Vidím vás Donalde, slezte z toho lustru! Aneb Poprask na laguně official

Kdo jiný než ty V.

Čtvrtek v 22:29 | panda

Měla jsem pocit, že za ty tři týdny jsem přibrala nejméně tunu. Paddy měl večer po třítýdenní pauze vystoupení, hlavně musel nahradit ten odložený koncert a já nemínila zůstat doma. Jenže najít něco v čem přežiji dva dny, byl skoro nadlidský výkon. Do ničeho jsem se nevlezla, v kufru jsem měla jen v kosmetiku, ani kousek oblečení. A zrovna jsem se snažila na soukat do riflí. "Co děláš Lilly?" Vešel Paddy do naší ložnice. "Snažím se, eheh.." poskakovala jsem jako tajtrdlík. "...zapnout si rifle." "A nebylo by na čase si pořídit nějaké těhotenské ..." "Ticho! Ani to nevyslovuj!" Zamračila jsem se. "Já se do žádných hadrů XXL, soukat nebudu. Pěkně si je odnosím ve svém oblečení." "Do kterého se nevlezeš?" Smál se mým soukací pokusům. "Zatraceně, má se mi zvětšovat břicho, ne stehna." Posadila jsem se zoufale na podlahu. "To by mě zajímalo, co si večer vezmu na sebe?" "Ty někam jdeš?" Podíval se na mě nechápavě. "S tebou na koncert, přece jsem se tak domluvili..." "No počkej...ale to bylo předtím než jsme zjistili, že jsi těhotná." "A to nějak mění situaci?" "No samozřejmě, na koncertě je spoustu, hluk, lidi..." "Lidi a hluk jsou všude, to bych nesměla vytáhnout paty z baráku." "Trvám na to, já budu přece zítra zpátky." Tak teď mě vážně naštval. "Takže nikam s tebou nemůže?" "Ne." "V tom v případě se vracím do práce." Kysele se na mě usmál. "V tomhle stavu lítát nemůžeš, nahoru tě nikdo nepustí." Odpověděl mi s ledovým klidem. "Nahoru ne, ale na přepážce můžu dělat klidně až do porodu." Vstala jsem ze země a šla třísknout dveřmi."



"Lilly ahoj." Uviděla jsem Patricii. "Neruším vás?" Zeptala se slušně. "Ale ne, menší výměna názorů." "Nevadí že jsem vešla dovnitř, ale měli jste otevřeno a slyšet vás bylo až na chodbu." Mávla jsem rukou. "Dáš si něco?" "Ne, děkuji. Přišla jsem vás pozvat na oběd. Vůbec se nám neukazujete, ani nevím jak ti hezky roste bříško." Usmála se na mě. "Už je cítíš?" "Buď jsou to oni anebo větry." Obě jsme se začaly nahlas smát. "Paddyho nejspíš ten ženský smích překvapil, a tak se vydal za námi do obýváku. "Triish, ahoj, co pak tu děláš?" "Ahoj Paddym už jsem kárala Lilly, že se neukážete ...?" "Jo no, trochu jsme teď odpočívali a věnovali se sami sobě. Jenže večer mám mít vystoupení, ale Lilly trvá na tom, že pojede se mnou." Patricie pokrčila rameny. "Nevidím na to nic špatného, když chce být tvá žena s tebou." "Díky Pat." Chytila jsem ji za ruku. "Vy jste se obě zbláznily nebo jste se proti mě spikly?" "Nikdo se proti tobě nespykl. Já jsem přece dokonce koncertovala v těhotenství. Miminka v bříšku žádný hluk neslyší." "Slyší." Opravila jsem ji. "Ale asi jako kdyby si stál za mantinelem vedle dálnice." Dovysvětlila jsem. "O to nejde, co když nás někde odchytne nějaká bláznivka? Ublíží ji, hm? Tohle mi za jeden večer opravdu nestojí..." Patrick byl neústupný. "Nech to být Pat." Zamračila jsem se. "Stejně nemám v čem jet, do ničeho se už ne nevlezu." Pohladila jsem kluky. "A o těhotenském oblečení si neuvažovala?" Spustila na mě Pat. Zacpala jsem si uši. "To slovo už nechci slyšet." Paddy dal oči v sloup. "Ne, myslí si že to odchodí až do konce ve svých riflích číslo 27." "Lilly, tentokrát zas musím souhlasit pro změnu s tvým mužem. Tak víte co...asi vím jak to všechno vyřešíme...Patricku kde že máš ten koncert?" "V Karlsruhe." "To je odtud asi hodinu cesty...tak já mám nápad, my půjdeme s Lilly nakoupit nějaké to těho..." "ne ne ne." zamračila jsem se. "Ok, ta nějaké trochu větší oblečení...maximálně o číslo." Ujistila mě vtipně. "A až budeme hotové, odvezu Lilly za tebou do hotelu, hm? Tak Lillien nebude muset absolvovat koncert s tvýma fanynkamia v hluku a zároveň bude spokojená, že bude s tebou, a v něčem, do čeho se vleze...co říkáte?" Oba dva jsme se s Paddym na sebe podívali. "No to by šlo." Začal první Paddy. " Souhlasím, ale žádné oblečení na "t"." "Takže domluveni vy dva moji tvrdohlavci?" "Nesmíme se hádat." Chytil mě za ruku. "Promiň." Řekla jsem mu tiše. "Jen chci být s tebou..." "Já vím.." Políbil mě. "Tak se mi líbíte." Usmála se Patricie. "Lilly, ty si běž obléct nějaké šaty do kterých se nasoukáš a vyrazíme.." Přikývla jsem.

Z ložnice jsem ale slyšela jak Paddymu domlouvá."Buď na ni hodnější, jako kdyby si to neznal u nás, hormony, střídání nálad, slzičky..." "Já vím, musím se víc krotit. Vím, že chce být jen se mnou, že to nemyslí zle. "Ano, navíc nechce po tobě nic špatného." "Já to napravím." "To bys měl, nosí tvé syny..." "Já vím,naprosto mě tím dostala...Vůbec jsem to neplánovali. " "Tak si toho važ a hýčkej ji." "Jsem hotová!" Přerušila jsem je. "Skvěle, takže se uvidíme večer Paddy.." Políbila ho na tváře a my dvě jsem se vydaly na nákupy všeho možného, ale ničeho těhotenského.

Na chodbě jsme potkali Eda, který se již zabydloval. "Dobrý den Lilly." Pozdravil mě mile. "Dobrý den..jak pak se vám bydlí?" "Jedna báseň...a ten klid." Pousmál se. "To jsem ráda." Slušně jsem odvětila a táhla Patricii pryč. "Co to bylo zač?" Nechápavě se na mě podívala. "Patrickův nový podnájemník, místo Susany." "Nějaký nóbl ne? Takhle chodí pro noviny vždycky?" "Popravdě jsem ho v ničem jiném než v obleku nebo kostkovaném pulovru snad neviděla. Prej je to nějaký majitel hotelů v Americe, vlastní Empire, a asi má i něco v Evropě." "A proč nebydlí tam?" "Taky jsem se ptala...Paddy říkal, že by ho tam asi našli." "Zvláštní." "Mě je to fuk. Ale divný je, každý večer si tam vodí jinou děvk..slečnu." Opravila jsem se rychle. Patricia se začala smát. "To je pravda nevypadá na vážné vztahy, ale něco do sebe má. To se musí nechat." "Něco retro viď?" Rýpla jsem si do ní. "Pojď ty retro, ať máš v čem večer jít..." Popíchla mě a konečně jsem vyrazili do La Fayettu.

Zkoušela jsem si už asi patnácté rifle a začínala jsem být vážně zoufalá. "Oni snad dělají jenom samý debilní střihy nebo co." Vylezla jsem nešťastně ze šatny. "Nejde to." "Lilly, no tak...pojď o pár věšáků dál, tam mají super rifle s volným pásem." "Těhotenské?" Řekla jsem nervózně." "Budeme jim říkat volné." Mrkla na mě Pat. Ač nerada, musela jsem souhlasit. Protože do toho dle se prostě nevlezu ani za zlaté prasátko. Patricie mi podala jeden kousek "volných." Kriticky jsem se na ně podívala a vlastně na nich nebylo nic špatného až na ten volný pás. Oblékla jsem si je a hodila přes ten volný pás tričko. Vůbec nešlo poznat že jsou těhotenské, tedy volné. "Nááádhera!" Pochválila mě Patricie, když jsem vylezla z šatny. " Že? A jak jsou pohodlné...to mu bych nikdy nevěřila." Přiznala jsem. "Takže vezme dvoje?" Zeptala se mě." Troje." dodala jsem s úsměvem. Patricii odvětila úsměvem a šla je zaplatit.



"Baf." Chytila jsem Paddyho za oči. "Lilly! Neměla si na mě počkat v hotelu?" "Ale Paddy!" Začala jsem ho líbat na hrudi. "Budiž ti odpuštěno. Ale tady ne Lilly." Přijal mě do své náruče, ale zároveň pokáral. Byl roztomilý jak se bránil. "Teda tobě to ale sekne." Neodpustil si. "Hele nech si ty vtípky." Vyplázla jsem na něho jazyk, nicméně mi to opravdu seklo...i s bříškem. "Máte tu někde nějaké jídlo?" Zeptala jsem se neomaleně. "Před mojí šatnou je raut." "Bezva." Paddy se začal smát. "Mám volné kalhoty, vlezu se do všeho." Ujistila jsem ho sebevědomě a on se dál smál. "Bude ti stačit půlhodina?" Zeptal se mě nevinně. Přikývla jsem. "Tak za půl hodinu u zadního vchodu, mám tam auto." "Miluji tě." Zamávala jsem mu a když odešla mrkla jsem do sálu. Pořád skandovaly "Paddy! Paddy!" Tudle nudle. Zahrnula jsem závěs a šla se zakousnout do nějakého chlebíčku.

Za půl hodinu jsem oba seděli v autě, aniž by si nás někdo všiml. Paddy zrovna nastartoval, když jsem ucítila jemnou bolest v podbřišku. Usmál se na mě a já na něj, pohladil mě po stehně. O ničem nevěděl. Píchání ale sílilo. Skrývat jsem to dokázala do další křižovatky a najednou to nešlo. "Au!" vykřikla jsem aniž bych chtěla. Prudce zabrzdil. "Lilly, je ti něco?" zeptal se mě úzkostlivě. " Já nevím." Zaskřehotala jsem. "Asi jsem neměla jezdit na ty nákupy...auuu!!!" Pohladil mě. Měla jsem strach jako nikdy. "Do nemocnice, prosím." Dostala jsem ze sebe, bolesti se stupňovaly.

 


Kdo jiný než ty IV. (Ed přichází)

Středa v 18:58 | panda |  Příběhy

"Kdepak je má nejúžasnější žena na světě?" otevřel si naše venkovní dveře a z nich přímo vyletěl na mě. Nadzvedl mě do své náruče a začal mě líbat všude možně. "Počkej, počkej ať nás neumačkáš." Smála jsem se. " Udělala si mě tím nešťastnější mužem pod sluncem, víš to?" "Můžu si je pohladit?" Přikývla jsem. Jemně sjel pod tričko a začal mě hladit po bříšku, začali se mi po tvářích kutálet slzy štěstí, a během chvilky i Patrickovi. Několikrát v životě jsem si myslela, že jsem šťastná, ale to nebylo nic proti tomu jaký pocit štěstí mě zavalil tentokrát. Ani tisíc pohledů na mraky, na hvězdy, slunce nebo měsíc za to nikdy nestál...

Utřel mi slzy a sám sobě taky. "Přinesl jsem vám něco na zub, určitě máte hlad." Pořád jsem nebyla schopna slov a tak jsem jen přikyvovala. V mžiku odskočil ke dveřím a dovlékl do obýváku tašky plné jídla. Konečně jsem se začala smát. "Ale já nechci být slonice." "Ty nebudeš nikdy." Políbil mě. "Jsou to samé vitamíny." Přesvědčoval mě. "A ten dort ?" Ukázala jsem na krabičku. "To je na oslavu?" Vzala jsem si ho do ruky a nečekala na rozkrojení. Vlastně mi přišel celkem vhod. Musela jsem být upatlaná od čokolády, protože Paddy mi utřel špičku nosu a čokoládu mi rozmazal pod ním jako vousy. "No co co co..přece s klukama nebudeme upejpat, když už si to přinesl.." "No právě..." Podotkl se smíchem Paddy a šel odnést zbytek věcí do kuchyně.


Takové večery bych mohla mít pořád. Ležela jsem v Patrickově klíně, on mě držel kolem boků a pořád hladil po bříšku. Pil víno, normálně by si sám nikdy nenalil, ale dneska bylo co slavit, jen já nemohla. Ale vůbec mi to nevadilo. Byla jsem šťastná, že je šťastný. "Teď by si vystupoval..." Podívala jsem se na hodinky. "No jo, oni pro jednou beze mě přežijou." Ujistil mě s ledovým klidem To já musela kolikrát taky. " Neboj, kvůli vás to omezím, a až se kluci narodí, tak..." "Tak?" "Ještě uvidíme, musím si všechno promyslet." "Chceš skončit?" Podíval se na mě těmi svýma hlubokýma očima a zatvářil se tajemně. Místo odpovědi mě políbil. Vlastně jsem jistou odpověď stejně ani nečekala, takže jsem ho nechala. Vlastně to bylo mnohem příjemnější než řešit naše "problémy." Ale odsouvat je do nekonečně jsem je taky nemohli...

Druhý den nás probudil mobil. "Miláčku, kolikrát jsem ti říkala, aby sis to na noc vypínal." Zachrochtala jsem pod dekou a na hlavu si dala polštář. Paddy se vyklubal z pod naší deky a sáhnul mobilu. "Já vím Lilly..víš že nemůžu...Prosím?" Zvedl mobil, aniž by se podíval kdo mu volá. "Ahoj Pat." Pozdravil. "Jo jo, je tu se mnou...ještě spíme." Podotkl. "Chřipku? Ne, jen si potřeboval včera udělat volno." Odpovídal ji rozespale. "Co těhotná?" Vyjekl a to jsem se lekla i já. "Noviny?" "To néééé." Zaúpěla jsem. "No ještě jsme neviděli." Pohladil mě po tvářích. "Jasný, okay. Dáme si pozor. Díky moc. Jo určitě ji to vyřídím, to víš že se sejdeme. Pa. " Položil mobil. "Neříkej, že už to ví..." Podívala jsem se na něj zkroušeně. "Bohužel..." "Nevím, proč nám musí zkazit každou radost. Co z toho života vlastně máme a jak se to vůbec dozvěděli?" "Miláčku, viděli tě, jak kupuješ těhotenský test a dali si dvě a dvě dohromady." "Takže kdyby to nebyla pravda, tak by to byla kachna." "Ano, ale ona to je pravda." "Jak mě mohl někdo poznat? Měla jsem na sobě tu nejhnusnější teplákovku a sama jsem byla bledá a ošklivá." Přitáhl si mě k sobě. "Ty nejsi ošklivá nikdy, i kdyby si byla oblečená jen do jutového pytle." "To mi teď moc nepomáhá." "Já vím, nějak to zvládneme hm.." Něco jsem mu na to ještě chtěla říct, ale najednou jsem měla pocit, že včerejší čokoládový dort klukům očividně nesedl, tak jako včera mamince.


Paddy mě chvíli nechal osamotě, ale pak to nevydržel a stejně za mnou přišel. "Jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě. Zrovna jsem si umývala pusu. "Ale jo...jen nevím proč se ranním nevolnostem říká "ranní" když je mi blbě a je poledne." Pohladil mě po ramenech. "To zvládneme..." Ujistil mě láskyplně. Jenže to se mu řekne, když je blbě mě a ne jemu. Víc možností než to zvládnout stejně nemám. Chytila jsem ho za ruku."Vím, co by mi pomohlo..." Tahala jsem ho zpátky do ložnice. "Nevím, jestli je to dobrý nápad." Bránil se. "Proč by nebyl?" Trvala jsem si na svém. "Co když vám nějak ublížím?" Smála jsem se a přemýšlela, jestli to myslí vážně nebo si ze mě dělá srandu. Svalila jsem ho na postel a klekla si na něj. "Měla by sis dávat větší pozor na sebe, na naše fazolky..." Chtěl si sednout. "Ale no tak, jsem těhotná, ne nemocná. Chodil si někdy na hodiny biologie?" "Nechodil." Přiznal se poctivě. "Tak důvěřuj těm, co na ni chodili." Začala jsem ho líbat na ušním lalůčku a byl můj. " Dobře, budu ti..." Nadechl se. "Budu ti věřit." A konečně mě k sobě přitiskl. Ale ne tak pevně, jak jsem od něj byla zvyklá. Každopádně to byl pokrok. A pak stačilo pět minut a zábrany ztratil úplně.


"Tak nevím jestli je to tím těhotenstvím..." Ležel vedl a ztěžka oddechoval. "Ne, to bude tím oblečením." Políbila jsem ho ještě jednou na jeho horké rty a chystala se vstát." "Kam pak jdeš Lilly?" Seděla jsem k němu zády a on mě škrabkal po mých odhalených zádech. "Půjdu pro noviny. Chci se přečíst co jsem napáchala." "Nic si nenapáchala, neboj se, ochráním tě od nich. V podstatě jsem se včera definitivně rozhodl. Dojedeme turné a pak už zůstanu doma s vámi." Řekl jako by nic. "Co počkej? To jako vážně?" "Ano vážně, ty jsi můj největší poklad na světě a čekáme spolu další dva obrovské poklady...přece sis nemohla myslet, že bych vás tu nechal samotné." Dál jsem se od něj nechala škrabat. Bylo to tak příjemné a tím, co mi právě řekl mě naprosto odrovnal. "Paddy, já já...já tomu nemůžu věřit." Objala jsem ho. "Lilly, počkej..dvě fazolky v bříšku." Políbila jsem ho na čela. "Po večerech si budeme předčítat knihu o těhotenství. Nic se jim neděj,e neboj. Mají se tam jako v bavlnce. A jsou šťastni, že my dva jsme šťastni...jsme šťastni že jo?" Zeptala jsem se ho nejistě, protože praštit s hudbou a stáhnout se pro něj nebude jen tak. "Jsme ti nejšťastnější pod sluncem." Ujistil mě. "Tak já seběhnu pro ty bulvární plátky, chjoo." Posteskla jsem si. "A já nám udělám snidaňo-obědo-večeři." Podíval se na hodiny.

Vyběhla jsem ze dveří jen v negližé a hedvábném župánku. Noviny jsme měli jako vždycky připravené dole ve schránce. Nečekala jsem po odchodu Susan, že bych tu někoho potkala. Byty byly volné a my jsme si tak alespoň užívali soukromí, i když to bylo dost nerentabilní táhnout takhle celý barák. Navíc všechny, až na ten Susanin a náš byt potřebovaly nejdřív pořádnou rekonstrukci.


Už jsem se chystala vrátit se domů, když se otevřely dveře Susanina bytu. Vyšel z něj poměrně pohledný muž s uhrančivým až zlým pohledem, asi v Paddyho věku. "Ježiši kriste!" Vyděsila jsem se téměř k smrti. Noviny mi spadly na zem a já se snažila zahalit průhledným župánkem, ale nejspíš mi to moc nepomohlo. "Moc se Vám omlouvám, nechtěl jsem Vás vyděsit." Po očku se na mě koukal, sbíral ze země novinové stránky. "Co tu děláte chlape a kdo jste?" Pořád jsem byla dost vyděšená. "Vaše noviny." Podal mi je do ruky. Ani jsem nepoděkovala. "To jste vy viďte?" Ukázal na fotku. Přikývla jsem. "Gratuluji." "K čemu?" Nechápala jsem. "Jo aha." Došlo mi to. "Děkuji...Kdo tedy jste?" "Přišel jsme se podívat na byt, váš manžel mi ho nabídl k užívání." "Manžel? Aha, nic mi neřekl." "Tak mu vyřiďte, že bych si tedy rád nastěhoval příští týden. Byt je nádherný." "Ano to je byt po Paddyho bývalé...no to je vlastně jedno. Manželovi to samozřejmě vyřídím." "Ani jsem se Vám nepředstavil." Podal mi ruku. "Ed Westick." "Lillien Kelly." "Ještě jednou se omlouvám." "To nic, manžel mě měl informovat. Není to vaše chyba, máme toho jen teď moc." "To chápu. Tak se zatím mějte...Lillien..." "Vy taky." Když odcházel několikrát jsem se za ním otočila. Někoho z koho sebevědomí tak sála, jsem už dlouho nepotkala, jestli vůbec...jak kdyby vypadl z filmu pro pamětník z 30. let. Gentleman.



"Paddy, Paddy!!" Volala jsem na manžela ještě ze dveří. "V kuchyni lásenko.." Byla jsem z něj tak paf, že jsem se ani nestačila podívat do těch novin. "Ty si pronajala někomu byt po Susan?" "Ano, proč se ptáš?" "Právě jsem toho chlapa potkala na chodbě...takhle!!" Vyjekla jsem a ukázala jsem v čem jsem se vlastně oblečená, vlastně neoblečená. Smažil vaječinu a na sobě měl jen trenky a zástěru. Nejradši bych shodila všechno ze stolu a zase se s ním pomilovala...i když hlad...ochutnala jsem ještě na pánvičce...ten jsem měla taky. "Vždy´t ti to sluší." Smál se. "Ha ha." "Neboj se, ten to určitě nebude vyprávět někam dál. Je to Ed Westick, patří mu Empire." "Z Ameriky?" Zeptala jsem se a tlačila vajíčka z pánvičky. "Dal bych ti to na talířek." "Má děsný hlad, všechno jsem darovala toaletě." Obhajovala jsem se nevinně. "Přesně tak, patří do americké smetánky, takže platí luxusně." "Taky je to luxusní byt." Dodala jsem. "A proč nebydlí v nějakém svém hotelu?" "Netuším, asi chce mít taky klid jako my dva...vlastně čtyři." Pohladil bříško. "Tak ti mám vzkázat, že se mu líbí a že by se příští týden nastěhoval." "Myslel jsem si to. Musíme rekonstruovat i zbývající byty, abychom měli z čeho ty naše dva kluky uživit." "Copak jsem na tom nějak špatně?" Zamračila jsem se. "Ne to ne, ale jestli skončím..." "Tak budu mít mateřskou." Vyplázla jsem na něj jazyk. "Lásko ty jsi tak rozkošná." Přidal mi nášup. "Ta nás asi neuživí." "Prodáváš přece ještě svoje obrazy." "Netrap se tím." Ukončil to a já pokrčila rameny a věnoval se svým vajíčkům a začala listovat v těch pekelných novinách. Fakt jsem to byla já...to byla určitě ta babizna za mnou!



Kdo jiný než ty III.

Úterý v 18:00 | panda |  Příběhy

Přesně o půlnoci mě vzbudil telefonát. Nejprve mě napadlo, že mi volá ta potrhlá růžová recepční, ale na displeji blikalo Paddyho číslo. Zatraceně, úplně jsem na něho zapomněla. "Láááskkooo promiň." Zaúpěla jsem. "To nic." Smál se z druhé strany. Očividně se koncert povedl. "Já nevím, jak to žejsem na tebe zapomněla. Jsem pitomá." "Né, jsi jen unavená květinko. A co všechno v pořádku?" "To víš že jo, lehčí migréna z přetažení. Říkala jsem ti to." "Tak to je fajn.Nebudu tě zdržovat, nejspíš si spinkala viď? Ale musel jsem tě nutně slyšet." "To je v pořádku, prosím tě a nezlob se na mě." "Jak bych mohl, hezky se vyspinkej. Zavoláme si zítra." "Tak jooo." Zaskuhrala jsem naposledy a svalila se do postele. "Sakra, sakra." Ulevila jsem si. Teď je jasné, že bude něco tušit. A já to snad do rána už nevydržím. Proč já vlastně odmítla to vyšetření? Pitomější člověk pod slunce než jsem já snad nechodí.

Chodila jsem po pokoji sem a tam. Další debilní komedie se mi už opravdu pouštět nechtěla. Otevřela jsem si pytlík brambůrků. Něco tak dobrého jsem ještě nejedla. Podívala jsem se na složení. No radši to číst nebudu. Když jsem ho celý dojedla, nebyla jsem klidnější a ani chytřejší, než před jeho konzumací. Asi se zastřelím. Nakonec jsem vložila dvd do přehrávače a pustila si Gatsbyho, další tuny smíchu bych totiž už psychicky nezvládla.

To čekání ráno na telefonát bylo ještě víc nekonečně se táhnoucí než celá probděná noc. Ani jíst tentokrát nepomáhalo. Chodila jsem po bytě jako hladový kojot a nakonec mě napadl spásný nápad, který mě vysvobodil z mé zoufale nejisté situace. V lékárně přece prodávají těhotenské testy...Jen mě u jeho nákupu nesmí nikdo vidět...vidět může, ale nesmí poznat. Rozhodla jsem se to risknout. Oblékla jsem si tu nejhnusnější teplákovku jakou jsem měla, do čela nasadila kšiltovku a pro jistotu i sluneční brýle. Takhle mě za boha nemůže poznat ani Paddy. Odhodlaná jsem vyrazila.


V lékárně jsem ale nějak znervóznělo. Bylo tady na mě nějak moc lidí. Čekala jsem v řadě a poklepávala nohou. Tak honem honem. Popoháněla jsem lidi v duchu, ale bylo mi to platné asi jako koze drbání. Konečně jsem byla na řadě. "Co si budete přát?" Usmála se na mě mile lékárnice. "Jeden..jeden.." Nemohla jsem se vykoktat. "Radši dva..." "Dva co?" Zbledla jsem. "Dva těhotenské testy." Téměř jsem zašeptala. " Těhotenský test? A jaký by jste si přála? Je několik druhů bud..." Zdálo se mi, že snad řve na celu lékárnu. "Dejte mi první dva, co máte po ruce." Uzemnila jsme ji. Kdo mohl tušit že koupit test bude taková věda. "Jééé nejste vy..." Ozvala se paní v letech za mnou. "Ne nejsem." Odpověděla jsem rychle a lékárnici jsem vrazila bankovku do ruky. "To je dobrý." "Počkejte, to je moc." Volala na mě a já rychle utíkala ven. No to bylo o fous. A teď rychle domů. Snad vyčůrat se na papírek už nebude taková věda, jako byl nákup.

Doma jsem začala číst příbalový leták. Ani jsem si u toho nevšimla, že mi zvoní mobil, který jsem tak nějak automaticky zvedla. "Deset minut, to je strašně dlouhá doba." Vyjelo za mě nahlas. "Lilly? Slyšíš mě? Jakých deset minut?" Teprve teď jsem si všimla, že mám u ucha mobil." "Ježiš Paddy! To nic, peču buchtu." Polkla jsem. "Zlato ale já dneska nepřijedu, víš to viď?" "Jasně, že to vím. To je v pořádku miláčku." Odpověděla jsem rychle. "Květinko není ti něco?" "Ne, jsem v pohodě." "Úplně v pohodě?" Ujišťoval se. "Naprosto." "Já jen, že si to vzala dobře, že nepřijedu..." Normálně bych samozřejmě nadšená nebyla, ale dneska jsem spíš chtěla být sám, ať to se mnou dopadne jakkoliv. "Zase mě trochu bolí hlava víš, radši bych byla dneska sama." "Lilly a řekla si to tomu doktorovi?" "Klid nic to není, jsou to je migrény způsobené změnou počasím." "Radši mu zavolám..." "Paddy! Jsem svéprávná, nic mi nenašel." "Tak dobře, asi si jen ve stresu ze mě viď. Neboj, tentokrát si uděláme víkend jen sami dva pro sebe, slibuji." "Tak dobře." Pročítala jsem dál příbalovou informaci a moc jsem mu nevěnovala pozornost. "Miluji tě, Lilly..." "Paddy nezlob se, ale mám v troubě tu buchtu..." Řekla jsem neomaleně. "No jo, tak pa."

Konečně zavěsil a já se mohla dát do čurání na papírky. Ach můj bože, radši bych počůrala pažitku a čekala jestli vyroste...tak a teď čekat...nikdy bych nevěřila, že minuty se tak vlečou...Konečně jsem se dočkala...deset minut. Podívala jsem se na papírek, který jsem měla položený na stole a v tu samou chvíli mi zazvonil telefon. "Paní Kellyová, tady je recepční z kliniky. Volám vám ohledně vašich výsledků. Pan doktor si vás dovolil dnes na jednu hodinu odpoledne objednat k paní doktorce Szewcenko, na gynekologickou prohlídku." Byly tam!...Dvě růžové! "Ano jistě, jsem těhotná...?" Ujišťovala jsem se nevěřícně. "Podle všechno ano." Odpověděla. "Samozřejmě přijdu. Jen vás varuji, manželovi ani slovo." Vyjela jsem na recepční. "Nebojte se, výhradně budeme komunikovat jen s vámi. Tak v jednu odpoledne se budeme těšit paní Kellyová." Kéž bych to mohla říct taky. Zavěsila a já začala tupě zírat do zdi.

Měla jsem zvláštní pocity. Na jednu stranu pocity štěstí, a na druhou stranu, pocity strachu a obavy, zda to všechno zvládnu. Co jsem znala Paddyho obrátil se mi můj život vzhůru noha. Byla jsem úplně někde jinde. Můj život směřoval úplně jinam. A teď tu sedím, těhotná, sice vdaná, ale za to sama. Co když budu pořád na všechno sama?

Tak jak se mi předtím čas táhnul, ubíhal najednou jako voda a já celá nervózní stála před gynekologickou ordinací. V čekárně bylo narváno, což se o ordinaci doktora Montaga říct nedalo. V podstatě jsem si neměla ani kam sednout. Všude samé těhule. Panebože takhle rozpácle a napuchle budu vypadat taky?! Zděšeně jsem si je prohlížela. Jedna dokonce vypadal, že kromě toho že ji každou chvíli praskne břicho, prasknou ji i prsa a všechny nás tu vobhodí mlíkem. Na sucho jsem polkla. Z tranzu mě vytrhl až vstup zdravotní sestry do čekárny. " Aaa paní Kellyová, vy pojďte první." Upřednostnila mě před ostatními těhulemi. Ooouu takhle jsem se asi do jejich "klubu" zrovna nejlépe nezapsala. Vešla jsem do ordinace. "Běžte nejdřív za paní doktorkou a pak spolu sepíšeme formality."

V další místnosti na mě čekala velmi usměvavá doktorka. Jaká to byla úleva proti tomu protivnému doktorovi. V podstatě jsem ji ani moc neposlouchala, byla jsem myšlenkami pořád mimo. Ale pořád se smála, tak bylo asi vše v pořádku. Zbystřila jsem, až když mi dělala ultrazvuk a zapnula obrazovku naproti mě. Snažila jsem se tam něco rozpoznat, ale byla to pro španělská vesnice. "Tak tady to máme..." řekla a chvíli byla potichu. Trochu mě to vyděsilo, ale hned na to se na mě usmála. "Jste v 16 týdnu těhotenství a miminka se mají očividně skvěle, na to že jste o nich doteď neměla ani tušení." Bylo to na mě moc informací najednou. "Miminka?" "Ano, bijí ve vás dvě srdíčka. Tady je jedno a tady druhé." Ukázala mi na obrazovce. "Dokonce už poznáme, co to bude. Pokud to budete chtít vědět?" "Dvojčátka? Jak se to mohla stát?" "Mám vám to říct?" Nechápala jsem. WOW. "Chlapečci?" Zeptala jsem se nejistě, ale tak nějak mi to přišlo na mysl. Přikývla. "Vypadá to tak." "Tak to budou po tatínkovi." Vtipně jsem to shodnotila a lékařka se potutelně usmívala. Začalo mi všechno to štěstí docházet. Podala mi ubrousky na utření mého, ještě jakžtakž plochého bříška. "Všechno vypadá v naprostém pořádku, kromě těch vašich nevolností, ale to tak prostě bývá." Přikývla jsem. "Když já pila...jako alkohol. Nemohla jsem jim nic udělat? Když já nevěděla." "Klid maminko, dvojčátka jsou v pořádku. Jednorázově jim to neublíží, ale nesmí se to opakovat." Přikývla jsem. Uff, kdybych jim ublížila, nikdy bych si to neodpustila. "Takže se uvidíme za čtyří týdny?" "Až za čtyři?" prohlásila jsem zklamaně. Já je chci vidět dřív! "Opravdu je všechno v pořádku, odpočívejte,, šetřete se, nechte se od manžela hýčkat a rozmazlovat. Zasloužíte si to. A užívejte si těhotenství." Podala mi těhotenskou průkazku. "Děkuji." "Ještě se sestřičkou vyplňte kartu, nechte si změřit tlak a zvážite se. A fotky máte uvnitř." "Dobře, tak ještě jednou děkuji a na shledanou a budu se těšit na další návštěvu." Rozloučila jsem se.


Po půl hodině obstrukcí jsem konečně vyšla ven před kliniku. Svítilo sluníčko, i když moc nehřálo. Bylo mi krásně, nejraději bych objala všechny kolem jdoucí lidi, ale to nešlo. A tak jsem si alespoň šťastně hladila bříško. Domů jsem se vydala pešky a začala přemýšlet, jak to sdělíme Paddymu. Nejdřív jsem ho chtěla překvapit, jenže bych to asi nevydržela. Posadila jsem si na lavičku a těšila se z výhledu na řeku. Do ruky jsem si vzala mobil. Ještě chvíli jsem o svém rozhodnutí přemýšlela, jestli je to nejvhodnější nápad, mu volat. Ale prostě jsem musela. Telefon vyzváněl a Paddy ho nebral. Škoda. Cítila jsem se trošku zklamaně a chystala se vstát. Ale najednou se na displeji objevilo jeho jméno a to tlačítko zmáčkla rychlostí blesku zvedla. "Paddy!!!" Zakřičela jsem, a pak jsem si uvědomila, že jsme na veřejnosti. "Copak kopretinko? Už máš lepší náladu..." "Náladu mám přímo úžasnou a pro tebe mám taky úžasnou novinu...." "No nepovídej..." "Sedíš?" zeptala jsem se ho. "Ani ne. Mám si sednout?" "To je vlastně jedno. Paddy, lásko moje největší..." "Ooo čím pak jsem si to zasloužil...ráno si vypadala, že...." "Paddy!" přerušila jsem ho. "Jsem těhotná!" Řekla jsem hrdě. Na druhé straně bylo chvíli ticho a to co následovalo potom, mi málem způsobilo infarkt. "Ale to není moje." Vypadlo z Patricka. Tak a teď bylo ticho u mě. "Co? Ale Paddy, kdo jiný než..." "Dělám si z tebe legraci broučku." "Panebože." Ulevila jsem si. Tak takovou reakci na jeho první potomky, jsem opravdu nečekala. "Tohle mi už nedělej, mám odpočívat a ne se takhle lekat." "Promiň." Smál se. "Ani nevím, proč jsem to udělal. Jsi úžasná víš to? Ty si to zjistila ráno když jsem ti volal viď?" "Ano." Přitkala jsem. " A je všechno v pořádku, s tebou i s miminkem?" "S miminky..." Opravila jsem ho. "Počkej s miminky? Teď si ze mě střílíš ty viď?" "Budou to dvojčátka." "Lilly opravdu? Já tomu pořád nemůžu uvěřit...dvě?" "Dva." Opravila jsem ho znovu." "Dva? Takže dva kluci.." "Ano tatínku." "Asi se budu muset zavřít do auta a zakřičet si od radosti." Smál se do mobilu. " Tomu nikdo neuvaří...Je pravda, že máme před mými sourozenci trochu skluz, tak to musíme vzít hopem." " Ty jsi kecka." "A ty moje budoucí maminka nejúžasnější. Tak víš co. Je to výjimeční den, já zruším dnešní koncert a přijedu za tebou, chtěla bys? Budu teď pořád s vámi." "Počkej Paddy a to jde?" Zamračila jsem se. "Všechno jde když se chce a my tu radostnou novinu musíme přece oslavit." Najednou. Trošku mě to ranilo, ale co, alespoň budu konečně s nim. "A jak jim to vysvětlíš?" "Řeknu že jsem dostal chřipku a koncert přeložíme...nebo nechceš?" Zkoušel mě. "Samozřejmě že chci!!" "Tak ok, já tu všechno dořeším a myslím, že tak za tři hodiny bych mohl být u tebe, když na to šlápnu." "Radši jeď opatrně, my to tu bez tebe ještě nějakou tu hodinku zvládneme." Ujistila jsem ho. "Už přece nejsem sama, mám kousek tebe u sebe v bříšku." "Neskutečně tě miluju!" Ozvalo se z druhé strany. "Já tebe taky!" Byla jsem v sedmém nebi, já snad štěstí ani domu nedojdu...opřela jsem se o lavičku, hladila si bříško a koukala na labutí rodinku, jak si to pěkně plachtila po vlnkách řeky...ale ten vtípek si teda mohl odpustit...


Kdo jiný než ty II.

Pondělí v 20:18 | panda |  Příběhy


Z postele jsem se nemohla vymotat ani druhý den, ani třetí den. Tedy takhle pekelně mi snad nikdy po ničem nebylo. Asi stárnu nebo co. Seděla jsem před zrcadlem, vedle sebe kbelík a koukala se na svůj pobledlý obraz. No jedno pozitivum to mělo, alespoň shodím to, co jsem za poslední týdny stačila tak statečně přibrat. Chudák Paddy, místo aby si mezi koncerty odpočinul od cestování a všeho toho shonu, pečlivě se o mě staral. "Je ti lépe?" Vešel do naší ložnice a v ruce držel tác s polívkou. Pokrčila jsem rameny. "Ani ne. V životě už nechci alkohol vidět." Otočila jsem na něj a on položil tác na komodu. "Udělal jsem ti vývar, nic si tři dny nejedla." Zdrceně jsem se na ten talíř podíval. Byl tak hodný, ale je vážně nemohla pozřít ani sousto. "Nezlob si miláčku, ale teď ne." Podívala jsem se na něj zkroušeně. "Nemám zavolat Patricii? Třeba nám poradí, co ti pomůže?" Začal navrhovat. Ne, tak to opravdu nebude dobrý nápad, tahat do mých alkoholových dýchánků jeho sourozence. "Nemyslím si Paddy, musím se z toho prostě jen vyspat." "Okay, tak počkáme ještě do zítřka a když ti nebude lépe, zajdeš si k doktorovi. Nemyslím si, že to máš z toho hotelového dýchánku, třeba si tam něco chytila..." Pomalu jsem se soukala zpátky do postele. "Asi nějaký bacil." Snažil jsem se navodit veselejší náladu. A přitáhla si ho k sobě. Kupodivu se nechal ode mě políbit. "Nebojíš se ho chytneš taky?" Zeptala jsem se ho, když jsem se navzájem koukali do očí. "Ty jsi můj bacil a tebe už jsem chytil dávno." Hodil po mě přikrývkou. "Schrupneš si?" Zeptal se a nežne pohladil. Přikývla jsem. Co taky jiného. Nechala jsem se od něj hladit po vlasech a během chvíle jsem usnula.

Probudil mě šrumec po domě. Zdá se mi, nebo je mi lépe. Protáhla jsem se a prokřupala své "staré" zmoženého kosti, z toho neustálého válení se v té měkké posteli. Hodila jsem na sebe župan a chystala se vyjít z pokoje. Zahlédla jsem svůj obraz v zrcadle. Dokonce i ten už vypadal lépe. Hallelujah. Vyšla jsem ven. Hluk po domě dělal Patrick, neustále pochodoval po pokoji, telefonoval a něco hledal a přerovnával všechno možné. "Nemůžeš něco najít?" Zašeptala jsem. Bylo na něm vidět, že se očividně lekl. Nejspíš mě nečekal. "Můj diář..." Zašeptal...Usmála jsem se a zaštrachala pod naší sedačkou. Věděla jsem že mu tam zapadl, když jsem se naposled loučili před jeho odjezdem jednou rychlovkou. Nejspíš si taky vzpomněl, protože se taky usmál. Hned na to v něm ale rychle zašustil a už ze sebe sypal termíny. Raději jsem si šla udělat čaj a zapnula si k tomu rádio. Vzala jsem si šálek bylinkového čaje do ruky a koukala z okna. Venku bylo dost pochmurno, tak nám asi skončilo babí léto. Zamračila jsem se. "Proboha, co je to za kravál?" Vešel Paddy do kuchyně. "Co?" Otočila jsem se k němu. "To rádio miláčku, proč tak huláka. Neslyšel jsem kloudného slova do telefonu." "Jo, aha promiň. Mám se ptát kdo ti volal?" "Lilly..." Povzdechnul si. Mlčela jsem a dál usrkávala čaj. "Je moc dobře, že je ti lépe, ale měla by si jít stejně ještě lehnout. Určitě si ještě zesláblá." Objal mě kolem pasu a políbil na šíji. "Pozor nebo tě opařím." Položila jsem raději hrneček na okenní rám. "Už se cítím fajn. Jsem ráda, že jsem z toho kutlochu vylezla." "Přesto jsem tě objednal na deset na klinice. Joey tě tu vyzvedne a odveze tě tam." Oznámi mi jen tak mimoděk. Zarazila jsem a ihned se mu vymanila z náručí. Zbláznil se. "Paddy nic mi není, jsem ok.. Fakt vážně." "Trvám na to. To není jen tak, aby tě kapka alkoholu zkolila na pět dní." No že by to byla zrovna kapka, to se tedy říct nedalo. "Počkej jak pět?" Dostal mě. "Myslela, že jsem proležela tak maximálně tři." "Pět, včera už jsem do tebe musel narvat tu polévku násílím. Si celá pobledlá, tohle fakt není ok." Dala jsem oči v sloup. Stejně nemělo cenu se s ním přít. Většinu si stejně prosadil svou.I když nevím, jak to dělal, že každého ukecal. "Když si tam zajdu, pustíš mě do práce?" Nechtěla jsem se dát jen tak. Obrátil se ke mě zády. "Řekli jsme kompromis." "A ten je?" "Ještě jsem ho nevymyslel. Napustím ti vanu. Joey tu bude za dvě hodiny a já musím už jet." No vlastně, proč mě tam bude vozit Joey a ne on? "Kam jet?" "Večer mám..." Nedořekl. "Koncert." doplnila jsem za něj. " Někdy mám pocit, že tě ty holky vídají častěji do týdne než já." "Miláčku...přece si věděla..." "Věděla, nevěděla...jdu do té vany. A Joey ať nejezdí, odvezu se sama. Nejsem malá holka." Rozčílila jsem se a raději šla odešla.



Napustila jsem si horkou vanu plnou pěny a ponořila se do ní. Jedna, dvě, tři..." Lilly, můžu?" Nečekal na odpověď. Počítala jsem, kdy za mnou přijde. "Nejsi malá holka, ale někdy se tak chováš. Mám přece o tebe jen strach." Mlčela jsem se. "Tak víš, co asi jsem našel kompromis. Dneska tedy, pošupuješ k doktorovi, ať jsme si jistí, že jsi v pořádku a když budeš ..." Odmlčel se a pak si významně vzdychl. "Tak...tak..můžeš jezdit se mnou..." navrhl rozpačitě. "Aby si tu nemusela bývat sama. Co na to říkáš?" Bylo na něm vidět, že si vůbec nebyl jistý jestli je to dobrý nápad. Chvíli jsem ho ještě trápila a ponořila si celou hlavu pod vodu. "Lilly...no tááák." vytáhl mě nahoru. "Tohle pro mě není vůbec jednoduché, s takovou budeme oba dva na ráně a mě jde hlavně o to, aby nikdo neublížil tobě." Konečně jsem ho objala. "To bude perfektní, neboj budu tichá jako myška, ani o mě s klukama nebudete vědět. Nikde se nebudu promenádovat, slibuji." "To chci vidět, ty opice jedna." Dělal na chvíli uraženého on. Ale nikdy to nevydržel tak dlouho jako já. Chytila jsem ho mokrou rukou za jeho rukáv. "Děkuji." "V deset buď připravená, a pak mi hned zavolej ju." přikývla jsem. "Rozkaz kapitáne, tedy pokud to přežiji." Zakroutil hlavou. "Pokud ne, budu hledat černou skříňku a stejně se všechno dozvím." Utahoval si ze mě. " Tak běž, ať ten koncert stihneš. Zavolám." Rozloučila jsem se s ním a dostala jednu vzdušnou pusu.

Konečně jsem se cítila jako vítěz. Teda, ale vyhrát nad vlastní manžel, to se vlastně nedělá. Pokárala jsem sama sebe, ale vlastně jsem se cítila šťastná, že konečně budu zase s ním. Že mě nebude neustále opouštět a já si to nebudu muset kompenzovat nákupní mániemi, a v závodech v jezení. To mi připomíná, že bych si měla stoupnout na tu proklatou váhu, jestli to vůbec vydrží. A světe div se, vydržela a dokonce to nebylo tak špatné. Ode dneška se ale musím držet. I když...předsevzetí mi nikdy nešla. Vyšla jsem z koupelny a zakousla se do koláče, který nedojedl Paddy. Když jsem pět dní nejedla, tak si to přece jen zasloužím. Oči mi sklouzly k hodinám. Sakra půl desáté, Joey tu bude co nevidět a já tu běhám ještě na Evu. Rychle jsem požvýkala koláč a šla na sebe natáhnout něco reprezentativního, když jdu mezi ty lidi. S výsledkem jsem byla plně spokojená, ještě jsem si domalovala rty a v tu chvíli se ozval zvonek. Joey byl přesný jako švýcary, ale to já taky. Vykoukla jsem na něj z okna a běžela za ním.


"Tak kam to bude mladá paní?" Laškoval se mnou. "Vtipnej jako vždycky. Tvůj bratříček mě objednal na nějaké vyšetření či co. Je přehnaně starostlivý. Měl jsem jen trochu těžší rána po takové malé kalbičce." Přiznala jsem se bez mučení. Joey mezitím nastartoval a vyjeli jsem. "Nejdeš z té kalbičky rovnou?" Mrknul na mou mini a odhalená stehna. "Koukej na silnici." Pokárala jsem ho. "Vždyť víš co je v domě, není pro mě." Vypálil ze sebe. Rozprskla jsem se smíchem. "Co je tohle za kec?" "Lidové moudro." Odpověděl mi se svým ledovým klidem. Někdy jsem nechápala, jak tolik různých lidí, může mít stejné rodiče. Třeba Paddy a Joey, byl to protiklady a přitom stejně vychování. Zbývající cesta probíhala v podobném duchu. Před klinikou mě Joey dovezl a s mým dovolením opustil. Prej si musel něco zařídit. Raději jsem nepátrala potom co.


Kritickým okem jsou si prohlídla soukromou kliniku. Vyřazovala z toho snobárna. Jen vcházet po koberečku k recepci už na mě bylo moc. "Kellyová, jsem objednaná." Vychrlila jsem na sestru převlečenou za růžové lízátko nebo co jako měly ty jejich uniformy představovat. "Posaďte se paní Kellyová, pan doktor Montag vás meze za chvilku. Dát si kávu, čaj nebo minerálku." " Tak snad tu minerálku, doufám, že to nebude dlouho trvat." No fuj Lillien, tak teď to bylo stejně snobské jako je celá tahle klinika. Posadila jsem na béžovou koženou sedačku vedle recepce. Růžové cukrátko mi mezitím přineslo vodu. Ani se nezptala jestli chci perlivou nebo jemně perlivou. Už zase tady smrdí snob. Ta klinika na mě vyloženě nepůsobí dobře. Zabořila jsem se do sedačky a chystala se udělat pohodlíčko, když vešel doktor...ježiši kristě taky v růžovém...co to proboha je? "Paní Kellyová? Dobrý den." Podal mi ruku. Podala jsem mu tu svou. "Jsem doktor Montag, váš manžel mi volal, že vám nebylo pár dní nejlépe." Vzal mi kabát a vedl mě nejspíš do své ordinace, ale spíš to vypadalo na hotelový pokoj, chyběla jen vířvka a čekala jsem kdy mi nabídne brandy. "Manžel přehání, měla jsem pár dní migrénu a trochu víc jsem spala." "A měla nevolnosti?" Usadil si mě naprosti do křesla. "Něco málo..." Prohlížela jsem si jeho diplomy na zdi. Uuuha, tak ten musel stál rodinu majlant než vystudoval. "Vezme vám krev, a já si vás potom prohlédnu." "Je to nutné? Sám vidíte, že mi nic není." "Někdy to tak bývá, že nic není vidět a pak se z toho může vyklubat něco vážného." Asi jsme zbledla, protože hned na to obrátil. "A nebo to taky může být nějaká viróza. Po vyšetření budeme chytřejší. Znám vašeho muže několik let, ten by mi dal kdyby jsem neprovedly všechny vyšetření." "Toho jsem se obávala..." Vzdychla jsem si. "Prosím?" Oslyzle se na mě podíval. "Nic, to nebylo k vám." "Tak si běžte vedle odložit, sestra vám pomůže a já za vámi hned přijdu a doplníme si anamnézu." "Hlavně rychle, ať to mám za sebou." Zamračila jsem se a odešla do vedlejší místnosti. Další hotelový pokoj. Proboha kdo to platí?


Začala jsem se svlékla do spodního prádla. Ten blbej doktro ani nezaklepal a všel hned za mnou. Snažila jsem se něčím zakrýt, ale asi to neměli cenu. "Nebojte já vás neukousnu." Přiložil ke mě stetoskop bez varování. Jde na to teda zhurta. "To ne, ale příjemné to není." Zamručela jsem. "Pořádně se nadechněte." Udělala jsem to. "To vypadá dobře." To měl být dvojsmysl? "Můžete se obléct, sestra vám odebere ještě tu krev. Jinak žádné potíže." Rychle jsem se soukala do halenky. " Ne." Odpověděla jsem stroze. "Menstruace pravidelná?" Co? Co je to za dotazy. "Samozřejmě." Zamračila jsem se. " A kdy byla naposledy?" Pokračoval. "Prosím?" "Kdy jste měla naposledy..." "Já jsem vám rozumněla, já nevím asi..." Zamyslela jsem se. "nooo..." Nemohla jsem so vzpomenout. "Je to důležité?" "Docela ano." "auuu." Sesta mi napíchla ruku, ani jsem si toho pomalu nevšimla. " Přesně to nevím, někdy minulý měsíc." "Určitě?" "Určitě!" "Stejně bych vás pro jistotu poslal na gynekologii." "To jakože si myslíte? Ale jděte, několik let jsem lítala, jsou tam šíleny podtlaky, brala antikoncepci, neotěhotním ještě několik let...ani omylem." Dala jsem si ruce v bok. Tak samozřejmě to nechám na vás, ale žádanku vám vypíšu." No tě pic. Sestra mi zalepila ruku a já si ji držela, abych tam po té její péči neměla modřinu. "A z té krve to nezjistíte?" "Pravděpodobně ano." "Tak já bych ještě počkala..." Trvala jsem na svém. "Dobře paní Kellyová, sestra na recepci se vám zítra v tuhle hodinu ozve, jak výsledky dopadly." "Manželovi nic neříkejte, kdyby se ptal, tak řekněte že je všechno v pořádku." "To je samozřejmost. "Ani ze známosti." Upozornila jsem ho ještě. "Nebojte se paní Kellyová, i na soukromé klinice dodržujeme lékařkou etiku přání pacientů." No jen aby. "Tak nashle." Vzala jsem si svou kabelku a raději rychle mizela pryč.

Celou cestu zpátky jsem s Joey nepromluvila ani slovo. Měla jsem o čem přemýšelt. Sakra kdy já jsem měla naposledy tu menstruaci? "Něco se stalo?" Zeptal se, když už jsme stáli před naším domem. "Ne nic.Jsem v pohodě." "Tak jo." Netahal to ze mě a já mu za to byla vděčná. "Tak to nezapomeň zavolat Paddymu, bude mít radost." Radost? "Jo. Jasně, nezapomenu. " Odpověděla jsem mu a zavřela dveře jeho jaguáru..Myšlenky jsem byla stejně jinde. V podstatě jsem nevěděla, ani jestli bych z toho měla radost, kdybych přece jenom byla...což je nesmysl, takže nač o tom vůbec přemýšlet...vystoupala jsem schodiště...nebýt poslední zkušenosti s alkoholem, tak bych asi ten večer vypila láhev vína a šla spát. Tak jsem si uvařila kakao a zbytek dne strávila u romantických komedii. Na Paddyho jsem tak nějak pozapomněla...


Kdo jiný než ty I.

Neděle v 19:56 | panda |  Příběhy


"Paddy, ještě počkej!" Volala jsem na svého manžela. "Mobil!" Spěchala jsem k němu než mi zase uteče. "Ještě že tě mám." Políbil mě v rychlosti, když jsem mu vkládala telefon do ruky. "Jak bych mohla zapomenout, je to jediný způsob jak být s tebou v kontaktu." Dělala jsem trošku naštvanou. "Ale Lilly, dva dny a jsem zpátky, slibuji." "Já vím." Nechtěla jsem to rozvádět. Ale byly to dva dny dneska, tři dny příští týden, čtrnáct dní v nahrávacím studiu...Vyloudila jsem něco jako úsměv. Všiml si toho a ještě jednou se zastavil ve dveřích. "Alespoň si ode mě odpočineš, hm." Zabořil své prsty do mých vlasů. "Mnohem radši bych odpočívala s tebou." Přece jenom jsem se nedala. " Až se vrátím něco spolu podnikneme, jen my dva, slibuji." "I tak bude se mi stýskat." Naposledy jsem se postěžovala. Dlouze mě políbil. "Hned jak dorazíme ti zavolám...miluji tě." " Já tebe taky."

Zavřela jsem dveře, byl fuč. Znuděně jsem podívala po našem obrovském bytě. Tak co teď? Na nákupy, někam na party? Budu muset se sebou něco dělat, takhle to dál nejde. Ukousala bych se nudou. Pustila jsem si alespoň nahlas hudbu, abych se necítila tak osaměle.

Vešla jsem do šatny a začala si prohlížet všechny možné hadry, které jsem si stihla nahromadit za půl roku po naší svatbě. Já už snad ani nemám co nakupovat, mám snad všechno. A kdysi mě to tááák bavilo. Byla jsem schopna strávit u Galeries Lafayette i dva dny v kuse když na to přišlo a teď...svlékla jsem si župan a šla si dát horkou sprchu. Ale nepomohlo to, navíc mě příšerně rozbolela hlava. Ke všemu jsem každou minutu šmírovala mobil a sledovala jsem, jestli náhodou Paddy nevolá. Nevolal, ale taky bylo ještě brzo. Shodila jsem ze sebe ručník a začala se přehrabávat v šatech a nemohla si žádné vybrat. Přece jenom asi půjdu nakupovat. Konečně jsem něco vyštrachala , hodila na sebe rychlý make-up a vyrazila do víru velkoměsta.


Zrovna jsem si pochutnávala na vanilkovém latté a Sachru, když mi zazvonil telefon. "Ahoj lásko." Ozvalo se z druhé strany. Rychle jsem polka kousek zákusku a odpověděla. "Ahoj miláčku, to už jste na místě?" "Ne ne, ani z daleka, mám pee pauzu." Začala jsem se smát. " pee anebo beer pauzu?" "No..asi obojí." přiznal se. "Měla si pravdu, být bez tebe jen pár hodin je utrpení." "Já ti to říkala." Dělala jsem vážnou a s chutí si dala další lžičku. Já si snad dám ještě jeden nebo co... "A copak dělá hezkého má květinka?" Nevinná otázka, ale přece mu nebudu říkat, že se tady cpu dortem. "Nakupuje...vadí ti to? Nemám co dělat..." Odmlčela jsem, ale hned na to jsem navázala. "Paddy, uvažovala jsem a měla bych se vrátit do práce. Takhle nebude za chvíli na tvých kreditkách ani euro." Byla to pravda, nudu a chvíle bez svého manžela jsem zaháněla šílenými nakupovacími mániemi, které mě vlastně už ani nebavily. "Květinko promluvíme si o tom doma, ano. Nebudeme to řešit teď." Vzdychla jsem si. Takhle to končilo vždycky. Vždycky když jsem mu navrhla, že bych se chtěla vrátit do práce, ukončil to a nebo zametl pod koberec. V podstatě na to nebyla nikdy vhodná chvíle, po telefonu, doma, v hotelu, nikde. "Okay." Vzdala jsem to. Hádat jsem se opravdu nechtěla. "Už musím končit lásko. Nezlob mě a kup si něco hezkého." Mysle to se mnou dobře, ale mě to tedy dobře nedělalo. "Vyberu i něco na tebe." Zasmála jsem se potutelně. Určitě protáhl obličej, kdyby tu přede mnou stál, určitě by měl protáhlý obličej. "To jako za trest?" Smál se. "Jo, bude to něco fakt coool." "Tak se budu těšit, musím fakt běžet. Pa pa Lilly." "Pa Paddy." Položila jsem telefon a zadívala se na svůj prázdný talířek. Sakra, já jsem to už snědla? Mrkla jsem na číšníka a objednala jsem si další kousek.


Tak poté co jsem si zaplácala žaludek sladkým a kávou jsem byla připravena vymést nějaký ten butik. "Lilly!" ozval se mi známý hlas. "Ježiš Beth!" Vykřikla jsem nadšeně. "Co ty tady?" Objala jsem svou kamarádku z bývalé práce. Na sobě měla uniformu, takže bylo jasné, co tady dělá. "Co myslíš, zabíjím čas mezi dvěma lety." Já zabíjela čas taky, ale mezi dvěma Paddyho odjezdy. "Ani netušíš jak ráda tě vidím. Nezajdeme někam na kávu nebo nějaké jídlo? Určitě máš hlad." Přesvědčovala jsem ji, ve skutečnosti jsem hlad měla já. Nechápala jsem jak je to možný, vždyť jsem před chvíli splácala dva zákusky. "Hlad ani ne, víš že u nás se to hlídá. Ale kávu si s tebou dám ráda." Chytilx jsem se obě za pas a šly se posadit do nejbližší kavárny.."Tak co jak se ti vede jako vdané paní v domácnosti? Koukám nová barva vlasů..." Vlastně jsem se této otázky bála. Nejdřív jsem uvažovala, že ji všechno vykreslím v těch nejrůžovějších barvách, ale ve skutečnosti jsem si nutně potřebovala postěžovat, jaký je život ve zlaté kleci. I ta barva byl jakýsi experiment z nudy, který se mi teda ale vůbec nepovedl. Beth mě trpělivě vyslechla. "Teeeddaaa..." Zhrozila se, když jsem dokončovala svou poslední větu. "Děs viď? Já bych se tak ráda vrátila do práce. Přece mě žádná jeho fanynka nebude napadat někde na letišti ne? To snad už máme za sebou, co myslíš?" "No to teď ani nemyslím, ale kolik toho sníš prosím tě." Smála se mi, když jsem do sebe tlačila třetí sýrový toust. "To jím taky z nudy." Rozčilovala jsem se. "Hele víš co by jiné za to daly, kdyby mohly celý den sedět pěkně doma na zadečku, chodit si na nehty, na kosmetiky, po obchoďácích..." "Jo jenže já nejsem "jiné." Naštvala jsem se. "Obávám se, že ti asi nepomůžu Lilly. Paddy k tomu má jistě své důvody, proč tě drží doma...a co rodina, o té jste ještě nepřemýšleli?" Tak tohle byla rána pod pás. "Vypadám snad na budoucí matku?" Vychrlila jsem na ni rozhořčeně, ale to jen proto, že po poslední zkušenosti mě všechny myšlenky na rodinu, děti...spíš zraňovali. "Tak promiň." Omlouvala se mi Beth. "Ne ty promiň Elisabeth, není to pro mě příjemné téma. To víš, že přemýšleli, ale hůř se koná než myslí." "Tak víš co, hodíme všechno za hlavu a půjdeme si trochu provětrat peněženky, ať přijdeš na jiné myšlenky." Chytila mě za ruku a já sotva dotlačila čtvrtý toust. Jo kdyby tak věděla, že "jiné myšlenky" takhle vyháním skoro každý týden..

"Kdy sis na sebe koupila něco hezkého?" Táhla mě do útrob La Fayette. "Minulý týden." Odpověděla jsem otráveně. "Podívej na ty červené." Ukazovala mi vitrínu hned prvního butiku. "Pořád eska?" Zaklepala jsem si na čelo. "Jo, už dávno ne." Vzala jsem si z věšáku rovnou emka. Achjoo. Ale vlastně, fakt mi budou slušet, i trochu větší. Šla jsem se převlékat, jenže jsem zděšeně zjistila, že neoblíknu ani ty emka. "Tak co? Nádherná jako vždycky." Stála před kabinkou Beth a já se k ní otočila zády. "Vidíš to!" Ukázala jsem ji nedopnutý zip. "Ještě chvíli zůstanu doma budu znuděná tlustá koule, co se neustále cpe, chodí po obchoďácích a čeká kdy ji milostivě zavolá manžel. Tahle to vážně dál nejde." Zalezla jsem zpátky do kabinky a začala se soukat do těch svých šatů. "Asi máš pravdu." Konečně Beth souhlasila. "Manželství asi nebude žádná výhra." "Ale to néé...já Paddyho miluji. Nedokážu si bez něj svůj život představit. Právě proto mě ty dny bez něj tak ubíjí." Vylezla jsem ven. "Nedokážu se bez něj ničím zabavit a pak to takhle vypadá." Z mého truchlení mě konečně probralo zvonění mobilu." To bude on!" Radostně jsem se usmála na Beth a ta jen něvřícně zakroutila hlavou. "Já ti prostě nerozumím." Pokrčila jsem rameny a odpověděla ji: "Já sobě vlastně taky ne." Hned to potom jsem ale s úsměvem sáhla po mobilu a radostně zašvitořila: "Ahoj miláčku, tak co už jste dojeli..."


Celé zatracené dva dny jsem se těšila na Paddyho, až mi konečně zase vrátí domů a musí mě potkat zrovna tohle. Proč jenom já koza hloupá jsem se nechala překecat na v party v hotelovém lobby s bývalými kolegy. Zatraceně, zatraceně, nemusela jsem dnes objímat záchodovou mísu. Stěží jsem se postavila a vypotácela se z koupelny. Měla jsem v plánu udělat Paddymu snídani na uvítanou, ale to jaksi padá. Jen pouhý pohled na jídlo ve mě vzbuzoval touhu znovu obejmout wc toaletu.

Ani nevím, jak jsem se dostala do postele, ale očividně se mi to povedlo. "Jak se cítíš květinko?" Stál na de mnou a slunce si pohrávalo se třpytky v jeho vlasech. Hlava se mi pořád točila, ale nebylo to tak hrozný. "Kdy si přijel?" Chytila jsem ho za rukáv a snažila se nějak posadit. "No já asi před třemi hodinami?" "Před třemi?" Vyděsila jsem se. "Jak dlouho jsem spala pro boha?" "To netuším, ale chrápala si u toho nádherně." "Panebože." Zabořila jsem hlavu do polštářů. "Copak těžká noc?" Ňufal mi něžně ve vlasech. "Jak jsem byla na těch nákupech..." políbil mě na krku. "ehmm." " Potkala jsem tam bývalou kolegyni z práce..." Bylo jasné, že mě neposlouchá, na krku mi z jeho polibků vyskočila husí kůže. "Zajímavé.." řekl jen tak ledabyle. "Šly jsme na kafe a pak jsem si to rozdaly." Čekala jsem co bude. "Určitě." Přesouval se na mou šijí. "Paddy!" Ty mě neposloucháš!" "Ale poslouchám." Tvrdil, ale zároveň mě vysvlékal košilku. Vzdávám to, stejně by s ním teď o tom nemělo cenu hovořit. A co je lepšího na kocovinu než milování se svým vlastním mužem?


"Chyběl si mi." Přitulila jsem se k němu. "Lilly, ty mě přece taky..." "Tak proč mě pořád opouštíš?" Postěžovala jsem si. Pohladil mě. "Kdyby si pracovala bylo by to pro tebe lepší?" Přikývla jsem. "Poslouchal jsem tě s tou tvou kolegyní...vím kam si tím mířila." Sklopila jsem oči. " Ale to už se neuvidíme vůbec, víš to?" Tentokrát posmutněl on. " A co nějaký kompromis?" Navrhla jsem. "Jaký?" "Oba budeme doma." "To není kompromis, někdo nás musí živit." "Peněz máme dost." Zamračila jsem. "Dobrře slibuji, že to promyslím a budu se snažit nějaký kompromis najít, ano." Cvrkl mi do nosu. "Teď nám půjdu přichystat něco k snědku, mám děsný hlad." Pustila jsem ho z objetí a zavrtala se do teplých peřin. Během chvilky byl zpátky s pizzou. "To byl nějaký express dovoz ne?" "štěstí přeje přirpavený a mikrovlnkám." "Takže z mražáku. Fuj." Zamračila jsem se. "Čerstvá by byla zdravější?" Škádlil mě, ale v tuhle chvíli neměl chuť na čerstvou ani nečerstvou. Paddy byl ale joného názoru, mával mi před očima jedním kouskem, ale jemně jsem ho odstrčila. "Zbyde víc na mě." pousmál se. Mě stačilo v tuhle chvíli se ho prostě jenom držet...



Další články



Kam dál