Vidím vás Donalde, slezte z toho lustru! Aneb Poprask na laguně official

Oheň a led 3. kapitola

Středa v 19:14 | panda |  Příběhy

Když jsem se vrátil domů, Joy pořád spala. Vlastně, i kdyby byla vzhůru, řekl bych jí, že jsem byl běhat a v podstatě bych ani nelhal. Šel jsem běhat, to že jsem se potkal Ems, byla náhoda. A to co se stalo…to bylo určitě nečekané a z toho nečekaného se nakonec vyklubalo něco nádherného. Rozhodně jsem to nepovažoval za chybu, které bych nějak zvlášť litoval. Dokonce jsem musel přemlouvat své svědomí, aby mi za to trochu pohrozilo, protože já necítil žádnou vinu vůči Joelle. Konečně jsem poznal Emy i z jiné stránky. Nejspíš bude úplně jiná než jak se tváří a já zjistím proč. Proč kolem sebe tak kope a za boha si nikoho nepřipouští k tělu. Svlékl jsem se a lehl si k Joy. Normálně bych se k ní přitulil, ale dnes jsem nějak neměl chuť. Ne, že bych chtěla zahodit náš vztah, jen kvůli jednomu neobvykle krásnému polibku. Jen možná Joelle měla pravdu, když chtěla trochu zpomalit. To já jí honil do společného bydlení, svatby, rodiny…možná vážně není kam spěchat…zavřel jsem oči a měl před sebou obraz Emily na pláži, to jak se chvěla, když se naše rty dotkly a nedokázala se mi bránit…zdálo se mi o ní celou noc. Byla jako černá růže mezi bílým. A i když jsem věděl, že má nejostřejší trny, stejně jsem toužil na ní sáhnout, přesto že vím, že mě popíchá…


Ráno jsem si pro změnu přispal já. Přece jenom za mnou nebyla jen tak obyčejná noc. V domě ale bylo nezvykle rušno a spát se nějak extra dlouho nedalo. A už vůbec ne přemýšlet o Ems na pláži, když všude slyším její hlas…Moment! Zarazil jsem se a zaposlouchal se. Opravdu to byl její hlas, ten byl totiž nezaměnitelný. A rozhodně nebyl jen v mojí hlavě! Ani bych nevěřil, že dokážu vyvinout rychlost světla při sprchování a oblékání, ale pokud byla dole opravdu Emily, nemohl jsem tam sejít jen tak. "Dobré ráno miláčku." Přivítala mě s úsměvem Joy, když mě uviděla scházet ze schodu. Trochu jsem znervózněl, protože v obýváku na pohovce opravdu seděla Emily. V první chvíli mě napadlo, že přišla Joelle požalovat, co se včera stalo. Povahu by na to měla. I když si nemyslím, že jsem včera provedl něco tak hrůzostrašného, že by mě za to museli hned střílet. Ale podle úsměvu na tváři Joelle, v tom bylo něco jiného. Tohle jejich "přátelství" mi nějak nesedělo. "Ráno?" Podíval se na Joy Emily. "Spíš poledne ne?" "Paddy si občas přispí, viď miláčku." Mrkla na mě bezelstně Joelle. "To celé dny nic neděláš?" Podívala se na mě Ems jedovatě. Achjo, mohl jsem jen marně doufat, že jsem v ní včera probudil kousek laskavosti…"Teď momentálně ne." Odsekl jsem jí stejným tónem, aby si náhodou nemyslela, že ve mně ten včerejšek zanechal nějaký dojem. "Paddy má období, kdy ho půl roku skoro nevidím a pak zas je pořád doma." Vstala Joelle a šla mě políbit. Nechal jsem ji, přesto že mi nedělalo dobře, že po nás kouká Emily. "Dáš si čaj zlato?" Zeptal se mě a já přikývl. Pak jsem šel posadit jako by nic k Emily na pohovku. I když bych ji nejraději zase držel ve své náruči, ani líbat bych ji nemusel, stačilo by cítit jen její hebkou kůži a dotýkat se ji, hladit…z jejího pohledu bylo ale jasně cítit, že mi bude muset stačit jen vedle ní sedět. I tak to bylo víc, než jsem si v tuto chvíli mohl přát…

Všude po stole byly rozházený různé katalogy s občerstvením, nábytkem, dekoracemi, šaty a podobnými blbůstkami, co člověk prakticky nepotřebuje k životu."Plánujete ten zásnubní večírek?" Podíval jsem se nechápavě na Ems. "Čím dřív bude, tím dřív bude svatba." Její slova mě dost bolela, ale nevěřil jsem ji, že to myslí, tak jak to říká. Zrovna když jsem se rozhodl zpomalit, tak zrychlíme?! Nerozuměl jsem ji kam tím míří. Potom včerejšku přece… "A co když si ji nechci vzít?" Podíval jsem se na ni a ona ucukla pohledem. "To sis měl rozmyslet dřív…" "A co když jsem si to rozmyslel až včera, potom co se mezi námi stalo…" Chtěl jsem se dotknout její ruky. Ale stiskla mi pevně ruku kolem zápěstí, až to začalo bolet. Teda na holku měla dost páru, ale dělal jsem jako by nic. "Ještě spíš? Mezi námi se nic nestalo!" Podívala se na mě zase nenávistně. Včera byla úplně jiná…Jak může být jedna a tatáž osoba líbezná, ale i tak nenávistná?! "To si nemyslím Ems…celou noc se mi o tobě zdálo, nemůžu tě pustit z hlavy a i když vím, že vedle je Joelle, tak bych tě nejradši znovu.." "Mlč!" Nenechala mě doříct větu. "Jediné, co se včera stalo, bylo to, že si využil mé slabé chvilky a toho, že jsem prostě neměla nejlepší den. Nic víc…" "Využil?" Opakoval jsem po ní a měl pocit, že mi právě začaly odumírat prsty, jelikož se přes Emily ruku, která držela mé zápěstí, k nim nemohla dostat krev. "Kdyby si nechtěla, tak si mi to nedovolila…proč se teď tak bráníš?" "Třeba proto, že vedle ti chystá snídani tvá snoubenka?!" Měla pravdu. Vzdal jsem to, ale rozhodně jsem neměl plánu si nechat odumřít ruku, takže jsem se jí vyškubl ze sevření. Udělal bych to už dávno, i když sílu měla, ale přesto to byla forma určitého dotyku od ní, i když trochu násilnická, na holku. "Ok, tak sis to včera vyzkoušel, ale už to nedělej!" "Myslím, že už si mi tak vyhrožovala i s mým autem a vidíš…pořád tam stojí!" Cíleně jsem ji trochu vytáčel a tvářil jsem se nad ní vítězoslavně. Ani nevím proč, když jsem s ní chtěl dělat úplně jiné věci než ji vytáčet. "Joelle?" Zvolala z nenadání. Joelle vešla zpátky do obýváku a podala mi čaj a snídani. "Patrick se nabídl, že by nám po snídani zajel do města pro vzorky těch tvých šatů na večírek, stejně říkal, že nemá co dělat…" Ona je taková!! Nenacházel jsem ta správná slova, ani ve své hlavě. Jak jednoduše se a elegantně se mě dokáže zbavit. Pochybuju, že mě od sebe odhání, jen kvůli toho, že by jí trápilo špatné svědomí, vůči Joelle. "Vážně miláčku? Neměl si nic jiného v plánu? Třeba jít běhat…?" Zeptala se mě Joy a to bylo přesně to, čeho jsem se bál. "Já myslím, že má naběháno do zásoby…"Neodpustila si Ems. Joelle se na ni sice tak nějak zvláštně podívala, ale naštěstí se v tom nehledala nic hlubokého. Než si užívat tady toho prapodivnéhotrojúhelníku, to pojedu raději desetkrát do města pro cokoliv. "Vážně princezno." Usmál jsem se na Joelle a po očku koukal na Ems. "Stejně jsem se chtěl stavit za Joeym, mám to po cestě." Políbil jsem ji, ale jen na tvář. Na rty jsem prostě nějak nemohl. "Děkuji, jsi zlatý. A nemusíš spěchat. Máme s Emily ještě hodně práce." Ujistila mě Joelle a já do sebe raději hodil horký čaj, abych odtud co nejdřív vypadl. Jestli to Emy na mě narafičila, jen proto aby mi dokázala, že odjedu autem z jejího místa, tak je vážně malicherná.

Když jsem nastupoval do auta, byla to tentokrát Emy, kdo se tvářil vítězoslavně a ještě mi u toho nenápadně mávala. Tohle její chování na mě mělo přesně opačný účinek. Místo aby mě to od ní odhánělo, přitahovalo mě to k ní mnohem víc. Raději jsem nastartoval auto a odjel do města přemýšlet o způsobu, jak ji vyhnat ze své hlavy. Jenže jestli míní být u nás až do večírku každý den, tak to půjde jen těžko. Musím přijít na to, co ty dvě k sobě doopravdy, tak přitahuje… Zmáčkl jsem pětku na rychlém vytáčení a chystal se informovat Joeyho, že ho poctím svou přítomností. "Paddy?" Ozvalo se z druhé strany. "Spíš mé špatné dvojče…Hele Joy mě poslala pro něco do města a pak bych se zastavil u vás. Potřebuju s tebou něco probrat…" "Emily?" zeptal se mě hned. Nebudu pátrat potom, jak to ví. "Potřebuju ji dostat z hlavy. Na večírku si měl pravdu, asi jsem s ní flirtoval a včera na pláži políbil." "Paddy!" "Jo já vím, jsem hrozný! A neumím se ovládat. Proto potřebuji tvoji pomoct." Přiznal jsem se. "Achjo, tak se stav. Tanja je s dětmi v nějakém dětské centrum…nebudu opakovat, že já ti to říkal!" "Ano zasloužím si to!" Sypal jsem si popel na hlavu. Jenže vážně potřebuju vědět, jak z toho ven. Zavčas. Najednou jsem si všiml, že tachometr nabírá rychlost, aniž bych přidával plyn a nějak mě zlobí brzda. "Hele uvidíme se za chvíli, nějak mi blbne auto." "Ok. Čekám tě…pak se ti na to kouknu." "Jasně." Položil jsem mu to rychle, páč jsem si úplně nebyl jistý, jestli k němu vůbec dojedu…vcelku…

Mačkal jsem brzdu a ona nic. Jenže ono mě tak nějak přestalo poslouchat všechno, kromě volantu. Ne, že bych se mi to zrovna líbilo jezdit v plné rychlosti v těch zdejších serpentinách. Nejsem Grace Kellyová, abych se v tom vyžíval. A pak se to stalo, zatáček, kterou jsem prostě už nezvládl. Setina okamžiku, náraz, rána a všude samé sklo. Pamatuju si jen, že jsem si kryl oči, aby se mi to sklo do nich nedostalo. Nebo možná ze strachu, co všechno na mě spadne. Ještě dlouho potom, co jsem narazil, do bůh, ví do čeho, jsem seděl za prasklým airbagem, hlavu položenou na volantu a čekal, co se stane. Jenomže ono se dál nic nedělo. Lekl jsem se, až když jsem si všiml, že mám celou ruku od krve, která byla nakonec z mojí hlavy, jak jsem posléze zjistil. Vystoupil jsem z auta a snažil se trochu zorientovat. Chvíli jsem seděl vedle něj a vzpomínal na to, proč jsem narazil do jediného stromu široko daleko. Jel jsem pro něco do města, telefonoval s Joeym, pak ty problémy s brzdami a moje poslední myšlenka patřila monacké princezně. Musím se přestat koukat na ty historické filmy! Zamračil jsem se a znovu si sáhl na ránu na čele, že by zrovna krev přestávala téct, se říct nedalo. Navíc mě bolela i ruka a měl jsem pocit, že jestli se okamžitě nepostavím, tak už nikdy. Opřel jsem se o kapotu auta a nějak se na něj vyškrábal. U každého nádechu jsem měl pocit, že raději přestanu dýchat než cítit tu bodavou bolest na hrudi, nemluvě o tom, že se mi zvedal žaludek z toho, jak se kolem mě všechno točilo. Bylo příšerné vedro a já měl hroznou žízeň. A jediné co bylo kolem byl strom, do kterého jsem vrazil , prašná silnice, skála a pod ní se rozprostíralo moře. Asi jsem měl štěstí, že jsem to narval právě do toho stromu a né do toho moře. Pokusil jsem se udělat pár kroků směrem ke srázu a podíval se skrz svodidla dolů. Nejspíš jsem to neměl dělat, protože se to rozhodně nelíbilo mé hlavě, která mě naprosto přestala poslouchat. Ztrácel jsem kontrolu nad ní, nad svýma nohama, nad svým tělem. Naštěstí mě někdo chytil ze zadu za košili. "Jste v pořádku?" Ozvalo se za mnou. Nebyl jsem schopen rozeznat ani jestli je to muž nebo žena, jak mi všechno splývalo. "Nestalo se vám nic? Bylo poslední, co mé uši uslyšely a bylo jim to upřímně jedno. Stejně jako mě.


Tak nějak vnímat jsem začal už když mě vezli do nemocnice nejspíš. Myslím, že jsem ji odpověděl na všechny otázky, ale pořád jsem neměl o sobě ponětí. Všechno mi začalo dávat smysl, až když mi zdravotní sestra omotávala hlavu obvazem a doktor sádroval ruku. "Vážně jste si to nerozmyslel, pane Kelly, opravdu chcete jít domů? Byl bych klidnější, kdybyste tu zůstal alespoň jednu noc." Dokončoval doktor svou práci a já kroutil svou bolavou hlavou. "Ne raději bych šel domů." Sice si vůbec nepamatuji, že jsem tenhle požadavek vznesl, ale co na tom. "Dobře, vaše rodina na vás čeká venku. Kdyby cokoliv tak volejte." Dal mi do ruky zprávu a já ji rychle prolítl očima, než jsem vylezl na chodbu ven. Tržná rána na hlavě, čistá zlomenina pravé ruky a naražené žebra, v celku žádná katastrofa, na to jak si vzpomíná, jak dopadlo moje auto. Ale proč mám pořád pocit, že se musím každou chvíli rozložit na miniaturní kousíčky a už se nikdy neposkládat dohromady! Trochu jsem se lekl, když jsem viděl na chodbě ten zástup lidí, co na mě čekal. "Co blázníte? Neumírám! " Sjel jsem hned, ani nevím, proč jsem na ně byl zlý. Asi mě naočkovala Emily. A oni o mě měli nejspíš jen strach. "Vyděsil si nás!" Objala mě moje sestra Patricie, ale že by mi to zrovna třikrát dělalo dobře. "Au au počkej. Ok." Snažila jsem se ji od sebe dostat nějak jemně pryč. "Jsme v pohodě, jen mě neobjímej. Trochu to bolí…"Postěžoval jsem si a Joelle mě úzkostlivě a hlavně opatrně chytila za moji zdravou ruku. "Co auto?" Podíval jsem se na Joey, který tu byl taky. "Nepojízdné. Měl jsi víc štěstí než rozumu, proč si nebrzdil?" Podíval se na mě nechápavě. "Protože to nešlo." Snažil jsem se mu vysvětlit, ale víc se mi to rozvádět nechtělo. Už jsem viděl, jak se nadechuje a chystá se na nějakou další v tuto chvíli nepodstatnou otázku. "Jsem docela unavený, mohli bychom jít domů, chtěl bych se vyspat." Podíval jsem se na Joelle jako na svou poslední záchranu. "To víš, že ano miláčku." Pohladila mě po tváři a ostatní naštěstí zmlknuli. Na výslech bude ještě času dost.

Usnul jsem už v autě. A netuším, jak jsem se vůbec dostal do naší ložnice. Každopádně když jsem otevřel oči, rozprostíral se přede mnou pohled na Emily dům. Nebe bylo černé a venku foukal silný vítr, až to trochu lomcovalo s okny. Nejspíš se na nás hnala nějaká bouřka. Nebylo divu, to dopoledne, kdy jsem boural, bylo hrozné dusno. Ten svíravý pocit žízně mám do teď. "Nechceš se trochu napít?" Ozval se Joelle vedle mě. Seděla u mě na posteli. Něco si četla, a když viděla, že jsem vzhůru začala mě hladit po vlasech. Přikývl jsem a nechal si od ní podat skleničku s vodou. Pomohla mi napít a ta voda v ústech pro mě byla jako to nejlahodnější, co jsem kdy v životě měl. "Jen trochu, mohl by se ti udělat ještě zle." Koukala na mě smutně a já se snažil o úsměv, abych ji trochu rozveselil. "Cítíš se trochu líp?" Zeptala se mě starostlivě. "Když tě mám vedle sebe tak ano…" Zalhal jsem ji, abych ji trošku uklidnil. Byla pobledlá, nejspíš se o mě dost bála. Ale líp mi nebylo. Hlavně mi začalo docházet, kdo v tom bude mít nejspíš prsty. Stačil jeden pohled na Emily dům. Sice jsem nevěřil, že by dokázala zajít tak daleko... Třeba to auto mělo vážně nějaké technické potíže a já si před tím nevšiml varovných signálů. Nejsem zrovna technický typ. Dostal jsem lehkou pusu na zašité čelo. Zavřel jsem oči a představoval si, jak mě na něj místo Joelle líbá Emily. Zatraceně proč, když jsem tu tak nejspíš kvůli ní?! Radši jsem ty oči zase rychle otevřel. "Obávám se, že další stehy už se ti na to tvoje rozbité čelo nevlezou…" Snažila se mě Joy rozveselit. Chtěl jsem si na něj sáhnout, ale místo toho jsem do něj málem praštil sádrou, kterou jsem měl ruce. "Pozor, upozornila mě Joy. "Musíš to vydržet, pár dní v posteli a bez kytary." Pohladila mě po mé zasádrované ruce. "Když tu budeš se mnou, tak to vydržím." "Vzala jsem si v práci volno, abych se o tebe mohla starat. Myslím, že si to budu docela užívat." Usmála se na mě bezelstně. "A co Emily a večírek?" Napadlo mě. "Vlastně ani nevím, kdy jste ho chtěli…" "V sobotu, ale to nevadí. Odložíme ho do doby, než budeš úplně fit, hm. Vždyť nám to nikam neuteče." Přitulila se ke mně Joy a já ji obejmul alespoň tou zdravou rukou. Byla cítit po parfému, který na sobě nosila Ems. Byl tak pronikavý, že se prostě nedal necítit. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli mi to dělá dobře nebo ne. "Emily tě pozdravuje. Máš se brzo uzdravit." "No to je od ní milé…" Dal jsem v oči sloup, ale to Joelle nemohla vidět. "Myslíš, že by si mi mohla dát přečíst ty články co si o ní psala?" Zeptal jsem zničeho nic. Joelle to sice zarazilo, ale odpověděla mi. "No mohla, ale proč? Asi nebudou nejvybranější..všichni byli tenkrát na jejího manžela naštvaní, k smrti ho nenáviděli, nemohla jsem o ní psát hezky…rozcupovali by mě." Trochu mě tím pobavila. "Ty někdy píšeš hezky?" "Paddy!!" Urazila se. Dal jsem dohromady všechny své síly a přitáhl ji k sobě. "Ale no tak…sama víš, že trochu ostřejší styl…" "Kdyby ti věci o kterých píšu byly hezké, psala bych hezky…" Pohladil jsem ji. "Vždyť já vím. A co to moje auto? Joey říkal, že už je nepojízdné, takže někde na vrakovišti…" "Ale no tak Paddy. Jasně že ne, je na policii, musí to vyšetřit. Neměl jsi žádnou brzdnou dráhu, počasí bylo ideální, nikde žádné auto a pokud si to neudělal cíleně, tak…" "Technická závada." Umlčel jsem ji rychle. "Nejspíš, ale stejně s tebou budou chtít mluvit. Vlastně už dávno chtěli, ale ještě jsem je k tobě nepustila. Dokud nebudeš sám chtít…" "Klidně můžou kdykoliv, stejně si toho moc nepamatuju…jen že to nebrzdilo." "Koupíme nějaký nový, hm." O nový nebo starý mi tak ani nešlo, spíš o to, aby se nepřišlo na něco, o co jsem momentálně nestál.

Venku se rozpoutalo peklo. Všude lítaly blesky a déšť nám začal bubnovat do okenic. "Ještě že tě tu mám, sama bych se tu bála…" Podívala se Joy ven na tu spoušť. "Vůbec jsem se dneska o tebe bála…můžu za to já, kdybych tě neposlala do toho města…" "Ale jdi ty zlatíčko." Zamračil jsem se na ni. Ona byla ta poslední, kdo za to mohl. "Mohl si spadnout ze srázu, kdyby tam nebyl ten strom…mohla jsem o tebe přijít! Kvůli blbému večírku, kvůli blbým šatům…kam jsem dala hlavu, pověz?" Rozplakala se Joy. A já s vypětí všech svých sil se znovu posadil a objemul ji. "Neplač Joelle, ale nespadl jsem. Mám přece strážného anděla, mám tebe…" Položil jsem si na ni hlavu. Oba jsem se dostávali pod velký vliv Ems a to muselo skončit. Nejspíš to bylo jen znamení shůry, abych se rychle vzpamatoval, než se něco vážně stane. "Nepřežila bych to, kdybych o tebe přišla!" "Ale nepřijdeš, nikdy v životě, to ti slibuji!" Kupodivu i já sám jsem věřil slovům, které jsem říkal. Oba dva jsme nakonec usnuli v objetí. Ale já toho přes noc moc nenaspal. V hlavě se mi přehrávaly ty nejčernější scénáře o Emily. Nejhorší na to bylo, že i když se mi o ní zdálo, že mi jde po krku, tak pořád mě to k ní přitahovalo!

 


Umělecký pozdrav z Itálie

Středa v 7:48 | panda |  Paddy 2014


Paddy nám asi dovolenkuje, stejně jako jeho sestra v mojí milované Itálii, a u návštěvy památek a muzeií se nám dal na selfie. Tak ještě chvíli a už mu to i půjde, aneb objevujeme kouzlo focení sámi sebe z chytrého telefonu :D Měl pár let skluz, tak to musí dohnat jako třicátník :P Popřípadě to z jeho ruky budeme brát jako uměleckou fotografii alá bulbec :D (pozn- ne blbec :D :D )

Doplníme ještě jeho pozdrav z fcb ( Paddy Kelly Art: https://www.facebook.com/PaddyKellyArt?fref=photo)
vložený před necelými 8 hodinami ( jsem ráda, že jenom já neponocuju, ale pochybuju, že on pak vstává ve 4 :P) a můžu se s Vámi rozloučit, nikoliv s přáním krásného večera, nýbrž dne :-)
xoxo

Oheň a led 2. kapitola

Neděle v 21:44 | panda |  Příběhy

Ani nevím, kdy se Joelle vrátila domů, ale pozitivní zjištění ráno bylo, že přišla spát ke mně do ložnice. Ani se nepřevlékla z šatů, takže jsem tušil, jaký konec večírek asi měl. Pevně věřím, že to včera bylo jen jedno velké nedorozumění a že Joelle brzy přijde k rozumu. Jasně, Emily mě přitahovala, možná právě tou svou odměřeností a pocitem, že bych musel sakra zabojovat, kdybych o ni projevil zájem. Ale to já neprojevil, ať si Joey říká, co chce. A jestli on narazil, je to jeho problém. Má si hlídat poklopec. Sundal jsem Joelle alespoň lodičky a přikryl ji dekou, cosi zamumlala, asi to bylo "děkuji", převalila se na druhý bok, objala polštář a spala dál.

Začínal jsem pochybovat, jestli kupovat tenhle dům, byl vážně dobrý nápad…Vešel jsem na verandu, abych se přesvědčil o opaku. A stalo se tak. Stačilo se podívat na východ slunce nad mořem a trochu se nechat ovanout studeným ranním vzduchem prosáklým mořskou solí. Zhluboka jsem se nadechl a užíval si ten ranní klid. Možná bych si mohl jít i zaběhat? Napadlo mě. Vlastně už jsem to dlouho nedělal, pěkně jsem na sebe poslední dobou zase kašlal. Budu to muset napravit, ale nejdřív si dám kafe. Bez toho nemůžu fungovat, pak si půjdu zaběhat, dám si sprchu a možná zkusím ještě jeden nelítostný souboj s tou houpačkou na verandě! Pln odhodlání tentokrát splnit svůj denní plán, jsem se vrátil do kuchyně, abych si připravil kávu a pak vrátil se na ven, ještě jednou si užít to nádherné ráno. Opřel jsem se s hrnkem v ruce o zábradlí a nemohl se nabažit horizontu, který se přede mnou předstíral. Škoda že tady můžeme být jen od jara do podzimu, nebýt sousedky vedle bylo to snad nejkrásnější místo na světě. A i tu míním vymazat z našeho života. Podívala jsem se směrem ke svému autu, ale stálo nedotčené na svém místě. Panenka voodoo očividně nefunguje. Napil jsem se horké kávy a opařil si jazyk, když viděl přicházet k našemu domu s košíkem v ruce Emily. To snad není ani možný! A takové to bylo překrásné ráno!

"Jestli jdeš, jen kvůli toho, abych přeparkoval, ani se neobtěžuj!" Nečekal jsem tentokrát, až začne mluvit ona. A já zas dostanu sprchu! Bože, sice na sobě neměla žádné těsné šaty, za to uplé rifle. Včera jsem nemohl spustit oči z jejího vršku a dneska to bude asi spodek. Navíc vypadá jak po týdenním pobytu v lázních, ne po večírku. To Joelle nahoře vypadal podstatně hůř a to ještě neotevřela ani oči. A Emily, krásná, svěží a usměvavá?! Možná ne nadarmo jí tu říkají "královna." Ne musím si zakázat se na ni koukat. Přece mám nějakou vůli! Musím se koukat na moře, ne na ni! Její jediný cíl, je stejně mě akorát vytočit. Vším co dělá, tím jak se ke mně chová, mluví, obléká! "Dobré ráno Patricku. K autu už se nehodlám vracet. Myslím, že jsem si to všechno řekli už včera. Je Joelle doma?" Zeptala se mě jako by nic. Doufám, že se z nich nestaly přes noc kamarádky, to bych nemusel totiž ve zdraví přežít. "Ještě spí, takže můžeš zase jít." Odpověděl jsem ji stroze a dál se jí nehodlal zabývat. "Už nespím." Objevila se ve dveřích Joy, už vysprchovaná a v županu a protahovala se na zápraží.

"Ahoj Emily, jsi ranní ptáče." Políbil se ty dvě na tváře. Mé nejčernější předtuchy se nejspíš stávaly skutečností! Kdy se to stalo? Proč? "Zrovna jsem Patrickovi říkala, že jsme to naše seznámení asi nevzali za nejlepší konec." Cože? Co to kecá? Koukal jsem se na Emily nevěřícně. Zatraceně proč v její blízkosti ztrácím půdu pod nohama a nedokážu se bránit. Tohle se mi v životě nestalo! "Přinesla jsem vám jako omluvu koláčky. A taky Tanja říkala, že chystáte zásnubní večírek. Chtěla jsem vám gratulovat, ještě jsem to nestihla. A nabídnout vám pomoc mojí organizátorky Aschley, na organizování večírku je bezkonkureční." Házel sladké úsměvy Emily na Joy. Škoda, že byly tak falešné. Slyšel jsem dobře? Jaký zásnubní večírek? Podívala jsem se na Joy. Mluvili jsme o kolaudačním večírku, ale zásnubní jsme nějak vynechali…Navíc večírek organizovány poskokem od té ledové královny?! To je trochu krutý trest za jeden nepovedený večer! Nebo ji leze do přízně, jen protože potřebujeme její interview. Proboha o co tady jde? Emily si tady hraje na primadonu, co nedává rozhovory a přitom je to jen manželka chlapa, co zabil několik desítek lidí. Kdy se svět zbláznil? "To by bylo fantastické Emily. Vůbec nemám s pořádáním večírku zkušenosti. Pomoc Aschley by se mi určitě hodila. Ten tvůj včerejší večírek byl totiž naprosto dokonalý. Škoda, že si Paddy odešel tak brzo, byl ohňostroj. To máš rád…" Otočila se Joelle na mě nevinně. V očích ji bylo vidět, že včerejšku lituje a já ji taky nehodlal trápit, ale taky jsem se nehodlal usmiřovat před Emily. "Byl jsem unavený." "Já vím, neměla jsem tě přes ten telefon budit. Celé jsem to včera pokazila…" Pohladil jsem ji po vlasech a snažil se to, že na nás Emily kouká ignorovat. "Nic si nepokazila. Promluvíme si později princezno, ano? Půjdu si teď zaběhat, ať si můžete s Emily…" Zaksichtil jsem na ni, jak nejvíc jsem to uměl. "…dát snídani a rozebrat ten náš večírek…" "Nezlobíš se? Byl to spontánní nápad od Tanji. Říkala, že bychom to měli udělat oficiálně. Už kvůli tvým fanynkám." Přikývl jsem. "Později…bavte se." Čím dřív zmizím, tím líp. Jasně, že to byl nápad Tanji. Emily největší fanynky, jak jinak! Někdy bych chtěl těm holkám vidět do hlavy. Doufám, že se mi to zkažené ráno podaří vyběhat, aniž bych kvůli toho musel běžet na konec světa!


Padl jsem asi po tří kilometrové běhu do písku u našeho domu. Pro začátek to stačilo. Jen doufám, že čajový dýchánek s Emily, už bude rozpuštěný. Vešel nervózně do dveří. Ale nikde nikdo. Ulevilo se mi a rychle jsem proklouzl do koupelny. Joelle zrovna servírovala oběd na stůl, když jsem se vrátil. "Už tu není?" Zeptal jsem se jí opatrně, když jsem si sedal na židli. Hluboce si povzdechla a zakroutila hlavou. "Přišla se jen omluvit a nabídnout pomoc s organizací večírku. Nakonec včera byla docela milá, ve srovnání s tím prvním dnem a tím rozhovorem, co jsem s ní dělala…" "Proč by nebyla milá? Potřebovala peníze na tu svoji charitu ne?" Snažil jsem se Joy vymluvit, že dokáže Emily dokáže být bezdůvodně milá. "Pokud vím, omluvila se i tobě." To jsem nějak nezaregistroval…kdy? "Tak zkus být i ty na ni milejší. Potřebuju s ní to interview, prosím, prosím smutně koukám." Udělala na mě Joelle psí oči, kterým se nedalo odolat, a chytila mě za ruku. "Milejší asi být nezvládnu." Přiznal jsem se popravdě. Byla to jakási ochrana před ní samotnou. Už jsem viděl, jak se Joy mračí, ale zastavil jsem ji. " Ale budu se jí snažit vyhýbat obloukem, co nejvíc to půjde. A když už se s ní potkám, tak s ní budu mluvit, co nejméně. Ale to je tak všechno, co ti můžu slíbit." "Děkuji, alespoň za snahu." Ulevilo se očividně Joelle. Ani já neměl v plánu vést nějaké války. " A taky se ti chci omluvit za ten včerejšek. Ještě jsem to ráno pořádně nestihla. Přehnala jsem to. Vím, že miluješ jenom mě a já tebe. Měla jsem toho hodně v práci, a ty si tam nebyl a…ona tě přivedla a…" Utišil jsem ji polibek. "Já vím, lásko. Byla to špatná shoda okolností, nic víc. Věř mi." Dal jsem jí její vlásky za uši. Usmála se a já byl rád, že bouřka je za námi! "A co ten zásnubní večírek? Myslel jsem, že my dva na takové věci nejsme…" "A budeš se zlobit, když bude?" Zeptala se opatrně pro změnu Joy. Zakroutil jsem hlavou, že ne i když mě netěšilo, že v tom pojede i Ems. "Udělám pro tebe všechno, co tě udělá šťastnou a pokud je to zásnubní večírek, budeš mít zásnubní večírek se vším všudy." Ujistil jsem ji další polibkem. Přitiskla mě k sobě a zašeptala něco o tom, jak jsem neskutečně báječný. To mě potěšilo vždycky, i kdyby to nebyla pravda…

Zbytek dne jsme strávili spolu. Přiznal jsem se jí, že jsem se včera marně snažil opravit houpačku na verandě a Joelle dostala úžasný nápad mi s tím pomoci. Ona totiž nanejvýš ode mě manuálně zručná byla. Já ji spíš radil, ale s kladivem dělala ona. Ačkoliv to byly dobře myšlené rady, po většinou se minuly účinkem. Joy mě naštěstí znala, takže i když mi všechno odkývala, stejně si to udělala po svém. A díky tomu jsme se v ní už odpoledne mohli v objetí houpat. Mám vážně neskutečné štěstí, že ji mám. Jen se musím ovládat své pudy. Asi bych se měl omluvit i Joeymu, vážně to se mnou včera myslel dobře. Jen nechtěl, abych Joelle ublížil a sobě taky. Přece bych nezahodil její lásku jen kvůli tomu, že nemůžu dostat holku od vedle. Ano, chtíč se tomu říká a musí to přestat! Vybavila se mi zase Emily v těch červených šatech. Kdyby alespoň nepůsobila tak nevinně, jako holčička…Rychle jsem se přitiskl k Joy, abych na ni zapomněl. Chystal jsem se jí políbit, ale usnula. Nespala skoro dvě noci po sobě, takže se nebylo čemu divit. Vzal jsem si ji do náruče a odnesl do naší nové ložnice. Uložil ji a nechal v klidu spát.

V podstatě jsem dneska splnil plán, který jsem si dal a abych nezahálel, rozhodl jsem se ten ranní běh zopakovat i na večer. Člověk se pak tak nějak cítí volněji, nebo to dělá ta blízkost toho moře…? Převlékl jsem se do něčeho pohodlnější a vyběhl na pláž. Už se stmívalo a na nebi vykukovaly první hvězdy. Užíval jsem si chladného písku v nohách a osvěžujícího vánku, když jsem odněkud uslyšel usedavý pláč. Netrvalo dlouho a objevil jsem i jeho zdroj. Emily seděla na břehu pláže a plakala. Vůbec si nevšímala svého okolí. Poprvé jsem ji viděl zranitelnou a hlavně projevující nějaký jiný cit, než je zloba. To ráno s Joy, to nebyly totiž city, nýbrž divadlo. Neměla ani ponětí, že stojí za ní a pozoruju jí. V ruce svírala fotku. Nepochyboval jsem o tom, čí asi bude. Najednou mi ji bylo hrozně líto a tak nějak jsem cítil potřebu ji pohladit a obejmout a říct, že všechno bude dobrý. Odchod našeho nejbližšího bolí vždycky nejvíc, ať byl ten člověk jakýkoliv. Nezanechal by v srdci stopu, kdyby tam nepatřil…


Ale neměl jsem k tomu odvahu. Místo toho jsem se lehce dotkl jejich ramen, a řekl její jméno nahlas, aby zaregistrovala, že už není sama. Nejdřív se na mě vyděšeně podívala a hned potom si začala utírat slzy z obličeje, asi abych nepostřehl její slabou stránku. Ať se tvářila sebevíc jako by ji patřil celý svět, pořád jen se patřila k tomu něžnějšímu pohlaví a to prostě čas od času pláče. Někdy k tomu má důvod a někdy k tomu stačí i vyprodaná kabelka Urban Sarchel od Louie Vuittona. Vzpomněl jsem si na svou mladší sestru, která právě kvůli ní dělala úděsnou scénu, když na ni nezbyla. Jenže Emily nevypadala, že jí trápí zrovna nedostatek kabelek. "Co co tady děláš?" Zeptala se mě trochu třesoucím se hlasem a pořád u toho vzlykala. Posadil jsem se vedle ní. Třásla se stejně jako její hlas. "Šel jsem běhat…" "Nechodíš nějak často?" Začala se vracet k normálu. "Je to veřejná pláž ne? Nemusím se zpovídat." Odsekl jsem. "Ale já se do tebe teď přece nenavážela…" Zašeptala a zadívala se k moři. "Vždyť já vím, já abych nevyšel ze cviku." Podívala se na mě a trochu se pousmála. Byl to první opravdu milý a spontánní úsměv, který jsem u ní viděl. Skoro jako na obrazech, které maloval její manžel, nejspíš...Slušelo jí to tak ještě víc, než když kolem sebe házela blesky. Pořád ale křečovitě svírala fotku v ruce. "Manžel?" Zeptal jsem se ji zvědavě a raději si to měl spíš odpustit, protože její úsměv okamžitě zmizel. Fotku přede mnou hbitě schovala a nic mi k tomu neřekla. Pochopil jsem a dál nevyzvídal. Citelně se ochladilo a ona seděla na tom studeném písku jen v kraťasech a triku. Svlíkl jsem si svoji mikinu a přehodil ji přes její ramena. Nejdřív si ji hned sundala. "Ale no tak, přece nechceš onemocnět, jen protože mě nesnášíš…" Zkusil jsem to podruhé. Tentokrát neodmítla. Nechala si ji sobě a přitáhla si ji kolem krku."Není pravda, že tě nesnáším." Podívala se mi do očí. Poprvé jsem necítil, že by mě jimi probodla skrz na skrz. "No, láskou ke mně zrovna neoplýváš…" Přesto jsem s ní nesouhlasil. Otočila hlavu zpátky k moři a oči se jí zase leskly od slz, které se snažila zastavit než se ji skutálejí znovu na ještě pořád vlhké tváře. Očividně dneska neměla náladu na náš "slovní souboj." "Je to složitější…"Vzdychla si spíš sama k sobě. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem měl její ruku ve své dlani. Kupodivu ji tam nechala. Byla stejně chladná jako její chování za bílého dne. Chvíli jsem tak nehnutě seděli vedle sebe a poslouchali, jak se vlny rozbíjejí o nedaleká skaliska.

Na nebi svítily jasně hvězdy a měsíc byl skoro v úplňku. Byla to přesně ta chvíle, kdy políbíte toho, kdo sedí vedle vás. Teda pokud toho, kdo sedí vedle vás, milujete, nebo alespoň znáte. My se vytáčeli, rozhodně se nemilovali a taky jsme se neznali! Emily to nejspíš vycítila stejně, protože jsem zaregistroval, jak se její ruka snažila proklouznout z mé dlaně ven. Na malou chvíli se jí to povedlo, vstala a chystala se beze slova odejít. Těžko říct, proč jsem vstal taky a znovu ji za tu ruku chytil. Možná proto, že ať dneska oplakávala cokoliv, neměla by být ve svém smutku sama. Možná jsem měl prostě jen zatmění mozku způsobené jejím parfémem. Každopádně jsem si ji k sobě majetnicky přitáhnul. Nebránila jsem se. Možná že jsem doufal, že uteče, možná proto jsem to udělal. Možná prostě mám jen ochranitelské pudy nebo se možná snažím získat další trofej…nebo jsem se možná zamiloval do těch hnědých, teď uplakaných očí a nedokázal si to přiznat, protože já přece miluju Joelle, na věky věků, už několik let!


Zase chvěla, když se na mě dívala. Nakonec to nevydržela a zavřela oči. Chytil jsem ji něžně pod vlasy a nejdřív se dotýkal jen jejího nosu. Ten její parfém jsem najednou cítil, víc než kdy jindy. Úplně jsem slyšel, jak ji pravidelně tluče srdce. Hladil jsem ji svými prsty po jejích hebkých tvářích. A ona měla pořád přivřená víčka. Jenže já se pořád zdráhal ji políbit, i když to bylo to, co jsem nejvíc v tuhle chvíli chtěl. Nakonec jsem se odhodlal a svoje rty přiblížil k těm jejím. Sotva jsem ucítil její vanilkový lesk na svých rtech, naprosto se mi sesunula do náruče. Skoro jsem ji necítil, jak byla lehká. Nejspíš nejsem jediný, komu se tady podlamovaly kolena. Ne, že bych neviděl pár holek kvůli sobě omdlévat. Ale tohle bylo jiné. Ona se nedokázala bránit a já se od ní nedokázal odtrhnout. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Nejspíš bych ji byl schopen líbat celou noc, kdybych se nepotřeboval nadechnout. Musela toho využít, protože jinak byla naprosto v mé noci. A když se naše rty už oddělily, pořád se naše obličeje dotýkaly a její srdce pořád bušilo jako o závod. Pořád jsem cítil její teplý dech a vanilku z jejich rtů. Ale taky jsem cítil, jak se ode mě snaží dostat pryč. Chtěl jsem ji chvíli trápit, ale neměl jsem to srdce a pustil ji, ač nerad. Bylo mi jasné, že uteče. "Už to víckrát nedělej!" Vypadlo z ní. Nebyla by to Emily, kdyby přiznala, že tohle byla její druhá slabá stránka, kterou jsem poznal za tenhle večer. Jenže ona moje slabá stránka začínala být taky. Pořád jsem tam stál jako opařený a pořád doufal, že mi skočí do náruče a budeme se líbat celou noc. Místo toho mi k nohám hodila mikinu, kterou jsem ji přikryl, a dala se rychle na útěk ke svému domu. Nic víc jsem si nepřál, než se za ni rozběhnout, ale nechtěl jsem ji vystrašit.

Ještě chvíli jsem se díval na moře a přemýšlel o tom, co jsem právě udělal a proč…Nějak jsem se nemohl vrátit hned potom za Joelle. Vážně jsem tak jednoduchý, že musím dostat, všechno co nemám….nebo v tom je něco víc? Ten náš polibek byla tak strašně zvláštní…Rozhodně to nebyl ten typ polibku, kdy přeskočí jiskra…spíš ten typ polibku, kdy muž cítí, ano tak o tuhle se chci starat celý život! Ale to půjde dost těžko, protože mi nejspíš nikdy nedovolí to zopakovat…navíc na mě doma čeká úplně někdo jiný….


Oheň a led 1. kapitola

Sobota v 20:43 | panda |  Příběhy
Nenechal jsem se od Emily zastrašit a své auto nechal před domem zaparkované, tal jako včera. Možná že mě trochu bavilo, tu malou blondýnku s chováním Napoleona dráždit. Ráno jsem vstal jako první a nechal Joy trochu přispat. Večer s ní byl nádherný a trochu se nám protáhl do brzkých ranních hodin. Já byl zvyklý nespat i dvě noci po sobě, takže že by u mě hrozil nedostatek spánku, se říct nedalo. Ale Joelle se potřebovala vyspat do růžova, aby byla dneska na večírku okouzlující. Navíc jsem trochu v noci přehodnotil svůj plán nechat své samotné auto u příjezdové cesty a regulérně jsem se do rána bál, že se kouknu z okna a uvidím ho v plamenech.

Ale nestalo se tak. Upíjel jsem kávy, když z vedlejšího domu vycházela naše ledová královna Emily. Měla na sobě úplé bílé šaty, které ještě víc vykreslovaly její dokonalé křivky. Vlasy měla tentokrát z česané dozadu a vypadala ještě přísněji nežli včera. Okamžitě si to namířila k mému autu. Ale nekopla do něj, jak jsem čekal. Ani neměla sebou kanistr benzínu a kulomet. Místo toho se podívala do našich oken. Vím, že mě nemohla vidět, ale ten její pohled mě snad pálil i přes sklo. Včera už nedošlo na google, abych doopravdy zjistil, co je zač, ale dneska na to budu mít celý den. Pokud nade mnou nebude stát Joy a nebude trvat na tom, abych odepisoval na trapné emaily. Mohl jsem se jí sice rovnou zeptat, ale pátrala by potom, proč mě tak zajímá…a to já sám nevěděl. Ještě nikdy jsem necítil takovou zvědavost vědět o někom, co je zač. Navíc nevěřím, že lidé se potkávají jen tak náhodně, takže to, že mi ta blondýna vstoupila života, muselo mít nějaký význam.
"Dobré ránko miláčku, jak se vyspal?" Překvapila mě nečekaně Joelle. "S tebou, nádherně…Jak jinak." Usmála jsem se na ni a pohladil ji. "Koho tak nenápadně pozoruješ za tou záclonou?" Nakoukla Joy z okna. "Aha, naši královnu špatné nálady…vůbec nechápu, proč jsem ji přikývla na ten její charitativní večírek. Navíc se mi zvedá žaludek, když vím, kam ty peníze půjdou a že si tak kupuje jen popularitu a pochopení veřejnosti." "Vůbec ti nerozumím Joy, víš, že se o takové věci nezajímám…Co je teda vlastně zač?" Joy si ode mě vzala šálek kávy a posadila se za stůl, kde otevřela svůj laptop. "Emily Thorne je vdova po Clarku Thornovi, tomu Thornovi, který nelegálně obchodoval se Sudánskou ropou, když USA uvalily embargo. Je to ten samý Thorn, jehož firma podporovala teroristy, kteří nechali vybuchnout let 101, pamatuješ?" "Jak bych mohl zapomenout, tenkrát mám pocit, že zemřeli všichni a toho chlapa odsoudili jako vlastizrádce k trestu smrti?" "Přesně tak. Její vinu na tom nikdy neprokázali, ale těžko uvěřit, že jako jeho manželka o ničem nevěděla, nemyslíš?" Zeptala se mě Joelle. Nedokázal jsem ji odpovědět, ale už jsem chápal Emilinu zlobu. "Takže se teď ukrývá před světem tady, a na všechny je nepříjemná, jen aby si nemusela nikoho pustit k tělu?" "Ooo, kdy ses dal na psychologii? Možná by se tak dalo říct, netuším. Do hlavy ji nikdo nevidí a mně stačilo jedno interview, málem mě při něm sežrala." "Musí to mít těžké." Politoval jsem ji, ale to jsem neměl dělat. "Ale no tak Paddy. Je to mrcha a bude napořád! Nemá kouska citu, přece by si ji nelitoval. I když ty jsi tak hodný…" Objala mě kolem krku. "To není tím, jen se ji snažím pochopit, vcítit se do její kůže." "Mám ti pomoct a má se ze mě stát teroristka?" Škádlila mě Joelle. Chytil jsem ji do náruče, abych ukončil tenhle náš rozhovor. "Ale jedině v posteli!" Políbil jsem ji a odnášel si ji zpátky do naší nové ložnice. Noc s ní mi rozhodně nemohla stačit!
Odpoledne Joy odjela do práce a já zůstal sám v celém domě. Sejít jsme se měli až u Emily na večírku. Začal jsem přemýšlet, co se zbývajícím časem. Nejdřív jsem měl v plánu pustit se do opravy té úžasné houpačky na verandě. Ale poté, co jsem si hned první hřebík přitloukl do prstu, místo do dřeva, jsem to za velkého křiku a litru krve, vzdal. Nepřeháním! Vůbec nevím, o co jsem se to snažil, když jsem tak manuálně nadaný. Já chtěl jen překvapit Joelle a poděkovat ji za tu krásnou noc a přenádherné ráno. Ale nejspíš si na to budu muset najmout nějakou firmu. Holt tyhle typy překvapení budu muset víc naplánovat dopředu.

Když jsem si dával svou poraněnou ruku, pod tekoucí vodu v kuchyni, abych se zbavil krve, nedalo mi to a zadíval jsem se směrem k domu Emily. Bylo kolem něj nezvykle rušno. Nejspíš se všechno připravovalo na večírek na jachtě. Jelikož z překvapení díky mé šikovnosti nic nebude, rozhodl jsem se svou volnou chvíli věnovat internetovým korporací a zjistit si o Emily, co nejvíc informací. Ať nejsem náhodou večer překvapený. Možná včera vyhrála bitvu, ale rozhodně ne válku. Na počítači jsem našel lístek od Joy, kde mě láskyplně upozorňovala na mou neodepsanou poštu. Já vím, byl jsem hrozný, ale když tohle jsem ze srdce nesnášel. Stejně jako umývání nádobí v dětství. Lísteček jsem položil na stůl, a byl rozhodnut, že se do toho pustím…hned jak najdu, co potřebuji.

Ale moje hledání se trochu víc protáhlo, než jsem očekával. Vůbec se mi dneska nějak nevedlo plnit, to co jsem si naplánoval! Nemohl jsem totiž nic kloudného o ni najít. Pár článků v novinách, v bulváru, ale jinak nikde nic o tom, co je zač. Kde se vzala a odkud přišla, než se provdala za Clarka Thorna? Chvíli to na mě působilo, jako kdyby před svou svatbou snad ani neexistovala a teď jen velmi sporadicky. To už o mě, když jsem byl v klášteře, našel Googel víc informací než o ní! Rozčiloval jsem se zbytečně! A poté, co jsem se dorozčiloval nad nedostatkem informací globálního světa se mi nějak podařilo usnout na notebooku. Možná že to bylo tím nezáživným hledáním, ale pravděpodobněji to bylo tou probdělou nocí, kterou jsem strávil v náruči svého anděla. Ale nebyl by to můj strážný anděl, kdyby mně neprobudil, a trochu nepokáral za to, že jsem ho nechal čekat samotného na večírku hrůzy, děsu a zastrašování.
"Paddy, miláčku kde jsi? Myslela jsem, že jsme si domlouvali, že se sejdeme na jachtě?" Vzal jsem si v polospánku mobil k uchu. "Co? Jachta?" Nedocházelo mi hned. "Ježiš!! Joy promiň!" Docvaklo mi po pár vteřinách, že jsem blbec největší a že jsem ji nejspíš nechal čekat samotnou na večírku naší příjemné sousedky s úplně cizími lidmi. O to nemluvím o tom, že to zrovna při uvedení do společnosti, nevypadalo nejlíp. Ne že bych si hrál na snoba, ale vzhledem k tomu, že na vřelé sousedské vztahy to tu zrovna nevypadá… "Já to vážně neomluvitelné, jsem takový ňouma. Odepisoval jsem na ty maily víš, jak si mě upozorňovala…" Takže nejen, že jsem nebyl schopný pro ni opravit houpačku jako překvapení, nechal ji samotnou na večírku, ještě ji teď lžu, a to jsem tu sotva pár hodin! Nic, musel jsem v tom pokračovat, abych nějak ospravedlnil mé úděsné chování, alespoň na oko. "…a nějak jsem usnul." Přiznal jsem pro změnu pravdu. "Taky chodím celý den jak malátná." Pochopila mě hned má láska největší. "V tom ponocování se budeme muset krotit, jinak mě vyhodí z práce…" "Byla by to taková hrůza?" Nemohl jsem si svou otázku odpustit. Probírali jsme to sice nesčetněkrát, ale Joy trvala na novinařině nadále. A vlastně jsem se jí ani nedivil, dny kdy jsem zůstával sám doma, byly vážně ubíjející, jak bych to pak mohl chtít po ní? Na druhou stranu, až budeme mít ty děti… "Paddy, co to zkoušíš? Chceš mě vážně nazlobit?" Hrála si na uraženou. Neměla totiž téma odchodu z práce moc v lásce. "Beru zpět!" Dal jsem rychle zpátečku. To poslední potom dnešku, co bych chtěl, bylo ji nějak naštvat. "V těch probdělých nocích se teda pokusíme krotit. Ale když takhle byla naše první…" "A bude poslední, jestli tu hned nebudeš!" Zpřísnila svůj tón ve hlase, ale já věděl, že to dělá jen z legrace. "Převleču se a běžím za vámi. Vydrž." "Pospěš si, stýská se mi!" Zašveholila do telefonu a já se proklínal za to, jak jsem nezodpovědný a prolhaný.

Rychle jsem změnil out fit trika a riflí za něco formálnější, aby náhodou Emily netrefil šlak a taky ve prospěch svého auta. Nerad bych, aby si na něm totiž vybíjela své vybrané chování. Do deseti minut jsem se pak procházel po palubě Emily jachty. Jachta se jmenovala jako Clara. Chápu, že lodě se pojmenovávají po ženských jménech a dát jí jméno Clarke asi nemohla, ale stejně to každého napadne. Teda každého, kdo ví, o co jde, protože google mu v tomhle rozhodně nepomůže. Její jachta byla asi tak třikrát větší než ta naše rodinná, menší jsem ani nečekal, už podle toho jejího domu a auta. Nevím proč, ale dělala mi radost představa, jak se tříští o skaliska a jde ke dnu. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe a hledat Joelle. Nemohl jsem ji však najít. Byla tady neskutečná spousta lidí. Nechce se mi věřit, že ta nepříjemná špinavá blondýna má tolik známých. Leda, že by tu všichni byli pod výhružkou smrti, to bych možná i chápal. Ztrácel jsem se v té změti různých lidí a začal se věnovat obrazů, které visely, kde bylo místo. Na většině z nich byla vyobrazená Emily. A na převážné většině byl dokonce vidět její úsměv! Kdybych měl soudit jen podle obrazu, řekl bych, že je to úplně jiný člověk. Ovšem trošku narcisek, dívat se neustále na sebe… Při detailnějším zkoumání jedno z nich jsem si v jednom rohu všiml věnování. Bylo na něm napsané "Mé nejmilovanější Ems. S láskou Clarke." Očividně se její manžel zajímal i o jiné věci než byl nelegální obchod s ropou a zabití stovek nevinných lidí ve vzduchu…
"Děláš mi to schválně?" Uslyšel jsem za sebou známý "příjemný" hlas, který rozzářil každý den. Otočil jsem se. Nemínil jsem si nechat od ní ukopnout hlavu podpatkem ze zadu nebo podobně. Hlavu mi sice neukopla, za to mi dokonale vyrazila dech. Pokud jsem včera o ni prohlásil, že nebyla moc pěkná, tak dnes mi to vyvrátila o tisíc procent. Denně jsem se díval na stovky žen, ale jen kvůli málokteré jsem přestal dýchat. A pokud mi dovolovala její krása se nadechnout, nedovoloval mi to její parfém, který se linul všude kolem ní. Stála naproti mně a vítr si pohrával s jejími načesanými vlasy. V ruce držela dvě skleničky se šampaňským a její červené šaty oslnivě zářily, stejně jako ona. Vypadala jako kdyby neuměla napočítat do pěti, ale to ona uměla a moc dobře. Probodávala mě těma svýma čokoládovýma očima. A já nevím proč, při pohledu do nich jsem ztrácel pevnou půdu pod nohama. Musela to vědět, nebo alespoň tušit, protože je ze mě nespouštěla. Možná mi někoho i připomínala, ale i kdyby mě teď rozkrájeli, nevzpomněl bych si koho…Ačkoliv tu byla stovka lidí a žen, ona jediná vynikala a šla jen stěží přehlednout. Jen kdyby neotvírala ty své rudé rtíky a raději mlčela! Člověk by si ji možná spletl i s andělem…kdyby byla potichu… "Jsi němý? Ani včera si toho moc nenamluvil. To je docela handicap u zpěváka ne?" Spustila na mě znovu. Ne, němý jsem nebyl. Možná tak její krásou mi oněměla ústa. Ale ona mluvila tak rychle, že než jsem se stačil nadechnout, vedla opět monolog. A taky koukám googlovala na netu. Nebyla samozřejmě sama. Jenže nanejvýš od ní, se o mě dá něco zjistit. " Koukám, že už si se informovala…" Konečně jsem ze sebe dostal celou větu! "To jsem ani nemusela. Věděla jsem už včera, že jsi bratr svého bratra." Ukázala nenápadně malíčkem směrem, kde stál můj bratr Joey. "Tímto máme myslím, představování za sebou." Snažil jsem se o úsměv, který ve mně ovšem nevyvolávalo její chování. Spíš jsem se snažil maskovat to moje neustále pokukování do jejího výstřihu. Omylem si ty šaty určitě nevzala. A většinu normálních chlapů tady musela doslova přivádět k šílenství. Hlavně když si u toho pohrávala se svými loknami. "Na zdvořilosti nemám čas." Podala mi do ruky sklenku šampaňského, měl jsem co dělat, aby se mi před ní ta ruka neroztřásla. Sakra kde je mé sebevědomí? "Dokážu být milá, ale taky ne. Rozhodně jsem tady za tebou nepřišla konverzovat o počasí. Varuju tě Patricku…" Zdůraznila moje jméno, asi abych si byl sto procentně jistý, že ví, s kým má tu čest. "Ještě jednou bude tvé auto stát na mém místě, tak…" "…tak si vezmeš do ruky panenku voodoo a propíchneš mě, Ems?" Dokončil jsem za ni větu hrdě. A taky zdůraznil to "Ems." Nejspíš ji tak říkal jen její manžel, ale není jediná, kdo umí být na lidi nepříjemný. Odmítám být za moulu, co se neumí bránit. "Zkus to a uvidíš! " Podívala se mi do očí. A já ani za nic nechtěl ucuknout před jejím spalujícím pohledem. A taky že ne! První ucuknula totiž ona. Nebudu zapírat, že mě to těšilo.

Najednou začala na někoho mávat. "Joelle, myslím, že jsem konečně našla tvého snoubence." Změnila najednou téma, chytila mě za rukáv a táhl k Joelle. Vůbec jsem nechápal, co dělá a jakým právem? Nerad bych jí připomínal, že já si nezačal. "Ale neboj, už jsem mu vyčinila za to, že dámy se nenechávají čekat o samotě." Postavila mě k Joy. Rychle jsem políbil Joelle na přivítanou. "Děkuji Emily." Odpověděla ji Joelle stejně rychle a snažila se zorientovat. Očividně z nás byla v rozpacích. "My jsme si už volali. Paddy měl jen hodně práce, viď miláčku?" Chytila mě za ruku, a já si ji k sobě přitáhnul. "Jistě. Muži, mají vždycky moc práce, když se jedná o večírek, kde se netančí kolem tyče." Ta jedovatá poznámka měla patřit mým směrem? Zajímalo mě, co jsem jí kdy udělal, krom toho, že jsem si oblíbil stejné parkovací místo jako ona. "Hlavní je, že jste se konečně našli." To, co se objevilo na její tváři, měl být nejspíš pokus o milý úsměv, ale rozhodně to nemělo nic společného s tím, co jsem viděl na obrazech, které maloval její muž. "Teď jestli mě omluvíte, musím být jinde. Hezky se bavte." Odcházela od nás konečně! "Ty taky Ems." Neodpustil jsem si. Na okamžik se zastavila, ale už se na nás neotočila. Škoda, možná bych se rád zadíval do těch uhrančivých očí.
"Ems? Něco mi uniklo?" Podívala se na mě vyčítavě Joy a pustila mou ruku. "Jen jsem si přečetl věnování na těch obrazech, co jí visí všude kolem." Snažil jsem se ji uklidnit a zase ji chytnout za ruku, ale nedala se. "Proč si teda nešel první za mnou a šel si za ní?" Pokračovala ve své špatné náladě, popravdě jsem se jí nedivil, ale byl jsem v tom nevinně. "Ale já šel za tebou, ale nemohl jsem tě najít!" Bránil jsem se. "Jenže ona si našla dřív mě a než jsem se nadál, táhle mě za tebou…" Znělo to dost divně. "Jasně, hele nějak moc se o ní zajímáš…." V tom měla pravdu. Sám jsem nevěděl, čím mě ta holka tak irituje? "Neblázní Joy, být to na mě vyhýbám se ji obloukem, vážně…přece se nebudeme hádat kvůli takové…ale je hezké tě vidět žárlit." Poškádlil jsem ji trošku. "Na ni? Pche." Odfrkla sis. "Nikdy jsem nežárlila ani na jednu tvoji fanynku a rozhodně nemíním začínat se sousedkami!" "Takže všechno dobrý?" Pohladil jsem ji po tvářích. Ještě chvíli hrála uraženou, ale nakonec mi přikývla a dokonce políbila. "Chtěla bych s ní udělat rozhovor po letech, tak mi to prosím nepokaž." Poprosila mě. "Už nebudu mít šanci, dostat se k ní blíž než mám. Nedává rozhovory, a kdyby si mi to povedlo, tak…" "Všiml jsem si na netu nebyl skoro žádný článek." Vypadlo ze mě omylem, sotva jsem si Joy udobřil. Nejradši bych se teď zahrabal za to do země. "Na netu? Ty si o ní něco hledal?" "Přiznávám, snažil jsem se najít něco, čím bych ji dneska mohl potopit. Chovala se ke mně včera, jak kdybych byl onuce!" Sevřel jsem rozčílením pěst. ", jak se tomu říká?" Odtáhla se znovu Joelle. "Flirtování!" Zaskočila mě. Chtěl jsem ji vysvětlit, že jen prostě nemám rád, když se lidi takhle nadřazeně chovají a že mě spíš vytáčí, ale už mě nepustila ke slovu. "Radši jdu pozdravit Tanju, a ty už mi dneska nic neříkej!" Zamračila se a odešla.

Raději jsem ji nechal být, než se uklidní. Postěžuje si Tanje, jaký jsem mizera, a bude zas dobře. Zamířil jsem si to k baru pro něco ostřejšího, abych to tu dneska přežil. "Já ti říkal nedrbat, že tahle kočka škrabe." Objevil se z ničeho nic u mě můj bratr Joey. Kázaní starších sourozenců, jsem měl tak nějak všeobecně nejradši. Vím, že mluvil o Emily, taky jsem ji pořád sledoval. Nešlo se na ni nedívat! "Nikoho jsem nedrbal." Odseknul se mu. "Mám pocit, že Joy to cítí jinak. Jaksi se vás nedalo neslyšet." Přiznal se mi právě ke šmírování. To pěkně děkuji, doufám, že nás slyšela i Emily, aby byla má potupa dokonalá. "Víš, jak se říká tam tomu kroužku?" Ukázal Joey nenápadně ke kroužku kolem jeho ženy Tanji. "Netuším." Přiznal jsem se bez mučení. "To je kroužek "Nenávidím Emily," a koukám, že Joelle by do něj zapadla. Když už s ní flirtuješ nebo ji svlíkáš pohledem od baru, tak to dělej alespoň nenápadně!" Vyčetl mi. Chtěl jsem mu říct, že ji rozhodně nesvlíkám pohledem, ale lhal bych sám sobě. Nemohl jsem z ní spustit oči, a měl pocit, že se přede mnou předvádí snad schválně. "Joelle je hodná holka, nezasloužila by si to." "Nezasloužila by si co?" Začínal už mě štvát. "Tanja v tom kroužku asi taky nebude náhodou, dokonce mám pocit, že mu předsedá!" Pustil jsem se do bratra i já. "Dávám ti jen přátelské rady. Jakmile jednou Joelle do toho kroužku vstoupí, obávám se že není cesty zpět. Drž se od Emily dál. "Bez obav, nanejvýš od tebe se umím ovládat. Radši jdu za Joelle, než ji Tanja nakuká nějaký blbosti." Nemínil jsem ho dál poslouchat. Jenže to ani Joelle mě a statečě mě ignorovala. Mám pocit, že mě tenhle charitativní večírek právě přestal bavit…ehm, on mě vlastně ani bavit nezačal, takže jsem si jednohlasně odsouhlasil návrat domů bez doprovodu.

You know, you love me XXIV. (Renaissance)

14. srpna 2014 v 21:30 | panda |  Příběhy
Lilly

Neodmyslitelně musela přijít chvíle, kdy mě dožene má minulost. Já byla smířená se svým trestem, ztratit všechno, co jen mé srdce miloval. Opustit nedobrovolně svou lásku, své děti, svou rodinu…přijmout trest za to, že jsem to udělala kdysi dobrovolně. Čím víc se blížilo ukončení mé léčby, na kterou jsem nakonec nastoupila, tím mi bylo hůř. Ne fyzicky, ale psychicky. Jednoduše jsem se bála ztáty. Alespoň, že jsem své poslední dny nemusela trávit v nemocnici. Z té nemocniční dezinfekce se mi zvedal žaludek, jen jsem si na ni vzpomněla a nepřebyl to ani žádný parfém od Estéé Lauder.

Dnes jsem měla narozeniny a psychicky jsem na to byl hůř než jiné dny. Ani děti jsem neměla náladu vidět a ani Paddyho. Nechápala jsem, proč bych se vlastně měla trápit pohledem na to, co nejvíc miluji, když o to každým dnem přijdu, a to navždy! Zahrabala jsem se do peřiny a do polštáře vypouštěla svoje vzlyky, tak aby je nikdo neslyšel. Ale byla to marná snaha.

"Ale no tak Lilly." Snažila se ze mě sundat přikrývku Susan. Už tu ráno byl Paddy, Joelle, Susan…ještě chyběl Ed. Nedokázali pochopit, že nechci nikoho vidět? "Ty nevíš, co je dneska za den?" Nějak se jí podařilo ke mně dostat. Právě že to vím, až moc dobře! Kryla jsem se alespoň polštářem. "Vím." Zaskuhrala jsem nahlas. "Ale co na tom? Mám slavit své poslední narozeniny? To je dosti drastické, nemyslíš?" "Co ten negativismus, Lil?" Zlobila se na mě na oko. "Prosím tě vylez už té postele, nebo zavolám Eda a …" Praštila jsem polštářem o zem. "Vy mi nedáte pokoj, že ne?" "Ne." Podívala se na mě nevinně a kroutila u toho hlavou. Nic jsem ji na to neříkala. Vstala jsem opatrně z postele a šla se upravit do koupelny." "Nachystám ti zatím šaty." Odpověděla na mé gesto Su. "Mám ležet v posteli, ne strojit se do šatů." Zamračila jsem se. "Máš odpočívat, o posteli jsem nic neslyšela. A neboj, zas tolik tě oblíkání neunaví." Nedala se Susan. A já se s ní neměla náladu přít, radši se zavřela do koupelny. "Zpívej!" Zavolala za mnou Susan, sotva jsem zavřela dveře. "Cože?" Vykoukla jsem zpátky. "No zpívej, abych věděla, že ses náhodou neutopila zoufalství z vlastních narozenin v …" "…záchodové místo, ano známe! Ehhh!" Nejradši bych do něčeho praštila, kdybych se nebála, že se mi hned na to udělá na ruce modřina. Kopla jsem si alespoň do dveří, abych ze sebe ten vztek nějak dostala…trošku.


Jakmile jsem se podruhé zavřela za sebou dveře, uslyšela jsem pro změnu kromě Susan i Paddyho. "Tak co povedlo se?" "Jo jo, vytáhl jsem ji z postele, za chvíli přijdeme na snídani. Ty Paddy, ale vážně ji chceš trápit až do večera?" "No původně jsem myslel, že jo. Ale když jsem ji ráno viděl, myslím, že by to pak nespravil ani ten večer. Řekneme jí to u snídaně." Ujišťoval ji Paddy. Trochu mi to vrtalo hlavou, ale moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela. Doufám, že ta snídaně bude mé jediné narozeninové překvapení a jejich největší narozeninový dárek bude to, že mi dají celý den pokoj a já se budu moct vrátit do své postele. Počkala jsem, až Paddy odejde, a teprve pak jsem se vrátila do ložnice. Na posteli už na mě čekaly šaty, které mi Su přichystala. "To jsi udělala schválně?" Když jsem uviděla svoje první šaty, které jsem dostala od Paddyho. Pokrčila rameny. "Paddy vybíral…"Osvětlila mi. Vzala jsem je do ruky a vložila zpátky do skříně. Nehodlala jsem dneska na nic hezkého vzpomínat, nehodlala jsem už nikdy na nic vzpomínat! Ze skříně jsem si vytáhla něco jiného. "Kraťasy a tričko…vážně?" Podívala se na mě Su, jako kdyby mi nevěřila. "Nikdy nenosíš kraťasy a tričko." Trvala na svém. "Dnes je výjimečný den ne?" Začala jsem se soukat do oblečení. "No jak chceš…" "Chci!" Oblékla jsem se konečně a pak se s ní vydala skoro po měsíci a půl z pokoje ven. Když jsem nepočítala výlety do nemocnice.

Kupodivu se v domě nic nezměnilo, ale to se jistě změní až tady nebu…Dívala jsem se na všechny v jídelně, jak spolu sedí, snídají a normálně se mezi sebou baví, jako kdyby se znali už od jakživa. Nikdy bych nevěřila, že se mi tenhle pohled naskytne. Alespoň na něco byla ta má nemoc dobrá. Paddy seděl v čele stolu a snažil se vysvětlit Mickymu a Lilly, že s rohlíky se nešermuje. Ale jakmile mě uviděl, usmál se na mě sladce a něco Mickymu pošeptal, a ten pak někam odcupital. Trochu jsem zalitovala toho, že jsem si nakonec ty šaty nevzala a že po tak dlouhé době, co mě viděl jen v noční košilce, tu teď stojím v kraťasech a triku. Ale Paddymu to bylo očividně jedno, protože hned potom vstal a šel mi naproti. "Moc ti to sluší." Zašeptal mi do ucha a já věděla, že pěkně kecá, ale i tak mi to lichotilo. Chtěla jsem se omluvit za to ráno, že jsem na něj byla ošklivá. Vrhla jsem se mu kolem krku a odmítala se ho už do konce života pustit. "Promiň za to ráno…a vůbec za ty poslední dny…" Zašeptala jsem mu do ucha pro změnu já. "Jsem hloupá, vím, že se snažíš, abych ty poslední dny…" "Ale jdi ty, tohle nechci poslouchat. Navíc není důvod, hm…" Tiskl mě k sobě a hladila mě po zádech. Kéž bych mohla být u něj v náruči na věky!


Paddy
Seděl jsem za stolem a snažil se od sebe dostat Lilly s Mickym, když se objevila Lil ve dveřích. Sice si nevzala šaty, které jsem ji nachystal, ale i přesto byla nádherné. Někde musely být otevřené okna, protože proudící vzduch si pohrával s jejími vlasy a některé pramínky ji neustále padaly do obličeje. Byla tak roztomilá, když se je snažila neustále dávat za uši a oni se jí pořád a pořád vracely zpátky do tváře. Poslal jsem Mickyho pro první dárek pro ni, který jsem měl na dnešek připravený a šel ji naproti. Musel jsem ji říct, jak jí to strašně sluší. Skočila mi kolem krku a držela se mě jako klíště. Bez jejího objetí, bez její vůně a jejich dotyků bych nedokázal žít! Omlouvala se mi za ráno. Přišel jsem ji vzbudit levandulí a místo toho jsem jí málem dostal po hlavě, obrazně řečeno. Pořád se bála, že to nedokázala. Ale dokázala. Už někdy v půlce léčby jsem nepochyboval, že máme vyhráno. Do tváří se jí konečně vracela barva a ona přestala být tak upjatá a odměřená. Dokonce začala střídat nálady jako počasí. Chvíli se smála, chvíli plakala, chvíli se se mnou byla schopna mazlit a hned za chvíli po mě naštvaně házet hromy blesky. Věděl jsem, že za to nemohla. Nikdo jsem ani netušil, co všechno se ji musí honit v hlavě. Přesto jsem od této chvíle věděl, že bude v pořádku a včera se mi to potvrdilo. Byl jsem štěstí bez sebe, když Jo přinesla výsledky vyšetření. Chtěl jsem jí to říct až večer, ale když jsem ji ráno viděl, zoufalou a naštvanou na celý svět, jak nikoho nechce vidět…nepřál jsem si nic jiného než ji říct, že je naprosto zdravá. Dýchala mi za krk a možná se i trochu bála. Konečně přiběhl Micky a tahal Lilly za tričko. "Pro tebe mami…" Natahoval k ní ty svoje malé ručičky a podával obálku. Zase sem měl v očích slzy, ale držel jsem se kvůli Lilly. Nechtěl jsem ji vyděsit ještě víc. "Něco si mi namaloval, viď miláčku." Pustila se mě, sklonila se k Mickymu a vzala si od něj obálku. Ucítil jsem pohledy všech ostatních. Nebylo mi to zrovna příjemné. Ale taky si to zasloužili, byla to hlavně jejich zásluha, že to dobře dopadlo. Být to na mě samotném, nechal bych Lilly…nedokázal jsem to ani vyslovit, jak moc jsem se toho slova bál. "Tak se na to podíváme." Otvírala Lil s Micky obálku a já čekal její reakci. Nejméně pětkrát se podívala na papír, který byl v obálce a pak zase na mě a pořád dokola. "Co tam píšou mami?" ptal se zvědavě Micky. Lilly se na mě naposledy podívala, aby se ujistila, že to, co tam čte je čistá pravda a já jí to odkýval. "No píšou tam, že se maminky nikdy nezbavíš!" Začala ho Lil lechtat a Micky se bránil seč mohl. "Ne, ne, počkej mami." Chytila ho do náruče a otočila se s ním kolem dokola. To jsem ji zas pro změnu musel chytit já. Sice byla zdravá, ale po těch týdnech, co proležela, to taky nemusela ustát. Oba dva mi spadli do náruče a já nemohl být šťastnější v životě! Nic v životě mi totiž nemohlo nahradit jejich šťastné úsměvy.




"Jak dlouho to víte?" Zeptala se Lilly nás všech trochu vyčítavě. "Od včerejška, neboj se. " Ujistil jsem ji. "Déle bych tě nedokázal trápit, už tak mi to rvalo srdce, když jsem tě ráno viděl. Ale chtěl jsem ti to říct na narozeniny…" "Je to ten nejkrásnější dárek, děkuju!" Ještě jednou mě objala a nejspíš by mě i políbila, ale musel nás vyrušit Ed. Vůbec se divím, že vydržel mlčet tak dlouho. "Já už to vím, asi dva týdny…" Zamračil jsem se na něj a nechápal, kam tím zas míří! "Od té doby, co jsem ti nechal belgické pralinky na nočním stolku a ty si je všechny spořádala…do jedné." Lilly trochu zčervenala. "Musela jsem někde brát energii!" Bránila se roztomile. "A když mám ty narozeniny teda a tvá žena mě vytáhl z postele…budou i dneska nějaký?" Natahovala ruku, jako to před chvíli dělal Micky. "Tušil jsem to." Vytáhl z pod stolu dvě balení belgických pralinek a Lilly se rozzářili zasevoči. Hned po nich chňapla a začala se do nich dostávat. Docela mě pobavila a přidal jsem se k ní i Mickymu v pojídání. "Já říkal ráno, že ta snídaně budu stát za to." Vložil jsem ji jednu pralinku do pusy. Měl jsem pocit, že stačila chvíle a byli jsme všichni komplet od čokolády.


O pár hodin později

Joelle

"Víte, že nemám ráda překvapení…tak co chystá?" Tahal z nás už přes hodinu Lilly. A musím uznat, že v tom byla dost dobrá. Ještě chvíli a byla jsem skálopevně přesvědčena, že jí prozradím celou narozeninovou oslavu do detailu. "Vždyť víš, že by nás Paddy rozsekal na malinký kousíčky." Odpověděla místo mě Susan a hrála si neustále s Cece. "Nevím, co si obléct na sebe…" Byla z nás Lil značně rozmrzelá. "Vem si ty první šaty od Paddyho." Přesvědčovala ji Su, ale Lilly nesouhlasila. " Ne, ne." Vytáhl je přece jen ze šatny a zkoumavě si je prohlížela. "Mám na ně příliš mnoho krásných vzpomínek." Snažila se nám vysvětlit a zase je schovala zpátky. "Kdyby se dneska náhodou něco pokazilo tak by se vypařilo jejich kouzlo a to bych nerada." "Vezmi si večerní koktejlky…a víc ti neřeknu." Nevydržela jsem ten jejich rozhovor. "Nesnáším narozeninové oslavy. Doufám, že tam nebude moc lidí a co Cece a kde to bude? Zahrada nevypadá na to, že by se tam něco chystalo…" Došly Lilly moje slova a já byla ráda, že je vedle. "Víš, co se říká…kdo je zvědavý, bude brzo starý." Pomohla mi Su. "Ale to se tě asi netýká…O Cece se postarám, neboj. Zvládly jsme to celý měsíc, zvládneme to i dneska, když má mamka velký den." Otočila se s ní Su kolem celého pokoje. Ne, že by někdy Susan byla matka roku, to se říct nedalo, ale poslední dobou bych ji klidně nominovala. Jevila o děti až nezvyklý zájem. A pochybuju, že to bylo díky manželstvím s Edem…nebo snad ano? Pozorovala jsem ji podezřele. "Jsi hodná Su, Paddy říkal, že ses nám o malou starala, když já nemohla a on byl se mnou. Ještě, že vás mám holky!" Usmála se na nás Lilly a já jen doufala, že se nebudeme objímat! "Hele a nemohla bych si teď malou na chvíli půjčit? Šli bysme se s Edem projít s kočárkem po pláži?" Zeptala se nenápadně Susan. Cože? slyším dobře? Zakuckala jsem se kávou. Obě se na mě podívaly a já jim gestem ruky ukázala, že budu v pohodě, aby dál pokračovaly ve své konverzaci.

"Proč ne, alespoň si vyberu nějaké ty šaty." Susan nadšením zavýskala, a když stála na prahu ve dveří s Cece na rukou, došlo mi to. Kdy jsem ji viděla naposledy ve volných šatech? Nikdy! "Susan ty jsi těhotná!" Vykřikla jsem nahlas ani nevím proč. Hned potom, jsem se chytila za pusu. Su se na mě celá bledá otočila. "Sakra, už je to vidět?" Podívala se na nás vyděšeně. "A byla to tady… objímání. Naštěstí jsem se toho nemusela účastnit. "Vidět to není." Odpověděla ji Lilly. "Ale divně se chováš." Podívala se na mě. Asi jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml. "To ty hormony…" Postěžovala si Susan. "Ale jdi ty, vždyť je to úžasný. A Ed to ví? Teda je to…" Mluvila Lilly rychleji, než myslela. "Ano je!" Probodla ji Su pohledem. "A ví to…jen jsme vám to nechtěli říkat, když ty si byla…" Lilly ji zastavila, dřív než to stačila doříct. "Přeju vám to". Objaly se, zase! Ještě chvíli a je to u mě. "Budete úžasná rodina." "No ještě kdyby Paddy souhlasil s tou adopcí Maila…" Posteskla si. "Záleží vám na to moc?" Zeptala se jí Lil a Su přikývla. Lilly chvíli přemýšlela. "Tak víš co…proberu to s Paddym. Já myslím, že když mu slíbíte, že bude moc Maila dál vídat, tak že nakonec bude souhlasit." "Jsi hodná Lilly." "Aaaa už dost! Ty si běž cvičit jízdu s kočárem, beztak si to zapomněla. A ty si konečně vyber ty šaty, ať i já už můžu jít." "Vy se nebudete chystat?" Zeptala se nás Lilly. "Říkala jsem ti, že ti víc neřeknu." Trvala jsem na svém a Su jen pokrčila rameny. Zamávala s Cece Lilly a raději zmizela, aby dál nemusela odolávat zvědavým dotazům Lilly.



"Alespoň malou nápovědu…" Podívala se na mě vyčítavě Lil. Zakroutila jsem hlavou, že nedostane ani tu nejmenší. "Tsss..tak já už vážně nevím…" Vstala jsem a vešla do jejího šatníku. Je pravda, že mi chvíli trvalo, než jsem se v té změti šatů a botů zorientovala. Nakonec jsem vytáhl ty pravé. "Na, tyhle budou perfektní…boty k nim už zvládneš ne?" Lilly si je chvíli prohlížela a pak, světe div se, souhlasila. "Koupila jsem si je v Paříži, když jsem byla sama. Ještě jsem je neměla ani na sobě…" "No vidíš, dneska budou mít premiéru." "Ty Joelle…" Tohle oslovení neznamenalo nic pěkného. "Když mi dneska ráno dal Paddy tu obálku s mými výsledky a já se vás ptala, jak dlouho jste to věděli, že jsem v pořádku…patřilo to hlavně tobě…vím, že tvůj otec byl primář na té klinice…slyšela jsem vás spolu několikrát mluvit. Proč si mi to neřekla?" Dostala mě. A teď jak z toho ven? "Nepřišlo mi to důležité." Odpověděla jsem stroze, ale tak nějak jsem tušila, že to jako odpověď stačit nebude. "Zachránila si mi život." Neustále se mnou vyhledávala oční kontakt, ale mě to nedělalo dobře. Spíš jsem se totiž snažila zachránit spasit svoji duši. "Nepřeháněj Lilly, zachránila si s hlavně sama, tím, že si to nakonec nevzdala." Chytila mě za ruku. "Dnes odpoledne jsem se domluvila s tvým otcem, že mu budu přes nadaci posílat každý měsíc peníze, na výzkum. Jako malé poděkování…" "To si neměla Lil. Neřekla jsem ti o něm právě proto, že nesouhlasím s tím, co dělá. Ne s tím, že dokáže vyhrát nad smrtí, ale s tím, že tuhle možnost nabízí jen vyvolený…nemyslím to zle…jen…jsem ráda, že si tady s námi a doufám, že si teď konečně šťastná, protože si to potom všem zasloužíš. Ale věřím, že na světě je spoustu lidí, co si to taky zaslouží a nemají tu šanci, protože můj otec za to chce nehorázné peníze." "Třeba mu ty mé peníze pomůžou, k tomu aby to zpřístupnil i jiným lidem, než těm bohatým…" Zkoušela to Lilly. Raději jsem ji to odkývala, ale věděla jsem, že to tak nebude. Můj otec byl hamižný, ale to že ji vyléčí, když bude chtít, to jsem věděla. A už to tu bylo zase…objímání! Jak já nesnáším dávat najevo své city. "Tebe musel Lilly vyléčit, kdyby si totiž odešla, svět by přišel o dalšího anděla a to by byl jeho konec." "Jo…" Povzdychla si Lilly. Navzdory všemu se nedalo jít nemít ráda. Ona vlastně všechno dělala v dobré víře a bezelstně, i když to někdy končilo katastrofou. A tak se stalo, že z mé úhlavní nepřítelkyně se stala kamarádka, o kterou jsem se bála. Pro záchranu jejího života jsem musela překonat svou ješitnost a požádat otce o pomoc. Za to jsem získala kamarádku, které nebyla jako Susa, která kalkulovala se vším, co jsem ji řekla. Lilly jsem mohla věřit, i kdybych jí teď řekla, že jsem zabila člověka, vím že by to tajemství zůstalo u ní navždy. "Já vím, že mi ty výsledky dal ráno Paddy, ale byl to dárek od tebe…darovala si mi naději, život a …" Nechtěla jsem se, aby to jméno vyslovila nahlas. Sice jsem už milovala Petera a to celým svým srdce, přesto při každé vzpomínce na Paddyho jsem mě píchalo u srdce. A navíc jsem vážně nerada projevovala city na veřejnosti, i když to byla Lilly, která by toho nikdy nevyužila. "Víš co Lil…" Odtáhla jsem ji rychle od sebe. Chtěla jsem ji říct, že jsem ráda, že moje dcera se jmenuje právě po ni a že jsem toho nikdy nelitovala, ale nedokázala jsem to. Nedokázala jsem mluvit o tom, co cítím! A to nemluvím o tom, že jsi jí a Paddymu nechala zarámovat ten jejich rozhovor z Timesu, něco tak hezkého jsem totiž nikdy nečetla a pokud po nás má někdy něco zůstat, byly to právě Paddyho a Lilly slova o lásce…kéž bych ji to dokázala říct. Místo toho jsem vzala nohy na ramena "…já, já…já půjdu radši…půjdu za dětmi. Užijte si dneska krásný večer…" "Vy tam s námi vážně nebudete?" Pořád nechápala, ale byla jsem ráda, že mé koktání přešla bez povšimnutí. Potutelně jsem se na ni usmála. "Však uvidíš. Bude to nádherný večer, neboj se toho…Paddy ani jiné večery neumí…" Nechala jsem ji tam sedět na posteli s šaty, které jsem ji vybrala. "Děj si koupel, obleč se a užívej si a na nic už nemysli." Mrkla jsem na ni naposledy a musela už jít, protože bych se snad před ní rozbrečela. Rychle jsem spěchala do Peterovi náruče. Ten jediný dokázal pochopit, jak se cítím a jak moc mě trápí, to jak jsem se hrozně chovala i když jsem se teď snažila sebevíc...svědomí člověku neuteče.



Lilly

Seděla na okenním parapetu v šatech, které mi vybrala Joelle. V ruce jsem držela článek z Timesu, který mi nechala na nočním stolku. Jestli to měl být její další dárek, to byl opět bezkonkurenční. Život je moc krátký na nenávist a nedorozumění. A byla jsem ráda, že už to pochopila i ona. Odložila jsem článek a zvědavě vyhlížel z okna Patricka. A taky je moc krátký na čekání! Byla jsem už nervózní z toho, že tu pořád není. Od rána jsem ho neviděla. Řekl mi jen, že se mám na večer do něčeho hezké obléct a že si pro mě v sedm přijde. Bylo skoro čtvrt na osm, ale je pravda, že dochvilností zrovna netrpěl nikdy. Ale zrovna dneska…povzdechla jsem si.

Sotva jsem to udělala, ucítila jsem jeho dlaně na svých očích a taky jeho parfém všude po místnosti. "Já vím, kdo jsi…" Zašeptala jsem mu do ucha, když mě líbal na krku. Nachvíli mi pustil oči, ale než jsem se na něj stačila otočit, už mi kolem nich vázal šátek, takže jsem zase nic neviděla. "Budeme si s dětmi hrát na slepou bábu?" Zeptala jsem se ho naivně. Jenže o nic neříkal. Celou dobu nic neříkal a já na chvíli zaváhala, jestli je to vůbec Paddy. Ale jakmile se svými prsty dotkl mých vlasů a pak mých rukou, byla jsem si jistá. Někam mě vedl, ale já neměla boty! "Počkej, počkej…jsem na boso!" Chtěla jsem ho zastavit, ale místo toho aby mě nechal si nazout lodičky… i když po slepu netuším, jak bych to dělala…chytil mě do své náruče a vášnivě políbil. Skoro mě až kousl do rtu. Jo tak to se mi líbí a doufám, že jediné kam půjdeme, bude naše postel…možná bych před tím snesla společnou koupel a sklenku šampaňského…

Ale pokud jsem i se zavázanýma očima poznávala, kde se teď nacházíme, nebyla to rozhodně naše postel. Už podle toho že se ochladilo, jsem věděla, že jsme venku. Musela jsem se ho držet kolem krku, abych nespadla, takže si jaksi nešlo sundat ten šátek z očí. Navíc bych mu zkazila překvapení, což jsem v plánu taky neměla. "No tak Paddy, kam jdeme? Ty si to užíváš viď?" Cítila jsem se jako námořní vyšetřovací služba, z každého jsem přes den tahala, co se bude dít večer. Pořád mlčel! A pokaždé když jsem se zeptala, dostala jsem polibek. Pak už jsem to dělala schválně a on to moc dobře věděl. Jen jsem čekala, kdy mě konečně položí na zem, rozváže mi oči a všude bude spousty lidí a já budu bosky.



A pak seto stalo. Položil mě opatrně na zem a já ucítila na svých bosých nohách teplý písek. Museli jsme být někde na pláži, protože jsem slyšela, jak se rozbijí vlny o skaliska. Zase jsem dostala spoustu sladkých polibků na krk. Pláž nebo postel? Ono je to vlastně jedno. Čekala jsem, že mi sundá šátek, strhne šaty a povalí do písku. "Tak už mě nenapínej!" Sundala jsem si šátek z očí sama. Trefila jsem se. Byli jsme u moře a byli jsme na pláži. Blízko mola. Kde stála osvícená jachta. "Tak pojď ty nedočkavko." Chytil mě za ruku a vedl mě k jachtě. Z pláže jsem ji moc neviděla, ale když jsme byli těsně u ní všimla jsem si jejího jména. "Jmenuje se po mě?" Usmála jsem se na Paddyho. Přikývl. "Ty jo…to muselo dát práce půjčit si jachtu s mým jménem…" "No ani ne…já si ji totiž nepůjčil. Já ti ji totiž koupil. " Odpověděl mi mile. A já se znovu podíval na loď, pak na něj, jak se na mě směje a pak na nebe a znovu na loď. "No počkej, nechceš mi říct…" "Chci ti říct, že tě miluju!" Přitáhl mě k sobě a znovu políbil. Nejradši bych se tak nechala líbat celou noc. "Ale vážně jachtu?" Nechápala jsem. " Tak jsem si říkal, že letadlo už máš…" Dělal si ze mě legraci. "Kdykoliv budeš chtít, vezme tě tvůj kapitán kam budeš chtít…" Teprve teď jsem si všimla jeho námořnického trička, co měl na sobě. Hlavně, že já musela mít šaty. "Ta je vážně moje?" Nechápala jsem pořád. "Celá komplet, tak už pojď!" Táhl mě nahoru jachtu. Zdála se mi obrovská, skoro jako letadlo. Všude po palubě hořely svíčky a uprostřed stál prostřený stůl s hotovou hostinou. Mířili jsme k němu. Paddy se mi zrovna chystal nabídnout židli, když se z ničeho nic spustil obrovský liják. "No tak to se mi úplně nepovedlo!" Přiznal se Paddy a já se k němu ráda přitulila, aby mě alespoň trochu před deště schoval, ale moc to nepomáhalo. "A přitom jsem si objednával krásný počasí!" Podíval se Paddy k nebi vyčítavě, ale ani to nepomáhalo. "Půjdeme se schovat, prohlídnu paluby necháme na jindy, než z toho dostaneme oba zápal plic…nebude to úplně ono, ale…" Vtáhl mě za ruku do jedné z kajut.
Všude to bylo tak krásný, sice tu chyběly svíčky, které chudinky už doplápolaly tím hrozným lijákem, ale za to byla plná kajuta balónku. "Ale já neslavím, osmé narozeniny." Dělala jsem si z Paddyho legraci pro změnu já. Ale ve skutečnosti jsem byla ohromena. Chytila jsem jeden balonek na do ruky a všimla jsem si, že na jeho konci je přivázaný nějaký vzkaz. Přečetla jsem si ho, ale nerozuměla mu. Chytila jsem druhý, ale nebyl jsem z toho o moc moudřejší. "Neboj se…" chytil mě Pady kolem pasu. "Nebudu tě nutit hádat co to je. To bysme tu byli asi do konce života…ale něco pro tebe přece jenom ještě mám…" Zatvářil se záhadně a já mu chtěla říct, že na jedny narozeniny jsem toho dostal už víc než dost. Ale nestačila jsem ani poděkovat a on mluvil dál. "Na těch baloncích jsou písničky, které jsem pro tebe složil za celou dobu, co tě znám. Je jich několik desítek, některé jsou melancholické, některé veselé, podle toho, jak nám zrovna spolu bylo. " Díval se mi do očí a hladil mě při tom po vlasech. "Rozhodně to nejsou poslední písničky, které jsem pro tebe složil, a klidně ti je bud hrát celou noc, když si budeš přát…" "Můj soukromý koncert?" Zeptala jsem se ho a taky si začala hrát s jeho vlasy. "Ale pár těch nejdůležitější, které pro mě nejvíc znamenaly, jsem se nakonec rozhodl vydat. Ještě nikdy jsem to neudělal a dalo mi to dost práce vybrat ty, které by vystihovaly, jak moc tě miluju, jak mi na tobě záleží, jak miluju naše děti a jak si nedokážu bez tebe představit ani minutu! A chci, aby to konečně věděl celý svět!" Vložil mi najednou do ruky CD. Hned jsem si všimla, že na přebalu je moje fotka a když jsem ho otočila, byla tam i moje jméno. "Oh Paddy! Tohle pro mě … já, já…MILUJU TĚ!" Skočila jsem na něj, protože mi docházely slova. "Nevěděl jsem, co dát ženě, co už má všechno…" Přiznal se mi. Rozplakala jsem se a schoval si hlavu k němu, aby mě neviděl. Líčila jsem se úplně zbytečně! Ale nebylo to tentokrát ze smutku, ale byly to slzy štěstí a lásky….lásky tak velké, že se by se nevešla do celého vesmíru. Nemusela jsem jíst, nemusela jsem pít, nemusela jsem spát a nemusela jsem ani dýchat, hlavní bylo, že jsem měla Paddyho u sebe a nic víc jsem si v životě už nepřála.



Paddy

Miloval jsem ji a snesl bych ji klidně modré z nebe, kdybych to uměl. Ale to já neuměl, za to jsem uměl jiné věci. Několik let jsem pořádně nemohl vydat žádné album, ne že bych neměl dost písní, ale měl strach. Lilly totiž byla mou jedinou inspirací a mou múzu, a když jednou spala jako andílek a já nemohl usnout, začal jsem se probírat písněmi, které jsem v posledních letech složil. Nebyla tam ani jedna jediná, která by nebyla o ní. A pak jsem najednou dostal nápad, jak dokážu celému světu, že Miluju jenom ji a miloval jsem a milovat budu! Prohlížela si CD a trochu se zakoktala, byl jsem rád, že jsem ji překvapil. Kdybych teď dokázal rozdávat lásku, kterou jsem k ní cítil, byla pro celý svět a ještě by hodně zbývalo. Dlouho jsem ji držel v náruči a užíval si té její heřmánkové vůně. Byl bych bez ní ztracený! Ale i když mi počasí nepřálo, chtěl jsem její večer dotáhnout do konce. Zapalovala svíčky a schovávala se mi za balonky, došla k přehravači a pustila album, které bylo celé pro ni a o celé o ni. Kupodivu nezačala od první písničky, ale od poslední-nebyla sice poslední, kterou jsem složil, ale pro mě hodně znamenala a pro ni nejspíš taky, proto jsem ji dal jako poslední. Sotva jsem vybrnkal pár tonů, začala zase plakat, věděl jsem, že nepláče smutkem, ale i tak bych byla radši, kdyby se smála. Vzal jsem ji za ruce a začal s ní tancovat. Položila si na mě hlavu a já ji pusinkoval na těch jejích blond vláscích. Měla to ráda a já taky. Věděl, že od téhle chvíle až na věky bude má a nikdo a nic už nás v životě nerozdělí.


Každý příběh má svůj začátek a konec. A to měl i ten náš s Lilly. Jenže my se nechystali končit, ale teprve jsme začínali. Kdyby každý z nás vypravoval, to co jsme si prožili, asi by to bylo několik úplně odlišných vyprávění a někdo by mohl říct, že spolu nemají nic společného. Ale jednotlivé etapy našich životů, ať jsme je prožili spolu nebo odděleně, byly kapitoly, které vytvářejí celek, jeden velký obraz o nás samotných. Tak jako jednotlivé mé písně se spojily, aby vytvořili album o naší lásce. Bylo to album plné vzpomínek krásných i smutných…všech, které patřily k našemu životu. Ale až mi tu jednou doopravdy nebudeme, zůstane jen pár lidí, kteří si budou chtít občas zalistovat v našich příbězích. Náš život to jsou odstavce a verše plné chyb, hloupých rozhodnutí, ale i radostných událostí a úspěchů, které dávají našemu životu smysl. Ne, nejsme výjimeční, protože výjimečnost neexistuje, jsme jen šťastni, že jeden druhého máme a že náš život má smysl, protože víme, jaké to je milovat toho druhého víc než svůj život!

Další články



Kam dál