?" "Co tě teď nejvíc štve?" "To že ji tu nemám…" "A…?" "A..? A asi ta přehnaná péče všech kolem." "Bingo…a tohle děláš celý život jí taky, přehnaně se o ní staráš. Dej jí víc volnosti, nech ji dýchat. Ona tě miluje, jen jak říkáš v Alkatrazu se nedá žít věčně. Nechce teď být s tebou, chce se realizovat jinde a sama…tak ji nech, dám ruku do ohně, že ji taky chybíš, ale ona ví, proč to dělá, proč tu teď není…tak ji netlač, kam nechce…o dítě se stará vzorně, na veřejnosti o tobě mluví jen hezky, na peníze z nadace ještě ani nesáhla, naopak navýšila jejich hodnotu a to už nejmíň deset projektu zasponzorovala a charitu ji snad vyčítat nebudeš? Ona se k tobě vrátí…věř mi, jen ji prostě chvíli nech být samostatnou. Nedrž ji pořád za ruku, ona se neztratí. "


Neposlouchalo se to snadno, ale musel jsem uznat, že v něčem měl Ed pravdu. Tu její dobročinnost jsem ji vážně vyčítat nemohl, jen kdybych ji všude kolem sebe neviděl. Bylo to tak ubíjející všude ji mít na blízku a přitom nemoct k ní jít. "V nemocnici jsem byl rád, když jsem ji viděla v televizi, nebo si o ni něco přečetl. Ale co mě pustili domů, teda sem…tak je snad všude kam se podívám a to nechodím ven. Asi začínám rozumět, proč tebe a Joelle tolik vytáčela, když začala s modelingem." "Prostě na ni žárlíš?" "Co? To ne, jen je…chci ji mít u sebe a místo toho…" "A místo toho ji každý druhý má k sobě blíž než ty." Ta pravda z jeho úst byla fakt děsná. " Vážně mě donutíš říct, že máš pravdu?" Podíval jsem se vyčítavě na Eda. "To nemusíš, víš to nejlépe sám. Dej si do kupy tu tvoji tvůrčí krizi." Podíval se na mé bedny plné papírů. "A v sobotu se uvidíme…" "Ok, vlastně jsem ti ještě nepogratuloval…takže Vám obě moc gratuluji." Chtěl jsem ho snad i obejmout, asi pomatení mysli. Ale Ed byl při smyslech za nás za oba. "Ne, hlavně mě proboha neobjímej! Vím, že jsi rád, že ti skončí výživný." Rozesmál mě. "Jistě, hlavně proto vám gratuluji. Už radši běž, nebo tu tvůrčí krizi vážně dostanu." Začal jsem ho pomalu pakovat ven. "Chápu, zdvořilostní návštěva skončila. Alespoň že ses plně zotavil a bacha na kašmírové šály." Zabouchl jsem za ním dveře. Ještě, že to není Jo, ta by se totiž vrátila oknem. Můj pohled zas spočinul na fotce Lilly, která mi ležela na okenním parapetu. Do soboty to nevydržím!


Lilly

"Tak co, jak to snáší?" Nasedl Ed ke mně do auta. Nejdřív nic neříkal a podal mi kus papírů. "Tohle si přečti, potom pochopíš. Ale až pak, rád bych dojel domů živý a zdravý…" Rychle jsem se podívala na to, co to je. Byla to nějaké píseň psaná Paddyho rukou, ale obsah už jsem nestihla. Nastartovala jsem…na podruhé. " Přijde?" Přikývl. "Pak ale já budu chybět…" "Tohle je jedna z mnoha, které tam měl…nejdřív si to doma přečti, klidně si to zabrnkej na kytaru a pak se rozhodni, jestli v tom hodláš pokračovat nebo ne. Ale uvědom si Lilly, nikdo po tobě nechce žádnou oběť, nezachránil ho Bůh, ale moderní medicína, stejně jako tebe a ne jednou! Klidně si dál choď na hodiny katechismu, zachraňuj celý svět a předstírej, že ti nechybí…ale není to Bůh, kdo ti brání být s ním! Je to tvůj strach…" Už zase se mi chtělo břečet. "Nemůžu tam jít, slábnu…pokaždé když se podívám na Mickyho, vidím Paddyho…" "Prosím tě počkej." Objal mě Ed a hladil mě po vlasech. "Takhle nemůžeš řídit. Jen si to rozmysli s tou svatbou, je to pro mě i pro Susan moc důležité, ty si pro nás důležitá, oba dva jste pro nás důležití a slibuji, že když nebudeš chtít, nenechám tě s ním o samotě ani na vteřinu…tak co?" Zvedl mi hlavu ze svého ramena a zeptal se mě. "Dobře, tak já si to ještě rozmyslím." Souhlasila jsem pro zatím.
"Odvezu tě zpátky k Joelle, ano...myslím, že tenhle výlet nebyl zrovna nejlepší nápad..." Pomalu jsem si utírala slzy. "Ale byl, já vím, že máte všichni pravdu. Já jen teď nepotřebuju vaše mravokárání, potřebuju vás!" Dotkl se moji ruky. "Ale vždyť nás máš...Pojedeme?" Přikývla jse a pustila Eda na moje místo. Tu Paddyho písničku, co mi dal jsem ale neměla před ním odvahu otevřít...raději to nechám na chvíli až budu úplně sama...štěstí je zvláštní věc, je snadné ho přijmout...ale když nepřijde, je to zrada!


TANEČNICE

Středa v 14:37 | ZuzkaS |  Příběhy
PROLOG

PADDY

,,Já se dnes odpoledne žením…"zpíval jsem si a chystal jsem si zavázat kravatu,když mi zazvonil telefon.Že by to byl konečně můj svědek,který má už hodinu zpoždění a já musím s tím šíleným uzlem na kravatě bojovat sám…,,..bim,bam zvon vyzvání,bim bam…"dotančil jsem k mobilu a už jsem chtěl Chrisovi říct,ať si koupí hodinky,ale bylo to cizí číslo.To není Chris…Ze by to byl tygl…řekl jsem automaticky nahlas a vzpomněl jsem si,jak jsme se tomu vtipu,na mé rozlučce se svobodou,nařehtali.
Nic na něm nebylo,ale nám přišel šíleně vtipný…Možná za to mohl ten karton whiskey,kterou jsme stáhli doma…a kolik jsme jí pak vypili v tom striptýzovém klubu…fuj…Nikdy jsem toho tolik nevypil…bylo mi zle ještě dva dny…
Telefon nepřestával zvonit,tak jsem hovor přijal.Byla to Christine.
Šeptala do telefonu,že miluje,ale že už mě nikdy neuvidí…plakala a mě vypadla kravata z ruky.Mezi vzlyky jsem pochopil,že jí znovu našel,že je v jeho domě…Zalomcoval mnou vztek. On,už je zase tady!A ten jeho strašidelný dům…Nesmí se k ní přece přiblížit.
,,Jedu za tebou,vydrž…"šlápl jsem na kravatu a šel hledat do bundy klíče od auta.,,To nesmíš…,zvýšila hlas.,,…Zapomeň na mě…řekl mi,že pokud přijedeš,tak nás obě zabije …prosím, Paddy…miluji Tě…odpusť mi to,ale volím si jeho …je tady…"a pak jsem uslyšel jen dutou ránu a pípání.
,,Christine…Christine…"volal jsem zoufale do telefonu.Vytočil jsem číslo zpátky,ale už byla nedostupná.Musím za ní,ať si říká co chce,musím jí pomoct.,,Sakra…"sundal jsem ze sebe vestu,kterou jsem se zachytil o kliku,a jen v košili,s mobilem na uchu jsem vyběhl z domu.
Bože,prosím Tě,ať se jí nic nestane.Modlil jsem se a odhrabával jsem rukávem své zasněžené auto. Jestli jí znovu ublíží…a v duchu se mi vybavily všechny její modřiny,které jí ten bastard minule udělal…



Zabiju ho!Zabiju ho vlastníma rukama.Nehtama jsem škrábal led z okna a proklínal jsem počasí, proč zrovna dnes musí být takový mráz.
Práskl jsem dveřmi a ledovými prsty jsem se pokoušel strčit klíč do zapalování. ,,Nastartuj,sakra!"nadával jsem,když auto jen párkrát škytlo a pořád ne a né chytit.V hlavě mi zněla Chrisova slova,že je to stará popelnice,ať si pořídím nové…ale já né…nerad se loučím se svými věcmi…,,Jestli nechytneš,půjdeš rovnou na vrakoviště!"naštvaně jsem bouchl rukama do volantu a auto konečně chytlo.
Řítil jsem se po dálnici a cestou jsem se jí pokoušel volat svým sourozencům.Obsazeno nebo nedostupní.No jistě,všichni už musí být na cestě do kostela…Chris…ten mi musí pomoct.Taky má obsazeno…Doprdele!
Sešlápl jsem plyn až k podlaze a kličkoval jsem mezi auty.Poprvé v životé mi bylo jedno, kolik poruším předpisů…Hlavní bylo,dostat se k ní co nejdříve.Ty stará popelnice,jeď rychleji…byl jsem zoufalý.Volal mi Joey.Rychle jsem mu řekl,co se stalo a on mě prosil, abych neudělal nějakou hloupost,zavolal policii a nechal to na nich.Pocítil jsem neskutečný vztek. ,,Když jsem to na nich nechal naposledy,tak málem umřela…" křičel jsem po něm do telefonu a tak tak jsem vybral zatáčku. ,,Ten kdo má peníze,si může koupit kohokoliv " zněla mi v hlavě slova toho hajzla a díval jsem se,jak po tom všem,jak jí ublížil,odchází od soudu jen s podmínkou a slibem,že se bude léčit…Vypnul jsem telefon.
Jsem v tom sám.Nikdo mi nepomůže.

Konečně…Jejich milionářská čtvrť…Celá ulice i domy svítily přeplácanou vánoční výzdobou a já konečně našel ten jejich.Zastavil jsem auto a podíval jsem se na své třesoucí se ruce. Kromě bílých kloubů,měly fialový nádech a těžko se mi ohýbaly.Dýchal jsem na ně a snažil jsem se uklidnit a trochu se zahřát.Jasně,mokrá košile nebyla do mrazu to pravé ořechové…


Christine.Na prvním místě je Christine.A i když jsem se třásl zimou,vystoupil jsem z auta.Brána byla otevřená dokořán a před hlavním vchodem stálo auto Christiny.
Přijela za ním sama?Vzpomínal jsem na všechno,co mi vlastně řekla…Vybrala si jeho?Ona za ním přijela dobrovolně?Hlavní dveře byly pootevřené…Není ani zamčeno,jako minule… otřásl jsem se při té vzpomínce.Proč neutekla?Je to past.Určitě na mě někde čeká…projel mnou strach a chlad.
Uvědomil jsem si,že pokud do toho domu vstoupím,není cesta zpátky.Může nás všechny zabít, ale to mi bylo jedno.Bez Christine,nemá můj život cenu.Adrenalin a vztek mi dodávali odvahu a já udělal poslední krok a vešel do domu.
V domě bylo mrtvolné ticho,tma a zima.Snažil jsem si vzpomenout,kde a co předtím stálo, abych se o něco nezabil,ale nábytek byl přestavěný a byl přikrytý plachtou.Nevypadalo to tu zabydleně.Párkrát jsem do něčeho vrazil a vydalo to dunivý zvuk. Měl jsem strach,že se odněkud vynoří a zabije mě.
Upoutalo mě světlo z jedné místnosti.Určitě je tam.Snažil jsem se být co nejvíce ticho,ale pak jsem zaslechl funění.Vylekal jsem se,prudce jsem se otočil a shodil jsem nějakou postavu na zem a její ruka mi zůstala v ruce. Zařval jsem strachem a ruku jsem pustil.Byla to mužská figurína na oblečení.Nikdo za mnou nestál,to funění,to jsem byl já,uvědomil jsem si.
Snažil jsem se rozkoukat a uviděl jsem,že okolo mě,je spousta těch oblečených figurín. Mužské,ženské ale i dětské…K čemu to potřebuje?Byl jsem tak rozčilený,že jsem se nemohl soustředit vůbec na nic.Znovu jsem o něco zapackoval a pohmatu jsem se snažil dojít ke schodišti.
Uslyšel jsem nějaký šepot.To se Ti jenom zdá,Paddy,uklidni se,utěšoval jsem se a došel až ke dveřím,odkud se svítilo.
,,Vybrala si mě…"uslyšel jsem jeho hlas ze schodiště a najednou se rozsvítilo.Rozkoukal jsem se a po chvíli jsem ho uviděl. Scházel dolů a jeho asi původně bílá košile,byla celá od krve.Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a všiml jsem si,že má ruce nůž.Určitě je to její krev…Začal jsem vidět rudě a šel k němu blíž. ,,Je jenom moje!"zařval a skočil po mě.,,Není tvoje!"uviděl jsem jenom čepel nože a slyšel jsem křik.
Chtěl jsem uskočit,ale i tak mým levým ramenem projela prudká bolest. Ještě než jsme dopadli na zem a já ztratil vědomí,mi proběhl hlavou celý můj život…


Tak co vy na to?Mám pokračovat?Je to zase něco jiného.A nebojte se,večer budou zase křídla.Díky Adélko.Zuzka

Další články



Kam dál