People who don't like my page should unfollow me right now.

A smile is the prettiest thing you can wear - 9. kapitola

Včera v 23:02 | Danča |  Příběhy - fan fiction
Překvapená a příjemně vzrušená pozvedla svou sklenku a naznačila pánům poděkování. Ti dva, co dosud seděli zády, se otočili. Ten modrooký se opět krásně usmál. Všichni naráz pozvedli sklenky a připili si. Elena přivoněla k vínu a ochutnala. Bylo skvělé, jemné, lehce kyselé, musela se znovu napít a vychutnat si ho. S Martinem si občas dopřáli láhev bílého, většinou moravského vína. Po dovolené ve Znojmě mu propadli úplně. Ochutnali místní odrůdy, navštívili pár soukromých sklípků a nakonec si užili relax v Laa an der Thaya, kousek za hranicemi v Rakousku. Byla to perfektní dovča ve dvou, to ještě nebyli manželé. Už zase na něj myslela a svým způsobem to bolelo čím dál tím víc. Až se vrátí, uhodí hřebíček na hlavičku a Martinovi řekne, že ví, že ji podvádí. Děj se, co děj.
Dopila sklenku, pomalu se zvedla a vydala se k baru zaplatit. Cestou vnímala pohled toho modrookého muže, div se jí nepodlomila kolena. Cítila se jako nejistá osmnáctka, přitom to bylo tak nevinné. Pár pohledů, úsměvů, jedno víno. Nic víc, nic míň.
U baru se rozhodla udělat něco, co by jako nezkušená osmnáctka nikdy neudělala. Dodala si odvahu, zhluboka se nadechla a vykročila směrem k těm třem mužům. Došla k jejich stolu, lehce se sklonila a tomu modrookému šeptla smyslně do ucha: "Thank you…" Měla co dělat, aby neomdlela, když zjistila, jak úžasně voní. Její dlouhé vlasy splývaly po jeho hrudníku. On, očividně překvapen, otočil hlavu a jejich pohledy se znovu setkaly. Ta blízkost, ty oči, ty rty… Elena byla najednou úplně ztracená. Kdyby na ní nepromluvil jeden z jeho kamarádů, byla by ho snad asi políbila, tolik jí v tu chvíli přitahoval. Neměla ani tušení, co jeho přítel řekl, ale bylo to pro ni znamení, že by měla okamžitě odejít. Narovnala se, nejistě usmála a vyšla z kavárny rychlostí blesku. První, co potřebovala, byl čerstvý vzduch. Hluboce dýchala a přitom rychlou chůzí mířila zpět k hotelu. Za prvním rohem musela chtě nechtě zpomalit a nakonec se zastavila. Opřela se o stěnu a snažila se myslet. Bylo to marné. Veškeré její mozkové buňky měly na práci úplně něco jiného. A nejen ty mozkové. Snad každá buňka v jejím těle nesmyslně bláznila.
"Co to má jako být? Vždyť jsem vdaná, mám dítě! Přece tady nebudu flirtovat s jinýma chlapama?" Vůbec svému jednání nerozuměla. V té kavárně jakoby na okamžik ztratila svou racionalitu, ovšem pravděpodobně probudila to, co už tak dlouho odpočívalo někde hluboko v ní. Co byla s Martinem, neměla ani za mák chuť flirtovat s jinými muži. A dneska? Vždyť to nebyla ona, byla v těle cizí ženy a nedokázala absolutně normálně myslet.
Pospíchala do hotelu, kde hned vlezla do sprchy, aby se zchladila. Celou noc se pak převalovala v posteli a moc toho nenaspala. Ty tajemné modré oči ji pronásledovaly neustále. Jakmile zavřela oči, viděla ho. Ten pohled a úsměv, jeho opojný parfém cítila pořád, jako by tu byl s ní.
"Je půl pátý! Ach jo!" vzdychla při pohledu na hodinky. Kolem páté konečně usnula. V osm ráno začal zvonit budík, měla sto chutí ho okamžitě umlčet dobře mířenou ranou pěstí. Uvědomila si, proč sem vlastně původně přijela. Ne na dovolenou nebo balit chlapy, ale pracovat. Pra-co-vat!
"No tak El, koukej vylézt z toho pelechu!" nabádala samu sebe. Po třech hodinách spánku to nešlo tak jednoduše. "Budu potřebovat asi litr kafe a studenou sprchu…"
Konečně vylezla z postele, otevřela okno a vdechla do plic čerstvý ranní vzduch. Pohled na probouzející se město a jemný svit slunce, které už příjemně hřálo i v tuto ranní hodinu, jí dalo tušit, že dnešní den by mohl být krásný a pozitivně laděný.
Po osvěžující sprše se trošku nalíčila, navoněla a přemýšlela co na sebe. Při dalším pohledu z okna byly ty květované letní šaty jediná správná volba. K tomu střevíčky na podpatku, bílou kabelku, už jen pročísnout vlasy a najít sluneční brýle. Vyrazila na snídani do hotelové restaurace, kde už to krásně vonělo čerstvou kávou. Dostala chuť na bílý jogurt s müsli, broskev a ochutnala místní domácí moučník.
 

A smile is the prettiest thing you can wear - 8. kapitola

Sobota v 9:14 | Danča |  Příběhy - fan fiction
Konec cesty byl trošku komplikovaný, silnice u regensburgské univerzity byla částečně rozkopaná, takže se Elena dostala do hotelu až před šestou hodinou. Naštěstí měli v podzemním hotelovém parkovišti dost volných míst. Kdyby měla ještě hledat parkování někde v okolí, na její náladě by se to asi lehce podepsalo. Už na ní byla znát únava. Výtahem vyjela do prvního podlaží, kde měla být recepce a zapsala se. Dostala klíče od pokoje číslo 506. Sice v posledním poschodí a pod střechou, ale ten výhled z okna za to stál. Měla jako na dlani historické centrum města, byla to nádhera. Rozhodla se dát si někde v klidu kávu a něco sladkého, projde se centrem, alespoň se uvolní a bude se jí lépe spát. Přehodila si přes kabelku lehký svetřík, kdyby se časem ochladilo, ještě pročesala své dlouhé vlasy, rty přejela rtěnkou a na krk stříkla trochu parfému. Na recepci nechala klíč od pokoje a vyšla ven na ulici. Vpravo nebo vlevo? Vpravo. Tím směrem bylo náměstíčko. Už tu tak dlouho nebyla, naposledy, když byla těhotná a pomáhala Daniele v galerii sklízet po vernisáži mladé italské malířky. Giovanna di Palirino byla fakt skvělá, nadějná umělkyně, jejíž velkoformátové akvarely zaujaly i jednoho arabského šejka. Ten si jich na vernisáži objednal rovnou patnáct. Chtěl je pro svou dceru jako svatební dar. Gia byla z jeho finanční nabídky nadšená a nakonec mu jich poslala rovnou dvacet.
Elena si nasadila sluneční brýle a pokračovala do centra. V Regensburgu svítilo slunce, podle předpovědi se tu mělo oteplit o den dříve, než u ní doma. Prošla úzkou uličkou, kde jí do oka padla malá kavárnička v italském stylu. Vešla dovnitř, moc lidí tam nesedělo. Mladý barman jí nabídl místo u okna, u malého kulatého stolku. Objednala si cappuccino a medovník. Vyndala telefon a naťukala jednu zprávu mamce a jednu Martinovi, jak slíbila. Na stolku ležel malý kulturní časopis. Německy uměla hodně málo, ale něčím bylo potřeba si ukrátit čas, než jí barman donese kávu a dort, na který měla fakt šílenou chuť. Medovník milovala, dokonce se ho kvůli Martinovým narozeninám naučila péct. Medovníková závislost byla jednou z mnoha věcí, kterou měli společnou.
"Už zase na toho gaunera myslím.." prolétlo jí hlavou. Tok myšlenek přerušil právě barman, který přinesl její vytouženou kávu a zákusek. A také vchodové dveře, v nichž se objevili tři muži přibližně v jejím věku, možná o něco starší. Usadili se naproti ní. Dva seděli zády, jednomu viděla do tváře. Tmavé vlasy, trochu zvlněné, pronikavý pohled. Modré oči. Byly jako magnet! Věděla, že jestli se tím směrem ještě jednou podívá, nebude se moci odtrhnout. Zamíchala své cappuccino, ukrojila kousíček medovníku a raději se dívala z okna. Stejně jí ale bylo jasné, že nedokáže odolat a podívá se tam. Její tělo se jemně zachvělo vzrušením, tohle už opravdu dlouho necítila. Vnímala z dálky jejich rozhovor. Jen tak napůl, hlavu plnou těch modrých očí. Bavili se německy, moc nerozuměla.
Ještě jednou zamíchala kávu, jejíž pěna už se díky tomu rozplynula, odložila lžičku a pozvedla šálek ke svým rtům, aby se napila. Přivřela oči, aby neměla tendenci se podívat před sebe a vnímala jen tu hořkou chuť v ústech.
"Bože můj, nedívej se tam! Nedívej se tam!" znělo jí v uších. Nic naplat. Bylo to silnější, než ona. Ta tam byla její obvyklá pevná vůle. Stále upíjela kávu, přitom však pomalu otevírala oči. Celé tělo měla jako paralyzované, ale tak nějak příjemně. Ten muž naproti ní také upíjel ze svého šálku a jejich pohledy se setkaly. On hleděl do jejích modrých očí, ona do jeho. Byla to snad věčnost, přitom to trvalo jen pár vteřin. Usmál se, u úst stále svůj šálek. Elena mu úsměv opětovala a pak sklopila oči.
"Snad se nečervenám…," obávala se. Odložila kávu a s dalším soustem medovníku se podívala z okna. V uličce zrovna zastavilo koňské spřežení s kočárem, několik lidí vystoupilo, jiní se zase chystali na vyjížďku. Pozorovala poskakujícího chlapce a hned si vzpomněla na svého Tobíka. Copak asi dělá? Je půl osmé, to se bude koupat nebo večeřet. Musí mu pak zavolat na dobrou noc, jak slíbila.
"Budete si ještě něco přát, slečno?" vyrušil ji otázkou číšník.
"Máte nějaké dobré bílé víno? Dala bych si skleničku." Číšník přinesl vinný lístek a doporučil jí jemnou odrůdu rulandského. Znovu se zadívala ven, začínalo se trošku šeřit. "Dám si sklenku a půjdu do hotelu," plánovala si.
"Prosím, slečno. To víno je od těch pánů pro vás," usmál se číšník a postavil čirou sklenku na stolek.

 




Další články


Kam dál