Vidím vás Donalde, slezte z toho lustru! Aneb Poprask na laguně official

Kdo jiný než ty IX.

Dnes v 21:22 | panda |  Příběhy

Dny mi ubíhaly strašně pomalu. Věděla jsem, že to přijde.. ale že to přijde tak brzo..."Tak paní Kellyová, jak jsem vám už několikrát říkal, všechno je naprosto v pořádku, vzhledem k okolnostem." Dodal rychle. "Nic nebrání propuštění do domácí léčby." "Cože?" Vyděsila jsem."To jakože budu muset odtud?" "Nemůžete svému manželovi vyhýbat na věky, už jsem mu volal, vyzvedne vás odpoledne kolem druhé hodiny." "Jakým právem? Dovezu se domů sama." "Je to váš nejbližší rodinný příslušník, sama odejít opravdu nemůže." Mluvil pořád ve stejné tónině. "Zavolejte mi pana Westicka! Hned!" Rozzuřila jsem se na něj. "Jak si přejete. Ale být vámi, začnu si balit věci. "Neodpustil si a pak odešel. "Debil jeden." Ulevila jsem si.

Rozčileně jsem začala chodit po pokoji. Ještě na to nejsem připravená, ještě prostě ne. Přesvědčovala jsem sama sebe. Bříško už jsem měla čím dál tím větší, rostlo snad každý dnem. Teď bych opravdu své rifle nezapla, ani kdybych chtěla...a co kdyby teprve rostli oba dva? Zatraceně tohle si nesmím říkat. Řekla jsem si, že na to prostě nebudu myslet, že se budu opravdu snažit myslet, jen na to miminko co přežilo, ale někdy to nešlo. Na Paddyho jsem nemyslela skoro vůbec. Ed za mnou chodil každý den, ale pochybuji, že o tom Paddym věděl. Byl velmi zábavný, ale taky velmi vytížený, takže se tu skoro vždycky otočil na patě a zase odešel. Za to mě zásoboval všemi možnými cukrovinky, snad z celého světa, od belgických pralinek po švýcarskou čokoládu. Zrovna jednou pralinkou jsem se zrovna ládovala, když vešel. "Lilly..všechno v pořádku?" Nakoukal do pokoje, jako vždy v obleku, nastrojený, voňavý. "Není to v pořádku, chtějí mě pustit domů." Postěžovala jsem si. "Já vím, mluvil jsem s doktorem, jsi zdravotně v pořádku. Není důvod být v nemocnici." "Ale to nejde, musela bych se vrátit k Paddymu a..." "A?" "Nechci ho vidět." "Lilly, ty víš, že se mi líbíš viď?" "I tlustá?" Zamračila jsem se. "Jsi krásná a kdyby si nebyla vdaná..." "...a těhotná..." Polkla jsem. "Ale jsi. Nemůžu ti pomoct. Musíš se vrátit domů za svým manželem." Stála jsem u okna a přemýšlela, co mu na to říct. V podstatě měl pravdu. Ani nevím proč jsem k němu utíkala, ale něčím mi strašně imponoval. Nejspíš tím svým sebevědomím, jak se s ničím nepárala, vlastně ani se mnou. "Takže se na mě vykašleš a co ty tvoje návštěvy tady? Byl si tady každý den i když jen na chvíli." "Ach Lilly." Pohladil mě po vlasech. Byl jsem u sebe tak blízko... Chtěla jsem ho políbit. Zkusit jaké jsou ty jeho velké sebevědomé rty, co beztak každý večer líbají jinou..."Nejde to." Otočil se ode mě. "Pošlu ti někoho, aby ti pomohl sbalit. Já sám dneska odlítám na pár dní do Ameriky." Konstatoval suše. "Nechceš mě potkávat viď..." "Možná..." Přiznal svým hrubým hlasem. Posadila jsem se rezignovaně na postel. "Ať si pro mě tedy Paddy odpoledne přijede, ale ať od toho nic nečeká." "Zavolám mu." Mluvil tak stroze, přivádělo mě to k šílenství. A čím víc se ode mě odtahoval, tím víc jsem ho chtěla. Proč člověk vždycky chce, to co nemůže nikdy mít? Zavřela jsem oči. Proboha na co to tu myslím? "Sbohem Lilly, ať vám všechno dobře dopadne." "Sbohem." Odpověděla jsem mu. Zatracení chlapi, měla jsem sto chutí po něm hodit ty pralinky. Ale byla jich škoda.


Přesně ve dvě se ve dveřích objevil Paddy. Bylo to divný. Byla jsem oblečená, připravená jít, ale cítila jsem takovou nechuť. "Ahoj Lil." Pozdravil mě tiše, téměř jsem ho neslyšela. Byl přesný opak Eda. Ten tady se mnou zametl a Paddy se na to bude snažit jít oklikou, hlavně se ke mě dostat. "Můžu?" stál pořád ve dveřích. "Jo jistě." Odsekla jsem mu. Musela jsem se začít dívat z okna. Kdybych se na něj podívala, asi bych se rozplakala a to jsem nechtěla. Naplakala jsem se už dost. Vzal do ruky kufr, který jsem měla připravený na podlaze. " Jestli budeš chtít, tak můžeme jít." Ozval se opět tiše. Jedna, dvě, tři..otočila jsem se k němu. "Chceš pomoct?" Zeptal se už hlasitěji." Schovala jsem si obě ruce za záda, aby ho nenapadlo mě za ně chytat. "Ne díky, zvládnu to sama." "Auto je venku na parkovišti." "Fajn." Udělala jsem několik kroku a najednou jsem stála u dveří. Za celou dobu, co jsem tu byla ,jsem z pokoje nevystrašila nos, bála jsem se totiž že na chodbě potkám právě Patricka. Musela jsem si dodat odvahy, abych vyšla ven. Když vyjdu, už se nebudu moct vrátit, budu muset trávit dny a noci s otcem mých dětí, který nás nechal na pospas, který ani trochu nezabojoval, prostě nás nechal...Zavřela jsem oči a vyšla jsem ven. Šel za mnou, cítila jsem jeho pohled na svých zádech.

Cesta domů byla nekonečná. Ale ten pocit, když zaparkoval před naším domem, nebyl taky nic moc. "Nechce se ti tam co?" Zeptal se na rovinu. Dost mě tím překvapil. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Říct pravdu nebo mu lhát? "Musím ti odpovídat?" Podívala jsem se na něj zkroušeně. "Asi ne, je mi to jasný. Když si mě k sobě nechtěla ani pustit..." Dodal vyčítavě a vystoupil z auta. Je to přesně takové jaké jsem si to představovala. Vystoupila jsem taky a tentokrát jsem šla za ním já.


Doma jsem na sebe téměř nepromluvili. Rychle jsem udělala, co jsem musela a zalezla do ložnice. Přikryla jsem se až k hlavě, věděla jsem, že se neschovám, ale pro ten pocit zdánlivého bezpečí...Neschovala jsem se. Našel mě. "Udělal jsem ti večeři.." Pro Kristovy rány proč? Zhrozila jsem se, ale naštěstí můj pohled nemohl vidět. Sundal ze mě přikrývku a já se na něj otočila. "Prosím tě nezlob se na mě, ale já tě nechci vidět a nechci s tebou ani mluvit. Pochop mě, prosím." "Lilly, ale já to nechápu...Já vím, že jsem se tě nějak nezastal..ale přece to takhle nejde dál. Musíme spolu mluvit, už kvůli tomu malýmu." Chtěl mi pohladit břicho, ale odtáhla jsem jeho ruku pryč. "Kvůli kterýmu? Tomu co jsem zabila?" "Lilly! Tohle neříkej. Prostě to dopadlo, jak to dopadnout mělo. Vidíš, že teď je s tebou všechno v pořádku." "Chceš říct, že musel zemřít, abych já byla v pořádku?! Radši bych umřela já než tohle! ." "Lillinko já už vážně nevím jak ti mám pomoct., jak ti to mám vysvětlit.. řekni, co mám pro tebe udělat, aby ses netrápila. Přiznávám, zpackal jsem to, ale byl to pro mě šok, stejně jako pro tebe. Nemysli si, že mě to dělá nějak dobře. Je mi z toho taky zle, já vím, že asi ne tolik jako tobě, protože pod srdíčkem si ho nosila ty, ne já...ale musíme to brát, tak jak to je. Pro mě je to dar, že ty jsi v pořádku a že i přesto všechno čekáme zdravé miminko." Spustil na mě dlouhou řeč. Nepřerušovala jsem, dokonce jsem ho detailně poslouchala. Svým způsobem jsem mu i rozuměla, ale já to pořád nějak nemohla skousnout. Nemohla jsem nad vším mávnout proutkem a říct, je to ok, vlastně je důvod k radosti, protože to žádný důvod k radosti prostě nebyl! Čekal, co mu na to řeknu. Mlčela jsem se."Vzdám vám to.." Rezignoval a chystal se odejít. "Paddy počkej.." Zastavila jsem ho a chytila za ruku. Asi jsem ho tím překvapila. Bylo na něm vidět, že si ten dotek užívá. "Já se s tím snažím vyrovnat, věř mi. Bojuj s tím každý den, sama se sebou, se svým pocity...ale prosím netlač na mě." " To já nechci Lilly, chci aby ses cítila co nejlépe to jde, samozřejmě v rámci našich možností. Nechala jsem ho aby mi chvíli hladil dlaně svými prsty. Ale neměla jsem to dělat. Najednou se ke mě naklonil a chtěl mě políbit. "Paddy, prosím" Zase jsem se musela odtáhnout. "Mohla bych tě o něco poprosit?" Horentně přikyvoval. "Všechno co si budeš přát..." "Nemyslím to zle, ale.." Zhluboka jsem se nadechla. "Nemohl by jsi jít spát do obýváku? Chtěla bych být sama." Očividně ho to zaskočilo. Chvíli se mi koukal do očí, bylo vidět, jak se to v něm všechno pere. Ale nakonec zkroušeně přikývl. "Jestli ti to pomůže..." "Pomůže." Polibek, který mi chtěl dát si rozmyslel. Místo toho mi mě políbil na ruku. "Dobrou noc Lilly, hezky se vyspi." Popřál mi a odešel.

Zůstala jsem sama. Chvíli jsem se převalovala na posteli. Bylo to divné, když jsem věděla že Paddy spí sám vedle na pohovce. Už jsem byla rozhodnutá, že za ním půjdu, aby se vrátil...nakonec jsem to neudělala a usnula jsem. Únava z celého dne mě přemohla.

 


Vzpomínky na Afriku 11.Díl

Včera v 23:55 | ZuzkaS |  Příběhy
TEREZA

Vánoce

23.prosince 2005 Praha

Vánoce...Celý život jsem milovala vánoce a teď je nenávidím...Chtěla jsem se odstřihnout od Paddyho,od celé jeho rodiny a od Kolína,ale místo toho,od rána neustále srovnávám,jaké to bylo loni a jaké je to teď...A jaké by to mohlo být...

Celý den jsem se snažila usmívat a předstírat před mamkou,že je všechno ok,ale teď už nemůžu... Nemůžu. Sotva malý usnul a maminka ponořená do svých myšlenek,šla do své ložnice,padla na mě šílená deprese a samota.

Byla jsem sama na sebe tak naštvaná,že jsem mu v nemocnici řekla,že ho miluju...že jsem mu dovolila,aby mě líbal a objímal celou noc...Předtím jsem dva měsíce přemýšlela o našem rozchodu ,o střídavé péči pro malého a pak mu podlehnu... Jediné,co mě potom ráno napadlo,bylo zmizet s Lukasem dřív než se probudí,vyhýbat se mu a předstírat,že se nic nestalo a víckrát se to už nestane!

Ještě před týdnem,mi to vyhovovalobyla jsem jako led,ale teď už to nedávám...Chybí mi.

Za celou jeho rodinou jsem udělala tlustou čáru,napsala jsem Maite,že se s ním spojí můj právník a aby s malým na vánoce nepočítal...a aby nás nechali napokoji...

Byla jsem tak hloupá...Volal mi asi dvacetkrát...i ostatní jeho sourozenci,ale já byla jak led...

A teď mi celá jeho rodina chybí...naše holčičí kurzy vaření... nakupovací mánie s Maite, naše oblíbené karamelové latté a mandlový dort...a naše nesmyslné tlachání o kabelkách a botách...Ani jí,jsem nevzala telefon...a teď mě to moc mrzí...Od rána mě svědí ruce jí zavolat...

Chtěla jsem mu ublížit tak,jako to udělal už několikrát on mě,ale ublížila jsem více lidem.Vztek a vzdor už mě dávno přešel,ale ta moje hrdost...ta tu byla pořád.

Na jednu stranu jsem ho milovala a on mě,ale na druhou stranu spal s Joelle... pořád to ve mně bylo.To se nedá jen tak odpustit...ale vánoce jsem kazit nemusela...

Ublížila jsem i malému...vzala jsem mu na vánoce tatínka,tety a strejdy...jeho milovaný pokojíček...a hračky...a co teprve mámě...


Před ní stále dokazuju,jak jsem silná a že se bez chlapů obejdeme a i tak budeme mít nádherné vánoce,ale teprve teď mi dochází,jak je tady bez nich smutno.A když tu je maminka sama, musí to tu být ještě smutnější...

Stále tátova smrt nepřebolela...a já kráva,jí ho ještě stále vším připomínám...došlo mi to.

Vzpoměla jsem si,jak chtěla včera koupit živý stromek,nové ozdoby a místo kapra lososa...a já hudrala,že je to zbytečné...že by to nebylo jako kdysi...

Chtěla začít nový život...tátu nikdo nenahradí a ona musí tady žít a já se patlám v bahně...

Chtěla jsem utéct od všech problémů ,chtěla jsem tady zažít ty samé vánoce,to samé kouzlo,jako když tu s námi byl táta,ale toho už nám nic nenahradí...Ani starý stromek,ani staré ozdoby,nebo nefunkčí světelný řetěz,se kterým jsem se mordovala půl dne...a stejně nesvítí...ani kapr,který nám okupuje vanu a my nevíme,kdo ho zabije...

Tátu nenahradí nic...

Ani jednoho z nich.Ani tátu,ani Paddyho...Chtěla jsem být hrdá,dokázat všem,že to sama zvládnu,ale teď už nemůžu...Nemůžu.A pak jsem se rozbrečela....Muselo to ven. A pak se rozsvítilo...A než jsem si stihla utřít slzy,klečela přede mnou mamka a držela mě. Nemluvily jsme,jen jsme se objímaly.A pak,až jsem se trochu uklidnila,začala na mě mluvit.

Mluvila o tátovi,o jejich lásce,jejich životě a snech,o mě a mém bratrovi,jak byli a jsou na nás pyšní...jak miluje svého vnuka a pak začala mluvit o Paddym...

Nikdy mu neřekla Paddy.Vždy to u ní byl Patrick a připadalo mi,že ze začátku,pokud nemusela,tak ho snad ani neoslovovala.Ale pak, když mě požádal o ruku a začali jsme spolu žít,stáhla se do pozadí a stala se z ní ta nejlepší babička na světě...která v pohodě pendlovala vlakem mezi Kolínem a Prahou,kdykoli jsme chtěli a potřebovali.Dokonce si po dvaceti letech dokoupila hodiny v autoškole,tak moc chtěla být u nás dřív než vlak...

A jak se střídali v hlídání Lukase,když jsem byla v nemocnici a Paddy musel na koncert...a pak mu začala i podstrojovat...říkala mi,že je moc hubený...my oba...naše pracovna se pro ní stala druhým domovem a několikrát jsem ji přistihla,jak sedí s úsměvem potichu na gauči a poslouchá,jak si Paddy hraje s Lukasem a něčemu se smějí,nebo jak jsme s Paddym učili tančit na Angelovu svatbu... a oba jsme to pletli,dokud nás to nenaučila ona...

Oblíbila si Paddyho a myslím,že ho začala mít ráda...párkrát mi řekla do telefonu,ať ho pozdravím...a to je máma hodně konzervativní...

A pak když jsme stanovili datum svatby...řekla mi,jak se těší,že mě konečně uvidí v bílém...a pak se nabídla,že si vezme malého k sobě,ať máme víc času na líbánky...

A pak...když jsem se v noci probrala z další noční můry o Paddym a Joelle,seděla u mě a držela mě za ruku.Tak jako teď...Celou tu dobu o něm nepromluvila ani slovo a snažila se mi ve všem vyhovět,ale teď mluvila úplně jinak...

Říkala mi,že ho stále miluju a on miluje mě...a že se trápíme oba...Mám prý otevřít oči, srdce i náruč...Prý k sobě patříme.Kdo je tenhle vetřelec v těle mojí mámy? Nebyla jsem schopná slov.A pak mě šokovala ještě víc.

Prý kdysi s tátou řešili stejnou krizi...to jsem nevěděla...Už byli manželé a já jsem měla asi rok.Táta v Praze studoval poslední rok a ona se mnou bydlela u babičky v Hradišti.A pak prý táta nepřijel jeden víkend domů...a pak druhý...a pak jí napsal,že má moc učení a zkoušek...,,Rozjela jsem se za ním sama...a tam...byl tak divný...a pak se mi přiznal,že se na nějakém večírku vyspal s naší společnou spolužačkou...prý byli opilí a on neví jak dál.."usmála se a já jsem jí nechápala.Jak nám mohl táta něco takového udělat.

,,Nikomu jsem to nikdy neřekla.Tehdy se takové věci neříkaly...Psal mi,telefonoval k sousedům a ptal se,jak se máme...a já nic.Spálila jsem všechny jeho dopisy....A teď toho lituju...tak ráda,bych si zase přečetla,co mi psal hezkého.Ale bohužel...A za měsíc přijel s obrovskou kyticí a klečel před námi a plakal,abych mu odpustila..."Táta že plakal?Ten obrovský chlap brečel?Divila jsem se.

,,Prosil mě,abychom začali znovu,že mu slíbili práci a byt v Brně.Vysvětlil mi,jak to bylo a prosil mě,abych mu dala ještě jednu šanci..."řešila to samé,co já.No a vyřešili to tak,že z toho vznikl můj brácha Jakub.To si snad dělá srandu...

,,Tvůj táta byl ten nejlepší chlap na světě.Miloval nás a pro všechny by se rozdal.Jako právník patřil mezi ty nejlepší ve svém oboru a byl ten nejlepší táta na světě.Byl můj život... Odpustila jsem mu a nelituji jediného dne,který jsme spolu strávili.Dobře víš,co dokáže alkohol,nebo drogy. Člověk pak ztrácí zábrany..."a pak se i podívala přímo do očí.,,Patrick toho lituje … trápíte se oba a já tě nechci vidět nešťastnou...Měla by si mu odpustit..."a tím mě dostala úplně.Ona obhajuje Paddyho?

Moje máma obhajuje Paddyho?V hlavě mi zněla všechny její poslední slova,ruce jsem měla jako z ledu a nebyla jsem schopna slov.,,Chci Tě zase vidět šťastnou..."

Nechtěla jsem to slyšet.To já jsem byla oběť...né on.Utřela jsem si rozmazané čáry pod očima a úplně mechanicky jsem vstala.,,Terezko..."snažila se mě vzít za ruku,ale vytrhla jsem se jí.

,,Dobrou noc,mami..."musela jsem jít pryč.Věděla jsem,že má pravdu,ale ke slovu se opět přihlásila moje hrdost...ale než jsem došla do pokoje,kde spal Lukas,přes slzy už jsem skoro neviděla...

Můj malý brouček.Pohled na něj,jak spí mě pomalu uklidnil.Paddyho malá sladká kopie... a pak jsem se na sebe podívala do zrcadla.Byla v něm bledá tvář s červenýma očima.

,,Nikdy před ničím neutíkej!Jednej vždy narovinu...Budeš ta nejchytřejší doktorka na světě... Vždycky se na mě můžeš spolehnout...volej ve dne,v noci... Rodina,je u mě na prvním místě... Udělám pro tebe cokoliv, holčičko... "

V hlavě jsem měla takový zmatek.Tak můj dokoný táta,byl mámě taky nevěrný?A ona mu odpustila?Jak jí to mohl udělat?,,Každý má na světě svou druhou polovinu...počkej,až to poznáš sama.Uvidíš,co to je..."říkával mi vždycky táta,když jsem mu tvrdila,že opravdová láska neexistuje.,,Poznáš to,až ji ztratíš..."a dívával se na maminku,takovým zjihlým pohledem...

Co když ho ztratím?Blesklo mi hlavou a pak už jsem jednala naprosto automaticky.Umyla jsem si obličej studenou vodou,utřela rozmazanou řasenku a po chvíli hledání jsem našla i svou kabelku a v ní svůj vypnutý mobil...

Našla jsem asi třicet zmeškaných hovorů a sms za poslední tři dny.Většina z nich byla přání k vánocům od přátel,dvě sms od Eleny,Hannah a Romana a zbytek byl Paddy a jeho rodina ...

Psal,kde jsme,že mu chybíme.,že nás oba miluje a nechce se nás vzdát...Prosil nás,aby jsme mohli začít znovu,být spolu...chtěl vrátit čas...a znovu se mi chtělo brečet.

A pak se na displeji objevilo Paddyho jméno.Ruce se mi roztřásly a abych nezbudila Lukase,šla jsem do koupelny a hovor jsem přijala...

Štědrý den...

Neodpustím mu asi jenom tak lehce,ale zkusím s ním vycházet lépe.Třeba nám to vyjde,tak jako mámě a tátovi.Už před ním nebudu utíkat. Postavím se mu čelem,nebo vlastně svým srdcem...

Máma se u snídaně hodně nasmála,když jsem nervozitou málem rozlila kakao a místo másla,jsem na mazanec namazala paštiku...Ani nevím,jak se na tom stole vzala...

A teprve pak pochopila,že se chci vrátit do Kolína.K Paddymu...Objala mě a pak řekla větu,po které jsem toužila celou noc.,,Tak honem dojez a jedeme..."

Trvalo nám hodinu,než jsme sbalily a odnosily všechny potřebné věci do auta.Chybělo nám,už jenom chytnout ve vaně kapra a pustit ho do Vltavy...Jasně vymyslela jsem si ho,tak to bylo na mě... Malý se mi hrozně smál,jak jsem kapra honila po prázdné vaně a nemohla ho chytit...ale povedlo se. Radostně mi zatleskal a pak kaprovi zamával,když jsme ho dávali sousedům...

A po desáté už jsme fičeli směr Kolín.Mamka se usmívala a bylo na ní vidět,že je ráda,že jsem si vzala její slova k srdci.


PADDY


Byla půlnoc,když jsem vycházel z Kolínského kostela a znovu jsem měl deprese.Celý den,jsem tam seděl v poslední lavici,poslouchal mši a kázání a po dlouhé době jsem se i vyzpovídal...Otec Benedikt nebyl moc nadšený,že jsem to s Joelle takhle pohnojil...a nazval mě smilníkem...

Přikázal mi,abych se modlil a prosil za odpuštění...Ruce jsem měl už úplně ztuhlé,od toho jak jsem se modlil,ale vytoužený klid stále nepřicházel.Venku byl mráz...nadechl jsem se ledového vzduchu a roztřásla mě zima.Všichni jsou se svou rodinou,jsou v teple a spí...a já tady mrznu.Zapípala mi sms.

TERESA...konečně je dostupná...Mám jí znovu zavolat?Přečetla si moje sms?

Třásly se mi ruce a krk jsem měl úplně stažený.Co když to nezvedne?Co když to zvedne a položí? Co když to nepoloží?Sedl jsem si na schody a po druhém pokusu jsem konečně zmáčkl správné tlačítko.

Přijede...přijedou všichni...budou se mnou strávit vánoce.Její hlas mi vlil novou energii do těla a zažehla se ve mně jiskřička v lepší budoucnost. Postavil jsem se na ztuhlé nohy a pomalu jsem podél zábradlí,scházel po zmrzlých schodech.

Doma bylo pusto,tma a zima.Od našeho posledního rozhovoru na podzim jsem tady nebyl a Teresa když odjela,zřejmě všechno vypnula.Byl jsem úplně zmrzlý.Celodenní sezení v kostele a před ním,mi moc nepřidalo...Málem jsem se ve tmě zabil,než jsem našel ve skříni ten správný jistič a rozsvítilo se.

Byt byl stejně studený,jako před rokem,než to tu rozsvítila Teresa.Zabouchl jsem hlavní dveře a rozhodl jsem se,že bundu nesundám,dokud se tady trochu neoteplí.

Teprve po horkém čaji před hořícím krbem,se mi trochu rozehřál mozek a já přemýšlel,co a jak... Nemám ani stromek ani jídlo...O jejda...Půl druhé...Jak dlouho se asi tak peče krocan?A co k němu?A co teprve dárky?Ani nevím,jaký dárek by si přála...přáli...Sám to nezvládnu...


Pil jsem dnes čtvrtou silnou kávu,stál jsem na terese,kam mě vyhnali,abych nezacláněl a byl jsem šíleně nervózní.Doufám,že opravdu přijedou...Těšil jsem se jako malý kluk.

Ráno jsem byl s Maite na nákupech,ale žádný dárek mi pro Teresu nepřišel dost vhodný.Chtěl jsem,aby mi odpustila,aby viděla,že mi chybí,že toho lituju a nikdy už se nepodívám na jinou,ale kašmírovým svetrem,šperkem,kabelkou od Valentina,nebo lodičkami od Prady...nebo jak se ten týpek jmenuje,jsem si nebyl jistý.Nechci si jí kupovat.

,,Hotovo.Nazdobeno,zabaleno,uklizeno,uvařeno..."volala na mě Maite z obýváku,kde od rána byli ostatní mí sourozenci.Vařili,uklízeli,balili dárky a strojili třímetrový stromeček... Ano třímetrový. Větší,už naštěstí Maite nesehnala...

Ještěže máme vysoké stropy a dostatek místa,jinak by se sem nevešel.Vyděsil jsem se,když mi kluci ze spodu volali,ať jim jdu pomoct a otevřu všechny dveře dokořán...Chvíli jsem protestoval,že je to moc,ale má sestra se tvářila jako bůh pomsty.Nazvala mě pakem,který všechno zvoral a jestli budu remcat,zavolá Terese,ať nejezdí.A pak mi oznámila,že musíme přestěhovat klavír do ložnice … Joey je silák...ve čtyřech to hravě zvládli.A pak přijela kurýrní služba s krabicemi... Další dárky?O jejda...Doufám,že berou kreditky...




,,Taky máme hotovo..."řekla Pat, zavřela troubu a sundávala si zástěru.,,My jsme taky hotoví..." usmála se na mě Kira a ukázala na nádherně nazdobený stůl.,,Máš uklizeno i v ložnici..."mrkla na mě Pat a poplácala mě po rameni.

Celý byt byl jako z nějakého romantického,vánočního filmu.,,Dej si sprchu,ohol se a obleč si bílou košili..."radila mi.,,Radši modrou...ladí mu k očím..."usmála se Kira a z kuchyně se ozvalo Angelovo kuckání a smích ostatních .,,Jo,modrou...bude sexy..."to byla Maike a všechny pokyvovaly...

Myslím,že už by měli všichni jít...,,Takže můj brácha Ti připadá sexy?Koukáš po jiném,tak brzo po svatbě?"dobíral si svou ženu Angelo.,,Zlato ty se díváš pořád...a navíc i ty si sexy v modré košili..." a políbila ho.Florent se díval na hodinky a po stopadesáti radách konečně odešli...

Nespal maso,pozor na svíčky a krb...modrá košile,kolínská...zavolej,napiš,ozvi se,uklidni se... Pořádně zasuň... Co jiného bych od Lina mohl čekat...Držíme palce...drž se...


Přivítání s Teresou bylo rozpačité.Na těle jsem měl studený pot a ona se plaše usmála.Malý byl spontánní a okamžitě se vnutil mezi nás.A Tersina maminka mě objala.Mrkla na mě a řekla mi,že mi to sluší.Že by ta košile fakt zabírala?

Ty její oči...úsměv,je tak krásná...Křehká a sexy zároveň.Chytrá a milá...Chválila výzdobu,jídlo i stromek.A pak se smála,jestli tu máme dárky pro celý panelák...Celou dobu jsem jí pozoroval a ona mě.Byli jsme jako dva nesmělí puberťáci.Ani nevím jak co chutnalo...

Cesta byla pro malého asi hodně únavná,jelikož zíval už při večeři a nakonec byl tak protivný,že jsme ho raději dali spát.A pak se omluvila i Teresina maminka,že je unavená a že zavedou novou tradici a budou rozbalovat dárky až ráno.Rozloučila se a šla si lehnout do naší pracovny,kde měla pokoj.

Nalil jsem šampus a podal jsem jednu sklenku Terese.Přijala jí a když jsme se dotkli,měla úplně ledové ruce.,,Je Ti zima..."pohladil jsem jí po nahé paži.Kývla hlavou a pořád se na mě dívala. Neodtáhla se.Znovu jsem jí pohladil po ruce a jel jsem až k prstům.Chytli jsme se a ona se chvěla.

Posadil jsem jí na gauč,zhasl jsem světlo a posadil jsem se vedle ní.Světlo z krbu se jí odráželo v očích.,,Zahřej mě..."zašeptala těsně u mých rtů a pohladila mě po tváři.




Kdo jiný než ty VIII. (Rozděl dvojčata)

Úterý v 20:53 | panda |  Příběhy

Doktor mi dělal ultrazvuk. Patricie mi pevně tiskla ruku. Maite stála mlčky opodál. Všechno mi přišlo jako věčnost. Jako kdyby se zastavil čas a ne a ne se rozběhnout. Pořád jsem pofňukávala, ale alespoň jsem přestala hysterčit. Paddy nebyl pořád k nalezení. Už jsem ho přestala volat. Byla jsem unavená, vyčerpaná, zoufalá a bezradná. Konečně skončil a podal mi ubrousky, abych se utřela. Necítila jsem žádnou bolest, necítila jsem žádné šimrání, tak jak jsem byla zvyklá, necítila jsem prostě nic. Z tváře toho blbýho doktora se nedalo nic přečíst, tvářil se pořád stejně. Začala jsem se třást, byla mi najednou hrozná zima. "Paní Kellyová je mi líto, ale..." Nestačil doříct, protože v tu samou chvíli mě znova popadl pláč. "Ne, to není pravda." Skočila jsem mu do toho. A přesně v samou tu chvíli se ve dveřích objevil i Paddy. Natáhla jsem se k němu. "Řekni, řekni jim že to není pravda." Zaprosila jsem. Paddy asi nechápal co se stalo. Holky mu určitě volali, ale věděli toho tolik kolik já. Šel mě obejmout a zmateně se díval po doktorovi.. "Vy budete manžel?" Paddy přikývl. "Ještě jsem Vaší paní neřekl, co se stalo. Bohužel jsem na ultrazvuku neobjevil srdeční ozvy jednoho z plodu." "To znamená že... že jedno je mrtvé? Jenom jedno? A co to druhé?" Vzpamatovala jsem se trošku a začala si hladit bříško. "Druhý plod vypadá, že je v pořádku. Podle všechno se jeden z plodů přestal vyvíjet. To se někdy stává." "Stává se že umře?" Nechápala jsem. "To přece nejde, Paddy řekni jim ať se podívají ještě jednou. Líp? Určitě žijí oba dva, určitě!" Tlačila jsem na Patricka, ale ten byl snad ještě víc vyděšený než já. "Paní Kellyová, dívala jsem se opravdu dobře. Bohužel je to tak. Zkontroloval jsem vám průtoky placentou, ty zatím vypadají v pořádku. Plody měly dostatek kyslíku i živin. Nebylo to zapříčiněno vaší preeklampsii. A to krvácení.." "Krvácela?" Promluvil konečně Paddy a silněmě k sobě přivinul." Ano, proto ji pan Westick sem přivezl." "Aha." Vysoukal ze sebe Paddy a podíval s vyčítavě směrem k Patricii a Miate. "Každopádně to bylo způsobeno prasklou cystou." "Já to mu nevěřím. Přece nemůže být konec? Nemůže, nemůže..." Vzlykala jsem. " To není konec paní Kellyová. Nosíte v sobě podle všeho ještě jeden silný a zdravý plod. Srdíčko mu bije jako zvon." To Paddyho očividně potěšilo, ale mě rozhodně ne. "Vy ležte! Všichni mi lžete! Oni žijí! Oba! Vím to!" Přestala jsem se ovládat. Měla jsem pocit, že mě snad nikdo neposlouchá. Paddy se mě stále snažil u sebe držet, ale měla jsem sto chutí mu utéct. "Dáme vaší ženě něco na uklidnění, fyzicky by měla být pořádku.. a psychicky se s tím musí časem srovnat.. Až to trošku vstřebá, uděláme další kontrolní vyšetření, abychom se opravdu ujistili, že ji nehrozí žádné nebezpečí." Doktor se mnou přestal úplně komunikovat. Byla jsem snad pro ně vzduch. "Pust..." zašeptala jsem Paddymu do ucha. Neposlouchal mě. "A hrozí?" Zeptal se místo toho Paddy. "Ne, tlak se jeví v pořádku. Což je tedy překvapivé." Odpověděl mu stručně doktor a já pozorovala sestru jak se mi chystá něco píchnout. Chytila mi ruku. "Já nic nechci, nic nechci. Paddy prosím!!! " Ucukla jsem ji. "Klid lásko, to bude dobré." Chytil mě Paddy vši sílou a Patricie mi podržela ruku. Chtě nechtě jsem dostala uklidňující léky. Svým způsobem to bylo pro mě bylo vysvobozený. Už jsem neměla sílu s nimi bojovat, nikdo mě neposlouchal, všichni mě přehlíželi i ten koho jsem milovala a od koho jsem čekala v tuhle chvíli podporu. Přivřela jsem oči...jako kdybych je najednou všechny viděla v mlze a slyšela z obrovské dálky.


"Je vám lépe?" Svítil mi kdosi čímsi do očí. Snažila jsem se zakrýt oči. Zamračila jsem se, a odstrčila jeho ruku. Neodpověděla jsem. Jen se otočila na bok, abych toho doktorka nemusela vidět. "Už jsem to vysvětloval i vašemu muži, za nic nemůžete. Ten plod byl prostě slabý, nejspíš i kdyby jste ho donosila nebyl byl v pořádku. Netrapte se, je to úplně zbytečné. Radujte se, že je ve vás nový život, silný a má se dobře. Všechny testy jsou v pořádku, váš tlak je v pořádku, nekrvácíte, miminko donosíte....no tak." Mám se radovat? Nechápala jsem ho. Nejspíš jsem zabila své vlastní dítě a mám se radovat? Po tvářích se mi kouleli slzičky. "Dobře chápu, že je to asi těžká situace, přesto paní Kellyová myslete na to druhé malé, co je ve vás. Když vy jste smutná, je taky smutný.Stres teď nepomůže nikomu. Zvláštně ne miminku." Ticho. "Chcete vidět manžela? Třeba vás rozveselí...?" Zase jsem neodpověděla."Paní Kelloyvá jestli nezačnete spolupracovat...?" "Tak co?" Promluvila jsem konečně k němu. Hluboce si vzdychl a vypadnul.


Bohužel ke mě Paddyho opravdu zavolal. Byl asi ten poslední koho jsem chtěla vidět. Možná jsem mu mohla říct, že nechci nikoho vidět, ani jeho po včerejšku. A po včerejšku už vůbec ne. Vstoupil do pokoje úplně potichu, ale i přesto byly jeho kroky slyšet na podlaze. Sám musel cítit, že teď opravdu nechci být s ním. Lehce se dotknul mých vlasů..." Lilly...spinkáš?" Odtáhla jsem se na kraj postele. "Zlobíš se na mě?" Jak pak bych se nemohla zlobit. Prosila jsem ho aby mě pustil, aby mi nedávali nic na uklidnění, chtěla jsem mít čistou hlavu, a co udělal on, využil moji slabosti, chytil mě a nechal je, ať si se mnou dělají co chtějí!" "Nedotýkej se mě a běž pryč, chci být sama." Řekla jsem mu chladně. "Lilly..." Pokusil se znovu. "Běž pryč!!!" Otočila jsem se konečně a téměř na něj zakřičela. Konečně to pochopil. "Dobře, kdyby si něco potřebovala..." "Ne, děkuji." Zmírnila jsem své rozčílení. Odešel. Jako by nic. Co jsme vlastně čekala?

Bylo mi ze všech lidí zle. Nikoho jsem vedle ze sebe prostě nesnesla. Proboha jak můžou být všichni tak pokrytečtí? A já tak neschopná? Nedokážu donosit ani dítě. Proboha. Vyhnala jsem Paddyho kvůli sobě nebo kvůli němu? Byla jsem zmatená sama ze sebe. Jak vůbec může být sem mnou? S někým tak neschopným...Znovu jsem začala brečet. Jak to mám vydržet? Mít v sobě jedno živé a druhé mrtvé? Neměla jsem sílu tohle zvládnout. Asi jsme vedle sebe potřebovala Paddyho, potřebovala jsem slyšet, že to zvládneme, ale zároveň jsem se mu nemohla a vlastně ani nechtěla podívat do očí. Jednak kvůli sobě a jednak kvůli včerejšku.


"Ťuk, ťuk.." Ozval se Edův hlas. "Můžu?" Posadila jsem se. "Ale jo, víš že ses jako jediný zeptal, jestli můžeš...?" "Nic ti nechybí?" Zeptal se. "Promiň to je blbá otázka..já jen jestli..." "To je dobrý, vím jak si to myslel. Po komfortní stránce tady mám všechno." Ujistila jsem ho. "A jak to zvládáš? Asi další blbá otázka." Znejistil, což v jeho chování bylo něco neobvyklého. "Bídně, dala bych si teď tu tvoji whiskey stoletou..." "Je dvacetiletá." "To je fuk." Mával jsem rukou a podívala jsem se z okna. Pořád bylo hezky. Už by to krásné počasí taky mohlo skončit. Neměla jsem náladu ani na to počasí. "Kdybys potřebovala něco jiného...kromě té whiskey" Usmál se" ...tak jsem tu pro tebe, kdykoliv. Ve dne, v noci..." " Jsi hodný. Děkuji." Odpověděla jsem mu snad i taky s úsměvem. Chystal se odejít. "Ede, víš co počkej.." Zastavila jsem ho, sotva chytil kliku u dveří. "Něco by tu přece jen bylo..." "Tak povídej.." Otočil se na mě, tentokrát už se svou jistotou v nohách. "Je takové blbé.." Začala jsem nesměle. "To nevadí." Ujistil mě. Když ...no prostě, mohl by si zařídit, aby ke mě nepouštěli Paddyho?" "Počkej? To jako vážně?" "Nechci teď s ním být. Potřebuji teď být pár dní sama se sebou a doma to nepůjde. Tam bude pořád se mnou. Tady mám jedinečnou šanci o všem přemýšlet...šlo by to zařídit?" "No, rád asi nebude, ale zařídit to samozřejmě můžu." "Díky. A samozřejmě nejen Paddyho..nikoho z naší rodiny." přikývl. " Já můžu zase přijít?" "Jo, ty jsi vítaná změna." "Tak odpočívejte." Rozloučil se.A jsem a byla jsem ráda, že jsem na své přání dostala odvahu. Spadl mi obrovský balvan ze srdce. Nechtěla jsem se teď prostě přetvařovat a dělat, že je všechno v pořádku...když nebylo. Tohle si prostě musím vybojovat sama. Nejistě jsem si sáhla na břicho. Ani nevím kde ho mám teď hladit...


Kdo jiný než ty VII.

Pondělí v 17:45 | panda |  Příběhy

"Lilly!" Vlítl Paddy do pokoje. "Kde pak jsi?" "V koupelně." Podívala jsem se na sebe zoufale do zrcadla. "Aha." přiskočil ke mě a políbil měvzadu na krku. "Já vím, že nechceš abych se ptal, ale je ti fajn?" "Miláčku, kdyby mi něco bylo tak bych ti to řekla, jako prvnímu." Ujistila jsem ho znovu a znovu. "Dobře, já jen že si tak dlouho spala, je skoro deset hodin." "Asi jsem víc unavená a taky jsme šli včera později spát, nevzpomínáš si?" Přikývl" Okay...musím si totiž dneska odskočit.." Rychle jsem maskovala svůj úsměv. "Neboj se, já to tady zvládnu." Ujišťovala jsem ho vehementně. " Počkej, myslíš že bych tě tu nechal samotnou?" "V to jsem ani nedoufala.." Zatvářila jsem se kysele. "Maite a Patricie, tady budou každou chvíli a budou ti dělat společnost. Opravdu tě tu nemůžu nechat osamotě, co kdyby si omdlela jako včera...?" Bohužel jsem musela souhlasit, navíc mi dneska bylo nějak divně, ale to nemusel vědět. "Okay, alespoň to pro mě bude malá změna." Sotva jsem to dořekla, objevily se obě dvě PAddyho sestry v naší ložnici. "A příjemná ne?" Smála se na mě Patricie a Maite mi mávala. Paddy mi pomohl z koupelny do postele. Ještě jsem si nestačila ani lehnout a Maite na mě vytáhla bezpočet deskových her. "Vzala jsem něco pro zpestření. S dětmi to hrajeme pořád." Začala mi vyprávět. "No vidím, že se nudit nebudete." Konstatoval Paddy nad tou pohromou, co mi Maite vysypala na postel. "Půjdu květinko, vrátím se až večer." Dostala jsem letmou pusu. "Pat, můžu s tebou ještě mluvit. Táhla Patrick svou starší sestru za dveře naší ložnice.


"Co ji chce?" Tahala ze mě zvědavě Maite a já začala rozkládat Monopoly. " Alééé...jen ji bude promlouvat do duše, aby jste na mě dávaly pozor, abych pořádně jedla, pila a hlavně nikam nechodila. Včera jsem se šla projít na terasu, když spal...to jsem si dala..." "Bylo ti špatně?" Zeptala se mě Maite opatrně. "No to taky, ale z tvého bratra. Ale snad si to už vyříkali." Oddychla jsem si. "Asi by si ale chodit nikam bez dozoru neměla, tohle je ošemetné a Paddy by tě tam určit tě rád doprovodil." "To tedy nedoprovodil! Pomalu jsem nemohla do včerejška ani na záchod. Na konec svolil, že na terasu v jeho doprovodu jít můžu." "Máš to těžký...ale neboj, až se ti ty dva narodí, všechno ti to svou láskou vrátí." Pohladila jsem si bříško. "Taky tak trpím jen kvůli nim, kvůli sobě bych už to dávno zabalila." Do pokoje se vrátila Patricie s tácem plným jídla. "Jéééžíš, to mám tak na celý den ne?" "Prej na snídani." Usmála se na mě Pat. "Měly by jste svému bratrovi vysvětli že nejsem tank, abych spořádala tolik jídla i když jsem teď tři, tak za tři rozhodně jíst nehodlám.." " To ani nemusíš, já jsem taky v těhotenství neměla vůbec chuť..." Odmlčela se. " A neboj my ti statečně pomůžeme." Dodala rychle. "Tak jdeme hrát? Nebo tady budeme bezvýznamně tlachat?" Popohnala jsem je. Snad jsem se i na ty pitomé hry těšila.


Dopoledne mi uteklo neskutečně rychle a i když mě občas chytala slabost a dělaly se mi mžitky před očima s oběma Paddyho sestrami jsem se parádně pobavila. Odpoledne mě to ale už vážně zmohlo, a podle Paddyho instrukcí jsem mohla jít odpočívat na verandu. Samozřejmě že ne sama, ale alespoň něco. Když mě tam ale Patricia doprovodila a uviděla naší verandu, jen jsem zalapala po dechu. "To Paddy?" Nechápal jsem, když jsem uviděla houpací postel zavěšenou na trámech, obklopenou bílou moskytiérou." Patricia přikývla. "Ale jak to dokázal? Za jedno ráno...dneska ? V kolik proboha vstával..." Pořád jsem nechápala. "Ono když se chce , tak jde všechno." Vybafla na mě bez vší romantiky Maite. A já si své království pořád prohlížela s otevřenou pusou. Dokonce jsem tam měla nachystané i červené růže. Patricia mi pomohla do postele a přehodila přes ze mě teplou deku. "Aby ti nebyl zima, hm." "Achjoo. Když Paddy pro mě dělá první poslední a já si toho nevážím. Místo toho se spolu pořád hádáme, pořád se mi něco nelíbí..." Začala jsem sypat popel na hlavu. "Ale jdi ty. Chtěl ti to jenom trochu ulehčit, on ví že je to pro tebe moc těžké." Ještě jednou jsem si vzdychla. "Neměla bych mu zavolat?" "Jen si hezky odpočiň. Má celý den několik schůzek, nejspíš nebude mít čas. Musí dohánět poslední týdny. A večer až se vrátí, tak si to můžete všechno říct." "Chudák, má toho hodně zase kvůli mě." Posmutněla jsem. "Ale už tiše." Pokárala mě Patricie mateřsky a já se schoulila do polštářů. Bylo tady krásně. Teda naše veranda byla vždycky krásná, ale teď byla přímo nádherná. Chvíli jsem se slunila a poslouchala, jak si Maite s Pat povídají i když jsem ani nezaregistrovala o čem. Pak jsem ale nechala přemluvit sama sebou a usnula jsem.

Probudilo mě známé cinkáni ledu ve skleničce. Ed stál tam kde včera a kouřil ty svoje doutníky. "Asi rád whiskey a doutníky..." Promluvila jsem k němu. ...A ženy...Ale to jsem neřekla nahlas. Lekl se a polil si bílou košili. "Ježiš, tohle mi nedělejte." Podíval se na mě vyčítavě, ale jakmile se vzpamatoval, tak se pousmál. "Nechtěla jsem.." Zasyčela jsem potichu. "Jen jsem vás tady nečekal, myslel jsem že vás manžel po včerejšku zamknul na deset západu a v životě vás nepustí ze své komůrky ven. "Taky jsem si to myslela." Přiznala jsem. "Ale vyjasnili jsme si to." "A nemohl bych vám nějak pomoct?" Zakroutila jsem hlavu. "Asi ne, musíme to vydržet oba. Nezlobte se na něj, myslel to včera dobře." "A dneska jste zase utekla?" Smál se mi. "Ne ne, dneska to mám s povolením." "A s houpačkou..." Dodal. "All inclusive." "Asi vás má rád že?" "Já jeho taky." Ujistila jsem ho, aby si byl jistý že tímto směrem to rozhodně nepůjde. "A co máte rád vy...kromě té whiskey a těch kubánských..." "Dáme je znalkyně..." "To ani ne, ale když jsem lítala..." Zastavila jsem se v řeči. "Lítala? Bývala letuška..." Přikývla jsem. "To už je dávno." "Říkal jsem si, že vás odněkud znám." "Ha ha..." Rozesmál mě. "Měla by jít domů.." Uslyšela jsem starostlivou Pat. "Nech ji, vidíš že se baví...konečně.." Oponovala ji MAite. "Budu muset..." Usmála jsem se Eda. "Manžel volá?" "Tak nějak." Nechala jsem ho v nejistotě. Paddymu očividně ležel v žaludku, myslím, že kdyby nebyla vdaná už by mě tady sváděl s whiskey v ruce. Takhle si drží odstup, ale něco mi říkalo, že to dlouho nevydrží. Ale mě to bavilo, hrát si s ním jako kočka s myší, stejně jsem věděla, že dál ho nikdy nepustím. Jenže to on v naději, nemohl tušit. "Tak hezký zbytek dne, letuško." Odešel se a já jsem zavolala na obě holky, aby mi pomohly se vrátit domů.

Odhrnula jsem tu teplou deku, kterou mě Pat přikryla a uviděla krev. Z prvopočátku jsem dokonce nezpanikařila. Jenže jakmile jsem ji ucítila na svých rukou, začala jsem hysterčit. "Pat, Pat, Pat..." jenom jsem neustále opakovala. Paradoxně mi nebylo ani nijak zle. Rukou jsem znovu sáhla na krvavou skvrnu. "Copak Lilly?" Přišla konečně Patricie. Mlčky jsem ji ukázala své zakrvácené ruce. "Jaktože nic necítím? Ani bolest nic? Nic, nic!!" Roztřásla jsem se a začala nahlas brečet. Pat mě objala a v tu chvíli přiběhla i vyděšená Maite, asi jsem musela opravdu nějak nahlas vzlykat, protože se vrátili i Ed. "To bude dobrý, to bude dobrý..." Opakovala Patricie a držela mi hlavu. Chtělo se mi zvracet. "Odvezu vás do nemocnice. Vlastním tady ve městě jednu kliniku, to bude nejlepší. "Uslyšela jsem Eda. Holky nejspíš souhlasily. Nevím. "Paddy, kde je...kde je Paddy?!" Nepřestávala jsem opakovat. Ne, ne, já nechci, bez něj nikam nejdu. Kde je Paddy?" Ed se mě na nic neptal, chytil mě do své náruče. Bylo to jiné než když mě držíval Patrick. U něj to bylo takové hřejivé a milé, u Eda jsem cítila jen chlad, strach (ale to bylo mnou) za to velmi silné a vypracované paže. Pověsila jsem se mu nevědomky kolem krku. "Bez něj nikam nejdu. Nejdu..ne." Chtěla jsme se bránit, ale už jsem neměla sílu. Najednou jsem byla v jeho autě. Patirice i Maite se mnou. Pořád mi něco všichni říkali, ale já jsem jen volala Paddyho.



Kdo jiný než ty VI.

Neděle v 18:24 | panda


Ta bolest mě úplně ochromila. Vzpomínám si je na to, jak mě Paddy tahal z auta, nesl ke vchodu. Všude byly ostré světla. Pak jsem slyšela doktora, jak říká, že bude všechno v pořádku. Ohromně se mi ulevilo. Zavřela jsem oči. Když jsem je znovu otevřela, probudila jsem se na nemocničním pokoji, nejspíš. Paddy seděl vedle mě, hlavu měl zabořenou do mé postele, spal jako šípková Růženka. Pohladila jsem ho po jeho kaštanových vlasech, spinkal dál. Přitulila jsem se k němu. Kluky jsem cítila, což mi momentálně postačovala k tomu, abych zavřela oči a spokojeně usnula.


Když jsem se znovu probudila, Patricka jsem nikde neviděla. Trochu jsem lekla a prudce se posadila na posteli. "Paní Kellyová, něco vás vyděsilo?" Objevila se na de mnou najednou zdravotní sestra. Na sucho jsem polkla. "Kde je můj manžel? A co děti? Jsou opravdu pořádku?" Poddala mi hrníček s tím nejodpornějším čajem, jaký jsem kdy pila. Natřepávala mi polštář a pomohla mi se do něj posadit. "Váš manžel si na chvíli odskočil, jinak byl tady s vámi pořád. A pana doktora k vám zavolám. Všechno vám vysvětlí, nemějte strach." Znovu jsem se napila s hrníčku, protože jsem měla velkou žízeň. Jinak bych to neriskovala. Sestra mi vyměnila kapačku a odešla. Začala jsem se rozhlížet po pokoji, kdybych nebyla napíchnutá na všechny ty možné hadičky, asi bych ani nepoznala, že jsem v nemocnici. Obrovská televizí, sedací souprava, lednička...


Znovu se otevřely dveře a konečně vešel dovnitř doktor i s Paddym. Paddy se na mě smál už ze dveří, ale tak zvláštně. Ne tak bezprostředně, jak to umí jenom on. Snažila jsem se mu úsměv oplatit, ale asi byl pěkní křečovitý.Asi ještě horší než ten jeho. "Jak se cítíš květinko?" Políbil mě na vlasy. Pokrčila jsem rameny. "Už mi bylo i líp." Přiznala jsem bez mučení. "Točí se vám hlava?" Zeptal se mě doktor. "Trochu." "Máte totiž vyšší tlak." Suše konstatoval a pořád koukal do papírů. "Co děti, jsou v pořádku? Řekni že jsou v pořádku?" Podívala jsem se toužebně na Patrika. "Prozatím ano." Odpověděl rychle doktor. Zamračila jsem se. "Prozatím?" Chytila jsem Paddyho za ruku. Paddy chtěl něco říct, ale doktor ho nenechal. "Paní Kellyová, trpíte takzvanou preklampsii, což se objevuje u 5-8% těhotných žen, projevuje se to vysokým tlakem, únavou, bolestí hlavy. Váš manžel nás informoval, že jste všemi těmito projevy trpěla už začátku těhotenství. Ve většině případů se to projevuje až kolem 20 týdne, v kterém se teď momentálně nacházíte. Vaše příznaky se jen projevily trochu víc nnaplno." "Ale přece jsem byla v poradně a všechno bylo v naprostém pořádku..." Nechápala jsem. "Jak říkám, začíná se to projevovat převážně po 20 týdnu." "Jaký vliv to má na děti?" Paddy stále mlčel, ale bylo vidět, že mu z toho co slyší taky není dobře, i když už to asi slyšel přede mnou. "Bohužel velký. Dalším faktorem preklampsie je špatný vývoj placenty. Tyto změny v placentě pak ohrožují vývoj plodu. Může docházet k jeho špatnému zásobení kyslíkem a může dojít i retardaci vývoje." "To jako..." Rozplakal jsem se. Paddy mě hned objal. "To bude dobrý, Lilly..šššš." Šeptal mi do ucha. "Váš manžel má pravdu, my si vás pohlídáme. Nasadili jsem antihypertenziva, a magnesium proti křečím, momentálně je váš tlak hraniční 140/90. Není to žádná sláva, ale doufám, že jsme na dobré cestě. Prozatím musíte dodržovat naprostý klid na lůžku. Trochu jsem se uklidnila. Paddy se na mě vážně podíval. "Lilly tentokrát to není legrace, musíš opravdu pořád ležet." Horentně jsem přikývla a schoulila se k němu. "Chtěl by si vás tady ještě tak týden nechat, pokud by vám to nevadilo, a pokud bude váš stav stabilizovaný mohli bychom hovořit i domácí léčbě. Ale jak říká váš manžel, naprostý klid na lůžku. Nechci vás strašit, ale ty bolesti co jste měla byly tonické křeče, které jsou součástí eklamptického záchvatu, v této fázi většinou dochází k selhávání ledvin a ohrožení na životě, pokud by se toto opakovalo museli bychom přistoupit k ukončení těhotenství bez ohledu na stáří plodů." "To nééé!" vykřikla jsem vyděšeně "To radši umřu." "Lilly uklidni se, přesně tohle rozčilování ti nedělá dobře." "Paní Kellyová je to samozřejmě až to poslední možnost, jen vás upozorňuji, že pokud nebudete dodržovat ten klid, může se to stát." "Nehnu se z postele, slibuji." "Paddy mě pohladil po tvářích." "To bude dobrý jo, my to zvládneme." "Ještě si vašeho manžela na moment vypůjčím, a za chvíli vám ho vrátím, souhlasíte? Vy se teď trochu prospěte. Těch informací na vás bylo určitě až moc."


Bylo. A vůbec nebyly radostné. Počkala jsem až oba odejdou a ještě dlouho potom jsem nechápavě koukala do stropu. Přemýšlela jsem se mi to mohlo stát. Vždyť jsem přece byla úplně zdravá, na tlak jsem nikdy netrpěla...nebo jsem si to alespoň myslela..V bříšku jsem ucítila drobné lechtání, kluci mi dávali o sobě vědět, že to nevzdají a já to vzdát taky nehodlala.





Po týdnu se můj zdravotní stav nezhoršoval, výrazně se sice ani nezlepšoval, ale doktor nakonec schválil propuštění domů. Byla jsem za to ráda. Sice postel jako postel, ale doma je doma. A hlavně to tam nesmrdí nikde dezinfekcí. Paddy mě doma vyloženě hýčkal, nehnul se ode mě na krok. Zrušil všechna svá vystoupení. Kdyby mohl, nosil by mě snad i na záchod. Na jednu stranu mi to lichotilo, ale někdy mi to pěkně lezlo krkem. Dny byly snad delší a delší. Už jsem nevěděla, jak se mám zabavit... Ve chvílích kdy i Paddyho přemohla únava a péče o mě, jsem alespoň potichu vyklouzla z postele a chodila se provětrat na terasu.


Zrovna jedna taková chvíle nastala. Paddy po obědě usnul vedle mě. Sice měl kolem mě položenou ruku, ale ji opatrně nadzvedla abych ho neprobudila. Spát jsem nemohla, byla jsem naspaná do zásoby. I když spát vedle něj sedm dní v týdnu, byl pro nás takový malý zázrak. Venku svítilo sluníčko, mě bylo dobře a klukům podle jejich šimrání taky. Dala jsem si vlasy za uši a na chvíli nastavila svoji bledou tvář slunci. Všude bylo tichu, jen občas zasvištěl nějaký ptáček. Ticho najednou přerušil mužský hlas: "Těhotenství vám sluší..." Ač nerada, že mě někdo ruší, otevřela jsem oči. Z vedlejší terasy se na mě díval Ed. Kdoví jak dlouho tu stál a já opět v noční košilce. Už jsem se ani nesnažila se zahalit. Stejně už mě jednou takhle viděl. "Děkuji." pohladila jsem si bříško. Ale kdyby jen věděl...co za tím "slušením" všechno stojí. "Dlouho jsem vás neviděl..." Pokračoval. "Mám nějaké zdravotní problémy." Odvětila jsem nejistě. Sakra, já taky co nevím, to nepovím. "To je mi líto, ale snad to nebude nic vážného. Rád bych vás s manžel někdy pozval...třeba na večeři..." Navrhl. "To asi jen tak nebude, ale až budeme moct, přijdeme rádi." V ruce držel skleničku s whiskey. Asi si všiml, že jsem se na ni zaměřila právě na ni. "Nabídl bych vám ale asi..." "Jen to nééé." Odmítla jsem rychle. "Jak dlouho se tady u nás vlastně zdržíte?" Zeptala jsem se rychle, abych obrátila list. "Jak nejdéle to půjde. Miluji Evropu." "Já zase Ameriku." "To bude asi tím, že každý z nás bydlí na jiném kontinentě..." "Možná..." Usmála jsem se na něj. Bylo to příjemné mluvit s někým jiným a hlavně o něčem jiném než o tom jak mi je. Paddy byl ten nejzlatější člověk na světě, ale asi by jeden večer mohl na nějaký ten koncert. A´t si taky trochu odpočinu. "Lilly!" Uslyšela jsem ho z ničeho nic za sebou a docela jsem se lekla. Jak kdyby mě nachytala matka, že na záchodě kouřím. "Co tady děláš? Máš přece ležet. Ty si nepamatuješ, co ti doktor říkal." Vyhrkla na mě.. Ed se na mě soucitně usmál. A já bych si s ním tak ráda podívala, klidně o tom jakou značku doutníku si nechává dovážet z Kuby, jen ne o mě." "Jenom jsme si povídali." Ujistli ho Ed. "O to nejde." Zamračil se Paddy na něj. Když chtěl dokázal jeho pohled zabíjet. "Musí opravdu odpočívat." chytil mě za ruku a já ucukla. "Paddy!" Chtěla jsem mu říct, aby se vzpamatoval, že se vážně nic hrozného neděje a všem do jeho příchodu bylo dobře. "Trochu čerstvého vzduchu, přece ještě nikoho nezeslabila." Nenechal se Ed jen tak odbít. Docela mi lichotilo, jak se mě zastával. I když vůbec nemusel. "Víš, co radši pojď." Už jsem viděla Paddyho jak se nadechuje a něco se chystá říct. Nebyla jsem zvědavá na jeho bojovnou náladu. "Těšilo mě Ede." Rozloučila jsem se s ním rychle a vlezla si dovnitř.


"Pomátla sis se?" "Pomátl ses ty? Chápu, kdybych se někde producírovala po městě, ale proboha šla jsem na verandu!!" Rozkřičela jsem se na něj. A nejednou jsem měla pocit že mi snad praskne hlava. Ještě jsem se za ni stačila chytit a už se jen cítila, jak se sunu k zemi.


V pokoji bylo šero, a za oknem tma. Na nočním stolku svítila lampička a skrz světlé závěsy k nám nakukoval měsíc. Paddy ležel vedle mě, držel mě za ruku a koukal se na mě. Cítila jsem jeho pohled na své tváři. Otočila se jeho směrem. Oba jsem se na sebe dívali a mlčeli. "Něco se pokazilo viď?" Začala jsem první po pěti minutovém mlčenlivém koukání, "To já jsem se pokazil." Odpověděl mi smutně. "Můžeme za to oba.." Nenechala jsem ho v tom, a měla jsem pravdu. Oba si jen prosazujeme svou, ale proč, když nám všechno šlo tak krásně společně. Má to být naše nejkrásnější období v životě a místo toho je to boj. " Byl jsem tak šťastný, když si mi řekla, že čekáme miminka..nesmírně. Ale teď se bojím, abych tě neztratil, nezvládl bych to." "Proč by si měl ztrácel?" Přitulila jsem se k němu. "Prostě mám strach, když jsem t ě viděl na té verandě a pak jak jsem na tebe křičel. A ty si zase omdlela. Sakra neuvědomil jsem si že ti tím můžu ublížit víc, než blbá procházka po terasa. Odpustíš mi to? " "Trochu mi chybí starý Paddy." Přiznala jsem se. "Já vím, nevím, co se to se mnou děje." "Moc zodpovědnosti...?" "Možná, a taky ten hrozný strach." "Paddy pochop, že já ti nechci dělat naschvály. Ale když jsem si tam povídala s Edem, byl to balzám na moje uši, slyšet něco jiného než: Je ti dobře? Nebolí tě hlava? Netočí se ti? Máš hlad? Máš žízeň? Já přece taky nechci ublížit dětem ani sobě. A už vůbec tě nechci ztratit. Děti jsme si přece oba přáli, i já asi ne teď. Ale stalo. Čekáme dva úžasné drobečky a já nechci abychom si to nějak kazili. " "Já už to vím. Jsem prostě idiot." Políbila jsem ho. "Jsi ten nejúžasnější a nejstarostlivější člověk pod sluncem." Ujistila jsem ho. "Jen to s tou starostlivostí nesmíš přehánět." "Ty si úžasná, že to všechno zvládáš..." Mrkl na mě. A pak se to snažil odlehčit. "Procházky na terasu máš samozřejmě povolené." Řekl už s úsměvem. "A mám na to nějaký přesně vyhrazený čas nebo můžu kdykoliv?" "Lilly...přestaň si ze mě dělat srandu." Lehce mě polechtal. "Ne ne ne, to se nám nelíbí." Vyjekla jsem a nechala jsem ho, aby mě k sobě přivinul. Ucítila jsem jeho vůni, to jsem potřebovala. A ještě něco jsem potřebovala..."Udělal by si pro ně něco?" Zeptala jsem se zvědavě. " Chceš něco k jídlu?" "Paddy!" Už mlčím. Políbil mě rychle. "Tak co si bude přát moje vysněná princezna?" "Zahraješ mi na klavír ? Už dlouho si mi..." "Pšššš, nic neříkej." Vzal mě do náruče a přenesl si mě do obýváku, kde jsme měli křídlo. Vím, že to neudělal kvůli nějaké romantiky, ale jen proto abych náhodou neudělala pět kroků navíc, ale nechala jsem ho. Položil mě do křesla a přikryl dekou, v krbu plál oheň a on spustil první tóny...Zavřela jsem oči, to bylo to druhé co jsem dneska potřebovala...nechala se unášet jeho hudbu, nikdo na světě nehrál jako on, tak něžným a uklidňujícím způsobem...





Další články



Kam dál